22. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Zbrojní průkaz ctihodného Martina Středy SI

   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. 
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. 
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. 
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých." 

Po poučení o hořčičném semeni a o těsné bráně přichází třetí Ježíšovo slovo: dnešní neděli o svatební hostině. Jí vlastně přirovnává slavnostní sabatickou hostinu v domě jednoho z předních farizeů. Implicitně tím vyjadřuje povolání předního, prvního mezi ostatními farizeji i tehdejšími starozákonními židy – zve tohoto prvního, aby se stal posledním, aby si uvědomil, že nyní němu přišel Mesiáš, věky a generacemi očekávaný Vykupitel člověka, který se sám postaví na poslední místo v Izraeli. Stane se otrokem všech, zakryje své božství lidským tělem zbičovaným, poplivaným vysmívaným a ukřižovaným: Ukazuje spojnici mezi hostinou, na níž se každý příchozí nejprve posadí na poslední místo – mezi nejposlednější z "mrtvých", aby dostal místo první: odměnu při vzkříšení spravedlivých.

Náš Pán Ježíš Mesiáš hovoří o hostině, k níž je ona sobotní sváteční v domě předního farizea předobrazem. Vždyť Ježíšovi bylo jistě určeno nejprvnější místo na této pozemské hostině. Proto mluví k váženému farizeovi, dalším hostům i ke svým učedníkům o budoucí eucharistické a eschatologické svatební hostině, kde On bude opět první – ze všech vzkříšených – ale pak budou následovat ti, kdo mu patříme a především v oné chvíli budeme patřit.

O této skutečnosti, jak uvedl před devíti lety Svatý otec Benedikt XVI. na setkání italské mládeže v Loretu, mluví ve své homilii pisatel listu Židům jako ten, kdo jménem našeho Spasitele na tuto dvojí hostinu, vzájemně spojenou, zve:

"Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha". Slavením eucharistie ve stínu Svatého domu i my přistupujeme "k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi". Můžeme tak okusit předchuť radosti z toho, že přistupujeme "k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle". Spolu s Marií, Matkou Vykupitele a Matkou naší jdeme vstříc především "prostředníku Nové Smlouvy", našemu Pánu Ježíši Kristu. Nebeský otec, který mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k lidem, chtěl v plnosti časů uzavřít s lidmi novou, definitivní a neodvolatelnou smlouvu a zpečetit ji krví svého Jednorozeného Syna, zabitého a zmrtvýchvstalého pro spásu celého lidstva. Ježíš Kristus, Bůh, který se stal člověkem, přijal z Marie naše tělo, účastnil se našeho života a chtěl sdílet naše dějiny. Bůh, aby uskutečnil svou Smlouvu, hledal mladé srdce a nalezl je v Marii, "mladé ženě".

I dnes Bůh hledá srdce mladých, hledá mladé lidi s velkým srdcem, schopné dát Mu prostor ve svém životě a stát se protagonisty Nové Smlouvy. K přijetí přitažlivé nabídky, jakou je ta, kterou nám činí Ježíš; k uzavření Smlouvy s Ním, je zapotřebí být cele mladí, schopní nechat se oslovit jeho novostí a vykročit s Ním na nové cesty. Ježíš má mladé lidi v oblibě, jak to dobře ukazuje dialog s bohatým mladíkem; respektuje jejich svobodu, ale nikdy jim nepřestává nabízet nejvyšší cíle jejich života: novost evangelia a krásu svatého jednání. Církev, následujíc příklad svého Pána, se i nadále vyznačuje stejnou pozorností. Proto na vás, drazí mladí, hledí s nezměrnou sympatií, je vám nablízku ve chvílích radosti i slavení, zkoušek i rozpaků; podporuje vás dary svátostné milosti a provází vás při rozlišování vašeho povolání. Drazí mladí, nechte se vtáhnout do nového života, který vyvěrá ze setkání s Kristem, a budete s to být apoštoly jeho pokoje ve vašich rodinách, mezi vašimi přáteli, uvnitř vašich církevních společenství a v různých prostředích, ve kterých žijete a působíte.

Co však činí opravdu "mladým" v evangelním smyslu? Toto naše setkání, které se koná ve stínu mariánské svatyně, nás vybízí hledět na Madonu. Ptáme se tedy: Jak žila své mládí Maria? Jak to, že se v ní nemožné stalo možným" Vyjevuje to ona sama ve chvalozpěvu Magnificat: Bůh "shlédl na svou nepatrnou služebnici". Mariina pokora je tím, co na ní Bůh oceňuje více než co jiného. A právě o pokoře mluví další dvě čtení dnešní liturgie. Není to snad šťastná náhoda, že je nám toto poselství podáno právě tady v Loretu? Tady se naše myšlení přirozeně obrací ke Svatému Nazaretskému domku, jenž je svatyní pokory: pokory Boha, který se stal tělem a pokory Marie, která jej přijala do svého lůna; pokory Stvořitele a pokory stvoření. Z tohoto setkání pokor se zrodil Ježíš, Syn Boží a Syn člověka. "Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána", říká nám úryvek ze Sirachovce. A Ježíš v Evangeliu, po podobenství o pozvaných na hostinu, uzavírá: "Každý kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen". Tato perspektiva, naznačená Písmem, se dnes v rámci kultury a vnímavosti současného člověka ukazuje více než kdy předtím jako provokující. Pokora je vnímána jako rezignace, poraženectví. Pokorný je někdo, kdo nemá světu co říci. Avšak právě toto je mistrovská cesta. Nejen proto, že pokora je velká lidská ctnost, ale na prvním místě proto, že reprezentuje způsob jednání Boha samého. Je to cesta zvolená Kristem, prostředníkem Nové Smlouvy, který "byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži".

Takovouto pokoru osvědčil jeden ze statečným mužů našeho českého národa, moravského a slezského lidu, kněz Martin Středa.

Narodil se v Horním Slezsku v roce 1587, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, kongregace, která v době duchovních a společenských temnot Třicetileté války přinášela světlo Ježíšovo do srdcí stržených do chaosu. Toužil po kněžství, aby přispěl k obnovení rozbitého společenství Církve apoštolů a přátel Božích. Nešel cestou pýchy, dobyvačnosti a falešného získávání příznivců či cestou stranění tehdejším "oligarchům" a "médiím". Vydal se cestou hluboké víry v Ježíše Krsta jako Pána svého života, cestou obětavé lásky sloužící všem bližním. Zvláště při obraně obléhaného Brna a Prahy zaujal "poslední místo". V modlitbě, v pokorné prosbě za vítězství obránců města. I to nejvíce nebezpečné, na hradbách ve chvílích nejkrutějších útoků nepřátel.

V jezuitském periodiku o této příkladné osobnosti našeho národa čteme:

V březnu 1641 se P. Martin Středa podruhé vrátil do Brna a až do roku 1646 tam působil jako rektor jezuitské koleje. V této funkci zažil roku 1645 obléhání Brna Švédy. Právě Pater Martin, který proslul jako duchovní vůdce obrany Brna před Švédy, patří mezi osobnosti, jimž Brno vděčí za to, že jako jediné moravské město dokázalo odolat mnohonásobné přesile. Švédská armáda vedená generálem Torstensonem dorazila k Brnu, které pro Švédy představovalo jedinou překážku ve vítězném tažení na císařskou Vídeň, po vítězné bitvě u Jankova (6. března 1645) počátkem května roku 1645. Proti bezmála třiceti tisícům profesionálních vojáků bránila hradby města pětistovka vojáků a zhruba tisíc civilistů, mezi které náleželi ozbrojení měšťané, řemeslníci, ale také studenti z jezuitské koleje. Brňany k obraně města neúnavně povzbuzoval právě Pater Martin Středa, velký ctitel Panny Marie. Nepodléhal panice ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání a bojovou morálku. Obráncům Brna pomáhal nejen modlitbou, ale i svými organizačními schopnostmi. Ve zbrani dal vycvičit také oddíl studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi sedmdesáti lidí odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou branou v městských hradbách mezi kostelem svatého Tomáše a jezuitským chrámem.

Účastníci bojů později svědčili o tom, že Pater Martin byl neustále k vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily nejtvrdší boje; povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl pomoc pro potřebné a vyzýval k odvaze a především k důvěře v Boží pomoc a v přímluvu Panny Marie Svatotomské, jejíž obraz byl uchováván v kostele svatého Tomáše. U Otce Martina hledal jako u svého přítele útěchu a povzbuzení sám velitel obrany města plukovník Louis Raduit de Souches, který byl původně kalvinistou a po válce se stal katolíkem. Na Patera Martina Středu v roce 1671 vzpomínal takto: „Zdá se, že této statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé posty Otce Martina Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází z jakési nadzemské ochrany. (...) Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě Patera Martina a k rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj... tomuto muži přičítám první pohnutky ke svému obrácení ...“

Působení Otce Martina Středy si velmi cenila rovněž městská rada. Z písemného svědectví jejích členů se dovídáme, že Pater Martin těšil lid a ujišťoval ho předpověďmi, aby se nebál, že nepřítel město nedobude, ani neobsadí, což se v průběhu dalších událostí potvrdilo. Kdykoli mělo dojít k boji, Otec Martin po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil o přispění nebeské moci. Z některých svědeckých výpovědí lze usuzovat, že pravděpodobně měl i některé mimořádné duchovní dary, dar proroctví a dar bilokace. Díky jeho modlitbám, prozíravosti a pomoci Švédové po neúspěšném rozhodujícím útoku dne 15. srpna 1645, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, obléhání Brna vzdali a odtáhli. Historické prameny tvrdí, že poslední koule vypálená na Brno z největšího švédského děla dopadla k nohám Otce Martina Středy a zůstala tam nehybně ležet. Brňané toto vítězství připisovali modlitbám Patera Martina a přímluvě Panny Marie. Dosvědčuje to i vyjádření Městské rady Brna 22 let po smrti Otce Martina Středy, roku 1671:  „... Tak veliká byla též jeho horlivost a důvěra v Boha, že kdykoliv mělo dojít k boji s obleženými, ať už před hradbami nebo za mohutného nepřátelského útoku, otec Středa po celou dobu ležel na zemi a modlitbami a vzdechy prosil o přispění nebeské moci. A tak když zesílil boj hned tam, hned jinde, také on, pravověrný atlet a zasloužilý Kristův vojín bojoval neúnavně vítězným Gedeonovým mečem a vždy byl od Boha vyslyšen ... není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu města Brna ...“ 

Městská rada také slíbila, že každý rok dne 15. srpna bude slavným průvodem a bohoslužbami oslavovat Bohorodičku Pannu Marii. Sám P. Středa po tomto vítězství organizoval děkovné bohoslužby a poutě (např. vedl pouť na poděkování Panně Marii na významné mariánské poutní místo Křtiny nedaleko Brna) a zasloužil se také o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových statcích v okolí.

V době, kdy podobně jako dnes, se schylovalo k "Armageddonu" v roce 1683 u Vídně; kdy se rozhodovalo, zda bude Evropa podobně jako křesťanská Konstantinopol a Byzantská říše zničena, zastavil Otec Martin Středa vítězný postup švédských vojsk na hlavní město tehdejšího císařství, na Vídeň: tím, že se postavil na poslední místo odsouzených přesilou k porážce, na místo Ježíšovo na Golgotě. Získal vítězství – první místo pro Brňany a implicitně pro tehdejší soustátí, Rakouskou monarchii, která naše země před chránila nejen před Osmanskými Turky, před invazí islámu, ale i před ideologií pseudoevropských hodnot, již švédská protestantská plenící a loupící armáda "nahrazovala" pravé hodnoty křesťanské Evropy. Právě tento, vnitroevropský boj v době Třicetileté války oslabil křesťany i v rozhodující bitvě před Vídní. I dnes se svár mezi těmi, kdo zastávají zdánlivě humanistické ideály v křesťanství s těmi, kdo hájí cestu tradiční apoštolské víry, může stát počátkem zničení Evropy.

Pater Martin Středa v obdobné situaci neváhal. Vydal se cestou Ježíše Krista, Pána nad silami dobra a zla, cestou Jeho tradice, jíž je pokora. Proto dosáhl mezi sekularizovanými katolíky, jak můžeme nazvat ty, kdo ztratili víru v působení Ducha Ježíšova ve svátostech apoštolské Církve, takového vítězství: plukovníka Louise Raduita de Souches, který se ze sekularizovaného katolicismu, kalvínsmu, vrátil zpět do Církve, postavil dokonce – přes námitky a nedůvěru obránců Brna – do čela brněnského vojska. Touto zbraní, svou navenek projevenou pokorou, jej z "posledního místa na hostině" přijal na první.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8330Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8331

http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=56

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=1988

srovn.: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Elitni-instruktor-vyzyva-civilisty-aby-se-ozbrojili-447132

O. Oldřich

MODLITBA

Ty z hostů Tvé svatební mešní hostiny,

kteří zaujmou poslední místa,

zveš na první,

Ježíši, ztělesnění pokory,

ve chvíli, kdy ses zřekl sám sebe

a vzals na sebe přirozenost otroka,

služebníka u stolu obětního oltáře.

Tváří v tvář "Armageddonu",

který probíhá v bitvě národů u syrského Aleppa,

nás varuješ před dalším, zde v Evropě:

ve chvíli, kdy "mořské národy" byly námi samotnými pozvány

zničit křesťanskou kulturu Evropy,

vyvstává v jejich pozadí protivník

mnohem mocnější ve své pýše -

sami ti z Evropanů,

kteří podněcují ničení křesťanské společnosti

či mají na něm pasivní podíl.

Pro ně a pro ty, které ve svém zmatku

k prosazení svých zvrácených a pyšných cílů zvou,

si mnozí pořizují zbraň na ochranu sebe, svých rodin obcí a vlasti;

Otec Martin Středa je příkladem kněze,

který si pořídil pro pozemskou bitvu

nejdůležitější a nejúčinnější duchovní zbraň,

jíž umožnil i pozemské vítězství:

zbrojní pas

na pokoru.

Amen.

21. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Prokrastinace: bič Attily i Čingischána

   Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
   Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.
   Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."

Poté, co Ježíš, Vykupitel člověka, hovořil o cestě vykoupení, jíž je meč a oheň a rozdělení, které přišel vrhnut na zemi, pokračuje dál v pouti po Svaté zemi: navštěvuje v sobotu synagogu. Káže a dotvrzuje svoje slova uzdravením osmnáct let shrbené stařeny. Pozdvižená, které vyvolala tato "práce v sobotu" u představeného místní synagogy, vede Ježíše k dvojí odpovědi: tato stařena, sužovaná satanem je Abrahamova dcera, dcera víry; nyní je čas, aby za svou víru byla odměněna. V sobotu, říká ten, který sám je Sobotou, Vzkříšením. A druhá odpověď: Přiblížilo se Boží království. Je jako nepatrné hořčičné zrnko; tak vyznívá událost o naplnění sabatu pro tento svět: nepatrně: ale v uzdravení stařeny je skryta celá Synagoga, která se vzpřímí, když vyzná v den sobotního zázraku sestoupení Ježíše Krista do lůna Abrahámova, ke všem Abrahámovým synům a dcerám: Ty jsi, Ježíši Mesiáši, zemřel za hříchy této Synagogy, Ty k ní sestupuješ do staroby Zákona, Ty jí vedeš hrobem vzkříšení do Nové smlouvy, do Církve.

Tak se rozvětvuje a zároveň sílí hořčičný keř; z nepatrného semínka zasetého na cestě do Jeruzaléma ke Svatému triduu.

Dnešní liturgie nám podává následující slovo našeho Spasitele Ježíše Krista, které je zároveň osvěcují a znepokojující. Během svého posledního výstupu do Jeruzaléma se jej někdo otáže: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" A Ježíš odpovídá: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci.". Co znamenají ony "těsné dveře"? Proč mnozí nebudou moci vejít? Jde snad o krok, který je rezervován pouze vyvoleným? Je dobře patrné, že tento způsob uvažování Ježíšových tazatelů je vlastně stále aktuální: stále tu číhá pokušení interpretovat náboženskou praxi jako pramen privilegií či jistot. Kristovo poselství míří ve skutečnosti opačným směrem: všichni mohou vstoupit do života, ale pro všechny jsou dveře "těsné". Neexistují privilegovaní. Přechod do života věčného je otevřen všem, ale je "těsný", protože je náročný, vyžaduje úsilí, sebezapření, umrtvení vlastního sobectví.

Znovu jako v minulých nedělích nás Evangelium vybízí uvažovat o budoucnosti, která nás očekává a na niž se máme připravovat během naší pozemské pouti. Spása, kterou Ježíš zjednal svou smrtí a vzkříšením, je univerzální. On je jediný Vykupitel a všechny zve na hostinu nesmrtelného života. Avšak pod jednou a toutéž podmínkou: snažit se následovat jej a napodobovat jej, vzít na sebe, stejně jako to učinil On, svůj vlastní kříž a dát svůj život do služeb bratřím. Jediná a univerzální je tedy podmínka ke vstupu do nebeského života. V poslední den - připomíná znovu Ježíš v evangeliu - nebudeme souzeni na základě domnělých privilegií, ale podle našich skutků. "Tvůrci špatností" budou vyloučeni, zatímco ti, kteří konali dobro a hledali spravedlnost za cenu obětí, budou přijati. Proto nestačí jen se prohlašovat za Kristovy "přátele" a pyšnit se falešnými zásluhami: "Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích". Pravé přátelství s Ježíšem se vyjadřuje způsobem života: vyjadřuje se dobrotou srdce, pokorou, mírností a milosrdenstvím, láskou ke spravedlnosti a pravdě, upřímným a poctivým úsilím o pokoj a smíření. Toto je, mohli bychom říci, "průkaz totožnosti" autentických "přátel"; toto je "pas", který nám umožní vstup do věčného života.

Výzva vstoupit do Božího království těsnou branou je aktuální ve chvíli, kdy mnoho křesťanů hledá a s pomocí našeptávání ducha sobeckého životního stylu, konzumu, nachází široké brány. Hledat království Boží, v němž není třeba se obětovat pro Trojjediného Boha a pro bližní, pro manželskou věrnost, pro obětavou výchovu dětí, jimž je třeba dávat především příklad nezištné lásky, pro odpírání pokušení k bezuzdnému sexuálnímu životu, pro ovládání se v jídle a pití, pro uměřenost, vyžaduje velký sebezápor pro toho, který nemiluje Ježíše, svého Přítele a Pána celým srdcem!

Jinak se široká bránou stává branou vyhnanství z Božího království...""ale vy budete vyhnáni ven", říká Ježíš Kristus, z Království, do nějž jste nevstoupili těsnou branou. Vyhnáni budete právě cestou pohodlnosti, zahálky a oddanosti služby všemu pozemskému.

A jakoby nestačilo již toto samé k potrestání, přichází Ježíšovo slovo, slovo Soudce posledního dne, o zahanbení a možná i o určité genocidě, které budou nevěrní v rodinách a národech vystaveni: "A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království."

Kdo přišel do Království v době po jeho ustanovení a rozšíření? V časech apoštolských pohané, Řekové, Římané, poddaní římských provincií, podle tradice svatotomášské dokonce i ti, kdo do Římské říše nepatřili, ale obecně všichni byli v užším či širším smyslu pohané: věřili ve svá božstva či démony, pro ně slavili liturgii, v době všeobecného úpadku víry a morálky přibývalo dokonce i těch, kdo již ztráceli "praktickou víru", žili poživačně, tradičním pohanstvím opovrhovali, Boha se báli či je strach před Božím hněvem vedl, aby naslouchali novému, pro ně dokonce rituály příliš nezatíženému náboženství. Ano, dokonce je – a to zcela právem – nedokázali mezi náboženství zařadit. Křesťanství skutečně přesahuje "náboženskost" člověka: dává mu přímo se setkat se Stvořitelem, Vykupitelem a Posvětitelem světa a duše v plnosti: s Duchem Svatým, který z mrtvých vzkřísil Ježíše z Nazareta, Syna Božího.

V dnešní době rozkladu politického systému v Evropě je opět křesťanství oním "novým náboženstvím", které otevírá oči, dává pochopit současnou krizi a v síle Ducha Božího z ní vyvádí do živého společenství katolické Církve. Ovšem jen pro ty, kdo do ní vstoupili těsnou branou a kdo druhé těsnou branou katechumenátu, modliteb za osvobození od démonů a za naplnění Duchem Ježíšovým a Otcovým vedou.

Pak jsou tu křestané, kteří vstoupili širokou branou, a šli širokou cestou, do Církve. Ti touto cestou také vedou do Království ostatní: svádějí je. Oni i svedení z něj budou vykázáni.

A nakonec se tu posledních pět let objevují potencionální synové Království, kteří přicházejí od jihu – z Afriky, od východu – z Asie, od severu a západu – z islamizovaného Německa.

Ti v drtivé většině přicházejí jako Šavel z Tarzu v nenávisti ke křesťanskému stylu života – a přitom poznali jen křesťany kráčející po široké cestě.

Přicházejí vyhladit kříž Ježíše Krista, který ještě ční nad stoupenci "široké brány".

Přicházejí vyhladit i ty, kdo křížem Ježíšovým již opovrhují a místo něj se – již mimo Církev – vydali hledat království vlády přírody v "ekologickém" blouznivectví, království vlády všemožných sexuálních úchylek, sodomií, feminismem, pedofilií počínaje, satanskými černými rituály konče, království jídla a pití, které znetvořuje tělo člověka již zde na zemi, království ovládání druhých, počínaje zmocněním se autority, která člověku nepřísluší a konče vzýváním autority satanovy.

Islám vyhlašuje všem těmto širokým cestám do Církve i do sekularizované společnosti vyhlazení, genocidu.

Ti, kdo vstoupili úzkou branou do Církve anebo ještě jako takzvaní ateisté touží vstoupit úzkou branou do Království, jsou nadějí pro Attilu i Čingischán a jejich novodobé nástupce, pro Bič Boží:

Žitá víra katolických křesťanů, láska k Církvi, je zárukou pro naši spásu, i nabídkou spásy pro dobyvatele: pro jejich obrácení předtím než evropskou kulturu zničí či ve chvíli, kdy ji budou ničit; kdy budou pro věrnost Církvi a Ježíši Kristu popravovat křesťany: tehdy mají šanci, aby z krve, kterou prolévají, vzešlo semeno jejich svatého křtu, jejich vstupu úzkou branou do Církve.

Moudrý císař Karel IV. předvídal tento scénař. Proto z lásky k těm, kdo jdou úzkou cestou a pro obrácení těch, kdo úzkou cestou mají přijít do Církve v Majestas Carolina napsal:

„Pohanům či Saracénům (vyznavačům islámu) naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě na svým polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“

Jeho Veličenstvo český král Karel I. (jako římský císař IV.)  návrh zákoníku „MAIESTAS CAROLINA“

Srovn.: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8299)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Bič Boží jsi na svém těle i na své duši

zakusil nejvíce Ty,

Ježíši, Synu Boha.

Sám jsi jeho ranám šel vstříc.

Jako člověk ses hrozil smrtelného bičování,

jako Boží Syn jsi byl stále – až do poslední rány bičem -

spojen se svým Otcem v nebesích.

A tak nás do Království na zemi a v nebi vedeš:

úzkou branou,

jí jsi prošel, když ses nechal zatknout,

soudit, poplivat, posmívat a bičovat.

A proto vybízíš ty, kdo jsou svatým křtem znovuzrození

ponořováni a ponořeni do této úzké cesty

vedoucí k Tvé smrti na kříži

a k mystické smrti každého znovuzrozeného:

"Vezmi svůj kříž – a následuj mne!"

Odpadají všechny neúspěšné snahy vstoupit do Království

širokou cestou: ta vede ven, k vyhnání z něj.

Otvíráš úzkou cestu – svou milostí -

věřícím a pro crastina – pro zítřek - i těm, kdo je jako novodobí

Šavlové, Attilové a Čingischáni chtějí zabíjet a pronásledovat:

svou krví.

Amen.

20. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Meč v srdci Církve

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! 
    Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." 

Slova, která dnes nás Spasitel Ježíš říká o svém poslání a o svém Království, stojí na první poslech proti představě Božího království tak, jak se za rodící se Církev, za své učedníky modlí Ježíš při Poslední večeři, kdy prosí v Duchu svatém Otce za jejich jednotu. Jakoby byla protikladem ideálu, který na Církvi dodnes uchvacuje, ideálu učedníků žijících pospolitě, majících jedno srdce a jednu duši, opakem oněch dvou prvních kázání, jak nám je předávají svatí evangelisté Matouš, Marek a vposledku při Velké cestě i svatý Lukáš, kdy srdce následovníka Ježíše na smrt a ke zmrtvýchvstání se projevuje jasným antagonismem ke světu, kdy tajemství království je - alespoň zpočátku – skryto světu, a dozrává v "zrnu", v hořčičném "semináři", je nalézáno v perle a skrytém pokladu. - Zde ovšem se současně začíná odkrývat dnešní Ježíšovo slovo o ohni, zdánlivém opaku vody křtu, o míru na zemi zdánlivě stojícímu proti samotnému Ježíši, který, jak svědčí Apoštol, sám je Pokoj, o rozdělení – u svatého Lukáše a dokonce militantně u svatého Matouše – o meči, který jako Duch Boží proniká až do nejzazších poloh naši duše, rozděluje ji a "působí" podobnou nesvornost jako v andělském sboru, kdy část nebeských bytostí řekla: "Non serviam!" - kdy se tento stav duše projevuje navenek ve společenství Církve, v duchovní i pozemské rodině, k níž dnes místo slov o "žití v jednotě" hovoří náš Pán o rozdělení, o meči Ducha: Ne, říkám vám, ale přinesl jsem rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."

Kdokoli alespoň trochu zná Kristovo evangelium, ví, že je to výhradně poselství pokoje. Ježíš samotný, jak píše Pavel, "je náš pokoj", zabitý a vzkříšený, aby zničil zeď rozdělení a nastolil Království Boží, kterým je láska, radost a pokoj. Jak si tedy tato jeho slova vysvětlovat? Na co Pán poukazuje, když říká, že přišel, aby přinesl - podle redakce svatého Lukáše - "rozdělení", nebo - podle svatého Matouše - "meč"?

Toto Kristovo vyjádření znamená, řekl před několika lety Svatý Otec Benedikt XVI., že pokoj, který On přišel dát, není synonymem pouhé absence konfliktů. Naopak. Ježíšův pokoj je plodem neustálého boje proti zlu. Boj, který se Ježíš rozhodl podstoupit, nemíří proti lidem nebo lidské moci, ale proti nepříteli Boha a člověka, Satanovi. Kdo chce odporovat tomuto nepříteli a zůstat věrný Bohu a dobru, musí nutně čelit neporozumění a někdy i vlastnímu, opravdovému pronásledování. Proto ti, kteří chtějí následovat Ježíše a nekompromisně usilovat o pravdu, musí vědět, že narazí na odpor a stanou se proti své vůli znamením rozdělení mezi lidmi, dokonce i uvnitř svých vlastních rodin. Láska k rodičům je posvátným přikázáním, ale, má-li být žito autenticky, nemůže být nikdy kladeno nad lásku k Bohu a ke Kristu. Takto se ve šlépějích Pána Ježíše křesťané stávají "nástroji jeho pokoje", podle známého vyjádření sv.Františka z Assisi. Odvážně a úporně usilují v každodenním nasazení nikoli o pokoj neopodstatněný a zdánlivý, ale o pokoj skutečný, aby přemohli zlo dobrem a osobně platí cenou, kterou to obnáší. Přitom víme – a to barvitě, z životopisného filmu – jak svatý František z Assisi ve chvíli, kdy se nahý uchýlil pod biskupův plášť Církve, dokončil rozdělení své rodiny: "syn proti otci".

K tomuto se již v roce 1973 se vyjádřila Matka Církve, v Akitě:

"Jak jsem ti řekla, jestliže lidé nebudou konat pokání a nepolepší se, Otec sešle na celé lidstvo strašný trest. Bude to trest větší než potopa, tak velký, že dosud nikdy podobný nebyl. Z nebe bude padat oheň a zničí velkou část lidstva, dobré stejně jako zlé, neušetří ani kněží ani věřících. Ti, kteří přežijí, budou tak ztrápení, že budou mrtvým závidět. Jediné zbraně, které vám zbývají, jsou růženec a znamení, které vám zanechal můj Syn. Modlete se každý den modlitbu růžence. Modlete se růženec za papeže, biskupy a kněze. Ďáblovo dílo pronikne také do Církve takovým způsobem, že kardinálové budou proti kardinálům, biskupové proti biskupům. Kněží, kteří mě uctívají, budou v opovržení a jejich spolubratři jim budou klást překážky, chrámy a oltáře budou pustošeny; Církev se zaplní těmi, kteří přijímají kompromisy, a ďábel přiměje mnoho kněží a zasvěcených duší, aby opustili svou službu Pánu. Ďábel bude neúprosný zvláště vůči duším Bohu zasvěceným. Pomyšlení na ztrátu tolika duší je příčinou mého smutku. Jestliže se hříchy rozmnoží počtem i závažností, nebude pro ně odpouštění."

Odpovědí na tato slova je Slovo, Logos, které dnes říká: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! Jsou to slova lásky vedoucí k jednotě pro toho, kdo poznává v událostech poslední doby pravdu, pravdu, nauku o očistci a nikoli o pekle. To je určeno pro ty, kdo nebudou "kající až do konce" tohoto hrozného představení Boží jednoty a trvalého oddělení od Boha a tak od "posmrtné" blaženosti pro satana a všechny, kdo mu sloužili a slouží.

A nic nezmohou minule citovaná Otcem Georgem slova Johna Lennona, že si existenci pekla on a jeho generace nepřeje.

Naopak, "učedníci Ohně", učedníci Ducha Ježíšova a Jeho meče, který rozděluje nitro a myšlenky vede k rozlišení, dává Boží, dobrý soud i nad nejvnitřnějšími myšlenkami a hnutími, se jako věrní Ježíšovi a Církvi nevzdávají tohoto meče: nevybízejí primárně k ozbrojení – ani náš Zachránce Ježíš nevybízí budoucího papeže Petra, aby v Getsemanech odevzdal svůj meč chrámové stráži či jej zahodil, ale mají použít v Getsemanech představené zbraně Ducha Ježíše Krista k tomu, aby očista "prohnilého království dánského" začala od Domu Páně, od Církve.

Sekundárně je ale přece nutné meč použít: jej uviděl ve znamení kříže podle tradice východní Církve svatý Konstantin v době, kdy se schylovalo k bitvě, jež proběhla u římského Milvijského mostu, jím bychom měli chránit démony oslavující sexuální většinu z bakchanálií v Praze, která současně zve islám, svého popravčího vraha, aby každého z účastníků Gay Pride svrhl z věží pražských a evropských chrámů a mešit.

A terciálně, v Duchu Nejsvětější Trojice, volá dnes Ježíš posel tohoto meče a ohně, jejž můžeme svobodně odmítnou, a tak odmítnout nebe, prvotně své učedníky, biskupy a kněze, aby naplnili svou službu ostiáře a exorcisty, již měli přijmout a mají rozvíjet: aby ustanovili před naše chrámy tyto strážce s Božím mečem.

V prvotní Církvi, a to i když se slavila svatá tajemství v domech, mohl stačit jeden ostiář a jeden exorcista v "katechetické předsíni" chrámu, u vstupních dveří Církve. Dnes je jistě potřebné, aby chránili tito služebníci vstup do kostelů a kaplí, jak nás vražda kněze i výpady "synů proti vlastním otcům" ubezpečují, ale především mají být u dveří každého domu, kde chtějí být křesťané či "katechumeni – Evropané" v bezpečí.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8266

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Přinášíš rozdělení a zbraň – meč,

Ježíši, ukřižovaný na meči, na znamení kříže,

jak se před svým symbolem modlili rytíři,

zvláště Ti, kdo šli chránit Svatou zemi před islamizací.

Jejich Velká cesta na Tvůj kříž a ke Tvému vzkříšení

je vedla k rozdělení: v jejich rodinách, v Církvi a v Evropě.

Dnes hynou ti,

kdo vztahují ruce po meči petrovského humanismu,

ale nedokáží jím chránit Tvou Církev,

své biskupy a kněze, věřící v kostelích;

ti, kdo nepřijali službu ostiáře a exorcisty nad Tvým protivníkem,

satanem v rodině

shromážděné v Domě Božím.

Amen.

19. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme…

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. 
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. 

Uprostřed liturgického období nedělí – a doby – po Seslání Ducha svatého, nás biblické mešní texty na základě Horského kázání Ježíšova proneseného v evangeliu svatého Lukáše na Velké cestě Ježíšově uvádějí k jeho obětní smrti a k jeho zmrtvýchvstání v Jeruzalémě, do všedních situací každého dne, které máme spolu s katechumeny hodnotit právě ve světle Ducha svatého, a tak i jednat v duchu „svatosti všedního dne“.

„Ve čtení z evangelia této neděle pokračuje Ježíšova řeč k učedníkům o hodnotě lidské osoby v Božích očích a neužitečnosti pozemských starostí,“ popisuje událost v dnešním evangeliu Svatý otec Benedikt XVI. „Nejde o chvalořeč na nezúčastněnost. Nasloucháme-li ubezpečujícímu Ježíšovu pozvání „Neboj se malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království“, naše srdce se otevírá k nové naději, která osvěžuje a oživuje konkrétní život: máme jistotu, že „evangelium není jen pouhým sdělením čehosi, co je možné se dozvědět, ale jde o sdělení, které účinně působí, vytváří skutečnosti a mění život. Temná vrata času, budoucnosti, byla otevřena dokořán. Kdo má naději, žije jinak; byl mu totiž darován nový život.“

Dynamika, změny, které v srdci člověka a společnosti působí Duch svatý při přijetí evangelia, při přijetí víry ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista jsou základem vztahu víry a naděje, jak ji popisuje v dějinách spásy homiletik Listu Židům. Své vyprávění proto uvozuje:

Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. 

Nad tímto úryvkem ukazuje jednu z nemocí naší současné kultury, rozpor mezi individualismem a společenstvím, papež Benedikt XVI. ve své encyklice o naději:

Křesťané se během svých dějin snažili tlumočit toto vědění, které neví, do znázornitelných podob, a používali přitom obrazy „nebe“, které jsou vždycky daleko od toho, co známe právě jen negativně pomocí ne-poznání. Všechny tyto pokusy znázornit naději, daly během staletí mnoha lidem podnět k životu na základě víry a tím také k opuštění oněch „hyparchonta“, hmotných podstat jejich existence. Autor listu Židům v jedenácté kapitole načrtnul dějiny těch, kteří žijí v naději, a jejich bytí na cestě; dějiny, jež jdou od Ábela až do jeho doby. O tomto typu naděje se v novověku začaly vést stále vyhrocenější diskuse: prý se jednalo o pouhý individualismus, který ponechával svět jeho bídě a utíkal se do pouze privátní věčné spásy. Henri de Lubac v úvodu svého zásadního díla „Catholicisme. Aspects sociaux du dogme“, posbíral některé charakteristické hlasy tohoto druhu, z nichž jeden si zaslouží být citován: „Našel jsem radost“ Ne... Našel jsem svou radost. A to je věcně hrozně odlišná... Může být Ježíšova radost individuální. Může patřit jen jedné osobě, té spasené. Je v pokoji..., nyní i navždy, ale jen ona sama. Tato samota v radosti mne zneklidňuje. Naopak: právě ona je vyvolená! Ve své blaženosti prochází bitvami s růží v ruce.“

Následně Svatý otec Benedikt XVI ukazuje vnitřní jednotu mezi tímto „individualistickým vyznáním“ spásy, již dává oběť a vzkříšení Ježíše Krista všem, všem ji nabízí; mezi charismatickým pojetím Církve a společnosti a jejím řádem pospolitosti s jeho zákony a nařízeními.

„Na tom mohl de Lubac na základě teologie otců a v celé její šíři namítnout, že spása byla vždycky chápána jako kolektivní skutečnost. Samotný List Židům mluví o „městě“ a tudíž o kolektivní spáse. Hřích chápou otcové důsledně jako destrukce jednoty lidského rodu, jako tříštění a dělení. Babylon, místo zmatení jazyků a separace, je výrazem toho, čím je ve svém jádru hřích. A tak se „vykoupení“ jeví právě jako znovu nastolení jednoty, v níž se opět nacházíme spolu; v určité jednotě, rýsující se ve světovém společenství věřících. Není nutné zabývat se všemi texty, z nichž vysvítá kolektivní charakter naděje. Zůstaňme u Augustinova listu Probě, který se pokouší trochu osvětlit tuto neznámou poznanou skutečnost, kterou hledáme. Podnět, ze kterého vychází, je výraz „blažený (šťastný) život“. Potom cituje Žalm 144 (143): „Blažený lid, jehož Bohem je Pán“. A pokračuje: „Aby bylo možné patřit k tomuto lidu a dosáhnout nepomíjejícího života s Bohem“, je „cílem tohoto nařízení láska, která plyne z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry“. Tento pravý život, k němuž se stále snažíme vztahovat, se váže k bytí v existenciální jednotě s „lidem“ a může se uskutečnit pro každého jednotlivce pouze v rámci tohoto „my“. Předpokládá právě exodus z vězení vlastního „já“, protože jenom v otevřenosti tohoto universálního subjektu se otevírá pohled na pramen radosti, na lásku samu, na Boha.    

Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. 

Tak odpovídá úryvek z Ježíšovy řeči na vyjití ze sebe. Na otázku, jak jako malé stádce uchovat Boží království. Ve své encyklice dává papež Benedikt XVI. i pohled na historii, v níž se muselo „malé stádce“ osvědčit – a osvědčilo se – právě pro svou pevnou víru a naději – i ve velmi těžkých ekonomických podmínkách.

„…vize „blaženého života“ orientovaná na společenství míří sice k něčemu, co přesahuje tento přítomný svět, ale právě tak má co do činění s budováním světa „ v různých formách a podle historického kontextu a možností, které nabízí nebo vylučuje. V době Augustinově, když vpád nových národů ohrožoval soudržnost světa, v němž existovala jistá záruka práva a života v právním společenství, jednalo se o posílení opravdu nosných základů tohoto společenství života a pokoje, aby bylo v těchto proměnách světa možné přežít. Pokusme se pohlédnout spíše jen zběžně na jeden moment ze středověku, který je v určitých aspektech příznačný. V obecném povědomí byly kláštery považovány za místa útěku ze světa („contemptus mundi“) a vymanění se z odpovědnosti za svět hledáním soukromé spásy. Bernard z Clairvaux, který reformou svého řádu přitáhl mnohé mladé do klášterů, měl na to zcela odlišný názor. Podle něho mají mniši poslání pro celou Církev a v důsledku toho i pro celý svět. Mnohými obrazy vysvětluje odpovědnost mnichů za celý organismus Církve, ba i lidstva, a vztahuje na ně slova Pseudo-Rufina: „Lidský rod žije díky nemnohým; kdyby nebyli oni, svět by zanikl...“ Kontemplativní „ contemplantes “ se mají stát zemědělskými pracovníky „ laborantes “ říká nám. Vznešenost práce, kterou křesťanství zdědilo z judaismu, byla zřejmá již v mnišských pravidlech Augustina a Benedikta. Bernard toto pojetí přebírá. Mladí šlechtici, kteří se hrnuli do jeho klášterů, se museli pustit do manuální práce. Bernard výslovně praví, že ani klášter nemůže navrátit Ráj. Tvrdí však, že musí jakožto místo praktického a duchovního obdělávání připravovat nový Ráj. Území divokého lesa se může stát plodným tehdy, když jsou zároveň poraženy stromy pýchy, vytrženo z kořene to, co na divoko roste v duších. Tak se připraví terén, na němž se může dařit chlebu pro tělo i pro duši. Není nám snad znovu dána možnost konstatovat, právě uprostřed současných dějin, že se žádná pozitivní strukturace světa nemůže podařit tam, kde zdivočí duše“.

Formaci duše – individuální i v rámci putujícího společenství lidstva popisuje právě úryvek o víře a naději Listu Židům: dotváří ji ochota právě v době krize opustit vše z lásky k Ježíši – z lásky individuální – a z lásky k Jeho Církvi – lásky sociální a spirituální.

„Jak čteme v úryvku z listu Židům v dnešní liturgii, Abraham se vydává na cestu s důvěřivým srdcem v naději, kterou mu otevírá Bůh příslibem země a „nespočetného potomstva“ a jde, aniž by věděl kam, a spoléhá pouze na Boha. A Ježíš v dnešním evangeliu za pomoci tří podobenství ilustruje, jak čekání na dovršení „blažené naděje“, Jeho příchod, má ještě více podněcovat k intenzivnímu životu, plnému dobrých skutků: „Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere“. Je to pozvání používat věci bez sobectví, bez žízně žádostivosti či nadvlády, nýbrž podle logiky Boží, logiky pozornosti ke druhému, logiky lásky, jak to shrnuje Romano Guardini, „formou vztahu, počínaje Bohem a vzhledem k Bohu“.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Castel Gandolfo 8. 8. AD 2010
a z encykliky Spe salvi, 2, 13., 14., 15; zdroj: www.radiovaticana.cz;

Romano Guardini, Accetare se stessi, Brescia 1992, str. 44)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Na bludných cestách naděje jsi,

Ježíši milující Otce i své učedníky, svou Církev,

jedním, nerozděleným srdcem,

postavil tajemství pravé, jediné a bezpečné cesty:

cesty víry ve svou smrt,

v níž ses obětoval za naše hříchy, za hřích každého člověka i za hřích celého lidstva.

Cestu věčného života jsi nám otevřel svým zmrtvýchvstáním.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. k dnešnímu evangeliu o pokladu v našich srdcích

a v jeho encyklice o pohledu na něj, o křesťanské naději,

která je skryta v  Církvi.

V jejím společenství ve chvíli,

kdy Ty, jenž máš nerozdělené srdce,

přicházíš v mysteriu proměňování mezi nás,

otevíráš nám srdce, abychom vyznávali tuto nerozdělenost - individualitu

uprostřed Církve,

když ji jedněmi ústy,

jedním srdcem,

jednou duší po této nejposvátnější chvíli společně vyznáváme:

„Tvou smrt zvěstujeme,

Tvé vzkříšení vyznáváme,

na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.

Amen.

.