.jpg)
Nevykonal jsem, Ježíši, co jsem měl vykonat
Některým
lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a
ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé
šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník.
Podobenství
o farizeovi a publikánovi, vyprávěné Ježíšem a podané
evangelistou svatým Lukášem, vztahuje ve své promluvě na závěr
synodu pro Blízký východ Svatý otec Benedikt XVI. na tajemství
jednoty mezi jednotlivými tradicemi Církve – jednotlivými rity.
„Také bychom mohli být pokoušeni jako farizeus a připomínat Bohu naše zásluhy, třeba s myšlenkou na úsilí uplynulých dní. Aby však modlitba mohla vystoupit k nebi, musí vyjít ze srdce pokorného a chudého. „A proto také my na závěr této církevní události chceme především vzdávat díky Bohu nikoli za naše zásluhy, ale za dar, který nám poskytnul On. Uznáváme, že jsme nepatrní a potřebujeme spásu a milosrdenství; uznáváme, že všechno pochází od Něho a že pouze s jeho Milostí se uskuteční to, co nám sdělil Duch svatý. Jenom tak se budeme moci „vrátit domů“ opravdu obohaceni, ospravedlněni a schopni kráčet po stezkách Páně.“
A proto „návrat domů“ – metanoia, změna smýšlení, začíná vyznáním vlastní slabosti. V liturgii západní mše svaté dokonce, aby otevření srdce více zasáhlo celý hmotný rozměr člověka, také konáme vnější gesto: třikrát klademe pravou ruku na srdce. A v tradičním, gregoriánském ritu dokonce - „orientálně“ - třikrát opakujeme: „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“.
„První čtení a responsoriální žalm kladou důraz na téma modlitby, přičemž podtrhávají, že má u Božího srdce tím větší moc, čím více je ten, kdo se modlí, ve stavu nouze a zkroušenosti. „Modlitba chudého proniká oblaka,“ tvrdí Sirachovec; a žalmista dodává: „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje“.
Při mši svaté zaměřuje Církev naši pozornost především na Osobu Ježíše Krista, jenž se v Duchu svatém znovu – nekrvavě – obětuje Bohu Otci. Neodtrhává náš pohled od světa. Naše myšlenky, které bychom mohli na první podnět považovat za rušivé, mají umocnit náš vztah lásky, oddanosti našemu Pánu a Spasiteli. Takto, můžeme říci v hloubce vztahu k Trojjedinému Bohu: myslíme na mnohé naše bratry a sestry, „kteří se ocitli v obtížných situacích, někdy velmi tíživých jednak v materiální nouzi, jednak kvůli malomyslnosti a situaci napětí, někdy strachu.
Boží slovo nám dnes nabízí světlo útěšné naděje tam, kde prezentuje personifikovanou modlitbu, která „se nevzdálí, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivé a neobnoví právo“, říká dnešní čtení. Také toto pouto mezi modlitbou a spravedlností nám umožňuje se zamyslet nad mnoha situacemi ve světě… Volání chudého a utlačeného nachází bezprostřední ozvěnu u Boha, který zasahuje, aby dal východisko, aby opět ustanovil budoucnost svobody, horizont naděje.“
Nejprve, aby náš pohled na trpící a především naše modlitba za ně měla intenzitu našeho přátelství s Ježíšem, intenzitu lásky, je třeba položit ruku na vlastní srdce a říci to, co je otevře pro působení a „vyslání“ Jeho posilující útěchy trpícím.
„Důvěru v blízkého Boha, který osvobozuje svoje přátele, dosvědčuje apoštol Pavel v dnešní epištole, vzaté z druhého listu Timoteovi. Pavel, který již vyhlíží blížící se konec pozemského života, podává bilanci: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval“. Pro každého z nás, drazí bratři v biskupské službě, je to následováníhodný vzor. Kéž nám božská Dobrota dá, abychom došli k podobnému zúčtování! „Pán „ pokračuje svatý Pavel „ stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů“.
Tato slova nejsou pronesena s pýchou. Ač by svatý Pavel, kdyby žil podle těla, mohl o svých úspěších, i na úkor svých neúspěchů, vyprávět! Nenechá se svést satanem, učí jinak o zásluze před Bohem, než slyšíme slova obdobného horlivce – ovšem pro Zákon, nikoli pro Ježíše Krista – farizea:
Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.'
„Jak nám připomněl dnešní úryvek z evangelia, máme zapotřebí pokory, abychom uznali svá omezení, svá pochybení a opomenutí, abychom mohli opravdu tvořit „jedno srdce a jednu duši“.
Co vytvářelo onu tajemnou jednotu církevní obce jeruzalémské a dalších církevních pospolitostí, jak dosvědčují Skutky apoštolské a celá historie Církve až dodneška? - Oběť mše svaté, na jejímž počátku je postoj pokory ukazující na sebe a své chyby:
Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'
"Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj. aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby smiřovala hříšníky s Bohem, aby ustavičně prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného zmrtvýchvstání… je církev přítomna a jedná, aby přijala každého člověka a nabídla mu v Kristu plnost života. Jak napsal italsko-německý teolog Romano Guardini: „Realita ‚církve‘ v sobě zahrnuje celou plnost křesťanské existence, která se odvíjí v dějinách, neboť objímá plnost lidství, jež existuje ve vztahu k Bohu“.
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na závěr synody pro Blízký východ, bazilka svatého Petra
a z jeho promluvy při Pozdravení andělském, nám. sv. Petra 24. 10. AD 2010.; zdroj: www.radiovatiana.cz
Evangelium nuntiandi, 14
P. Romano Guardini, Formazione liturgica, Brescia 2008, p. 106-107)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Jediný Spravedlivý,
jsi dárcem ospravedlnění;
Ježíši, kladoucí ruku na své Nejsvětější srdce,
na chrám svého těla, kterés nechal umučit pro naše viny,
proniknout ostnem smrti pro naše hříchy.
Od Letnic vedeš svou Církev,
aby si na počátku nejintenzivnějšího pohledu na Tebe a Tvé probodené srdce,
při každé mši svaté,
kladla ruku na své „srdce“,
jímž jsou trpící, nemocní, opuštění a umírající,
a především vzdálení od Tebe - hříšníci;
tím, že každý, kdo začíná slavit mešní oběť,
položí třikrát ruku na své vlastní srdce.
Má se po svatém přijímání Tvého těla a Tvé krve stát opět Tvým srdcem:
tak prorocky pokládá ruku na Tvé srdce, jemuž chce patřit:
Tvé lásce.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž na synodu pro Blízký východ
ukázal uprostřed bouří arabského podzimu
na zimu doutnajícího válečného konfliktu,
jenž se zrodí ze srdce každého člověka,
který ovšem od Tebe
– a to se týká i slavnosti Svaté eucharistie -
neodejde jako celník.
Celník se vrátil domů ospravedlněn,
ne však farizeus.
Neboť každý, kdo se povyšuje,
bude ponížen,
a kdo se ponižuje,
bude povýšen."
Amen.
