sobota 1. června 2019

Nebeská radost sestupujících z hory Ježíšova nanebevstoupení







V liturgii poslední, sedmé velikonoční neděle, v jejích biblických textech a modlitbách, se skrývá a postupně odhaluje tajemství oněch deseti dnů, v nichž apoštolové a učedníci, poté, co sešli s hory Ježíšova jen vizuálního odloučení, tráví podle pokynu svého Mistra, Učitele a duchovního Otce společné chvíle v Šalamounově chrámovém podloubí a v Horní místnosti domu svatého evangelisty Marka.

Prvním překvapivým odhalením, jak je popisuje ve své knize o našem Spasiteli Svatý otec Benedikt XVI., je z pohledu nevěřícího neočekávaná radostnost, s níž sestupují učedníci v prvním z oněch deseti dnů z Olivetské hory: vždyť jejich i náš Pán se od nich právě viditelně vzdálil, „vstoupil na nebesa a sedí nyní po Otcově pravici“.

Nevěřící by očekával smutné tváře sestupujících. Věřící však – v tuto chvíli učedníci – jak píše v závěru své první knihy svatý Lukáš, v tuto chvíli, kdy „se od nich odloučil a byl nesen do nebe, padli před ním na tvář“. Skutečně, ve chvíli, kdy Jej už přestávali vidět padli před Ním na tvář: protože, jak zdůrazňuje papež Benedikt XVI., v jejich poslání, které právě nyní i v předchozích čtyřiceti dnech přijali, bylo vyznání, že On nejen přijde znovu, aby soudil živé i mrtvé a aby nastolil své definitivní království, ale především, že On je živý mezi námi, že je život sám, že se skrze Něj my stáváme živými. Zvláště svatý Miláček Páně a svatý Apoštol odpovídají na implicitní otázku, zda můžeme i my s Ježíšem již nyní být „po Otcově pravici“. - Přichází k nám náš Vykupitel dříve než v onen Poslední den?

Ano, učedníci se při sestupu z Hory nanebevstoupení necítili opuštěni. Přestože každé loučení zanechává smutek, oni smutní nebyli: vraceli se do Města ve velké radosti a chválili od této chvíle Boha. Byli si jisti novou Ježíšovou přítomností, jsou si jisti, jak čteme v evangeliu podle podání svatého Matouše, že Ježíš je právě teď novým a mocným způsobem při nich. „Boží pravice“ zahrnuje pro ně nový druh Jeho přítomnosti. Nyni svého Mistra a Pána již nemohou - a ani my nemůžeme - ztratit: je při nás tak blízko, jak může být jedině Bůh!

Nanebevstoupení, píše Svatý otec Benedikt XVI., není odchod do vzdálených kosmických sfér, nýbrž je trvalou blízkostí, již učedníci pociťují tak silně, že se pro ně – a pro nás stejně věřící – stává trvalou radostí.

Druhým překvapivým odhalením této radostnosti je víra v očekávání vrcholu „velké radosti a chválení Boha“. Tím je přislíbený příchod Třetí božské Osoby, Ducha Utěšitele, Ducha Mystagoga, Ducha Obhájce, Parakléta.

Spojnicí mezi první a druhou knihou svatého Lukáše je právě rozhovor našeho Pána – Ježíše s učedníky před Jeho nanebevstoupením: Oni se ptají, zda je na čase - zda nyní - obnoví Ježíš své davidovské království. Zde jsou ještě – před sesláním Svatého Ducha - v zajetí představ, jimž jsou poplatni ti, kdo dosud Ježíšova Ducha Letnic, Církve, nepřijali: Ježíš proto odmítá tento způsob uvažování, vybízí je k očekávání příchodu Posledního a Prvního ze zakladatelů Církve, z Nejsvětější Trojice, a současně odmítá čas a lhůtu eschatologického příchodu. Učednící nemají historicky spekulovat, kdy Soudce posledních dní opět přijde – mají naopak dar a úkol svědčit, že Bůh nám je již nyní v Ježíši Kristu nejblíže: k tomuto „stavu“, ve kterém z Olivetské hory nyní odcházejí, mají přijmout Církev, Ducha svatého.

Texty této neděle nám právě takovou Církev a učednictví představují: jáhen – učedník svatý Štěpán, plný Ducha svatého, jehož plnost právě v Církvi přijal, je ve chvíli své mučednické smrtí, ve chvíli příchodu do Ježíšova království před Soudným dnem, naplněn v této chvíli rovněž pro dosud nevěřícího Šavla neznámou a nepochopitelnou radostí: v onen okamžik „loučení“ s Ježíšem živým, jehož ve svém patrně krátkém pozemském životě „viděl“ po Boží pravici, zvolá: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" - A to je odhalení třetího tajemství oněch deseti dnů, kdy se rodící Církev modlila, předtím, než nastal její duchovní a pozemský porod o Letnicích.

Další Boží slovo této neděle, ztichlé modlitbou Desetidení, je ze svědectví svatého Apokalyptika: Duch i nevěsta volají: "Přijď!" Kdo to slyší, ať také zvolá: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Teprve zde se odkrývá plněji tajemství čtvrté, mysterion eschatologického příchodu Ježíše Soudce na konci časů dějin kosmu.

Jen toužící Církev, jednota duchovního a pozemského života, připravuje na vstup do nových nebes a nové země tím, že nabízí Ježíše živého v Nejsvětější eucharistii, vTajemství všech tajemství.

Za takovou Církev prosí náš Spasitel Ježíš při mši svaté Poslední večeře: "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ - Prosí za jednotu, jíž je Unio hypostatica, spojení nových nebes a nové země v Jeho osobě, v Něm aktuálně přítomném po zmrtvýchvstání v tomto kosmu. Za jednotu Nejsvětější Trojice, do níž se vstupuje znovuzrozením z vody a z Jeho Ducha vírou v onu exkluzivní moc, již má a uděluje pouze ve své Církvi.

Ano, v tomto smyslu se Církev plně ukazuje jako Rodina rodin. Jen Duch svatý dává nové zrození pro nová nebesa a novou zem, pro plný život „po pravici Otce“. Rodí.
Na počátku prvního dílu své knihy o našem Pánu a Vykupiteli, naznačuje papež Benedikt XVI., že existuje a bude existovat až do nových nebes a země stálé napětí i konflikt mezi Rodinou Ducha a rodinou in corpore politico, mezi Církví a polis, státem, třebas ideálně zahrnujícm jenom věřící. I v tomto ideálním stavu se totiž ukazuje nenaplněnost duše pozemského poutníka, věřícího v Ježíše Krista: jeho hřích, hriech, imperfectas entis, kterou před příchodem svatého Křtitele odhaloval již filosof Plotin ve své nauce o participatione a imperfectate entis.


O. Vladimír



LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Neděle v oktávu slavnosti Nanebevstoupení Páně


V Epištole svatého apoštola Petra nás Kníže apoštolů podobně svatý Jan Apokalyptik vybízí k tomu, abychom při duchovním boji v problémech a starostech, které na Církev i na jednotlivce přicházejí si uchovali dvojí: ducha modlitby, sepjetí s Nejsvětější Trojici, a ctnosti, vypěstované dobré mravní návykyMilovaní, buďte obezřetní a bděte na modlitbách. A pak vybízí k tomu, aby věřící přinášeli ovoce svéh duchovního Především mějte vytrvalou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Apoštol vyzývá k pohostinnosti k vzájemné službě ve využití všech rozličných svěřených darů, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista našeho Pána.

Evangeliu nám Pán opakuje svůj příslib Ducha, který vychází od Otce a bude svědčit o mně. Ale je na učednících, aby se k tomuto svědectví s veškerou rozhodností připojili. Nebudou mít na růžích ustlán, čeká je nelítostné pronásledování: Každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.
To je současně návod, na co máme myslet při připravě na příchod Ducha Svatého. Duch Svatý bude seslán, aby vytvořil z tohoto společenství Církev jakožto jedno jediné mystické tělo Kristovo. Bude to den narozenin Církve, pro kterou bude Duch jejím nadpřirozeným oživovatelem a pramenem darů a milostí, aby se stala jedinou božskou a neomylnou svědkyní a učitelkou pro celý svět. Toto svědectví Kristových učedníků je nezbytné, protože nikdy nebyli, nejsou a nebudou omluvitelní ti, kdo v Krista neuvěří. To je jediná cesta, jak prospět světu. Proto secreta nám vyprošuje, aby nás svatá mešní oběť očistila a dodala nám sílu nadpřirozené milosti.


LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


7. neděle velikonoční
Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náěstí svatého. Petra 16. 4. AD MMXII;

Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. 
    Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." A po těchto slovech skonal.

Žalm Hospodin kraluje, ať zajásá země předpovídá slávu, kterou uvidí všechny národy: slávu Ducha Svatého, která sena učednících ukázala o Letnicích padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Hospodin kraluje, ať zajásá země, ať se radují četné ostrovy! Spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu. 
Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu, všichni bohové se mu koří. 
Neboť ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí, svrchovaně vynikáš nade všemi bohy. 

Závěr knihy Zjevení svatého apoštola Jana je i souhrnným závěrem vstupních sedmi epištol do sedmi církevních obcí, sedmi biskupům.
    Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl: 
    "Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a na vstup branami do Města. 
    Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, aby vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Já jsem výhonek (z Davidova kořene) a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda." 
    Duch i nevěsta volají: "Přijď!" Kdo to slyší, ať také zvolá: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. 
    Ten, kdo to zaručuje, říká: "Ano, přijdu brzy!" Amen, přijď, Pane Ježíši! 

    "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 17. 10. AD 200; zdroj: www.radiovaticana.cz;



V úryvku ze Skutků apoštolů čteme o smrti a pozvání do nebe prvomučedníka Církve svatého jáhna Štěpána. Modlí se ve chvíli největší životní zkoušky a soužení.
Stejně jako prvotnímu křesťanskému společenství pomáhá modlitba také nám, abychom chápali osobní i kolektivní dějiny ze správnější a věrnější perspektivy, totiž z té Boží. Také my chceme obnovit prosbu o dar Ducha svatého, který rozehřívá srdce a osvěcuje mysl, abychom rozpoznávali, jak Pán uskutečňuje naše prosby podle své laskavé vůle a nikoli podle našich idejí. Pod vedením Ducha svatého budeme schopni hledět na každou životní situaci jasně, odvážně a s radostí a spolu se svatým Pavel se chlubit „souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději“, onu naději, která „neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“.




Dnešní nedělí – poslední velikonoční - se otevírá nové období dějin Božího království a Církve. Přibližuje nám jej a posvěcuje Ježíšova modlitba při Poslední večeři. Ježíš se modlí za učedníky. Středobodem jeho modlitby a jejím východiskem však nejsou ti, které vychoval na této zemi během tříleté veřejné činnosti šířící Boží království, ale jejím centrem je s touto modlitbou velmi úzce spojená katecheze o Nejsvětější Trojici, o Ježíšově vnitřním životě, o jeho vztahu k Otci, o „vycházení“ tajemství Božího království a o vstupu do jeho života branami křtu: skrývá se zde proroctví o Církvi, podobné Ježíšovu slovu o vinném kmeni, vinaři, míze a ratolestech. Ježíš se modlí, promlouvá v plné síle mízy Ducha svatého.
A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.“
Ve své katechezi o prvním více známém biskupu severní Itálie, svatém Eusebiovi z Vercelli, otevírá Svatý otec Benedikt XVI. pohled na jednu z ratolestí vinného kmene, jíž se stane on sám a na šíření Božího království v severní Itálii, které vyvrcholilo křtem, vstupem do života Církve mnohých pohanů. Tento vrchol se ovšem stal trvalým – cestou po úchvatném velehorském hřebeni: cestou svatosti biskupa Eusebia i těch, které pozval ke společnému mnišsko-kněžskému životu a těch, kteří se po křtu jejich cestou nechali vést.
Papež Benedikt popisuje životní pouť svatého Eusebia: v Římě, kam se přestěhoval se svou rodinou. Stává se zde lektorem, vstupuje tak do řad „kléru Věčného města“. To se děje v době, kdy je Církev vystavena těžkému náporu bludu ariánského učení. Pro svou věrnost víře a své schopnosti a především Boží dary, které dosvědčují jeho povolání ke kněžství, se stává v té době už všeobecně uznávaný lektor knězem a v roce 345 je zvolen biskupem v severoitalské Vercelli, v kraji v oné době ještě většinově pohanském.
Počátek jeho misijní činnosti je pozoruhodný, úspěšný a následováníhodný. Patronem a vzorem jeho misie se překvapivě stává poustevník: svatý Antonín Egyptský, pouštní Otec. Inspirací kniha o jeho životě a „vnitřní“ misijní činnosti od statečného pravověrného a od stoupenců kněze Aria rovněž těžce zkoušeného biskupa svatého Athanasia.
Svatý Eusebius zakládá,“ uvádí Svatý otec Benedikt XVI. počátky misijního díla tohoto biskupa, „ve Vercelli kněžskou komunitu, podobnou mniškému společenství. Tento klášter dal kléru severní Itálie významné rysy apoštolské svatosti a dal povstat postavám biskupů, jako byli Limenio a Honorát, nástupci Eusebia ve Vercelli, Gaudentius v Novaře, Esuperantius v Tortoně, Eustasius v Aostě, Eulogius v Ivreji, Maximus v Turině, všichni jsou uctíván i v církvi jako svatí.“
Jejich svatost je přitom vědomě a chtěně formována svatostí Nejsvětější Trojice, na jejímž životě přijali ve křtu podíl. Pro své vyznávání víry v tento základní život Církve jsou dokonce vystaveni pronásledování ze strany bludařských ariánů. To se ovšem pro biskupa Eusebia stává podnětem Ducha svatého, podobně jako pronásledování Církve v prvním století v Jeruzalémě, pro šíření evangelia právě na tomto vzdáleném území.
Eusebius pevně formovaný v nicejské víře, hájil všemi silami plné božství Ježíše Krista, který je definován v Nicejském vyznání víry „stejné podstaty s Otcem“. Proto se spojil s velkými Otci 4. století především se sv. Atanasiem, průkopníkem nicejské pravověrnosti, proti ariánské politice císaře. Z tohoto důvodu byl odsouzen a poslán do vyhnanství jako tolik jiných biskupů Východu i Západu, jako sám svatý Atanasius, jako Hilarius z Poitiers a Hosius z Cordovy. Ve Scitopoli v Palestině, kam byl vypovězen v letech 355-360, Eusebius napsal nejúchvatnější stránku svého života. Také tam založil klášter s malou skupinou žáků a odtud udržoval korespondenci se svými věřícími v Piemontu, jak dokazuje především jeho druhý list z autentických Eusebiových listů. Poté byl izolován v Kapadocii a v Tebaidě, kde byl tělesně krutě trýzněn. V roce 361 po smrti Konstanze II., císař Julián ukončil jeho vyhnanství a umožnil mu, aby se opět ujal svého místa. V roce 362 ho Atanasius pozval, aby se účastnil koncilu v Alexandrii, který rozhodl, aby bylo odpuštěno ariánským biskupům, jen když se vrátí do laického stavu. Eusebius vykonával biskupskou službu ještě deset let, až do své smrti. Vytvořil vzorný vztah se svým městem, který pak inspiroval pastorální službu jiných biskupů severní Itálie, jimiž se budeme zabývat v následujících katechezích, jako Ambrože z Milána a Maxima z Turína.“
Tak Duch svatý vedl biskupa Eusebia – a on se nechal pokorně vést. Naplnila se na něm slova o učednictví z Ježíšovy modlitby při Poslední večeři: z „dokonalé jednoty“ misijního společenství, jímž je život ze křtu – pro slabého a hříšného člověka upevňovaný neustálým „conversio“ kajícností vyjádřenou v pokání a v jeho svátosti – se rodí život, na němž mohou ostatní poznat v moci Ducha svatého – svět může poznat, že Otec poslal svého Syna Ježíše a že jeho učedníky miluje, jako miloval jej. 
Vztah svatého Eusebia ke „světu“ obklopujícím Církev, v tomto případě k jeho městu „je doložen především dvěma listovními svědectvími. První se nachází v …listu, který Eusebius napsal z vyhnanství ve Scitopoli „nejmilejším bratřím a vytouženým kněžím, jakož i svatému lidu ve víře ve Vercelli, Novaře, Ivreji a Tortoně“  jímž se list uzavírá: Eusebius žádá své syny a své dcery, aby pozdravovali „také ty, kteří jsou mimo církev a kteří k nám ráčí mít city lásky: etiam hos, qui foris sunt ad nos dignantur diligere. Zřejmé znamení, že vztah biskupa k jeho městu se neomezoval na křesťanské obyvatelstvo, nýbrž i na ty, kteří „ mimo církev „ nějak uznávali jeho duchovní autoritu.“
Tím otevírá tento svatý biskup na severoitalském území cestu k oné dokonalé jednotě, již vyznává Ježíš při své vrcholné modlitbě před utrpením, které se stalo jeho „doxa“ - slávou:
A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne“. 
Druhé svědectví zvláštního vztahu biskupa k jeho městu pochází z dopisu, který sv. Ambrož z Milána psal Vercellským kolem roku 394, více než dvacet let po smrti Eusebia. Vercellská církev prodělávala těžké chvíle: byla rozdělena a bez pastýře. Ambrož otevřeně prohlašuje, že neváhá uznat v oněch Vercellských potomstvo svatých otců, kteří schválili Eusebia, sotvaže ho uviděli, aniž ho kdy předtím poznali a zapomněli dokonce i na vlastní spoluobčany“. V témže dopisu milánský biskup co nejjasněji dosvědčuje, jak si váží Eusebia: „Tak velký muž,“ píše rozhodným stylem, „si právem zasloužil, aby byl zvolen celou církví“. Ambrožův obdiv k Eusebiovi se zakládal především na faktu, že biskup z Vercelli spravoval diecézi svědectvím svého života: „Svou církev spravoval přísností (svého) postu.“ Ambrož byl totiž uchvácen, jak to sám uznává, mnišským ideálem kontemplace Boha, o kterou Eusebius usiloval ve stopách proroka Eliáše. „Za prvé,“ poznamenává Ambrož, „biskup z Vercelli shromáždil vlastní klérus ve společném životě a vychoval jej k dodržování mnišských pravidel, i když žil uprostřed města.“ Biskup a jeho klérus měli sdílet problémy spoluobčanů, ale zároveň pěstovat v srdci jiné občanství totiž nebeské.“
Toto druhé svědectví je zároveň prvním svědectvím, jak se s ním nyní setkáváme, o svatém Ambroži Milánském, jenž se stává tím učedníkem, který poznal sílu života v Duchu svatém svatého Eusebia a plně v životě spojeném s Nejsvětější Trojici, v kontinuitě – v tomto případě i apoštolské kontinuitě jeho učedníků – ji i veřejně vyznal. Dosvědčil
Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich." 
Tak Eusebius, zatímco se bral za svou věc svatého lidu ve Vercelli, žil v městě jako mnich. Tento rys však zřejmě nic neubíral na jeho příkladném pastorálním dynamismu. Mimo jiné se zdá, že zřídil ve Vercelli farnosti pro řádnou a stabilní církevní službu a že podporoval mariánské svatyně pro obrácení pohanského obyvatelstva venkova. Tento „mnišský rys“ dodával zvláštní dimenzi vztahu biskupa k jeho městu. Jako již apoštolové, za které Ježíš prosil při Poslední večeři, pastýři a věřící církve „jsou ve světě, ale nejsou „ze světa“. Proto pastýři „ připomínal Eusebnius „ musejí vybízet věřící, aby nepovažovali města ve světě za své stabilní příbytky, nýbrž aby hledali budoucí Město, definitivní Jeruzalém nebes. Tato „eschatologická výhrada“ umožňuje pastýřům i věřícím zachránit správnou stupnici hodnot, aniž by se poddávali chvilkovým módám a nespravedlivým nárokům politické moci. Ryzí stupnice hodnot „ zdá se, že to říká celý Eusebiův život „ nepochází od včerejších ani dnešních vládců, nýbrž pochází od Krista, dokonalého člověka, rovného Otci v božství a přesto člověka jako my. Tím, že se odvolává na tuto stupnici hodnot, se Eusebius neunaví „vroucně doporučovat „svým věřícím“, aby všemožně pěstovali víru, uchovávali svornost a aby byli vytrvalí v modlitbě“ 
Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich." 

a srov.: S. Eusebii Epistola secunda, CCL 9, p. 104 et Epistola extra collectionem 14: Maur. 63).



MODLITBA

Tvé království, Ježíši, Příteli svých učednků,
ukazuje na tajemství Nejsvětější Trojice,
na dvojí dar Tvým učedníkům v modlitbě Poslední večeře:
vstupuje díky světcům Tvé Církve stále více do tohoto světa;
a svým nejbližším ukazuješ tajemství poslání
i úspěch jejich pozemského a posmrtného života
chvalozpěvem na mysterium křtu, otevírajícím plný život na této zemi,
vstup do dokonalé jednoty.
Děkujeme Ti za katechezi Svatého otce Benedikta XVI. o svatém biskupovi Eusebiovi z Vercelli a jeho učednících.
Z nich - společně žijících zde na zemi -
se stalo společenství s Tebou v nebeské slávě,
do které vstoupili vyznáváním Tvého kříže,
každodenním „conversio continua“ a kajícností,
odtud vychází chvalozpěv na přátelství
v nejbohatší chvíli každého jejich i našeho dne –
chvalozpěv při mši svaté,
jímž nás uchováváš v spojení s Duchem svatým
a vedeš ven z mešního večeřadla do světa,
který pak jasně v jeho světle vidíme jako misijní součást Tvé Církve:
poznali jsme v plnosti Tebe při mši svaté
- tak poznáváme dokonalou jednotu Tebe s Otcem v tomto světě.
Amen.



Prokrastinace: bič Attily i Čingischána

    Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.    Někdo se ho zeptal: "P...