Uviděli Ježíše zmrtvýchvstalého!
Neděle
v Oktávu velikonočním
Jacopo Bassano Kristus v Emauzích
Každé
náboženství převádí – pro někoho aspoň nachvilku ve shonu
konzumní společnosti – z prázdnoty, jíž jej zavalují věci a
starosti okolo něj, k nahlédnutí vnitřní “vitality” pro
konzumenta netušené krásy a marně jinde hledaného smyslu života.
Vitality každé skutečnosti,
která by se bez toho nahlédnutí
a nahlížení,
jemuž říkáme modlitba, změnila – a nutně mění – každou
skutečnost ve skličující starost, v bezcílný spěch, ve
zneužívání vztahů k druhým
osobám a věcem, takže pak
tomu, kdo takto konzumně zkresluje život, se
zdá,
že
žádná
druhá osoba nenaplňuje
jeho
očekávání,
každá věc připadá
prázdnou
a nakonec
zbytečnou, .. až posléze
poznává svou vlastní prázdnotu a zbytečnost.
Křesťanství
na rozdíl od ostatních kultů a náboženství vede nadto
ještě dále než k nahlížení pravého smyslu a krásy univerza.
Vede ke vzkříšení. Ježíš, první z křesťanů, výjimečně a
plně “christianos – chréstos” - vstal třetího dne z
mrtvých: po
své obětní smrti za odčinění hříchů všech lidí a celého
světa, všeho kosmu. Přemohl smrt. Nejplněji převádí z
kategorií, podle
nichž v konzumní formě vědy a techniky uvažujeme a žijeme, do
hlubší reality každého člověka a relativně každého bytí:
tou je u člověka
vzkříšení k posmrtnému
životu. U toho,
kdo činil zlo, k “hanbě navěky”, u toho, kdo konal podle
Ježíšových slov, k věčné blaženosti. A bytí, kosmos, přivádí
Ježíš zmrtvýchvstalý k “novým
nebesům a nové zemi”.
Svatý
otec Benedikt XVI. se v jedné ze svých promluvu věnoval tématu
Velikonočního oktávu – právě proběhlých “sedmi
nejslavnostnějších nedělí v roce”, které během tohoto týdne
následují po sobě po vrcholné slavnosti celého roku, po Božím
hod velikonočním, slavnosti zmrtvýchvstání Ježíšově.
Nadcházející neděle je “osmou” - ukazuje na dílo stvoření,
které po sedmém dni odpočnutí je naplněno zmrtvýchvstáním
Ježíše Krista, přemožením hříchu satana a člověka a
předznamenává zároveň I den, který nastane při slavné
Parusii, Poslední den. Uvedl jednotlivá vyznání
víry
svatých evangelistů, kteří předávají svědectví
těch, kdo potvrzují událost Ježíšova zmrtvýchvstání:
Na
Velikonoční vigilii se rozezněla tato zvěst: "Pán
skutečně vstal z mrtvých, aleluja!"
A on sám nám říká: "Nezemřu,
ale budu žít!"
Hříšníkům říká: "Dostane
se vám odpuštění hříchů. Já jsem totiž vaše odpuštění".
A nakonec opakuje všem: "Já jsem Pascha spásy, Beránek
obětovaný za vás, vaše vykoupení, já jsem váš život, vaše
vzkříšení, já jsem vaše světlo, vaše spása, já jsem váš
král. Já vám ukáži Otce." Tak se vyjádřil jeden
spisovatel z 2.století, Meliton ze Sard, když realisticky vykládá
slova a myšlenky Zmrtvýchvstalého.
V
těchto dnech nám liturgie připomíná různá setkání, při
kterých se Ježíš po svém vzkříšení sešel s Marií
Magdalénou a dalšími ženami záhy zrána den po sobotě, s
nedůvěřivými Apoštoly shromážděnými ve Večeřadle, s
Tomášem a dalšími učedníky. Tato různá zjevení jsou i pro
nás pozváním prohloubit základní poselství Velikonoc a
podněcují nás, abychom si opět prošli duchovní trasu těch,
kteří se s Kristem setkali a poznali ho v oněch prvních dnech po
velikonočních událostech.
Evangelista
Jan vypráví, že Petr a on sám, když uslyšeli zprávu, kterou
jim přinesla Marie Magdaléna, běželi takřka jako o závod ke
hrobu. Otcové Církve viděli v tomto spěchu pobídku k jedinému
legitimnímu soutěžení mezi věřícími: závodu ve hledání
Krista. A co říci o Marii Magdaléně, plačící vedle hrobu s
jedinou touhou - vědět, kam odnesli jejího Mistra" Nalezne ho
a pozná ho, až když ji osloví jejím jménem. I my, hledáme-li
Pána s duší prostou a upřímnou, jej potkáme, ba dokonce to bude
On sám, kdo nám vyjde vstříc; dá se poznat, osloví nás jménem
a dá nám vstoupit do intimity své lásky.
Tento
den, ve středu Velikonočního oktávu, nás liturgie nechává
rozjímat o dalším jedinečném setkání Zmrtvýchvstalého se
dvěma učedníky z Emauz. Když se sklíčeni kvůli smrti svého
Mistra vraceli domů, Pán se k nim cestou přidá, aniž by ho
poznali. Jeho slova, kterými komentoval Písma, jež o něm
vypovídají, zapálila srdce těch dvou učedníků, kteří jej,
jakmile došli k cíli své cesty, pozvali, aby s nimi zůstal. Když
nakonec "vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal
a podával jim", jejich oči se otevřely. Právě v té
chvíli jim však zmizel z očí. Poznali jej tedy, až když zmizel.
Svatý Augustin při výkladu tohoto úryvku prohlašuje: "Ježíš
láme chléb a oni ho poznávají. Už tedy neříkejme, že
nepoznáváme Krista! Věříme-li, poznáváme ho! Ba dokonce,
věříme-li, máme ho! Měli Krista u svého stolu, my jej máme v
naší duši!" A uzavírá: "Mít Krista ve vlastním srdci
je mnohem víc než mít jej ve svém příbytku: Naše srdce je pro
nás totiž důvěrnější než náš příbytek" . Snažme se
Krista skutečně uvést do srdce.
V
prologu ke Skutkům apoštolů svatý Lukáš tvrdí, že
zmrtvýchvstalý Pán "po svém utrpení poskytl apoštolům
mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval".
Tomu je třeba dobře rozumět: když svatopisec říká, že
"poskytl důkazy, že žije", neznamená to, že
Ježíš se vrátil do předešlého života, podobně jako Lazar.
Velikonoce, které slavíme, poznamenává svatý Bernard, znamenají
"Pascha" čili "přechod" a nikoli "návrat",
protože Ježíš se nevrátil do předcházející situace, ale
"překročil hranici směrem ke slavnějšímu, novému a
definitivnímu stavu". Proto " pokračuje sv.Bernard "
"Kristus nyní opravdu přešel do nového života".
Marii
Magdaléně Pán řekl: "Nezadržuj mě! Neboť jsem ještě
nevystoupil k Otci". Výraz, který nás překvapuje,
zvláště porovnáme-li jej s tím, k čemu dochází u nedůvěřivého
Tomáše. Tam, ve Večeřadle, Zmrtvýchvstalý sám ukázal
apoštolovi své ruce a bok, aby se jich dotknul a vyvodil z toho
jistotu, že je to právě On. Tyto dvě epizody si ve skutečnosti
neprotiřečí. Naopak, jedna pomáhá pochopit druhou. Maria
Magdaléna by chtěla mít Mistra tak jako dříve, přičemž měla
za to, že kříž je dramatickou vzpomínkou, na niž je třeba
zapomenout. Nyní však už není prostor na takový vztah ke
Vzkříšenému, který by byl pouze lidský. K setkání s ním není
třeba vracet se zpět, ale navázat s Ním vztah novým způsobem:
je třeba jít vpřed! Zdůrazňuje to svatý Bernard: Ježíš "nás
všechny vybízí k tomuto novému životu, k tomuto přechodu"
Neuvidíme Krista, budeme-li se otáčet zpět". To je to, k
čemu došlo u Tomáše. Ježíš mu ukazuje svá zranění nikoli
proto, aby zapomněl na kříž, ale aby na něj v budoucnu
nezapomněl.
Výhled
totiž směřuje právě k budoucnosti. Úkolem učedníka je
dosvědčovat smrt a vzkříšení svého Mistra a jeho nový život.
Proto Ježíš vybízí svého nedůvěřivého přítele, aby se jej
"dotknul": chce jej učinit přímým svědkem svého
Vzkříšení. Drazí bratři a sestry, i my, jako Maria Magdaléna,
Tomáš i ostatní apoštolé, jsme povoláni být svědky Kristovy
smrti a vzkříšení. Nemůžeme si tuto velkou zprávu nechat pro
sebe. Musíme ji nést do celého světa: "Viděli jsme
Pána!"
(Srovn.
: Svatý otec Benedikt
XVI. na generální audienci, Nám.
Svatého
Petra
11.
dubna AD MMVII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php"id=7572;
biskup
Meliton ze Sard, O
Velikonocích,
102-103;
svatý
Augustin, Promluva, 232,VI,7;
svatý
Bernard z Clairvaux, Promluva o Velikonocích)
O.
Vladimír Mikulica
