15. neděle v mezidobí v cyklu A

Ježíš – pravá ikona - podobenství Otce

V úryvku svatého evangelia minulé neděle mluvil náš Pán Ježíš ke svým apoštolům a učedníkům před zástupy. Po přímých poučení nejbližším následovalo vyučování určené pro všechny. Dnes vystupujeme s Ježíšem, Božím Synem, blíže Otci a Duchu svatému: v Duchu svatém Ježíš představuje sebe, jak uvádí v jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt XVI., nikoli jen jako Slovo, Logos, ale jako Parabolu Otce. Představuje sebe, jak později Apoštol ze Zjevení poznává jako viditelnou ikonu neviditelného Otce v nejvyšším a nejdokonalejším podobenství, jímž je On sám. Rozsévač z dnešního Ježíšova podobenství je „těsně“ spojen s Otcem a v Duchu rozsévá Sebe-Logos. Proto papež Benedikt XVI. dodává, že podobenství o rozsévači je Ježíšovou autobiografií, a to v dějinách spásy.
Bůh – nevyjádřitelná a nepochopitelná skutečnost Jeho bytí – se nemůže vyjádřit, ukázat lidem – i těm, kdo mají horoucí touhu Jej najít, setkat se s Ním a stát se učedníky božského života, jinak než v parabole, podobenství. To již samo o sobě odkazuje na to, že On je jiný než všechno ostatní: než andělé, člověk duše- psýché. A samozřejmě je daleko více, než psychologie a každá metoda, jež k Němu vede.

Duch Boží mluví k proroku Izajášovi a činí z něj podílníka na Boží řeči, apoštola, učedníka, jenž slyší Boží hlas a je Jím volán, aby v podobenství o Bohu mluvil, jak čteme v knize tohoto proroka o tajemství Boží lásky, milosti, o sestoupení kapky vody a zrna úrody. 

Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."
Z jediného semena, které odumřelo sobě a dalo růst stéblu, které nasadilo na klas, a ten přinesl „stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný“ výnos dalších nových semen, jakoby učedníků a apoštolů jediného mistra, je nakonec množství údolí, jež se pokrývají obilím, jak zpívá svatý Žalmista ve svém parabolickém chvalozpěvu na lásku, milost Boží:

Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.

Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.

Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.

Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.

Niterný chvalozpěv na Boží tvorstvo, na „osoby a věci“ stvoření, který vytryskne ze srdce a mysli Apoštola ve chvíli, kdy popíše dějiny spásy v novém Adamovi – Ježíši Kristu – a nebezpečí zavržení soukmenovců; tento chvalozpěv jakoby se zalykal ve vyslovení nevyslovitelného: chválou na touhu po slávě, která vychází z vědomí nicotnosti, na otroctví a determinací smrtí provázenou smrt přesahující touhou po svobodě, sténáním, utrpením a naříkáním, v němž se skrývá žízeň stát se Božími syny, učedníky Boha. Toto apofatické sténání duše touží po Ježíši Kristu, jehož už Apoštol důvěrně mysticky poznal a kterého v mysteriu mše svaté přijímá. On toto vše nevyslovitelné vyslovil v jediném podobenství, jímž je On sám, v podobenství o pšeničném zrnu, jímž se stal na kříži. Takto naši duši svatý Pavel připravuje v chvalozpěvu na sténání tvorstva v dnešním úryvku z listu Římanům na příchod Otce v Duchu skrze Slovo: 

Bratři!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

„V evangeliu dnešní neděle podle sepsání svatého Matouše,“ uvedl před několika lety liturgická čtení Svatý otec Benedikt XVI., „Ježíš oslovuje zástup známým podobenstvím o rozsévači. V jistém smyslu je toto podobenství „autobiografické“, protože reflektuje samu Ježíšovu zkušenost kázání. Ztotožňuje se s rozsévačem, který rozsévá dobré semeno Božího Slova a všímá si různých účinků, kterých se mu dostává, podle způsobu, jakým byla jeho zvěst přijata. Někdo naslouchá Slovu povrchně, ale nepřijímá je; někdo jej nejprve přijme, ale nemá vytrvalost a ztrácí všechno; někdo je přemožen starostmi a sváděním světa a někdo naslouchá vnímavě jako dobrá půda. A tady Slovo přináší hojné plody.

Toto evangelium však zdůrazňuje také „metodu“ Ježíšova kázání, tj. právě užívání podobenství. „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ – zeptali se učedníci“. A Ježíš odpoví tím, že poukáže na rozdíl mezi nimi a zástupem. S učedníky, tedy s těmi, kdo se už rozhodli pro Něho, může mluvit o Božím království otevřeně; ostatním jej však musí hlásat v podobenstvích právě proto, aby je podnítil k rozhodnutí, obrácení srdce; podobenství totiž svojí povahou vyžadují interpretaci, interpelují inteligenci, ale také svobodu. Svatý Jan Zlatoústý vysvětluje: „Ježíš pronesl tato slova s úmyslem přitáhnout své posluchače k Sobě, povzbudit je a ujistit, že pokud se obrátí k Němu, uzdraví je“ Pravým „podobenstvím“ Boha je totiž samotný Ježíš, jeho Osoba, která svým lidstvím skrývá a zároveň zjevuje božství. Tímto způsobem nás Bůh nenutí, abychom v Něho věřili, ale přitahuje nás k Sobě pravdou a dobrotou svého vtěleného Syna. Láska totiž vždycky respektuje svobodu.“

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Božím království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

(http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14831

S. Ioannes Damascenus, Commentari) al Vangelo, 45,1-2)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Jsi Chléb,

Ježíši, ukřižovaný na nejkamenitějším,

nejvíce trním obepnutém místě,

na okraji cesty z Jeruzaléma na popraviště za hradbami.

Sem padlo zrno Boží, Logos -

Tys zde zemřel své lidské vůli,

a proto zázračně vydáváš nevyčíslitelné množství zrn,

jež po Letnicích, Ty, Pokrm, Chléb věčného života

shromáždíš.

V podobenství popisuješ, Ježíši, pravý obraze Otce,

svou golgotskou smrt, krutost Tvých mučitelů,

když líčíš skálu, trní a pošlapání Tvého lidství a božství

i utrpení zrn, která umírají tísněna takto satanem

bez víry v Tvou výkupnou obětní smrt na Kalvárii.

O Letnicích hovoříš v parabole: prorokuješ o svých apoštolech a učednících,

křesťanech, kteří ve svátosti znovuzrození

zemřou na Tvé Golgotě, v Církvi,

a ve spojení s Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním

přinášejí stonásobný, šedesátinásobný i třicetinásobný užitek.

O Tvém zmrtvýchvstání a seslání Tvého Ducha od Otce

mluví v podobenství Evangelista Staré smlouvy,

když líčí Slovo Boží – Tebe - sestupujícího ve vláze Ducha na zem,

v Rozsévači, který sklízí první dary Ducha pro Církev

a ji zakládá:

pro Ty, kdo chtějí v pozemském a posmrtném životě přinést a zakusit největší užitek:

ti, kdo vše pro Tebe opustí,

stonásobný.

Amen.

14. neděle v mezidobí v cyklu A

Theoreia Boží konspirace

Poté, co Ježíš poučoval své apoštoly, které vyslali, svých Dvanáct, aby mu modlitbou za osvobození, exorcismy a uzdravováním připravili cestu, aby mohl přijít k uzdraveným v iniciačních svátostech Církve, vypravuje bývalý celník svatý Matouš v evangeliu Ježíše Krista o Předchůdci Páně, Janu Křtiteli, který už může ve vězení tušit konec svého mladého pozemského života, prorocké „paredothé“ – byl vydán na pospas Herodovu katu, aby po novozákonním proroctví u Jordánu o Beránku Božím Ježíšovi, ukázal i na vrchol Nového zákona ve velikonočních dějinách spásy: na jeho zástupní obětní smrt na kříži za spásu lidstva.

Svatý Jan, v předtuše tohoto „ezechielovského“ novozákonního proroctví, posílá z vězení dotaz Ježíšovi prostřednictvím učedníků.

Svědectví učedníků, tradice slov samotného Ježíše o uzdravených, osvobozených od démonů, jsou rezonancí chvalozpěvu těch, kdo na vlastním těle a zvláště ve své duši poznali radost příchodu Mesiáše a Jeho království. Ježíš přichází jako pravý král pokoje, míru, jako pravý Šalomoun. O Ježíšovi takto prorokuje svatý Zachariáš: o Květné neděli, o Spasiteli - Mesiáši, o přemožiteli všech válek a konfliktů odpuštěním nabídnutým všem na kříži a darovaným těm, kdo vstoupili do Jeho království znovuzrozeni z vody a z Ducha svatého, do království, které se rozšíří po celém světě.

Toto praví Hospodin:
"Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská,
hle, tvůj král k tobě přichází,
je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma,
zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj,
bude vládnout od moře k moři,
od řeky Eufratu až do končin země."

Sláva Božího království, o níž zpívá žalmista, se projevuje oporou pro ty, kdo jsou sklíčení. Pomáhá člověku, uzdravuje jeho nesmrtelnou duši. Proto je tato naplňována radostí, jásá v Duchu svatém a může šťastná zpívat svému králi:

Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.

Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.


Svatý apoštol Pavel v dnešním úryvku listu Římanům podává krátkou adhortativní katechezi o působení Ducha Ježíšova. Pohled na Ježíše, který „zajásal v Duchu svatém“, jak uslyšíme v dnešním evangeliu, Apoštol hermeneuticky převádí na život pokřtěného, znovuzrozeného, jenž – pln víry v obětní smrt a vzkříšení Ježíše Krista – důvěrně zná tento „jásot v Duchu svatém“ ze křtů dospělých a z vrcholu doxologie, kterou je svatodušní slavení mše svaté.

Bratři! Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho.
    A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.
    Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. 

"Dnes nám Pán Ježíš v evangeliu podle svatého Matouše," komentuje Svatý otec Benedikt XVI. chvalozpěv Ježíšův a pozvání k podílu na obětním výkupném utrpení, „opakuje slova, která dobře známe, ale která nás vždy dojmou: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Náš Spasitel nemluví již jen ke Dvanácti, jako v předchozích třech nedělních úryvcích z evangelia, ale ke všem lidem, sensu lato, k veškerému lidstvu a civilizacím, které byly, jsou a budou.

Zaujímá – pro svých Dvanáct, jež předtím vyučoval, a ke svatému Janu Křtiteli a jeho učedníkům, jimž na pozadí apoštolátu Dvanácti ukázal sebe jako Mesiáše a krále budoucího „aureae novissimae aetatis“ – nyní místo jakoby v opačném gardu: na budoucí Církvi, na ovoci Ducha svatého, které se prokázalo při apoštolské misii Dvanácti, ukazuje sebe. Dává paradigma, které bude platit teprve poté, až o Letnicích sešle svého Ducha od Otce a umožní svým apoštolům a učedníkům, aby se nově, jako apoštolové a misionáři, v Církvi narodili.

Doplňuje a naplňuje tak předobrazné svatojanské proroctví o svém „vydání“ tomuto světu, jejž měl a i nyní ještě mívá v moci satan, „vydání – paradosis“, o němž nyní prorokuje svatý Jan ve vězení. – Dokazuje svou mesianitu pro Jana poukazem na Skutky apoštolské, na ono páté evangelium, jehož Spiritus movens je Spiritus Koinonie Otce a Syna; sám Ježíš se nyní stává před-vzorem, prorokem svého budoucího daru, jímž dá apoštolům dozrát v Církvi, kterou jako dar Nejsvětější Trojice zplodí pro spásu mnohých.

Proto je pochopitelné, že chvalozpěv Ježíšův, který následuje po odpovědi učedníkům svatého Jana Křtitele, již mají vyřídit ve vězení budoucímu novozákonnímu učedníkovi, předchází před varováním těch, kteří mezi „mnohé“ patřit nemusí: lehkomyslným dětem na ulici, které Ježíš kritizuje, aby ukázal, jak mohou přijít o dar Církve, o spásu své duše.

A současně z odpovědi našeho Pána Ježíše svatému Křtiteli vychází skrytý chvalozpěv, pokračující Magnificat jeho matky a Matky Boží Panny Marie v Ain Karím; chvalozpěv nikoli na Nejsvětější Trojici, ale doxologie jí samotné, kdy Ježíš, jak čteme u svatého Lukáše, po návratu sedmdesáti učedníků „zajásal v Duchu svatém“ a On – Logos – Slovo, se ujal slova:

    "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. 

Tento chvalozpěv na Otce a Ducha, chvalozpěv Syna, pronesl Ježíš „před zástupy“, tedy i před těmi, které varoval, aby neztratili a nezatratili svou duši. Jako poselství Janu Křtiteli je poslal i do vězení duší, které nezačaly s pomocí Ducha, jak píše dnes Apoštol do Říma, ničit záludnosti těla: do Korozain, Betsaidy a do Kafarnaum, jimž může být v den soudu hůře než Týru, Sidónu, Sodomě a Gomoře.

Tak dnes Ježíš, Otec budoucího věku, hovoří k přítomným zástupům a implicitně ukazuje svým Dvanácti, respektive podle sepsání evangelia svatým Lukášem, Sedmdesáti reprezentujícím apoštolát u každého národa ve světě, že jsou povolání na stejném místě a ve stejném prostředí jako On – pod širým nebem, ve vězení i v hříchu velkoměst – vyzpívat doxologii Nejsvětější Trojice: předat spásu evangelia v její plnosti.

"...Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.
    Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží." 

(Srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14800)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Hovoříš ke svým Dvanácti před zástupy,

Ježíši, nesoucí v síle Ducha Otcova

jho,

které netlačí

a břemeno,

které netíží.

Vyučuješ svých Dvanáct slovem do vězení v Machairous;

v podobenství o infantilnosti těch, kdo Tvého Předchůdce a Tebe odmítnou;

hrozbou městům Korozain, Betsaidě a Kafarnaum,

která Tvou výzvu k obrácení nepřijala.

Tvé kérygma vrcholí modlitbou,

doxologií Nejsvětější Trojice:

Tvým chvalozpěvem v Duchu svatém na Vaši obapolnou znalost,

jíž je láska, pouto Ducha svatého

a na Tvé poslání zjevit Otce mnohým,

obmytým milostí, omilostněným.

Jen ti jsou uváděni – již zde na zemi –

do tajemství vdechnutého Duchem, Tebou a Otcem,

do Boží konspirace,

již přijímají v nejsvětější chvíli "inspirationis":

při doxologii Nejsvětější Trojice

v celé mši svaté.

Amen.

13. neděle v mezidobí v cyklu A

Ne k břehům Evropy, ale k Ježíšovi!

Dnešní nedělí pokračuje v jednotlivých čteních mešní liturgie Ježíšovo poučování apoštolů. Nejprve je jejich Mistr a Pán poslal, aby uzdravovali, osvobozovali z moci démonů, a tím hlásali, že se přiblížilo Boží království, pak jim – a to je téma minulé neděle - dává instrukce na cestu.

V tuto třetí neděli po vyslání apoštolů, jak píše ve své knize o Ježíši Kristu Svatý otec Benedikt XVI., poukazuje Ježíš na kněžský a prorocký charakter jejich služby. Na kněžský zvláštním vyjádřením svatopisců evangelia, že je „Ježíš učinil apoštoly“ – což vede k reminiscenci na ustanovování judaistických kněží; a na prorocký charakter jejich služby tím, že je Ježíš volá jmenovitě, jak dokládá seznam povolaných apoštolů, tak ukazuje na jejich prorocké poslání v misijní službě.

Předobrazem těch, kdo přijmou apoštoly do svého domu a do středu své obce, je v dnešním prvním čtení z druhé knihy Královské žena neplodného muže, manželství postrádající syna. Jí prorok, předchůdce apoštolů, přislibuje narození potomka, budoucí plodnost všech, kdo apoštoly přijmou se stejnou pohostinností jako ona zámožná žena Elizea - plodnost Církve rodící katechumeny osvobozením od ducha neplodnosti, vycházející z nenaplněného „nepokřtěného“ života.

    Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: "Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit."
    Když tam zase jednou Elizeus přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl svému služebníku Gechazímu: "Co by se dalo pro ni udělat?" On odpověděl: "Nemá přece syna a její muž je už starý." Elizeus mu řekl: "Zavolej ji! " Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: "Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna." 

Žalmista vyzpívává vděčnost všech, kdo jako žena z území Issacharova kmene „chodí v září Boží tváře“, již odráží ti, kdo v jeho jménu přinášejí osvobození od ducha zla.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech. 

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost". Na nebi jsi upevnil svou věrnost.

Šťastný je lid, který dovede oslavovat, chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. Ve tvém jménu jásají ustavičně a honosí se tvou spravedlností.

Neboť ty jsi leskem jejich moci a tvou přízní roste naše síla. Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, náš král Svatému Izraele.

Misijní cesta apoštolů má jediný cíl: křest. Proto je Ježíš posílá, aby uzdravovali a osvobozovali od moci satana – aby vyžadovali úplné obrácení k Němu a k Církvi, kterou On o Letnicích založí. Poté, po osvobození, je člověk mrtvý hříchu a může v Koinonii Nejsvětější Trojice vykročit ke vzkříšení. Podobnými slovy Apoštol v listu do Říma ukazuje na vnitřní poslání apoštolů a na ovoce jejich misijní cesty.

Bratři!
    My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
    Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem. 

„Dnes nám,“ komentuje Boží slovo Svatý otec Benedikt XVI., „Pán Ježíš v evangeliu podle sepsání svatého Matouše opakuje slova, která dobře známe, ale která nás vždy dojmou: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ Když Ježíš chodil Galilejí, hlásal království Boží a uzdravoval nemocné, pociťoval soucit se zástupy lidí, protože „byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“. Tento Ježíšův pohled se dotýká i dneška, našeho světa. I dnes spočívá na zástupech lidí, kteří jsou sužováni obtížnými životními podmínkami a zároveň zbaveni pevných opěrných bodů, umožňujících nalézt v existenci smysl a cíl. Nepřehledné zástupy se nacházejí v chudých zemích, zkoušených nedostatkem. Avšak i v bohatých zemích je mnoho mužů a žen nespokojených, ba dokonce trpících depresí. Pomysleme na mnohé uprchlíky a utečence, kteří emigrují a riskují přitom vlastní život. Kristův pohled spočívá na všech těchto lidech, ba na každém z těchto dětí nebeského Otce a opakuje: „Pojďte ke mně všichni…“.

Vrcholem pýchy je osobovat si vykupitelskou roli Ježíšovu. Říci: „Pojďte k nám všichni, kdo potřebujete pomoci.“ Není divu, že tato slova rozpoutala invazi v roce 2015 z Afriky a Asie do současné skomírající Evropy. tragikomické v její pýše.

Tragické je, že slova pastýřů, biskupů na územích, kde k hroznému obchodu s lidmi, ke zneužívání člověka a jeho vášní a pudů dochází, stále varují před tímto pyšným krokem pýchou zaslepených evropských státníků.

Před třemi lety se ozval hlas i afrického vatikánského kardinála Petera Turksona. Kritizuje scestnost současné invaze do Evropy. Apeluje na zastavení emigrace z Afriky. Prefekt vatikánského Úřadu pro integrální lidský rozvoj konstatoval, že v naprosté většině afrických zemí neprobíhají války, které by nutily lidi k útěku. Proto je potřeba pracovat na rozvoji tohoto kontinentu, aby mladí Afričané zůstali ve svých domovech. Ghanský kardinál přirovnal současnou migrační krizi k tekoucímu kohoutku. V takové situaci je potřeba zavřít přívod vody a nikoliv utírat to, co přetéká – dodal vatikánský kardinál.

Ježíš naproti tomu slibuje „občerstvení“ všem, ale klade podmínku: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. Co je tímto „jhem“, které ulehčuje, místo aby tížilo, a nese, místo aby tlačilo? Kristovým „jhem“ je zákon lásky, je to jeho přikázání, které zanechal svým učedníkům. Pravým lékem na rány lidstva, ať už na ty materiální jako je hlad a nespravedlnosti, tak na ty psychologické a morální způsobené falešným blahobytem, je pravidlo života založené na bratrské lásce, jež má zdroj v Boží lásce. Proto je třeba zanechat cestu arogance a násilí, užívanou k dosahování stále silnějších pozic a k zajišťování úspěchu za každou cenu. Také vůči životnímu prostředí je třeba se zříci agresivního stylu, který převládl v posledních staletích a osvojit si rozumnou „tichost“. Zejména však v lidských, osobních a sociálních vztazích se pravidlo úcty a nenásilí, tedy síla pravdy odporující každému útisku, stává cestou, jež může zajistit budoucnost hodnou člověka.“

Když papež Benedikt XVI. ve své knize o Ježíši Kristu rozvíjí myšlenku prorockého úkolu vyslaných Dvanácti, odkazuje na prorocké poslání samotného Ježíše, který v soukromé řeči k učedníkům začíná slovy „Vám je dáno znát tajemství Božího království“ vykládat slova Izajáše proroka („Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“) v daleko ostřejším smyslu: ´Vám – okruhu učedníků – Bůh daroval tajemství Boží vlády, ale těm, kdo jsou vně, je všechno záhadou, aby (jak stojí psáno) „hleděli, a přece neviděli, slyšeli, a přece nerozuměli, leda, že by se obrátili a Bůh by jim odpustil.´

Postavení Ježíše - Proroka, který je víc než Izaiáš, v sobě nese úděl všech proroků, kteří svými slovy jdou proti veřejnému mínění a nutně „narazí“ v nejvyšší míře odporu satana.

V tuto chvíli dává Ježíšovo poučování apoštolů a jeho samotná osoba zaznít – překvapivě, jak píše Svatý otec Benedikt XVI., osobnímu tónu existencionální vydanosti našeho Pána: On je pšeničné zrno, které, jak čteme Jeho vlastní slova v evangeliu podle sepsání svatého Jana, má padnout do země, „do golgotské skály“, která objímá i jeskynní hrob svatého Josefa z Arimatie, aby zemřelo, sestoupilo mezi mrtvé do lůna Abrahámova, jak judaistická tradice popisuje předpeklí, a vydalo užitek. A to podle příjemce třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný.

Tak jsou dnes Ježíšem poučováni apoštolové: mají zemřít sobě, vztahům k rodičům, sourozencům, k manželství, k majetku a penězům, aby Jej vůbec mohli následovat tím, že budou na misijní cestě, na niž je poslal, rozesel jako svá pšeničná zrna, jeho proroky.

Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
    Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
    Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."

(Srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14800

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25999)¨

O. Vladimír Milkulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Jako vzácnou pšenici tříbíš a rozséváš,

Ježíši, první z apoštolských zrn Koinónie Otce a Ducha,

svých Dvanáct,

které hodláš učinit kněžími a biskupy.

Dříve než na ně vložíš ruce sesílající Ducha Božího,

žádáš, aby opustili své rodiče, sourozence, pole a majetek

– pouze z lásky.

Žádáš illibatio coelestis – celibát:

dát vše Tobě – svou smrt Tvé smrti na kříži

a svůj život šíření Tvého království.

Proto chceš,

aby nejprve,

než přijmou kněžské svěcení

s Tebou zemřeli.

Jen tak se mohou stát kněžími a biskupy – proroky

bezohlednými vůči veřejnému mínění,

kteří řeknou státníkům v Evropě:

„Přijměte kříž Ježíše Krista!“

a těm, kdo chtějí Evropanům přinést ohněm a mečem

či zcela „mírumilovně“ islám:

“Vraťte se zpět!

K Ježíši Kristu!“

Amen.

12. neděle v mezidobí v cyklu A

Communicatio a nepřátelství

Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých, čteme v prvním čtení v mešní liturgii této neděle z knihy proroka Jeremiáše: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"

Před týdnem v modlitbě po Svatém přijímání při rozjímání Chvíle s Benediktem, jsme s Ježíšem, naším Pánem, mohli mluvit o poslední z apoštolských dvojic, které on vyslal do světa, aby připravili na příchod svátostných služebníků Jeho Církve – oni, dosud kandidáti kněžského svěcení a biskupské konsekrace.

Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský nemuseli nutně prožít doutnající budoucí hřích Jidášova nepřátelství vůči Ježíšovi, budoucí umlouvání s mnohými – z Velerady. Podvolení se duchu zla v tlaku "elity" na izraelský lid: "Udejte ho!"; i počátek jidášského rozhodnutí: "Udám ho!"¨

Jidášova "antikonverze", svobodné rozhodnutí postavit se proti Božímu Synu, a tím proti Bohu, mohlo najít své hrůzyplné uskutečnění později. Z praxe exorcistů známe vícero případů, kdy samotný vymítající ďábla byl jím posednut. Opustil – v tradičním smyslu svátost nižšího svěcení - zradil ji, a tím zradil Ježíše, jemuž sloužil, v případě kněžství opustil tuto službu, zradil nikoli jen své sliby, které dal při kněžském svěcení, ale především víru v Ježíše, pak především vztah k Němu, který tuto víru zakládá a sílí.

Už toto mohl zakusit apoštol, rozhodující se svobodně pro cestu ďáblovy zrady, když plnil Ježíšův příkaz, s nímž poslal svých Dvanáct: "Vyhánějte zlé duchy..."

Do třetice mohli poznat, a patrně, jak lze právem usuzovat z tohoto Ježíšova slova při poslání apoštolů, Šimon Kananejský i Jidáš Iškariotský poznali moc ďábla v člověku, když vymítali, a zakusili nepřátelství těch, mezi něž byli poslání. Nepřátelství přesahující lidská měřítka a chápání: antipoda božského.

Prorok Jeremiáš v této poslední formě přijímání a zápolení s nepřátelstvím těch, k nimž jej Pán poslal, byl jejich předchůdcem, vzorem a dokonce předobrazem zápasu Ježíše, pravého Pomazaného:

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů! 

Žalmista, zpívající následující duchovní píseň, je svatým proto, že na rozdíl od Jidáše přijal na své strastiplné cestě svobodu, vysvobození od Pána, svého Boha, nechal se jím, jako ubožák, vysvobodit z rukou zlosynů.

Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce! 

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.

Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.

Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe. Svatý otec Benedikt XVI. píše ve svém zamyšlení o tajemství úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu v kapitole „Communio - komunita a poslání“ o apoštolech, kteří, když vyšli "do celého světa, aby hlásali evangelium všemu stvoření". Byli konfrontováni se zlem v prostředí judaismu, v řeckém, helénistickém prostředí Římské říše s profánním, "sekularizovaným" pojetím a životním stylem v duchu "koinonie", společenství.

Koinonia samotná je oproti tomu stále více se zvýrazňující tajemství přebývání Nejsvětější Trojice...

V latinském překladu posvátného Písma je použit latinský ekvivalent „communicatio“. Ten odkazuje na ontologický základ slova communio, společenství sjednoceného s Ježíšem vrcholně v nejsvětější chvíli Svatého přijímání. Jak příše papež Benedikt XVI., "vtělený Syn je "communiem" mezi Bohem a člověkem. Být křesťanem není ve skutečnosti nic jiného, než účast na tajemství inkarnace, nebo podle formule svatého Pavla Církev, pokud a jak dalece je Církví, je "Tělem Kristovým" (t.j. účastí člověka na communiu  mezi člověkem a Bohem, které je vtělením Slova). Pokud toto pochopíme, pak nám bude zřejmá neoddělitelnost Církve a Eucharistie, svátostného communia a communia obce.“

Nepochopení, nedorozumění, jsou počátkem hříchu v mysli, který vede k prvnímu Apoštolskému koncilu: k obrácení se k Duchu Ježíšovu a Otcovu, aby byl zavčas hrozící rozkol překonán.

Ovšem jen ten, kdo je srdce pokorného a věřícího především v Ducha svatého – oproštěn od sebe - koncil, jak se tomu mohlo stát již při onom prvním, nezneužije pro svou pýchu a nevěru.

Prevence proti takovému zneužití jsou slova Apoštola v druhém čtení z listu do Říma o Ježíši Kristu a o Adamovi, vyznání pravých dějin, dějin spásy, v nichž se má duše apoštola i každého křesťana stále orientovat, aby při putování tímto světem neztratila směr cesty do nebe.

Bratři!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.„V evangeliu této neděle podle sepsání svatého Matouše,“ řekl Svatý otec Benedikt XVI., při jedné z poledních promluv při Pozdravení andělském, „nacházíme dvě Ježíšova povzbuzení pro ty, kdo jsou Ježíšem poslání do prostředí, které je nebo se po slovu víry stává vůči nim nepřátelským. Na jedné straně "nebojte se lidí" a na druhé "bojte se" Boha. Jsme tedy vybídnuti zamyslet se nad rozdílem, který existuje mezi lidským strachem a bázní Boží. Strach je přirozená dimenze života. Již od nejútlejšího věku se objevují různé formy strachu, které se pak ukáží jako imaginární a rozplynou se; jiné, které se vynoří později, mají zřejmé základy v realitě. Ty je třeba překonávat lidským úsilím a důvěrou v Boha. Existuje však, zejména dnes, jedna forma hlubšího strachu, existenciálního typu, jež nezřídka vede do úzkosti; rodí se z pocitu prázdna, jež se váže k jisté kultuře, prostoupené rozsáhlým - teoretickým i praktickým - nihilismem.

Tváří v tvář širokému a rozmanitému panoramatu lidských strachů praví Boží slovo jasně: kdo se "bojí" Boha, „nemá strach". Bázeň Boží, kterou Písmo definuje jako "počátek pravé moudrosti", se kryje s vírou v Boha, s posvátným respektem k jeho autoritě nad životem a světem. Být "bez bázně Boží" je totéž jako stát na jeho místě a cítit se pány dobra a zla, života a smrti. Kdo se však bojí Boha, postřehne v sobě bezpečí, které zakouší dítě v náručí své matky. Kdo se bojí Boha je klidný i uprostřed bouří, protože Bůh, jak nám zjevil Ježíš, je Otcem plným milosrdenství a dobroty. Kdo jej miluje nemá strach: "Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach počítá s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti". Věřící se tedy ničeho neděsí, protože ví, že je v rukou Božích, ví že zlo a nerozum nemají poslední slovo, ale že jediným Pánem světa a života je Kristus, Slovo vtěleného Boha, který nás miloval až k obětování sebe samého, když zemřel na kříži pro naši spásu.

Čím více rosteme v této důvěrnosti s Bohem, proniknuté láskou, tím snadněji přemáháme každou formu strachu. V dnešním evangelním úryvku Ježíš několikrát opakuje tuto pobídku: nemít strach. Ujišťuje nás tak jako apoštoly, jako svatého Pavla, jemuž se zjevil ve vidění během noci ve zvláště obtížné situaci jeho působení: "Neboj se - řekl mu - protože já jsem s tebou". Plně ujištěn Kristovou přítomností a upokojen jeho láskou nebál se ani mučednictví."

Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

(srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9722

a též : Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.: Hledět na probodeného, Centrum pro studium demokracie a kultury,  Brno 1996, p. 55-67)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJMÁNÍ

Na prázdninové putování
na roky prázdnin končící slavnou mučednickou smrtí,
po níž následuje dar – odměna:
vzkříšení ve Tvém jménu,
Ježíši v Nejsvětější Koinonii
Otce a Ducha,
vycházejí Tebou poslaní apoštolové,
mezi nimi i Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský.
Dnes je – misionáře svátostného kněžství – poučuješ.
Svou katechezí o strachu je vedeš k bázni:
vůči Tobě, Otci, Duchu svatému v Církvi;
tak jsou vyzbrojeni k exorcismu
i chráněni před mocí satana,
aby se jako katechumeni vyšších svěcení
– kněžského a biskupského –
stali při vymítání nejen imunní vůči atakům nečistého ducha,
ale aby jeho nepřátelství,
zaseté a pěstované v duších lidí,
kteří se vůči nim na jejich apoštolské cestě nepřátelsky postaví,
přemohli bázní před Svatým,
která vychází z communicatio,
niterného vztahu jejich lásky k Tobě,
kterého jsme nyní přijali jako Pána a Přítele Svaté koinonie Otce a Ducha;
a před Posvátným,
jež by mohlo zažít jen láskou naplněné společenství
– koinónia Šimona Kananejského a Jidáše.
Amen.