sobota 3. listopadu 2018

Slavnost "Dušiček"





Na první pohled se může zdát zvláštní, že – mimo "Vánoc", slavností Narození a Epifanie našeho Pána Ježíše Krista – tolik "nevěřících" v naší české zemi slaví "dušičky" - Památku všech věřících zesnulých, duší v očistci. - Podle těch, kdo jsou fascinováni statistickými údaji, a věří jim, je prý pouze 13% těch, kdo "dušičky" v naší zemi neslaví, kdo neprokazují úctu hrobům, duším svých zesnulých příbuzných a přátel, činnou lásku. Jinak jsme svědky toho, jak tzv. "ateistický národ" obětuje peníze na věnce, květiny, svíce, palivo do svých automobilů a především volný čas, aby mohl putovat i na vzdálené hřbitovy a tam "být u hrobu", zkrášlit jej, zapálit svíci a třebas jen "minutou ticha" se určitým způsobem "pomodlit".

Pro nás věřící v existenci očistce je tato pouť na hřbitov spolu s občany, kteří očistec připouštějí či prožívají již na této zemi, a přesto si jeho existenci po smrti "nedokáží představit"; pro nás je toto putování povzbuzením a upevněním na cestě víry:

- díváme se na místa, kde jsou pochována těla našich nejbližších, a již nyní v mysli sestupujeme do hlubší reality, jíž je, jak čteme v liturgických mešních textech Památky všech věrnýcb zemřelých, hrob Ježíše, našeho Přítele a Pána.
On po své smrti vstal z mrtvých. Ohromující, úžas, dokonce i strach a hrůzu u učedníků, jak čteme rovněž v evangeliích, vyvolávající událost – je realita spojená pro nás s radostí. S radostí, kterou můžeme prožívat nejen při každé zmínce o smrti a umírání, při každém míjení hřbitovů a míst, kde jsou pochována (nebo "rozprášena") lidská těla, ale především při každé zmínce o hrozném umírání, smrti a temném místu zavaleném velkým kamenem – o hrobě Ježíšova, a zvláště těch zmínkách, které jsou obsaženy v nejposvátnějším okamžiku na této zemi: v okamžiku Proměny – transubstanciace, který je uvozován, připravován, a doprožíván před a po Obětování, Proměňování a Svatém přijímání každé mešní Oběti.

- díváme se na svůj život na této zemi – zvláště v tomto "dušičkovém období" – a můžeme přehodnocovat své pozemské snahy a starosti, posuzovat je z hlediska věčného pohledu Zmrtvýchvstalého.

-díváme se na "hřbitovní hemžení" kolem sebe. Trochu nám může připomínat i přípravu na Poslední soud v pozemském provedení. Ale především je to pohled na ty, kdo v "postateistické době" hledají a touží po spáse: po setkání se svými blízkými vzpomínkou na ně, vděčností... a dosud nepoznali bližního všech bližních: Toho, který je nám ve všech chvílích našeho života – nejenom o "dušičkách" na hřbitově – blíže, než ti, které za nejbližší pokládáme: Ježíše, Božího Syna, vítěze nad "otcem smrti" – satanem.






KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

O "listopadové spiritualitě", o době předadventní, kterou je tento měsíc příprava na čtyři adventní týdny v prosinci, rozjímá Svatý otec Benedikt XVI. Vyzývá křesťany k odstupu od materiálních dober.

Říká, že tato jsou z velké většiny iluzorní, a že máme věrně konat své povinnosti se stálým zaměřením vzhůru. "Věřící zůstává bdělým a bedlivým," řekl papež Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv, "aby byl připraven přijmout Ježíše, až se vrátí ve slávě. Prostřednictvím příkladů, vzatých z každodenního života, Pán povzbuzuje své učedníky, aby žili s touto vnitřní dispozicí jako oni služebníci z podobenství, kteří čekají na návrat svého pána. "Blahoslavení služebníci," - říká - "které pán při svém příchodu najde, jak bdí". Musíme proto bdít v modlitbě a konání dobra.

Je pravda, že na zemi jsme všichni přechodně, jak příhodně připomíná druhé čtení z dnešní liturgie, vzaté z listu Židům. Ten nám podává Abraháma - oděného jako poutníka, jako nomáda, který žije ve stanu a přebývá v cizím kraji. Vede ho víra. "Protože Abrahám uvěřil, - zaznamenává svatopisec - uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení, vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde." Jeho pravým cílem totiž bylo "město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí".

Město, na něž se tu naráží, není z tohoto světa, ale je to ráj. Dobře si toho bylo vědomo prvotní křesťanské společenství, které se na zemi považovalo za "cizince" a své zárodky sídlící v městech nazývalo "farnosti", což znamená právě kolonie cizinců (z řeckého paroikoi). Tímto výrazem vyjádřili první křesťané nejdůležitější charakteristiku Církve, kterou je právě zaměření k nebi. Dnešní liturgie Slova nás proto zve k zamyšlení o "životě budoucího věku", jak říkáme, když recitací Kréda vyznáváme svou víru. Výzva k tomu, abychom prožili svou existenci moudře a prozíravě, abychom pozorně uvažovali o našem údělu, tedy o oněch skutečnostech, které nazýváme poslední: smrt, Poslední soud, věčnost, peklo a ráj."



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

    2. listopad
Památka všech věrných zemřelých

Předadventní doba je dosud v Ritu Antiquior zastoupena anachronicky "nedělemi po Epifanii" nazývanými příznačně jako neděle "přebývající". Tu dnešní se čte o povinnostech křesťanů, jak je zapsal v listu do Říma svatý Pavel, a perikopa evangelia podle sepsání svatého Matouše o tom, jak Ježíš uklidnil bouři na moři.

Jistě by na místo "přebývajících nedělí" a jejich liturgických biblických textů patřilo zamyšlení o nepřerušeném působení Ducha Svatého, jenž ve všech dobách vybízí – zvláště prostřednictvím novozákonních "vidoucích" – světců a mystiků – k růstu víry ve zmrtvýchvstání a v její vyjádření v dalších a dalších formách liturgického života.

Pak dobře chápeme a v dobrém duchu přijímáme dobré plody katolické liturgické obnovy z počátku XX. století a katolické liturgické reformace z šedesátých let (obrazně řečeno z "osmašedesátého roku") minulého století.

Pak rádi přijmeme i podnět této liturgické obnovy, která nám nabízí texty o Posledním soudu, o Parusii, o posledních věcech člověka, jak nám je předkládají texty posledních neděli "seslání Ducha Svatého" v pokoncilním lekcionáři.

Zastavme se proto naopak u textů, které v Ritu Antiquior zdůrazňují – i na úkor textů pokoncilních – tuto realitu a rozjímají o ní. U textů, které nás mohou jako votivní mše svaté za zemřelé – jak je také v poznámkách k vydáním misálů Ritu Antiquior uváděno, že tři mše svaté o Památce všech věrných zesnulých takové ze své podstaty jsou – inspirovat k jejich častějšímu slavení a k tolik potřebné službě lásky vůči naším nejbližším – zemřelým.

První čtení, které při první mši svaté slyšíme, je slovo Apoštola o proměně. O neporušitelnosti, kterou bude oděna porušitelnost věřících.

V přípravě na mši svatou věřících jsou tato slova nejcennější přípravou na službu bližním: podnětem, abychom připravili svou duši i tělo na přijetí Svatého přijímání. Tak bude moci jednou naše duše i tělo přijmout poslední Svaté přjímání: Ježíše v Parusii!

Bratři! Hle, tajemství vám pravím: všichni sice vstaneme z mrtvých, ale ne všichni budeme proměněni. Pojednou v okamžiku, při troubě poslední; neboť trouba zazní, a mrtví vstanou neporušitelni, a my budeme proměněni. Musí zajisté porušitelné toto tělo obléci neporušitelnost a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. Když pak toto porušitelné obleče neporušitelnost a toto smrtelné obleče nesmrtelnost, tehda se naplní to slovo, které jest napsáno: Pohlcena jest smrt ve vítězství. Kde jest, ó smrti, vítězství tvé? Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Ostnem pak smrti jest hřích, a mocí hříchu jest zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství skrze Pána našeho Ježíše Krista.


Evangelium této mše svaté navazuje na Epištolu: Ježíš svým slovem inspiroval svatého Pavla. Svým slovem o utrpení, které podstoupí, svým slovem o „hodině, v níž mrtví uslyší Jeho hlas“, svým slovem o „vzkříšení k životu“ pro ty, kdo činili dobro, a o „vzkříšení k soudu“ pro ty, kdo konali zlo.

Za onoho času Pán Ježíš řekl zástupům židovským: Amen, amen, pravím vám: Přichází hodina a nyní jest, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího, a ti, kteří uslyší, živi budou; neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě, a dal mu moc konati soud, poněvadž jest Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, ve které všichni, kteří v hrobech jsou, uslyší hlas Syna Božího, a půjdou ti, kteří dobře činili, na vzkříšení k životu, ti však, kteří zlé páchali, na vzkříšení k soudu.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

31.neděle v mezidobí

"Slyšet Boha", "milovat Boha" – to je přikázání, o němž slyšíme již ve Starém zákoně, v dnešním čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Pouze "starozákonní" by mohl někomu přijít úvodní příkaz v tomto úryvku: "Boj se Hospodina, svého Boha!". Přitom náš Přítel, ten, který nás miloval a miluje do krajnosti – Ježíš – používá velmi drastická slova, když líčí ve své Apokalyptické řeči konec Jeruzaléma, konec světa, konec satana i konce hříšníků".

Mojžíš řekl lidu: 
    "Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuj i - ty, tvůj syn a syn tvého syna - po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!"


"Veliké vítězství", které Otec v moci Ducha zmrtvýchvstání popřál svému králi – Králi nebe i země, Ježíši, svému Synu - je Jeho vítězství nad satanem, přemožení smrti.
Toto vítězství předpovídá svatý David, když zpívá:

"
Miluji tě, Hospodine, má sílo! 
Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! 

Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen. 

Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému. 


Jediné kněžství jediného kněze, Velekněze, o němž píše Homiletik listu Židům, není popřením kněžství katolických kněží - těch, kdo jsou ordinování, svěceni nebo jako biskupové konsekrováni na základě apoštolské tradice předáváním svátostné kněžské moci Duchem Svatým. Oni a "jejich" kněžství Ježíše Krista, jehož jsou nositeli, jsou naopak potvrzením jediného kněžství Ježíšova.

Kněžství, které Velekněžství Ježíšovo vylučuje a popírá, je kněžství pohanské a takové – v křesťanském společenství – které by si usurpovalo Jeho moc napodobovat, a jí se, jak čteme i ve Skutcích apoštolů, zmocňovat.

Proto slyšíme slova svatopisce, že "Ježíšovo kněžství nepřechází na nikoho jiného" a proto také čteme, že Ježíš je svým kněžstvím – svým božstvím a lidstvím neposkvrněným hříchem - "oddělený od hříšníků"; proto také v pokoře a slabosti slavíme a účastníme se slavení Jeho oběti, vrcholící Parusií.

Bratři! 
    V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. 
    Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. 
    Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy. 
 


Nad všechny dary a oběti je "milovat Boha a bližního".
Tedy milovat Ježíše a Ducha Svatého. Vrcholem této lásky je naše zasvěcení se Jemu – Bohu ve třech Osobách ve svatém křtu, ve svátosti smíření, v Nejsvětější oběti mše svaté.

V úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka o přikázání lásky Ježíš, náš Spasitel, svými slovy připravoval své učedníky – a následně jejich prostřednictvím i nás - na Letnice, na znovuzrození, na službu biskupskou a kněžskou, na svátost smíření a především na mši svatou, vrchol blíženské lásky k Němu a k druhým lidem, a na svůj příchod: na setkáním s ním – Bližním - a s těmi, kdo byli a jsou našimi bližními v nebi a nyní také v očistci.

    Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" 
    Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato." 
    Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary." 
    Když Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku. 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Anděl Páně, Castel Gandolfo 12. 8. AD MMVII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=8235)


Otec Vladimír Mikulica

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...