KOMENTÁŘ
K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA
XVI.
Liturgie této neděle, řekl při své promluvě před sedmi lety Svatý otec Benedikt XVI., nám představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izaiáš, toto téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz, který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a lidstva, jak ji popisuje Izaiáš: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“. Prorok dodává, že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce aby všichni lidé šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství; Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“.
Ježíš v evangeliu mluví o odpovědi, která je dána Bohu, představovaného jistým králem, jenž zve k účasti na jeho hostině. Pozváni jsou mnozí, ale stane se něco neočekávaného. Účast na slavnosti odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho velkorysost tím však není oslabena.
Nerezignuje a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi. Odmítnutí ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné. Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost odpovědět na pozvání. Existuje však podmínka setrvání na této svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci a proto jej ze slavnosti vykáže.
Chtěl bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem poukázal na krásný komentář svatého Řehoře Velkého k tomuto podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „Každý z vás, kdo má v Církvi víru v Boha, má už proto účast na svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat, pokud nestřeží milost lásky“. A tento šat je symbolicky utkán ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a láskou k bližnímu. Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem, vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
XVIII. neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého
Introit mešní slavnosti této neděle hovoří o prorocích, jejichž pravdomluvnost se má ukázat – a podle zaměření všech textů osmnácté neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého – nejpozději" v poslední den".
Naše naděje je posilována Božím slovem, abychom si stále uvědomovali, že vše čím se máme zabývat, má být hodnoceno, a ceněno podle vztahu k věčnosti, u jejichž bran se budeme i zodpovídat za všechny své myšlenky, slova, skutky i opominutí tohoto trojího.
V
evangeliu, řekl
před dvanácti lety ve své promluvě Svatý otec Benedikt
XVI., představuje
různá uzdravení vykonaná Kristem...dnes je to ochrnutý, jehož
na lehátku čtyři lidé přinášejí k Ježíšovi, který - když
vidí jejich víru - říká ochrnutému: "Synu,
odpouštějí se ti hříchy".
Tím dává najevo, že chce uzdravit především ducha. Ochrnutý
je obrazem každé lidské bytosti, které hřích zabraňuje
svobodně se pohybovat, kráčet po cestě dobra, dávat ze sebe to
nejlepší. Vždyť také zlo, jež se v duchu uhnízdí, svazuje
člověka osidly lži, hněvu, závisti a jiných hříchů a krok za
krokem ho ochromí. Proto Ježíš, vyvolávaje pohoršení
přítomných zákoníků, nejprve říká: "Odpouštějí
se ti hříchy," a
teprve potom, aby dokázal, že má moc odpouštět hříchy, kterou
mu udělil Bůh, dodává: "Vstaň,
vezmi své lehátko a jdi domů," a
zcela ho uzdravuje. Poselství je jasné: člověk ochromený hříchem
potřebuje Boží milosrdenství, které mu přišel darovat Kristus,
aby celá jeho existence mohla po uzdravení srdce znovu rozkvést.
Také dnešní lidstvo nese znamení hříchu, jenž mu zabraňuje nadále rozvíjet ony hodnoty bratrství, spravedlnosti, pokoje, které si vytyčilo ve slavnostních prohlášeních. Proč? Co ho blokuje na jeho pouti? Co ochromuje tento všestranný lidský rozvoj? Dobře víme, že z historického hlediska existuje celá řada příčin a že problém je složitý. Avšak Boží slovo nás vybízí, abychom se na svět dívali s vírou a důvěřovali Ježíši, stejně jako lidé, co nesli ochrnutého, že pouze on může opravdu uzdravovat.
Hlavním záměrem mých předchůdců, zvláště milovaného Jana Pavla II., bylo přivést lidi naší doby k Ježíši Kristu Vykupiteli, aby je mohl na přímluvu Neposkvrněné Panny Marie uzdravit. I já bych chtěl pokračovat na této cestě. Zvláště v první encyklice " Deus caritas est " jsem zamýšlel ukázat věřícím i celému světu Boha jako pramen autentické lásky. Pouze Boží láska může ozdravit srdce člověka a pouze tehdy, když se uzdraví srdce, ochromené lidstvo může povstat a kráčet dál. Boží láska je pravá síla, která obnovuje svět. Prosme společně o přímluvu Panny Marie, aby se každý člověk otevřel lásce milosrdného Boha a aby tak lidská rodina mohla být uzdravena od všech forem zla, které ji trýzní.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:
XXVI. neděle
Ve čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy slyšíme až – pro nevěřícího v působení Ducha Svatého v plné Boží svobodě – zarážející svědectví o tom, jak působí Duch Boží prostřednictvím litery Zákona pro ty, kdo přijímají svatodušní tradici Starého zákona: jsou předzvěstí těch, kdo přijmou apoštolskou tradici Ducha Svatého Zákona nového v katolické Církvi, když uvěří kázání apoštolů, biskupů, kněží, kteří ji po výtce předávají ve slovech mešní konsekrace.
Hospodin
sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který
spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na
nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale
později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře,
jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli
mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku
úmluvy a dali se do prorokování v táboře.
Tu
přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad
prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův
služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň
jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš
kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž
by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"
Duch
oživuje literu Zákona, může tak činit ovšem jen v srdcích,
která nejsou zpupná, jak zpívá svatý Žalmista:
Hospodinovy
předpisy jsou správné, působí radost srdci.
Hospodinův
zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je
spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Bázeň před
Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou
pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Tvůj služebník
si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však
pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi
skryty!
Chraň svého služebníka před zpupností, ať
mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého
hříchu.
Na
cestě k nebeské hostině nemusí dojít – nemusí vstoupit těsnou
branou – boháč a ten, kdo "byl na peníze": člověk
bez lásky k Bohu, který se ukázal v Ježíši z Nazareta, vtělil
se jako Druhá božská osoba do Něj, do v chudobně narozeného, do
"ekonomicky nezajištěného" Služebníka Božího, Božího
Syna, který se nám stal v Církvi prvním bližním a dává svého
Ducha blaženosti právě chudým. Proto svatý Jakub ve svém listu
varuje boháče, kteří mohli sejít na scestí:
Nuže
tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás
přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají
moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti
vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v
tyto poslední dny.
Ale mzda, o kterou
jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a
křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste
hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už
už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho
o život - a on se vám nebrání.
Důrazná slova Ježíšova v evangeliu podle sepsání svatého Marka rovněž ukazují nebezpečí z opuštění cesty hledání pravdy, pokoje, spravedlnosti a lásky: jedno z nebezpečí vyplývá z neschopnosti rozlišovat mezi Duchem Ježíšovým a duchem tohoto světa, dokonce před neschopností vidět působení Ducha Božího před "hranicemi Církve", před křtem, před příchodem Ježíše - Božího Syna – a nakonec i po Jeho příchodu v tomto světě jako maják navigující každého, aby do katolické Církve vstoupil a zachránil svou duši.
Jan
řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání
zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme
mu, protože není tvým učedníkem."
Ježíš
však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém
vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není
proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že
jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.
Kdo
by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří,
pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili
ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe,
abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama
do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni
ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl
s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni
ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys
byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň
nehasne."
Svatý Řehoř Veliky, Homilia 38,9)
Otec Vladimír Mikulica
