Na první pohled se může zdát zvláštní, že – mimo "Vánoc", slavností Narození a Epifanie našeho Pána Ježíše Krista – tolik "nevěřících" v naší české zemi slaví "dušičky" - Památku všech věřících zesnulých, duší v očistci. - Podle těch, kdo jsou fascinováni statistickými údaji, a věří jim, je prý pouze 13% těch, kdo "dušičky" v naší zemi neslaví, kdo neprokazují úctu hrobům, duším svých zesnulých příbuzných a přátel, činnou lásku. Jinak jsme svědky toho, jak tzv. "ateistický národ" obětuje peníze na věnce, květiny, svíce, palivo do svých automobilů a především volný čas, aby mohl putovat i na vzdálené hřbitovy a tam "být u hrobu", zkrášlit jej, zapálit svíci a třebas jen "minutou ticha" se určitým způsobem "pomodlit".
Pro nás věřící v existenci očistce je tato pouť na hřbitov spolu s občany, kteří očistec připouštějí či prožívají již na této zemi, a přesto si jeho existenci po smrti "nedokáží představit"; pro nás je toto putování povzbuzením a upevněním na cestě víry:
- díváme se na místa, kde jsou pochována těla našich nejbližších, a již nyní v mysli sestupujeme do hlubší reality, jíž je, jak čteme v liturgických mešních textech Památky všech věrných zemřelých, hrob Ježíše, našeho Přítele a Pána.
On po své smrti vstal z mrtvých. Ohromující, úžas, dokonce i strach a hrůzu u učedníků, jak čteme rovněž v evangeliích, vyvolávající událost – je realita spojená pro nás s radostí. S radostí, kterou můžeme prožívat nejen při každé zmínce o smrti a umírání, při každém míjení hřbitovů a míst, kde jsou pochována (nebo "rozprášena") lidská těla, ale především při každé zmínce o hrozném umírání, smrti a temném místu zavaleném velkým kamenem – o hrobě Ježíšova, a zvláště těch zmínkách, které jsou obsaženy v nejposvátnějším okamžiku na této zemi: v okamžiku Proměny – transubstanciace, který je uvozován, připravován, a doprožíván před a po Obětování, Proměňování a Svatém přijímání každé mešní Oběti.
- díváme se na svůj život na této zemi – zvláště v tomto "dušičkovém období" – a můžeme přehodnocovat své pozemské snahy a starosti, posuzovat je z hladiska věčného pohledu Zmrtvýchvstalého.
- díváme se na "hřbitovní hemžení" kolem sebe. Trochu nám může připomínat i přípravu na Poslední soud v pozemském provedení. Ale především je to pohled na ty, kdo v "postateistické době" hledají a touží po spáse: po setkání se svými blízkými vzpomínkou na ně, vděčností...a dosud nepoznali bližního všech bližních: Toho, který je nám ve všech chvílích našeho života – nejenom o "Dušičkách" na hřbitově – blíže, než ti, které za nejbližší pokládáme: Ježíše, Božího Syna, vítěze nad "otcem smrti" – satanem.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
O "listopadové spiritualitě", o době předadventní, kterou je tento měsíc příprava na čtyři adventní týdny v prosinci, rozjímá Svatý otec Benedikt XVI. Vyzývá křesťany k odstupu od materiálních dober.
Říká, že tato jsou z velké většiny iluzorní, a že máme věrně konat své povinnosti se stálým zaměřením vzhůru. "Věřící zůstává bdělým a bedlivým," řekl papež Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv, "aby byl připraven přijmout Ježíše, až se vrátí ve slávě. Prostřednictvím příkladů, vzatých z každodenního života, Pán povzbuzuje své učedníky, aby žili s touto vnitřní dispozicí jako oni služebníci z podobenství, kteří čekají na návrat svého pána. "Blahoslavení služebníci," - říká - "které pán při svém příchodu najde, jak bdí". Musíme proto bdít v modlitbě a konání dobra.
Je pravda, že na zemi jsme všichni přechodně, jak příhodně připomíná druhé čtení z dnešní liturgie, vzaté z listu Židům. Ten nám podává Abraháma - oděného jako poutníka, jako nomáda, který žije ve stanu a přebývá v cizím kraji. Vede ho víra. "Protože Abrahám uvěřil, - zaznamenává svatopisec - uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení, vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde." Jeho pravým cílem totiž bylo "město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí".
Město, na něž se tu naráží, není z tohoto světa, ale je to ráj. Dobře si toho bylo vědomo prvotní křesťanské společenství, které se na zemi považovalo za "cizince" a své zárodky sídlící v městech nazývalo "farnosti", což znamená právě kolonie cizinců (z řeckého paroikoi). Tímto výrazem vyjádřili první křesťané nejdůležitější charakteristiku Církve, kterou je právě zaměření k nebi. Dnešní liturgie Slova nás proto zve k zamyšlení o "životě budoucího věku", jak říkáme, když recitací Kréda vyznáváme svou víru. Výzva k tomu, abychom prožili svou existenci moudře a prozíravě, abychom pozorně uvažovali o našem údělu, tedy o oněch skutečnostech, které nazýváme poslední: smrt, Poslední soud, věčnost, peklo a ráj."
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Slavnost Ježíše Krista Krále
Hloubku křesťanského pohledu na Církev a na Ježíšovo království na nebi a na zemi dává svatý Pavel v Epištole do Kolos: v úvodním hymnu popisuje celé tajemství Ježíše, vtěleného Božího Syna, a cestu k jeho pokornému odkrývání – křesťanskou gnosis, kterou ukazuje nikoli v ostrém kontrastu k tehdejší "new age" gnózi, ale jako její pravdivé východisko z bloudění – nasměrování k cíli, kterým není ani člověk, ani démon ani satan, ale Duch, který v pokřtěných přebývá, jim ukazuje pravou ikonu Stvořitele – Ježíše Krista, jim dává bezpečnou loď, dopravní prostředek do cíle: Ekklésii – Církev.
V Evangeliu ve chvíli největšího ponižování na počátku křížové cesty se našeho Pána a Spasitele Ježíše ptá Pilát: "Ty jsi židovský král?" Klade pochopitelnou pro tu chvíli, ale zavádějící pro spásu své duše otázku, která svědčí o tom, jak je ještě tento římský vládce vzdálen víře v božsví Ježíšovo. Může znát židovskou tradici o Mesiáši, může mít filosofické antické vzdělání, které prahlo po nejlepším pozemském a ve svých věřících v posmrtný život i posmrtném životě, snad se již pohledem na Ježíše a na otřásající události, v nichž – veden i snem své manželky – může tušit, že zde se odvíjejí dějiny spásy nejen jeho duše, ale i Římské říše a všech království – i onoho Herodovského - a celého vesmíru. Nyní svou kompromisností, která může čerpat svou slabost, neschopnost se statečně postavit na stranu hledačů a mučedníku Pravdy, jíž je Bůh v Ježíši Kristu, a to mocí Ducha v Církvi, v liberalismu tehdejšího eklektického pojetí světa; touto svou obojakostí stojí na opačné straně. Na straně nepřátel Ježíšova království posléze Jeho Církve.
"Moje království není z tohoto světa," odpovídá odsouzenec pozemského císařského soudu, jejž zastupuje Pilát. Stojí tu před ním, a tak přesvědčivě – pro toho, kdo již uvěřil - ukazuje "Unio Hypostatica" – spojení nebeského s trpícím pozemským Královstvím.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:
XXXI. neděle
"Slyšet
Boha", "milovat Boha"
– to je přikázání, o němž slyšíme již ve Starém zákoně,
v dnešním čtení
z páté knihy Mojžíšovy.
Pouze "starozákonní" by mohl někomu přijít úvodní příkaz v tomto úryvku: "Boj se Hospodina, svého Boha!". Přitom náš Přítel, ten, který nás miloval a miluje do krajnosti – Ježíš – používá velmi drastická slova, když líčí ve své Apokalyptické řeči konec Jeruzaléma, konec světa, konec satana i konce hříšníků".
Mojžíš
řekl lidu:
"Boj
se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a
příkazy, které já ti přikazuj i - ty, tvůj syn a syn tvého
syna - po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš,
Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste
se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že
ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin
je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha,
celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která
ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!"
"Veliké vítězství", které Otec v moci Ducha zmrtvýchvstání popřál svému králi – Králi nebe i země, Ježíši, svému Synu - je Jeho vítězství nad satanem, přemožení smrti.
Toto
vítězství předpovídá svatý David, když zpívá:
"Miluji
tě, Hospodine, má sílo!
Miluji
tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště,
zachránce můj!
Můj
Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé
spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží
chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.
Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.
Jediné kněžství jediného kněze, Velekněze, o němž píše Homiletik listu Židům, není popřením kněžství katolických kněží - těch, kdo jsou ordinování, svěceni nebo jako biskupové konsekrováni na základě apoštolské tradice předáváním svátostné kněžské moci Duchem Svatým. Oni a "jejich" kněžství Ježíše Krista, jehož jsou nositeli, jsou naopak potvrzením jediného kněžství Ježíšova.
Kněžství, které Velekněžství Ježíšovo vylučuje a popírá, je kněžství pohanské a takové – v křesťanském společenství – které by si usurpovalo Jeho moc napodobovat, a jí se, jak čteme i ve Skutcích apoštolů, zmocňovat.
Proto slyšíme slova svatopisce, že "Ježíšovo kněžství nepřechází na nikoho jiného" a proto také čteme, že Ježíš je svým kněžstvím – svým božstvím a lidstvím neposkvrněným hříchem - "oddělený od hříšníků"; proto také v pokoře a slabosti slavíme a účastníme se slavení Jeho oběti, vrcholící Parusií.
Bratři!
V
době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali,
a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto
jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je
schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí
k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
Ano,
právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý,
nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený
nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále
a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom
za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když sám
sebe přinesl v oběť.
Zákon
totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni
slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje
Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.
Nad
všechny dary a oběti je "milovat
Boha a bližního".
Tedy milovat Ježíše a Ducha Svatého. Vrcholem této lásky je naše zasvěcení se Jemu – Bohu ve třech Osobách ve svatém křtu, ve svátosti smíření, v Nejsvětější oběti mše svaté.
V úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka o přikázání lásky Ježíš, náš Spasitel, svými slovy připravoval své učedníky – a následně jejich prostřednictvím i nás - na Letnice, na znovuzrození, na službu biskupskou a kněžskou, na svátost smíření a především na mši svatou, vrchol blíženské lásky k Němu a k druhým lidem, a na svůj příchod: na setkáním s ním – Bližním - a s těmi, kdo byli a jsou našimi bližními v nebi a nyní také v očistci.
Jeden
z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které
přikázání je první ze všech?"
Ježíš
odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš
Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým
srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.'
Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné
jiné přikázání není větší než tato."
Učitel
Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi
řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho
celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako
sám sebe je víc než všechny oběti a dary."
Když
Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu:
"Nejsi daleko od Bo-žího království." A nikdo se už
neodvážil dát mu nějakou otázku.
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Anděl Páně, Castel Gandolfo 12. 8. AD MMVII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=8235)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
"Mrtví, a ti, kdo jsou v hrobech,"
řekl jsi před dvěma tisíci lety svým učedníkům,
Ježíši, přemožiteli smrti,
"uslyší můj hlas...a vyjdou!"
Tvůj hlas bude cestou, tříbením, rozlišením a soudem:
"Ti, co konali dobro vyjdou na vzkříšení k životu.
a ti, co konali zlo na vzkříšení – k soudu."
Dnes, kdy mohu třikrát prožít chvíli, kdy Tvůj hlas slyším
v Církvi, ve Tvém Slově, v této nejsvětější chvíli Tvého přijetí,
mohu vstoupit do všední reality:
vyjít z kostela na hřbitov:
všechno tu nyní dýchá opakem slavnostnosti.
Zvláště na hřbitově, kde se nikdo nahlas nemodlí,
nezpívá chvalozpěvy o Tvém zmrtvýchvstání,
neraduje se v předstupni oné radosti, úžasu i zděšení,
která pro v Tebe věřící či nevěřící zavládly poté,
kdy jsi vzkřísil svého přítele Lazara.
Ti, kteří Tě v jásajícím zástupu potom doprovázeli do Jeruzaléma
a volali Ti jako Králi nebe a země "Hosanna",
byli již naplňováni budoucí plnou radostí z Tvého zmrtvýchvstání:
byli svědky a vyznavači zmrtvýchvstání Lazarova.
Takto mám dnes po Svatém přijímání vstupovat na hřbitov,
kde se budu modlit za zemřelé bratry a sestry
a vzývat svaté bratry a sestry v nebi:
s vírou, že poslední slyšení Tvého hlasu na této zemi
- v hrobech -
bude součtem, summou – vrcholem a shrnutím všech okamžiků,
kdy jsem slyšel Tvůj hlas nyní, na pozemské pouti,
a stane se pro mne průlomem ze všednosti a smutku slz,
které jsi i ty proléval nad svým přítelem Lazarem,
k věčné radosti, chvalozpěvu,
jejž mohu nyní u hrobu a u hlavního kříže na hřbitově vyzpívat.
Amen.
