Životní moudrost:
nemilovat sebe
Ježíše
cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když
někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu,
děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže
být mým učedníkem.
Kdo
nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým
učedníkem.
Když
někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá
náklady, jestli má dost na dokončení stavby" Kdyby totiž
položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu
všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se
pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
Nebo
když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním
vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s
deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s
dvaceti tisíci" Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud
je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky
míru.
Tak
ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být
mým učedníkem."
S blížícím se závěrem liturgického roku přibývají ve čteních nedělních litrugických cyklů úryvky z Písma svatého, které vybízejí k připravenosti vše pro našeho Pána a Spasitele Ježíše opustit, "předejít" tak tragedii, již bychom prožívali, kdybychom lpěli na "svém" - na svých pozemských věcech, vztazích a nakonec i na svém pozemském životě.
V
dnešním líčení Velké cesty Ježíše na Jeho poslední
velikonoční týden do Jeruzaléma, vychovává Mistr, Učitel a
Otec budoucího věku Ježíš k učednctví. A to náročnými a k
celoživotní oběti vedoucími slovy: "Když
někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu,
děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže
být mým učedníkem.
Kdo nenese svůj
kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem."
"Kdo může být Tvým učedníkem, Ježíši?" - ptá se po těchto slovech každý kdo miluje Otce.
A Ježíš říká: - Ten, kdo je prozíravý. Kdo dobře počítá, kdo dobře promýšlí svůj život.
Můžeme říci ve světle promluvy Svatého otce Benedikta XVI. v rakouském klášteře Heiligenkreuz před několika lety – kdo promýšlí svůj život před Ježíšem při adoraci: cum fide et ratione, s vírou a promyšleně.
Papež Benedikt XVI. tehdy řekl:
Moje návštěva patří také Akademii, dnes již Papežské, která slaví 205. výročí svého založení a která ve svých nových statutech dostala od Opata dodatečné jméno aktuálního Petrova nástupce. Jakkoli je důležitá integrace teologické discipliny v universitas vědy prostřednictvím katolických teologických fakult na státních univerzitách, je rovněž důležité, že existují místa studií tak profilovaných jako je vaše, kde je umožněno spojení vědecké teologie a žité spirituality. Bůh totiž není nikdy pouhý Předmět teologie. Je vždy zároveň také jejím živým Subjektem. Křesťanská teologie ostatně není nikdy pouze lidským pojednáním o Bohu, ale vždycky je zároveň Logem a logikou, v níž se Bůh zjevuje. Proto jsou vědecká intelektualita a žitá zbožnost dvěma prvky studia, které svou nezbytnou komplementaritou závisí jeden na druhém.
Otec cisterciáckého řádu, svatý Bernard, bojoval ve své době proti oddělování objektivizující racionality a církevní spirituality. Naše dnešní situace ve srovnání s tou tehdejší vykazuje i přes jistou odlišnost také značnou podobnost. Teologie ve své úzkostné touze po dosažení statutu rigorózní vědeckosti v moderním smyslu slova hrozí ztráta dechu víry. Jako liturgie, která zapomíná vzhlížet k Bohu, pohasíná, tak také teologie, která už nedýchá v prostoru víry, přestává být teologií. Je redukována na sérii disciplín, které jsou více či méně vzájemně propojeny.
Tato plodnost se ukazuje v podpoře a formaci osob, které si v sobě nesou duchovní povolání. K tomu aby bylo dnes možno věrně si udržet povolání ke kněžství a k řeholnímu stavu, je zapotřebí formace, která integruje víru a rozum, srdce a mysl, život a myšlení. Život v následování Krista potřebuje integraci celé osobnosti. Tam kde je přehlížena intelektuální dimenze, vzniká snadno určitá forma zbožného poblouznění, které žije jakoby výlučně z takových emocí a duševních stavů, které si nelze udržet po celý život. A kde je přehlížena dimenze duchovní, vytváří se zředěný racionalismus, který na bázi vlastní chladnosti a svého odstupu, nemůže nikdy vyústit v nadšenou oddanost Bohu. Život v následování Krista nelze založit na takovýchto jednostrannostech; polovičatosti způsobují osobní neuspokojenost a ve svém důsledku možná i duchovní neplodnost. Každé povolání k řeholnímu životu nebo ke kněžství je poklad tak cenný, že ti, na kterých spočívá zodpovědnost za formaci, musí učinit vše pro to, aby byly nalezeny vhodné cesty formace prosazující společně fides et ratio " víru i rozum, srdce a mysl.
Na radu svého syna, blahoslaveného Otty z Freisingu, který byl mým předchůdcem na biskupském stolci ve Freisingu, svatý Leopold Rakouský roku 1133 založil vaše opatství a dal mu jméno "Naší Milé Paní od Svatého Kříže". Tento klášter není dedikován Madoně jen z tradice " jako všechny cisterciácké kláštery " ale plane zde i mariánský zápal svatého Bernarda z Clairvaux. Bernard, který spolu se 30 druhy vstoupil do kláštera, je jakýmsi Patronem duchovních povolání. Možná měl vliv tak povznášející a nadšení vzbuzující na mnohé Bohem povolané mladé lidi své doby proto, že byl oduševňován zvláštní mariánskou zbožností. Kde je Maria, tam je obraz prvotní naprosté odevzdanosti a následování Krista. Kde je Maria, tam je letniční vanutí Ducha svatého, tam je začátek autentické obnovy.
U tohoto mariánského místa na Via Sacra přeji všem duchovním místům v Rakousku plodnost a schopnost vyzařovat. Chtěl bych zde před svým odjezdem, stejně jako v Mariazell, prosit Matku Boží ještě jednou o přímluvu za celé Rakousko. Slovy svatého Bernarda zvu každého, aby se před Marií stal důvěřivým "dítětem", jako to učinil samotný Syn Boží: "Hleď na Hvězdu, vzývej Marii" V nebezpečích, v úzkostech, v nejistotách mysli na Marii, vzývej Marii. Ať se nevzdaluje z tvých úst její jméno, ať se nevzdaluje z tvého srdce" Budeš-li ji následovat, neztratíš se, budeš-li ji prosit, nebudeš zoufat, budeš-li na ni myslet, nechybíš. Když tě ona drží, nepadáš; když tě ona chrání, nebojíš se; když tě ona vede, neunavíš se, když tě obdaří svou přízní, dosáhneš svého cíle".
Panna Maria, jejíž narození a svátek jejího jména budeme brzy slavit je příkladem naprosté odevzdanosti "všeho, co měla" pro Ježíše a pro Jeho učedníky. Ona – čistého srdce – ve chvíli, kdy se jí v Nazaretě otázal archanděl Gabriel, zda se chce vzdát své vůle, svých plánů do budoucnosti a stát se Matkou Syna Nejvyššího a matkou Mesiáše, nejprve zaváhala, co má první "slovo" archanděla znamenat. Ona chvíli mohla "počítat stavbu, počítat duchovní vojsko" avšak my na rozdíl od ní potřebujeme si "sednout" a sčítat náklady na stavbu: potřebujeme někdy i jmenovitě vypočítat, co všechno našemu Pánu ze svých pozemských věcí odevzdáme. Potřebujeme se na chvíli zastavit a spočítat své bojovníky, podívat na na své schopnsti zasažené či oslabené neřestmi, abychom o těchto duchovních vojínech mohli říci: jsou připraveni Ti sloužit, Pane a Vykupiteli Ježíši, cvičím je k boji, připravil jsem je, aby má narušená přirozenost mohla přijmout dar znovuzrození z vody a z Ducha svatého, aby mohla po dostatečné přípravě v katechumenátu říci o svém srdci, o svém těle, o své osobnosti: "Jsem Tvůj služebník, Pane, ať se mně stane podle Tvého slova."
Prozíravost Panny Marie a všech, kdo ji jako Duchem Božím vychovaní učedníci Ježíšova Království následují, má svůj základ v "opuštění všeho", co měli a mohli by mít. "Děti světa" jsou, jak na jném místě evangelia náš Pán a Spasitel říká, prozíravé v péči o živobytí, chléb pozemský. Děti světla by měli mít stejnou prozíravost a použít ji a až do smrti ji používat ve vztahu k Tomu, který je věčný a na věčnosti; ve věčnosti nás čeká, aby dokonal naše přijetí za Boží děti.
Když 21. srpna před třemi lety probíhal varovný happening na pražském Staroměstském náměstí, který prozatím hravou formou představoval příjezd okupačních vojsk Islámského státu, málokdo věděl, že v onen den byly uvedeny do činnosti přípravy k útoku jaderné hlavice Spojených států amerických. Těsně nato následovala přípravná vojenská reakce vojsk Ruské federace. Mohli jsme prožít situaci obdobnou Kubánské krizi z šedesátých let minulého století, ba i více...K uklidnění obyvatelstva Evropy nepřidala ani výzva ministerstva vnitra Spolkové republiky Německo, aby si občané připravili zásoby jídla na deset dní a pití na několik dní. Zanedlouho s podobným oficiálním vyhlášením přispěchala vláda Polska a Maďarska. Mlčení České vlády jakoby počítalo s vycvičeností na podobné situace českých hospodyněk ze sedmdesátých a osmdesátých let rovněž minulého století.
V této chvíli příprava "vezdejšího chleba" na každý den – víme, že "epiousios artos" byl příděl pro římského vojáka takového množství proviantu, aby nepadl na cestě vysílením a zároveň, aby jej byl schopen po celou tuto cestu unést – vybízí k přípravě rovněž "vezdějšího chleba", ve smyslu, jak toto sousloví z modlitby Páně vykládali mysticky Otcové: eucharistického Chleba, který může přijmout jen ten, kdo se před svatým přijímáním při obětování Ježíši jako Pánu svého života zcela odevzdal, stal se jeho učedníkem: zřekl se všeho, co měl a mohl by mít. S touto vírou – cum fide – podal nejen přesný přehled zásob, které si na záchranu vytvořil, ale především – cum ratione obumbrante Spiritu Sancto – podal svému Pánu – Ježíši výčet všeho, co mu z nahromaděného odevzdává.
Panna Maria odevzdala vše.
O. Vladimír Mikulica
Svatý Bernard z Clairvaux, In laudibus Virginis Matris,Homilia 2,17;
http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8377
MODLITBA
Katechumen Onesimos jako otrok vše ztratil,
Ježíši požadující po svých učednících,
aby Tě nejen nazývali Pánem,
ale aby Tobě současně všechno odevzdali.
Proto podnikatel Filemon
čte v dopisu od Apoštola národů,
aby svého uprchlého otroka Onesima přijal zpět
již jako svého svobodného bratra,
protože se stal Tvým učedníkem:
podle příkladu Panny Marie, Tvé matky a Matky Církve,
vše opustil a vrací se nazpět
do otrokářského světa.
Podobně voláš nás, abychom
- zotročeni vojenskými a politickými ambicemi těch,
kdo se dosud nestali Tvými učedníky,
se vydali cestou Panny Marie,
znovu Ti vše pozemské odevzdali při mešním obětování,
při vyznání hříchů v obnově znovuzrození,
jíž je slavnost svátosti smíření,
vzali svůj kříž,
vydali se Tvou cestou k našemu "Filemonovi"
a přitom měli pečlivě spočítánu svou stavbu:
vše co nyní z našich věcí patří Tobě;
i své bojovníky – vojáky:
všechny své neřesti i ctnosti,
které v našem smrtelném těle
spolu zápasí.
Pak s vírou, v souladu s rozumem,
přijmeme "chléb vezdejší"
v Tvém Nejsvětějším těle a krvi,
přijmeme podíl s Tvými učedníky v nebi.
Amen.
Bůh
není jen Předmětem, ale také Subjektem teologie
Benedikt
XVI. na návštěvě v Heiligenkreuz
Nejdůstojnější
otče opate,
Ctihodní bratři v biskupské službě,
Drazí
bratři a sestry zasvěceného života,
Ctění hosté a přátelé
kláštera a akademie,
Magna Mater Austriae jsem s radostí
přišel také do opatství Sv.Kříže, které není jen důležitou
etapou na Via Sacrak Mariazell, ale nejstarším
cisterciáckým klášterem na světě, pokud jde o nepřetržitost
jeho činnosti od svého založení. Chtěl jsem navštívit toto
místo bohaté historií, abych přitáhl pozornost k zásadní
směrnici svatého Benedikta, podle jehož Regule žijí
také cisterciáci. Benedikt stanovil s rozhodností, aby "nic
nemělo přednost před božským oficiem" (Regula
Benedicti 43,3).
V benediktinském klášteře mají proto vždycky prioritu chvály Boží, které mniši konají jako slavnostní chórovou modlitbu. Zajisté to nejsou jen mniši, kdo se modlí; také ostatní lidé se modlí: děti, mladí i staří, muži i ženy, zasnoubení či svobodní " každý křesťan se modlí! Nebo by přinejmenším měl!
Nicméně v životě mnichů má modlitba zvláštní důležitost: je středem jejich profese. Oni totiž vlastně vykonávají svou profesi modlitebníka. V době církevních Otců byl mnišský život označován za život na způsob andělů. Bytostná charakteristika andělů byla spatřována v jejich existenci adorátorů. Jejich život je adorace. To by mělo platit i pro mnichy. Oni se modlí v první řadě nikoli za tu či onu věc, ale jednoduše proto, že Bůh si zasluhuje být adorován. "Confitemini Domino, quoniam bonus! " Oslavujte Pána, neboť je dobrý, protože jeho milosrdenství je věčné!", vybízejí různé Žalmy (např. Ž 106,1). Takováto modlitba bez specifického účelu, která chce být pouhou bohoslužbou, je proto právem nazývána "oficium". Je to "služba" povýtce, "posvátná služba" mnichů. Je nabízena trojičnímu Bohu, který je nade všechno hoden "přijmout slávu, čest a moc" (Zjev 4,11), protože podivuhodně stvořil svět a ještě podivuhodněji ho vykoupil.
Současně je oficium zasvěcených osob také službou lidem a svědectvím pro ně. Každý člověk nese v hloubi svého srdce, vědomě či nevědomky, nostalgii po definitivním nasycení, maximálním štěstí, a tedy v podstatě po Bohu. Klášter, ve kterém se komunita několikrát denně schází, aby chválila Boha, dosvědčuje, že tato původní lidská touha nepadá do prázdna: Bůh Stvořitel nepostavil nás lidi do děsivé temnoty, kde bychom měli tápavě a zoufale hledat základní a poslední smysl (srov.Zjev 17,27). Bůh nás neopustil v poušti nicoty, zbavené smyslu, kde nás nakonec čeká pouze smrt. Ne! Bůh osvítil naše temnoty svým světlem skrze svého Syna Ježíše Krista. V něm vstoupil Bůh do našeho světa v celé své "plnosti" (srov. Kol1,19), v Něm každá pravda, po níž se nám stýská, má svůj původ a svůj vrchol (Gaudium et spes,č.22).
Naše světlo, naše pravda, náš cíl, naše nasycení, náš život " to vše není náboženská doktrína, ale Osoba: Ježíš Kristus. Daleko nad naši schopnost hledat a toužit po Bohu jsme my sami hledáni a vytouženi, ba dokonce nalezeni a vykoupeni Bohem! Těkavý pohled lidí a lidu všech dob, všech filosofií, náboženství a kultur potkává vždycky otevřené oči ukřižovaného a vzkříšeného Syna Božího; jeho otevřené srdce je plností lásky. Oči Krista jsou pohledem Boha, který miluje. Obraz Ukřižovaného nad oltářem, jehož románský originál se nachází v dómu v Sarzano, ukazuje, že tento pohled míří ke každému člověku. Pán totiž hledí do srdce každého z nás.
Jádrem mnišství je adorace " žít na způsob andělů. Protože však mniši na této zemi jsou muži s tělem a krví doplňuje sv.Benedikt svůj ústřední příkaz "ora" také druhým: "labora". Podle pojetí svatého Bernarda je část mnišského života, spolu s modlitbou, také prací, kultivací země ve shodě s vůlí Stvořitele. Mniši, vycházejíc tak od pohledu zaměřeného k Bohu, učinili zemi obyvatelnou a krásnou. Ochrana a ozdravení stvoření pocházely právě od jejich zahledění se v Boha. V rytmu onohoora et labora vydává společenství zasvěcených svědectví onomu Bohu, který na nás v Kristu hledí, a člověk i svět, nazíraní Bohem, se tak stávají dobrými.
Nejenom mniši recitují oficium, ale Církev z mnišské tradice odvodila pro všechny řeholníky, i kněze a jáhny, aby recitovali Breviář. I tady platí, že řeholnice a řeholníci, kněží a jáhni a přirozeně také biskupové " v "oficiální" denní modlitbě předstupují před Boha s chvalozpěvy, žalmy, díkůčiněním a prosbami bez specifických účelů.
Drazí spolubratři v kněžské a jáhenské službě, drazí bratři a sestry v zasvěceném životě! Já vím, že je třeba discipliny, ba někdy i sebepřemáhání, aby byl Breviář věrně recitován. Avšak tímto oficiem se nám zároveň dostává mnohého bohatství: kolikrát se při něm rozplyne únava a malátnost! A tam kde je Bůh věrně chválen a adorován nechybí jeho požehnání. Právem se v Rakousku říká: "Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání!"
Vaše primární služba tomuto světu musí proto být vaše modlitba a slavení božského Oficia. Vnitřní dispozice každého kněze, každé zasvěcené osoby musí spočívat tom, aby "nic nemělo přednost před Božským Oficiem". Krása takovéto vnitřní dispozice se vyjadřuje v kráse liturgie do té míry, že tam kde společně zpíváme, chválíme, vyvyšujeme a adorujeme Boha, stává se na zemi přítomným i kousek nebe. Není na tom nic nebezpečného, pokud se v liturgii plně soustředěné v ritech a zpěvech k Bohu, spatřuje obraz věčnosti. Jak jinak by mohli naši předci staletí před námi, postavit tak velkolepou sakrální stavbu jako tato" Již pouhá architektura zde naše smysly táhne vzhůru "k věcem, které ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ba ani na mysl nevstoupily, ale Bůh je připravil těm, kdo Ho milují" (srov. 1 Kor 2,9). V každé formě liturgického úsilí musí být rozhodujícím kritériem vždycky patření na Boha. Stojíme před Bohem " On mluví k nám a my k Němu. Tam, kde se v úvahách o liturgii hledá jen způsob, jak ji učinit přitažlivou, zajímavou a krásnou, jde o bitvu předem prohranou. On je buď opus Dei a Bůh je jejím specifickým podmětem nebo nikoli. V tomto kontextu vás prosím, abyste uskutečňovali posvátnou liturgii s pohledem upřeným na Boha ve společenství svatých, živé Církve všech míst a všech dob, aby se stávala výrazem krásy a vznešenosti Boha, přítele lidí.
Duší modlitby je konec konců Duch svatý. Vždy, když se modlíme je to vpravdě On, kdo "přichází na pomoc v naší slabosti, přimlouvá se za nás vzdechy, které nelze vyjádřit" (srov. Řím 8,26). Spoléhajíce na tato slova apoštola Pavla vás ujišťuji, drazí bratři a sestry, že modlitba ve vás vzbudí onen účinek, který se vyjadřoval v úzu nazývat kněze a zasvěcené osoby jednoduše "duchovní". Řezenský biskup Sailer kdysi řekl, že kněží by měli být především osoby duchovní. Mně by se líbilo, kdyby se termín "duchovní" znovu začal užívat. Je však především důležité, aby se v nás realizovala ona skutečnost, kterou to slovo opisuje: abychom se následováním Pána mocí jeho Ducha, stávali osobami "duchovními".
Rakousko je, jak se dvojsmyslně říká, opravdový Klösterreich": království klášterů či bohaté na kláštery. Vaše starobylá opatství, jejichž počátky a tradice sahají staletí zpět, jsou místy, kde je "preferován Bůh". Drazí bratři, učiňte pro lidi tuto prioritu ještě evidentnější! Jako duchovní oáza totiž klášter ukazuje dnešnímu světu to nejdůležitější, ba jediné a rozhodující: existuje poslední důvod, kvůli kterému stojí za to žít, a to je Bůh a jeho tajemná láska.
A vás, drazí věřící, prosím, považujte vaše opatství a vaše kláštery za to, čím jsou a stále chtějí být: nejenom místy kultury a tradice nebo dokonce jen ekonomickými podniky. Struktura, organizace a ekonomika jsou nezbytné také v Církvi, ale nejsou věcí podstatnou. Klášter je především místem duchovní síly. Příchodem do některého z vašich klášterů tady v Rakousku lze nabýt podobného dojmu jako když se zpocený během procházky v Alpách konečně může osvěžit u potůčku pramenité vody" Využívejte tedy tyto zdroje blízkosti Boha ve vaší zemi, važte si řeholních komunit, klášterů a opatství a využijte duchovní služby, kterou vám řeholníci nabízejí!
Moje návštěva patří také Akademii, dnes již Papežské, která slaví 205. výročí svého založení a která ve svých nových statutech dostala od Opata dodatečné jméno aktuálního Petrova nástupce. Jakkoli je důležitá integrace teologické discipliny vuniversitas vědy prostřednictvím katolických teologických fakult na státních univerzitách, je rovněž důležité, že existují místa studií tak profilovaných jako je vaše, kde je umožněno spojení vědecké teologie a žité spirituality. Bůh totiž není nikdy pouhý Předmět teologie. Je vždy zároveň také jejím živým Subjektem. Křesťanská teologie ostatně není nikdy pouze lidským pojednáním o Bohu, ale vždycky je zároveň Logosem a logikou, v níž se Bůh zjevuje. Proto jsou vědecká intelektualita a žitá zbožnost dvěma prvky studia, které svou nezbytnou komplementaritou závisí jeden na druhém.
Otec cisterciáckého řádu, sv.Bernard, bojoval ve své době proti oddělování objektivizující racionality a církevní spirituality. Naše dnešní situace ve srovnání s tou tehdejší vykazuje i přes jistou odlišnost také značnou podobnost. Teologie ve své úzkostné touze po dosažení statutu rigorózní vědeckosti v moderním smyslu slova hrozí ztráta dechu víry. Jako liturgie, která zapomíná vzhlížet k Bohu, pohasíná, tak také teologie, která už nedýchá v prostoru víry, přestává být teologií. Je redukována na sérii disciplín, které jsou více či méně vzájemně propojeny. Avšak tam, kde se praktikuje "teologie na kolenou", jak to žádal Hans Urs von Balthasar (Theologie und Heiligkeit, Aufsatz von 1948 in Verbum Caro. Schriften zur Theologie I, Einsiedeln 1960, 195-224).
Tato plodnost se ukazuje v podpoře a formaci osob, které si v sobě nesou duchovní povolání. K tomu aby bylo dnes možno věrně si udržet povolání ke kněžství a k řeholnímu stavu, je zapotřebí formace, která integruje víru a rozum, srdce a mysl, život a myšlení. Život v následování Krista potřebuje integraci celé osobnosti. Tam kde je přehlížena intelektuální dimenze, vzniká snadno určitá forma zbožného poblouznění, které žije jakoby výlučně z takových emocí a duševních stavů, které si nelze udržet po celý život. A kde je přehlížena dimenze duchovní, vytváří se zředěný racionalismus, který na bázi vlastní chladnosti a svého odstupu, nemůže nikdy vyústit v nadšenou oddanost Bohu. Život v následování Krista nelze založit na takovýchto jednostrannostech; polovičatosti způsobují osobní neuspokojenost a ve svém důsledku možná i duchovní neplodnost. Každé povolání k řeholnímu životu nebo ke kněžství je poklad tak cenný, že ti, na kterých spočívá zodpovědnost za formaci, musí učinit vše pro to, aby byly nalezeny vhodné cesty formace prosazující společně fides et ratio " víru i rozum, srdce a mysl.
Na radu svého syna, blahoslaveného Otty z Freisingu, který byl mým předchůdcem na biskupském stolci ve Freisingu, svatý Leopold Rakouský roku 1133 založil vaše opatství a dal mu jméno "Naší Milé Paní od Svatého Kříže". Tento klášter není dedikován Madoně jen z tradice " jako všechny cisterciácké kláštery " ale plane zde i mariánský zápal svatého Bernarda z Clairvaux. Bernard, který spolu se 30 druhy vstoupil do kláštera, je jakýmsi Patronem duchovních povolání. Možná měl vliv tak povznášející a nadšení vzbuzující na mnohé Bohem povolané mladé lidi své doby proto, že byl oduševňován zvláštní mariánskou zbožností. Kde je Maria, tam je obraz prvotní naprosté odevzdanosti a následování Krista. Kde je Maria, tam je letniční vanutí Ducha svatého, tam je začátek autentické obnovy.
U tohoto mariánského místa na Via Sacra přeji všem duchovním místům v Rakousku plodnost a schopnost vyzařovat. Chtěl bych zde před svým odjezdem, stejně jako v Mariazell, prosit Matku Boží ještě jednou o přímluvu za celé Rakousko. Slovy svatého Bernarda zvu každého, aby se před Marií stal důvěřivým "dítětem", jako to učinil samotný Syn Boží: "Hleď na Hvězdu, vzývej Marii" V nebezpečích, v úzkostech, v nejistotách mysli na Marii, vzývej Marii. Ať se nevzdaluje z tvých úst její jméno, ať se nevzdaluje z tvého srdce" Budeš-li ji následovat, neztratíš se, budeš-li ji prosit, nebudeš zoufat, budeš-li na ni myslet, nechybíš. Když tě ona drží, nepadáš; když tě ona chrání, nebojíš se; když tě ona vede, neunavíš se, když tě obdaří svou přízní, dosáhneš svého cíle" (sv. Bernard z Clairvaux, In laudibus Virginis Matris,Homilia 2,17).
http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8377
Maralí kořen
|
Článek je napsán jako další pokračování v seriálu o prostředcích, které nám nabízí sama příroda. Život v přírodě je velmi praktický a důmyslně organizován, je dynamický a všechny děje v ní vždy směřují k rovnováze, ać se to na první pohled nezdá. Když dojde k nějaké devastaci, katastrofě - zdá se, že přestal život, ale příroda vždy najde řešení k nápravě, něco nabídne, nastartuje ozdravovací proces. |
Na daleké Sibiři v oblasti Kazachstánu a severního Mongolska, tam, kde jsou v zimě kruté a dlouhé mrazy, kde si neumíme ani představit podmínky pro život, i tam příroda nabízí možnost k přežití. Původní obyvatelé pozorovali, že jelen maral vyhrabává ze sněhu zbytky rostliny, které mu umožňují přežít krutou sibiřskou zimu a zajišťují do určité míry jeho dobrou reprodukci. Lidé se z těchto poznatků poučili, traduje se, že kořen z maralu pomáhá od čtrnácti chorob a omlazuje. Tataři užívají kořen jako afrodiziakum. O mimořádných účincích této rostliny veřejnost poprvé informoval známý sibiřský etnograf G. N. Potatin na konci 19. století. Jako první prokázal tonizující účinky této rostliny A. A. Saratikov v roce 1947, kdy ji zkoušel u pacientů trpících všeobecnou slabostí a depresemi.
Má příznivý vliv na činnost jater, odstraňuje nechutenství a podporuje trávení. Jeho silného povzbuzujícího účinku se používá při doléčování nemocí, jako jsou nádorová onemocnění, syndrom chronické únavy, mononukleóza či borelióza. Lékovou podobu může mít odvar z kořene, případně listů, silnější účinek má ovšem tinktura.
Působí tonizačně, má povzbuzující účinky podobné ženšenu, mírně zvyšuje krevní tlak. Podle výzkumů z posledních let má pozitivní vliv na centrální nervovou soustavu, např. schopnost zlepšovat učení. Snižuje hladinu cukru a cholesterolu v krvi, má anabolické účinky bez vedlejších nežádoucích účinků typických u hormonů. Potvrdilo se, že výrazně zvyšuje adaptabilitu organizmu, tj. snižuje únavu a zvyšuje fyzickou i duševní odolnost, velmi dobře působí při astenii, depresích a nadměrné dráždivosti, při bolestech hlavy a nechutenství.
Je tedy pochopitelné, že tyto účinky nezůstávaly bez povšimnutí a extrakty z této rostliny se začaly používat v léčení. Také u nás se objevilo několik galenik připravených z této rostliny. Prvním byl čaj "Maralan" ze sušené nadzemní části, dále slovenský extrakt "Leuzea šustivá" a nakonec přírodní bylinný macerát "Maral kapky". V psychiatrii se objevují pokusy využít N-feruloylserotonin, který byl izolován ze semen rostliny, jež má strukturní podobnost se serotoninem nebo melatoninem. Velkou pozornost vzbuzuje výše zmiňovaný anabolický ekdysteron - je látkou budoucnosti; jeho výroba v čisté formě je už technicky vyřešena v mezích únosných cen a za optimální v body-buildingu lze pokládat použití právě této čisté směsi. Ačkoliv byla tato látka podrobena velmi zevrubnému farmakologickému studiu, nebyly u ní nalezeny žádné negativní účinky, kterými disponují klasická anabolika, vycházející z mužských pohlavních hormonů.
V moderních potravních doplňcích najdeme extrakt maralu v Elixíru na prostatu. Za nadějného pomocníka je považován na trhu dosud neznámý extrakt maralu, který vyladí celé tělo na nejvyšší výkon vhodný pro ženy i muže. Uváděná indikace je tonikum a adaptogenní prostředek při astenických a astenodepresivních stavech, při vyčerpanosti organizmu, jako adjuvans při pohlavní impotenci neorganického původu, v rekonvalescenci po těžkých operacích a intoxikacích chemického a bakteriálního původu.
Poslední věta jistě čtenáři přinese úsměv na rty, ale tou větou (civilizovaného člověka) je vlastně řečeno to, co bylo v úvodu napsáno o jelenu maralu vyhrabávájícím ze sněhu zbytky rostliny, které mu umožňují přežít krutou sibiřskou zimu a zajišťují do určité míry jeho dobrou reprodukci.
Více
informací
na: https://www.celostnimedicina.cz/marali-koren.htm#ixzz4JGvDMgv0
