V tomto týdnu připadá výročí slavné bitvy u Lepanta, v níž křesťané 7. října roku 1571 zvítězili nad vojsky Osmanských Turků, šířících islám "ohněm a mečem".
Sám papež svatý Pius V. se aktivně podílel na sestavení a vyzbrojení armády chránící "evropské hodnoty": Církev, víru v Ježíše Krista, kulturu, jejímž hlavním, klenebním kamenem je Ježíšovo zmrtvýchvstání a svatý křest: cestu k přijetí daru vzkříšení.
11. září se chtěli turečtí bojovníci a šiřitelé islámu pomstít za pokořující porážku svých vojsk u Lepanta. Psal se rok 1683. Zaútočili na Vídeň, "Zlaté jablko" a chystali se postoupit do duchovního centra Evropy, "vídeňskou bránou" vstoupit na cestu vedoucí do Říma: podmanit si "Věčné město", přemoci papeže, přeměnit svatopetrskou baziliku na mešitu a nad její kopulí vztyčit prapor falešného proroka, vlajku Islámského státu.
Katastrofa, která tehdy Evropě hrozila byla odvrácena věřícími křesťany, kteří se pevně postavili proti vojskům, která je chtěla zničit.
Pokřtění, ale nevěřící v Ježíše Krista a v působení Ducha Svatého v Církvi, otevírají srdce pomstě, Božímu trestu, přivolávají pomstu za vítězství svých věřících předků u Lepanta. Pak místo šíření víry nikoli pozemským ohněm a mečem, ale mečem a ohněm Ducha Svatého, jak to učinil například svatý František z Assisi před sultánem, jsou stěží schopni ubránit "evropské hodnoty" - tak tomu bylo před Vídní, tak je tomu i dnes.
O této neděli čteme úryvky z Písma Svatého, které ukazují, jak lze ztratit víru, jak lze vzdát boj proti těm, kdo nás chtějí zabít, kdo, jako původce smrti, chce zabít především naši duši.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Devatenáctá neděle po seslání Ducha Svatého
"Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem:" Slyšíme v Epištole slova Apoštola národů. Předtím ukazuje i cestu, kterou nás nepřítel našeho dobra, naší spásy, odvádí od naší pouti k pravdě, k věčné Pravdě, a následně lehčeji strhává i ke hněvu: "Nechte lhaní a každý se svým bližním mluvte jen pravdu."
V Evangeliu nám svatý Matouš líčí jak dobrotu krále, který nás pozval na svou svatební hostinu – Trojjediného Boha – tak i jeho spravedlivý hněv, když nás na ve své svatební síni uvidí nepřipravené i nevděčné za pozvání, kterého se nám dostalo či dokonce odmítající povinnou úctu vůči svatebnímu ritu a tím vůči hostiteli. - Předestírá nám realitu života po smrti.
KOMENTÁŘ
K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA
XVI.
Slova Svatého otce Benedikta XVI. o krizi manželství a krize této krize – její posouzení – vycházejí i ze zmíněného textu listu do Efezu.
"...krize významu manželství je patrná i ve způsobech myšlení mnohých věřících. Praktické účinky toho, co jsem označil za "hermeneutiku diskontinuity a zlomu" ve vztahu k učení 2. vatikánského koncilu , jsou patrné zvláště citelně v oblasti manželství a rodiny. Některým se totiž zdá, že koncilní nauka o manželství, zejména popis této instituce slovy "intima communitas vitae amoris - důvěrné společenství života a manželské lásky", musí vést k popření existence nerozlučného manželského svazku jakoby pojednávala o pouhém "ideálu", k němuž se "normální křesťané" nemohou "zavázat". V určitých církevních kruzích se proto rozšířilo přesvědčení, podle něhož pastorační dobro osob v situaci neregulérních manželství vyžaduje určitý druh kanonické regulace nezávislé na platnosti či nulitě jejich manželství, tj. nezávisle na "pravdě" jejich osobní situace. Cesta k prohlášení manželské nulity je považována za právní nástroj k dosažení tohoto cíle podle logiky, v níž se právo stává formalizací subjektivních nároků. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Koncil skutečně popisuje manželství jako intima communitas vitae et amoris, ale takovéto společenství určuje tradice Církve souhrnem principů božského práva, které stanoví jeho pravý a trvalý antropologický smysl.
Magisterium Pavla VI. a Jana Pavla II. pokračovalo ve věrnosti hermeneutické kontinuitě Koncilu stejně tak jako legislativní dílo Kodexů latinského i východního kanonického práva. Z těchto Instancí vychází i v ohledu učení o manželství a jeho disciplíny snaha o "reformu" či "obnovu kontinuity". Toto úsilí se rozvinulo za podpory neoddiskutovatelného předpokladu, že manželství má svou pravdu, v jejímž odhalování a prohlubování se harmonicky sbíhají rozum a víra, tzn. lidské poznání, osvícené Božím Slovem, pohlavně diferencované skutečnosti muže a ženy a jejich hlubokých požadavků komplementarity, a definitivního i výlučného darování.
Antropologická a spásonosná pravda manželství " i v jeho právní dimenzi " je představena již v Písmu svatém. Ježíšova odpověď oněm farizeům, kteří se ho ptali na jeho mínění ohledně dovolenosti rozvodu je dobře známa: "Nečetli jste, že Stvořitel na počátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jedno tělo? - Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil člověk nerozlučuj". Citace z Geneze podávají manželskou pravdu "počátku", onu pravdu, jejíž plnost se nalézá ve vztahu jednoty Krista a Církve, a která byla také předmětem rozsáhlých a hlubokých reflexí Jana Pavla II. v jeho cyklu katechezí o lidské lásce v božím plánu. Z této dvojí jednoty lidského páru lze vypracovat autentickou právní antropologii manželství. V tomto smyslu jsou zvlášť poučná závěrečná Ježíšova slova: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj". Každé manželství je zajisté plodem svobodného souhlasu muže a ženy, ale jejich svoboda převádí do skutečnosti vrozenou přirozenou schopnost jejich mužství a ženství. Sjednocení nastává silou plánu samotného Boha, který je stvořil jako muže a ženu, a dal jim moc sjednotit navždy ony přirozené a komplementární dimenze svých osob. Nerozlučnost manželství se neodvozuje z definitivního závazku partnerů, ale je niterně vepsána do přirozenosti "mocného pouta stanoveného Stvořitelem". Partneři se musí definitivně zavázat proto, že manželství je ve stvořitelském i vykupitelském plánu právě takové. Podstata právního statutu manželství spočívá právě v tomto poutu, kterým je pro muže i ženu požadavek spravedlnosti a lásky, kterému se ku prospěchu svému i ku prospěchu všech nemohou zpronevěřit, aniž by protiřečili tomu, co v nich učinil Bůh.
Tento aspekt je třeba prohloubit nejen z hlediska vaší role jakožto kanonistů, ale také proto, že komplexní porozumění instituci manželství se nemůže obejít bez zřejmosti její právní dimenze. Koncepce povahy tohoto svazku se nicméně mohou radikálně lišit. Pozitivizmus pokládá řádnost manželského svazku za pouhý výsledek aplikace formálně platné a účinné lidské normy. Lidská skutečnost manželského života a lásky tak zůstává stát mimo "právní" institut manželství. Vytváří se tak propast mezi právem a lidským bytím, čímž je radikálně popřeno antropologické založení práva.
Zcela odlišná je tradiční cesta Církve v chápání právní dimenze manželského svazku ve stopách Ježíšovy nauky, i nauky apoštolů a svatých otců. Svatý Augustin např. cituje svatého Pavla a důrazně prohlašuje: "Cui fidei [coniugali] tantum iuris tribut Apostolus, ut eam potestatem appellaret, dicens: Mulier non habet potestatem corporis sui, sed vir; similiter autem et vir non habet potestatem corporis sui, sed mulier". Svatý Pavel, který tak hluboce vyložil v Listu Efezanům "mystérion mega" manželské lásky vzhledem k jednotě Krista a Církve, neváhá aplikovat na manželství ty nejsilnější právnické výrazy, aby popsal řádný svazek, který spojuje manžele mezi sebou v jejich pohlavní dimenzi. Stejně tak i pro svatého Augustina je právní statut podstatný v každém ze tří dober (proles, fides, sacramentum), která tvoří stěžejní body jeho věroučného výkladu o manželství.
Církev, tváří v tvář subjektivistické a libertinské relativizaci sexuální zkušenosti, jasně zastává přirozeně právní povahu manželství, tzn. jeho přirozeně danou přináležitost k oblasti spravedlnosti meziosobních vztahů. Z tohoto hlediska je právo opravdu svázáno s životem a láskou jako její vnitřní povinnost. Proto, jak jsem napsal ve své první encyklice, "na základě zaměření obsaženého ve stvoření, erós člověka odkazuje k manželství, což je svazek charakterizovaný jedinečností a definitivností. Tak, jedině tak se realizuje jeho niterné zaměření". Láska a právo se mohou spojit až do té míry, že si manžel a manželka "vzájemně dluží" lásku, kterou si spontánně projevují: láska je v nich plodem jejich svobodné vůle chtít dobro druhému i dětem, což je ostatně i požadavek lásky k svému vlastnímu pravému dobru.
Celé konání Církve a věřících na rodinném poli musí být založeno na této pravdě o manželství a jeho niterné právní dimenzi. Relativistická mentalita však může, jak jsem výše zmínil, proniknout ve více či méně otevřených či záludných formách také do církevního společenství. Vy jste si dobře vědomi aktuálnosti tohoto nebezpečí, které se někdy projevuje nesprávnými interpretacemi platných kanonických norem. Na tuto tendenci je třeba reagovat odvážně a s důvěrou za neustálého používání hermeneutiky obnovy kontinuity a nenechávat se svádět stezkami interpretací, které implikují přerušení tradice Církve. Tyto stezky se vzdalují od pravé podstaty manželství, jakož i od jeho niterné právní dimenze a pod nejrůznějšími, více či méně přitažlivými jmény usilují zastírat padělání skutečnosti manželství. Dochází se tak k tvrzení, že ve vztazích manželů není něco spravedlivého nebo nespravedlivého, nýbrž jedině něco, co odpovídá nebo neodpovídá na realizaci subjektivních aspirací jich obou. Z tohoto pohledu pak idea "manželství in facto esse" osciluje mezi pouze faktickou realizací a právně pozitivistickou fasádou, přičemž se odhlíží od podstaty jeho niterného svazku spravedlnosti mezi osobami muže a ženy.
Tato oscilace, tato ztráta pravé podstaty manželství, svědčí o ztrátě víry v Ježíše Krista, který přišel spasit právě onoho druhého z manželů. A především nevěru v Ducha Svatého, že oba manželé přijali svátost, kterou rozlučuje jen satan a ten, kdo mu slouží.
A za takovou službu dosáhne každý odměny: zhroucení "Dvojčat", dvou uprostřed "rodiny" mrakodrapového města, je výmluvným slovem pomsty ďábla za vítězství u Lepanta a dokonce i u Vídně....
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V CYKLU B:
27. neděle
Dějiny manželství a příprava posvátného, avšak nesvátostného manželství Adama a Evy na první svátost mezi manželi, která následovala po "letničních křtinách" ve formě, jež by z pohledu pozitivisticky uvažujícího člověka mohla být "málo zákonická", avšak o to mohla být posvátnější, odráží úžas z Ježíšova zmrtvýchvstání, které se právě manželským spojením dále šíří a prohlubuje ve svátosti manželství, vyvěrající z mysteria znovuzrození.
Takto nově narozený dospělý si již v katechumenátu i v mimořádném zázračném zásahu Boží moci osvojuje pohled na plodnost a předávání života, který vychází z pohledu na rajské manželství Adama a Evy, na jeho původce, na touhu se do ráje a i k tomuto vztahu opět vrátit a současně z pohledu, který zakouší nevyslovitelně vyšší skutečnost Církve vítězné, v níž život těch, kdo žili na zemi v celibátu anebo v manželství přesahuje rajský vztah Adama a Evy.
Tyto dějiny nám představuje úryvek z první knihy Mojžíšovy.
Hospodin Bůh řekl:
"Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl je k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.
V úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka hovoří Ježíš Kristus k těm, kdo se patrně chtějí rozvádět a kdo chtějí tuto praxi prosazovat a ničit cestu "rajského manželství".
Oni i ti, kdo na jejich svádění na rozvod přistoupí, mají, jak říká Ježíš, "tvrdé srdce":
Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však Bůh 'učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
Matky přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo ne-přijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ke členům vatikánského církevního soudu 21. 1. AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php"id=7183;
srv. Svatý otec Benedikt XVI., Promluva k římské kurii, 22. prosince 2005;
Svatý otec Benedikt XVI., Gaudium et spes, 48;
srv. Svatý otec Benedikt XVI., Promluva k římské kurii, cit.;
Jan Pavel II., katecheze z 21. listopadu 1979, n.2.;
S. Aurelius Augustinus,De bono coniugali, 4,4;
Svatý otec Benedikt XVI., Deus caritas est, 11)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
"Tvůj syn je živ!" -
říkáš Ježíši, Synu Boží,
o němž andělé u hrobu,
ženy o jitru neděle vzkříšení,
apoštolové, kteří uviděli prázdný hrob,
dosvědčili, že Tě Otec – Bůh
mocí Ducha Svatého
vzkřísil z mrtvých.
Viděli Tě, jak umíráš.
Tak viděl svého umírajícího syna
královský úředník z Kafarnaa,
když v Káni Galilejské
prosí o Tvé druhé sémeion:
on, který dosud v Tvé božství neuvěřil.
´Tvůj syn je mrtev,´
říká manžel, který se zatvrdil ve svém srdci -
´Tvá dcera je mrtvá,´
říká žena svému muži,
když dostává nebo dokonce mu sama vystavuje
rozlukový list nového Mojžíše:
když oba hříchem rozvodu
upadají co cizoložství,
do hříchu, který vede k smrti věčné.
Zapírají oba Tebe,
jenž jsi novým Mojžíšem;
popírají Nový zákon – svůj křest;
zapírají znovuzrození z vody a z Ducha Svatého.
O nich říkáš: "Kdo mne zapře před lidmi" – manželstvím počínaje -
"toho zapřu před svým Otcem v nebesích."
Na jediném slovu stojí svátost křtu i svátost manželství:
´Slibuji Ti,
že Tě do smrti neopustím!´
- Věrnost rajského manželství Adama a Evy
narušil až ďábel hříchem,
který oni přijali.
Věrnost slibu, jejž si dali
nevěřící v Tebe v touze po Ráji
či věřící Tobě v touze po Církvi vítězné,
odměňuješ, Ježíši, spravedlivý soudce:
věrnost milostí,
avšak nevěru trestem.
Amen.
