Naděje záchrany pro všechny: povolání ke kněžství

    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?" 
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků." 
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. 
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."

Poté, co svatý evangelista Lukáš představí našeho Spasitele Ježíše při odpuštění hříchů kající hříšnici v domě Šimona Farizea, nastává chvíle, kdy se Ježíš zeptá těch, kdo viděli, že odpouští hříchy, že jedná na místě Božím: "Za koho mě lidé pokládají?" Tato událost je významným momentem Ježíšovy Velké cesty, protože vzápětí na referenci o tápavých odpovědích lidu se náš Pán obrací se stejnou otázku na své učedníky, svědky zmrtvýchvstání mladíka z Naimu, svědky odpuštění hříchů kající hříšnici, svědky zázračného rozmnožení chlebů: "A za koho mě pokládáte vy?"

Papež Petr odpovídá jménem Dvanácti. Vyznává víru. Jeho slova se zásadně liší od výpovědí veřejného mínění: „Ty jsi Boží Mesiáš.“

Kde se rodí tento úkon víry? Ptá se Svatý otec Benedikt XVI. Podíváme-li se na začátek evangelního úryvku, zjišťujeme, že Petrovo vyznání navazuje na chvíli, kdy se on společně modlil s Ježíšem a ostatními apoštoly: „Když se Ježíš jednou o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich,“ říká svatý Lukáš.

Učedníci tedy byli vtaženi do tajemství jedinečného přebývání, do niterné blízkosti Ježíše, Otce a Ducha svatého, do rozmluvy Ježíše s Otcem. Tato chvíle je pro učedníky zvláštním darem vidět to, co není schopno „veřejné mínění tehdejšího lidu, který tápe: ´Je Ježíš z Nazareta Eliáš, ten Prorok, oživlý Jan Křtitel?´ Budoucí papež a biskupové a kněží vidí svého Mistra v jeho niterném vztahu Syna k Otci v Duchu svatém. A podílu na Duchu svatém se jim již v tomto okamžiku dostává: Z „přebývání s Ním“, z „bytí spolu s Ním“ v modlitbě přijímají poznání, které přesahuje nejasné domněnky lidí. On, Duch svatý jim dává poznávat skutečnost jednoty osoby Ježíše – člověka a Boha.

Na tomto místě budoucí pastýři Církve dostávají „základní kurz“ pro svůj osobní život s Bohem, svůj křestní život v síle Ducha svatého, kdy poznávají bez omezení a zastínění intelektu, který bývá často veřejným míněním oslaben či zatemněn: poznávají Ježíše jako Syna Božího.

Současně jsou připravováni na službu lásky bližním, kdy budou pravdivě popisovat vztah Nejsvětější Trojice k Církvi, jež se o Letnicích zrodí a následně vztah Ježíše k nim, rozdavatelům podílu na mysteriích Církve, v nichž se pak každý, kdo se dá pokřtít, kdo přijme osobně Ježíše jako Spasitele a bude Jej i v ostatních všedních dnech po křtu věrně přijímat v Nejsvětější svátosti oltářní, bude více a více bezpečně orientovat v duchovním dění a zápasech probíhajících rovněž ve všedních dnech pozemského života. Bude se v nich snadno rozhodovat pro věčnou spásu a – neovlivněn plytkostí mnohých povrchních „veřejných“ názorů a roucho pravdy si marně uzurpujících hypotéz - bude striktně odmítat vše, co vlivem intelektuálních zmatků vede k věčnému zavržení.

Zároveň dobrý Bůh, který plně projevil svou dobrotu, když se naplnil čas a kdy poslal svého Syna, narozeného z ženy, z panny, dává plnost svého Svatého Ducha, takže nyní v předjímání, od Letnic v síle mysterií, svátostí Církve, mohou jak služebníci, biskupové a kněží, tak ti, kterým svátosti zprostředkovávají, přijímat ve svatém přijímání zvláštní posily a útěchy Ducha svatého: být s Ježíšem na onom místě společné modlitby již nikoli jen jako učedníci, ale jako Jeho přátelé, přátelé Boha.

V těchto dnech, v době, kdy jsou naši jáhnové svěceni na kněze, kdy si kněží a biskupové namnoze připomínají výročí své ordinace a konsekrace, jsme svatým Lukášem dnes povzbuzováni, abychom viděli, jak řekl papež Benedikt XVI., první stupeň života a poslání kněze: jeho povolání v modlitbě odhalovat stále novou tvář svého Pána, a tak poznávat stále více plná obsah kněžského poslání. - Jedině ten, kdo má niterný vztah k Pánu, je Jím uchvácen a může Ho přinášet druhým, může být poslán. Jde o „zůstávání s Ním“, což má vždycky doprovázet výkon kněžské služby; musí být její ústřední součástí také a především v obtížných chvílích, kdy se zdá, že „věci, jež je třeba udělat“ by měly mít prioritu. Kdekoli jsme, cokoli děláme, vždycky musíme zůstávat s Ním.

Po vyznání budoucího papeže Ježíš oznamuje své umučení a vzkříšení, a po tomto oznámení následuje poučení, týkající se cesty učedníků, totiž následovat Jeho, Ukřižovaného, jít cestou kříže. A potom - paradoxním vyjádřením - dodává, že být učedníkem, znamená „ztratit sám sebe“ a tak má plně sebe nalézt.

Ony „věci, které je třeba udělat“ nemusejí být jen tíživé a deptající přespřílišné starosti o hmotné zabezpečení Božího lidu, „kamenného stánku Církve“ či osobní živobytí.

Mohou to být skutečně závažné existenční a existenciální problémy Církve a církevních společenství v současném světě. V době, kdy se skloňuje slovo „exit“, medicínsky „exitus“, smrt s prefixy různých států, můžeme vnímat smrtelnost systému, který se hroutí, protože se zhroutil duchovní život mnohých světských a duchovních vůdců společnosti a států.

Očekávání kolapsu současné v mnohých farnostech, rodinách a obcích zmírající křesťanské kultury, nás má vést v duchu „instrukce“ ´Historia magistra vitae´k poučení z Božích dějin v tomto světě, jen ty vedou ke spáse, protože je vede Magister, Mistr Ježíš Syn Boží: vede k Bohu, jak dnes svatý Lukáš dosvědčuje – nejprve vede své farnosti, rodiny a obce ke společné modlitbě s Ním, modlitbě svatodušní, modlitbě, kdy díky Ježíšovi poznáme Otce a to nám – pro statečný, bližní milující postoj víry – stačí. Ač to zní v kontextu zmírajících farností, rodin a obcí pro nevěřícího neuvěřitelně, poznáváme po takové modlitbě lásku k Ježíšovi jako lásku k Církvi, která ve svých členech, kteří opustili farnost, manželku, manžela, děti i společný obecní život, umírá.

Poznáme, že toto společenství modlitby je první záchranou akcí, která přivede zbloudilé farníky a manžele i občany nazpět, ke spáse, ke svátostem.

Přivede nazpět i ty, kdo zvnitřku či zvenku těchto společenství dosud chtěli – pro svůj egoismus, lásku k sobě, lásku k penězům a majetku, o což všechno z lásky Boží nyní začnou přicházet – farnosti, rodiny a obce ničit.

Druhou záchranou brzdou před „exitem“ do věčné záhuby je služba biskupů a kněží, kteří – těm, kdo se nakonec dají očistit až všemi pozemskými „exity“, nabídnou svátosti všem, kdo poznali zhoubu hříšnosti.

Modleme se za svaté biskupy a kněze, kteří ve všech dobách dějin ukazují na „Magistra Vitae“, našeho Mistra a Pána Ježíše, dárce věčného života.

Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12969

O. Vladimír

MODLITBA

Dříve než zazní u Caesareje Filipovy

další z vyznání budoucího papeže Petra,

dříve než Jej spolu s dvěma apoštoly

vyvedeš na Vysokou horu,

abyste byli při modlitbě

vzdáleni od davu zmítaného nejistotou a zmatkem,

žádáš, Ježíši, Boží Mesiáši,

Petrovo vyznání, které přesahuje zmatky veřejného mínění,

které se dokáže proti němu postavit

s jasným poznáním pravdy,

osvěcující intelekt při modlitbě s Tebou 

uprostřed budoucí Církve:

Poté připravuješ na výstup na Horu -

prorokuješ slovy o svém umučení a zmrtvýchvstání,

aby nahoře mohl prorokovat Otcův a Tvůj Duch

o slávě nebeské modlitby, 

o přebývání v rozhovoru a tichu

na Hoře blažených,

do níž vstupuje Tvou cestou ten,

kdo jednoznačně hlasuje pro ego-exit:

zapře sám sebe,

den co den bere na sebe svůj kříž

a následuje Tě.

Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit,

ztratí ho,

ale kdo svůj život pro Tebe ztratí,

zachrání si ho."

Amen.