středa 6. února 2019

Frankfurtská škola a rozklad civilizace



Slavili jsme „Hromnice“ - svátek „Světla“, uvedení Ježíše Krista do jeruzalémského chrámu. On o sobě říká „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotách, ale bude mít světlo života!“
V Evropě slavíme tento svátek v temnotách. Jen místa, kde žijí ti, kdo v sobě nesou nesmrtelné světlo, prozařují tmu, v níž vládne zmatek, vyčerpání a smrt.
Temnota nepohltí nesmrtelné světlo. Může ovšem jeho nositele zavést do léčky, dusit a zhášet světlo v jeho duši. Temnota je nepřítel světla. Kdo ji miluje, ztrácí život. Miluje ji už ten, kdo ji poznává a není přitom schopen rozlišovat, čím a jak vede ke ztrátě života.
Proto následující článek o ideologickém podhoubí nenávisti k životu, v tomto případě nenávisti k rodině, vybízí k rozlišování, toho, co každodenně slyšíme od druhých a ze sdělovacích prostředků.

Východiska frankfurtské školy můžeme v podstatě shrnout následovně: dokud je jedinec přesvědčen, nebo alespoň pociťuje naději, že se díky daru rozumu dají vyřešit problémy společnosti, pak společnost nikdy nedosáhne stavu beznaděje a odcizení, které jsou nezbytné k vyvolání socialistické revoluce. Jejich snahou je tedy podkopat dědictví západní civilizace. Proto její stoupenci prosazují co nejničivější kritiku každé myslitelné oblasti života, která by mohla narušit společnost a rozložit to, co považují za řád „útisku“. Doufají, že se jejich myšlenky a postupy rozšíří jako virus, aby, jak to vyjádřil jeden z nich, „dílo západních marxistů pokračovalo jinými prostředky“[2].
Frankfurtská škola, aniž by ostatním blíže odkrývala své záměry, prosazuje pro zdárný postup „sametové“ kulturní revoluce mezi jinými následující věci:
1. zvláštní trestnost rasových zločinů;
2. zavádění nového jazyka a změnu obsahu a vnímání pojmů;
3. sexuální výchovu a šíření homosexuality mezi dětmi;
4. podkopávání autority učitelů a školy;
5. podporu přistěhovalectví ke zničení kulturního rázu země;
6. rozšíření užívání drog;
7. útok na náboženství;
8. nejistý právní systém nastavený proti obětem zločinů;
9. závislost na státu nebo státních příspěvcích;
10. ovládnutí sdělovacích prostředků;
11. oslabování role rodiny a její rozbití.
Jedna z hlavních myšlenek frankfurtské školy navazuje na Freudovo pojetí sexuality a vykládá jej ve smyslu „pansexuality“ zahrnující nevázané ukájení pohlavního pudu, stírání rozdílů mezi pohlavími a překonání tradičních vztahů mezi muži a ženami. Proto jsou jejími dalšími záměry:
a) útok na autoritu otce, odmítání rozdílných rolí otce a matky a uzmutí rodičům jejich práv jakožto hlavním vychovatelům dětí;
b) odstranění rozdílů ve výchově chlapců a dívek;
c) odstranění veškerých projevů zvláštního postavení muže, např. přítomností žen v ozbrojených složkách;
d) prohlášení žen za „vykořisťovanou třídu“ a mužů za „vykořisťovatele“.
Münzenberg shrnul úsilí frankfurtské školy následovně: „Západ zkazíme tak, až bude smrdět.“
Škola rozlišuje dva druhy revoluce: politickou a kulturní. Kulturní revoluci, která rozkládá řád zevnitř, považují za dlouhodobý plán zaměřený zejména na rodinu, školství, sdělovací prostředky, oblast pohlavního života a populární kulturu.”
Jednou z podstatných zásad zmíněné kritické teorie je nutnost rozložit současnou rodinu. Stoupenci frankfurtské školy učí, že „dokonce i částečné zhroucení rodičovské autority v rodině může vést ke vzrůstu připravenosti následujících pokolení přijmout společenskou změnu“”
Sociální psychologové zítřka budou mít několik školních tříd, na nichž budou zkoušet různé metody, jak navodit neotřesitelné přesvědčení, že sníh je černý. Brzy se dostaví řada výsledků. Za prvé, že vliv domova narušuje kýžený výsledek. Za druhé, že toho nelze tak docela dosáhnout, pokud indoktrinace nezačne už před věkem desíti let. Za třetí, že velmi účinné je opakované odříkávání veršů doprovázených hudbou. Za čtvrté, že přesvědčení o bílé barvě sněhu je nutné představit jako chorobný sklon k výstřednosti. Teď ale předbíhám. Je na budoucích vědcích tyto zásady upřesnit a zjistit, na kolik přijde, aby děti uvěřily, že sníh je černý, a o kolik bude levnější, uvěří-li, že je tmavě šedý. […] Až se tyto postupy podaří dovést k dokonalosti, pak jakákoli vláda, která bude mít po generaci na starosti vzdělávání, bude schopna ovládat své občany bez nutnosti armády či policie.“”
Během našeho šetření jsme se zúčastnili symposia o sexuální výchově v Liverpoolu, kde jeden z řečníků nastínil taktiku sexuální výchovy slovy: ‚Pokud se nedostaneme k sexuální výchově, děti budou prostě následovat mravy svých rodičů.‘ Záhy se ukázalo, že se sexuální výchova má stát nástrojem podomních prodavačů sekulárního humanismu.




Příklad toho, jak vypadají následky ideologie tzv. Frankfurtské školy, dokládá jeden z protagonistů "Beat Generation" – Jack Kerouac. Generace, která hltala jeho knížky Tuláci dharmy či Na cestě, dnes patrně již hořce ví, jak mohou krásné ideály skončit v temnotě.


O to více jsou potěšující slova, která naznačují konverzi bratra Jacka Kerouaca:


Ako beat zničil jednu civilizáciu

20. október 1969. St. Petersburg. Mesto na slnečnej Floride. Jack sedí na svojej obľúbenej stoličke a popíja whisky. Zapisuje si poznámky pre svoj budúci román. Približne o jedenástej pocíti ostrú bolesť v žalúdku a s námahou sa odplazí do kúpeľne, kde ho po krátkom čase objavila jeho manželka, ako na kolenách vykašliava krv.

Jack Kerouac, otec slávnej „beat generation“, mal iba 47 rokov, keď v nemocnici st. Anthony počas nasledujúceho rána podľahol vnútornému krvácaniu zapríčinenému cirhózou pečene. Posledné roky svojho života prežil v ústraní, ďaleko od verejnosti. Utiahol sa k alkoholu, sklamaný z nových spoločenských trendov, ktoré za svoj vznik vďačili práve jemu.

Všetko sa to začalo ešte počas vojny. V roku 1944 sa na Columbíjskej univerzite stretol Allen Gingsberg s Lucienom Carrom. Spájala ich spoločná predstava o modernej literatúre, tak vzdialenej od konzervatívneho vnímania prevládajúceho na tejto prestížnej americkej univerzite. Začali sa stretávať s ďalšími podobne zmýšľajúcimi ľuďmi a okruh ich spočiatku malej skupiny sa rýchlo rozrastal. Carr a Gingsberg sa cez Edie Parker zoznámili s jej partnerom a budúcim manželom Jackom Kerouacom. Spoločne s ďalším spisovateľom Williamom S. Borroughsom trávili veľa času v ich byte na 118st Street v New Yorku, kde rozjímali nad poéziou, jazzom, budhizmom, spiritualitou a víziou budúcnosti umenia; do tohto obdobia spadá aj počiatok celého hnutia. Boli to jeho prvé kroky na dlhej ceste za slávou a uznaním.

Jack Kerouac je nepochybne najznámejším spisovateľom spomedzi beatnikov, aj keď vo svojej podstate je to osobnosť veľmi rozporuplná. „Beat“ bol pôvodne nepresný termín, ktorý vymyslel na Times Square v New Yorku básnik a vreckár Herbert Huncke. Kerouac tento názov prebral. Keď sa ho v roku 1948 John Clellon Holmes pýtal, ako by tento výraz „úplnej spontánnosti“ charakterizoval, Jack mu odpovedal: „Asi by sa dalo povedať, že sme beatnická generácia.“ Tak vzniklo označenie literárneho hnutia, ktoré dalo nezameniteľnú pečať 50. a 60. rokom nie len v Amerike, ale aj v západnej Európe. Bolo to obdobie, čo sa týka morálneho chápania spoločnosti a slobody jednotlivca, skutočne prevratné. Postupom času vykryštalizovalo do „counterculture of sixties“ ako sa zvyknú nazývať hnutia v 60. rokoch (napr. známe hippies). Väčšina pôvodných členov „beat generation“ ostávala aktívna aj počas 70. a 80. rokov, zúčastňovala sa protivojnových zhromaždení a presadzovala svoje liberálne ideály.

Beatnici ovplyvnili celú vtedajšiu kultúru – od hudby až po výtvarné umenie. Ken Keseyho román Prelet nad kukučím hniezdom sfilmoval Miloš Forman a stal kultovou záležitosťou. Bob Dylan, Beatles, tí všetci prehlasovali, že „beat“ je ich inšpiráciou, možno najväčšou a najsilnejšou spomedzi všetkých. Ray Manzarek, člen kapely Doors, tvrdil, že nebyť Kerouaca a jeho On the road (Na ceste, 1957), nebolo by ani žiadnych Doors. Jim Morrison považoval Jacka za svojho favorita. Súpis slávnych mien, ktorých tvorbu spisovatelia „beat generation“ ovplyvnili, pokračuje ďalej, pričom často prekvapuje svojim rôznorodým obsahom. Niekoľkým študentom Columbijskej univerzity sa podarilo to, čo len málokomu. Dokázali zmeniť svoju dobu.

V polovici 20. storočia bola spoločnosť značne odlišná od tej dnešnej. Manželstvo bolo ešte stále neprekonanou „inštitúciou“, nevera bola trestná a rodina mala ešte pevné postavenie. Pretrvával stereotyp tradičného „domova“, muža ako živiteľa rodiny a ženy starajúcej sa o domácnosť, o výchovu potomstva. Rozvody neboli vôbec bežné. Cirkev so svojou židovsko-kresťanskou morálkou stále určovala pohľad na metafyzický svet; potraty, registrované partnerstvá, to všetko bolo pre obyčajného človeka vzdialené, cudzie. Obrat priniesli práve beatnici. Spoločnosť sa vďaka nim začala oslobodzovať od tradície.
Allen Gingsberg so svojim dielom Howl (Vytie, 1956) a William S. Borroughs s Naked Lunch (Nahý obed, 1959) prelomili tabu obscénnosti v umení – obaja vyhrali proces na súde ohľadom ich cenzúry. Šírilo sa voľnomyšlienkarstvo, ktoré vyvrcholilo v Spojených štátoch v 60. a Európe v 70. rokoch; hlásala sa absolútna sexuálna sloboda. Aj napriek tomu, že väčšina predstaviteľov „beat generation“ bola ľavicovo orientovaná a sympatizovala s marxizmom (či lepšie povedané maoizmom), spoločnosť sa stále viac štiepila, atomizovala v prospech individualizmu. Sloboda sa postupne menila na celkom nový a dovtedy nevídaný koncept.
Pikantné na tom je, že tato sexuálna sloboda bola občas prezentovaná ako sen spoločenstva, ale v skutočnosti išlo o zdolanie ďalšieho medzníka na historickom vzostupe individualizmu. Ako ukazuje pekné slovo „domácnosť“, pár a rodina predstavovali posledný ostrovček primitívneho komunizmu vo vnútri liberálnej spoločnosti. Sexuálna sloboda mala za následok zničenie týchto prechodných spoločenstiev, ktoré ešte oddeľovali jedinca od trhu,“ napísal Michel Houllebecq, známy francúzsky spisovateľ, čím ilustroval vývoj, ktorý odštartovali v 50. rokoch práve beatnici. Treba dodať, že akonáhle svojou literárnou tvorbou zmenili spoločnosť pomocou masovej liberalizácie sexuality, okamžite sa to odrazilo aj na demografii západných krajín.

Pravdepodobne najväčším problémom európskych krajín je ich nízka pôrodnosť. Starý kontinent vymiera. A to všetko sa začalo práve v 60. rokoch. 

Vplyv beatnikov a hnutí, ktoré vlastným pôsobením vyvolali, je tu očividný. Švédsko bolo medzi prvými krajinami, kde počet detí na jednu klesol pod hranicu 2,1 (notoricky známe číslo potrebné pre udržanie populácie) a to ešte v roku 1968. Anglicko ho nasledovalo v roku 1973, Francúzsko o rok neskôr. Východný blok bol pred touto revolúciou vzťahov do veľkej miery „uchránený“; k fatálnemu zníženiu pôrodnosti došlo až po páde socializmu na začiatku 90. rokov.
Študenti Columbijskej univerzity si zrejme ani nedokázali predstaviť, že ich literatúra bude mať vo svete raz taký ohlas. Z ich túžby po slobode sa zrodil ideál, ktorý nás všetkých – za predpokladu, že sa populačný trend nezmení – pomaly, ale s mrazivou určitosťou privedie ku katastrofe. Nepotrvá dlho a následky nespútaného individualizmu (narcizmu, nezáujmu o „tradičnú“ rodinu) sa prejavia prudkými, no nevyhnutnými zmenami naprieč celou našou civilizáciou.

Jack Kerouac to možno ako jediný pochopil. Kritizoval hippies a subkultúru, ktorá vzišla z jeho diela; prekvapovali ho a často nepríjemne zarážali svojou radikálnosťou (a krajne ľavicovou ideológiou), ktorú on odmietal – dostal tak nálepku „reakcionár“, čím uňho spôsobili iba ďalšie rozčarovanie. Sám ostal až do smrti kresťanom, verným tradícii svojich kanadsko-francúzskych predkov. „Ja nie som beatnik. Ja som katolík,“ vysvetlil mesiac pred svojou smrťou v jednom interview. Ukázal na obraz pápeža Paula VI. a povedal: „Viete, kto to namaľoval? Ja.



Gottes Segen und Schutz zum Ihren Geburtstag!

Svatý otec - emeritus Benedikt XVI. se dnes dožívá požehnaných 92 let. Ať jej na přímluvu Panny Marie vede Duch Svatý, aby nás nad...