27. neděle v cyklu A

Milostná píseň Církve a zhoubný smutek zlých vinařů

Čtení z proroka Izajáše a dnešní evangelium nám staví před oči jeden z velkých obrazů Písma Svatého: obraz vinné révy, komentoval před dvanácti lety ve své homilii před začátkem biskupského synodu Svatý otec Benedikt XVI. liturgické biblické texty dnešní neděle.

Chléb představuje v Písmu Svatém všechno to, co člověk potřebuje pro svůj každodenní život. Voda dává zemi plodnost, je základním darem, který umožňuje život. Víno pak vyjadřuje skvělost stvoření, znamená slavnost, ve které překračujeme hranice každodennosti: víno „rozveseluje srdce“. Tak se víno a vinice staly také obrazy daru lásky, ve kterém můžeme okusit cosi z Božského.

Čtení z proroka začíná jako milostná píseň: Bůh si vysadil vinici - to je obraz dějin jeho lásky k lidstvu, jeho lásky k Izraeli, který si On vyvolil. První myšlenka z dnešních čtení je tedy tato: Bůh vlil člověku, stvořenému k jeho obrazu, schopnost milovat, a tedy schopnost milovat také Jeho samého, svého Stvořitele. V milostné písni proroka Izajáše chce Bůh promlouvat k srdci svého lidu - a také k srdci každého z nás. „Stvořil jsem tě, ke svému obrazu a podobě“, říká nám. „Já sám jsem láska a ty jsi můj obraz, do té míry, ve které v tobě září jas lásky, do té míry, v níž mi odpovídáš láskou.“

Bůh nás čeká. Chce být námi milován - podobná výzva se nemůže nedotknout našeho srdce. On nám vychází v ústrety, přichází mi vstříc. Dostane se mu odpovědi“ nebo se s námi stane to, co s vinicí, o které Bůh u Izajáše říká: „Čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?“. Není náš křesťanský život často daleko spíš octem než vínem? Sebelítost, konflikty, lhostejnost?

 

    Zazpívám píseň svého přítele, píseň svého miláčka o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu. 
    Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata. 
    Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma, judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! 
    Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody? 
    Ted' vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že bude pastviskem, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm. 
    Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci - jeho milou sazenicí. 

Čekal spravedlnost, a hle - nepravost, Čekal právo, a hle - bezpráví!


Žalm, který dnes zpíváme je nejen pokračováním tématu vztahu Boha Otce – vinaře, ale i očekáváním Jeho Syna a prosbou – vše vyjádřeno v obrazech, o příchod Jeho Ducha, který nám Ježíšův život, jeho tělo dá jako posilu pro vzkříšení našeho těla a jeho krev jako životní mízu pro naši cestu, na níž se učíme plnit Boží vůli.

Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři a své úponky až k Řece. 

Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa a polní zvěř ji spásá. 

Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! 

Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni. 

V listu Filipanům předkládá svatý apoštol Pavel svůj život s Ježíšem Kristem jako vzor jednání Filipských. Hledá tak jejich lásku k našemu Pánu. Tak se dostáváme k druhé základní myšlence dnešních čtení. Hovoří především o dobrotě Božího stvoření a o velikosti vyvolení, která se ukazuje v tom, že On nás hledá a miluje. Pak ale mluví také o dějinách, které následovaly - o pádu člověka. Bůh zasadil ušlechtilou révu a přece dozrála pláňata. V čem se projevuje tato plnost? Dobré hrozny, které Bůh očekával - říká prorok, a to i prorok novozákonní, Apoštol - by se projevily ve spravedlnosti a pravosti. Planou révou pak je násilí, prolévání krve a útisk, které nechávají člověka úpět pod jhem nespravedlnosti.

Bratři! 
    O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. 
    Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi. 

V evangeliu podle sepsání svatého Matouše se obraz proměňuje: vinná réva přináší dobré hrozny, ale vinaři si je nechávají pro sebe. Nechtějí je odevzdat pánu vinice. Zbijí a zavraždí jeho posly a zavraždí jeho Syna. Jejich důvody jsou prosté: chtějí se sami stát majiteli, zmocnit se toho, co jim nepatří. Ve Starém zákoně stojí v prvním plánu obvinění z porušení sociální spravedlnosti, z pohrdání člověka člověkem. V pozadí se ovšem objevuje, že v pohrdání Tórou, právem darovaným Bohem, dochází k pohrdání Bohem samým, cílem je pouze užívat si vlastní moci.

Tento aspekt je pak plně rozvinut v Ježíšově podobenství: vinaři nechtějí mít pána - a tito správci vinice nastavují zrcadlo také nám. My lidé, kterým bylo stvoření, abychom tak řekli, svěřeno do správy, si na ně uzurpujeme právo. Sami chceme být jeho jedinými pány. Chceme vlastnit svět i svůj vlastní život zcela neomezeným způsobem. Bůh je nám na obtíž. Buď se z Něj udělá zbožná fráze, nebo je zcela odmítnut, vykázán z veřejného života, tak aby ztratil veškerý význam. Tolerance, která řekněme připouští Boha jako soukromý názor, ale upírá mu veřejný vliv, nepouští do skutečného světa a do našeho života, není tolerancí, ale pokrytectvím. Tam, kde se člověk pasuje na jediného pána světa a vlastníka sebe sama, nemůže být spravedlnost. Tam může vládnout pouze libovůle moci a zájmů Jistě, je možné vyhnat Syna z vinice a zabít ho, abychom sobecky mohli sami vychutnávat plody země. Tehdy se ale vinice velmi brzy změní v nehostinnou pustinu, po které se prohání „kanci z lesa“, jak se říká v dnešním mezizpěvu.

Tak přicházíme k třetímu prvku dnešních čtení, Pán, jak ve Starém tak v Novém zákonu, ohlašuje nevěrné vinici soud. Ten soud, který Izaiáš předvídal, se uskutečnil velkými válkami a vyhnanství, jež provedli Asyřané a Babyloňané. Soud ohlášený Ježíšem se vztahuje především na zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Tímto evangeliem Pán křičí také do našich uší slova, která v knize Zjevení adresuje církvi v Efezu: „Jestliže se neobrátíš, přijdu brzo na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa“. I nám může být vzato světlo a děláme dobře, necháme-li ve své duši zaznívat toto napomenutí v celé jeho vážnosti, tím, že zároveň voláme k Pánu: „Pomoz nám obrátit se! Dej nám všem milost pravé obnovy! Nedopusť, aby v nás pohaslo tvé světlo! Posil naši víru, naši naději a naši lásku, abychom mohli přinášet dobré plody!“

V tomto bodu však v nás povstává otázka: „Cožpak v dnešním čtení a evangeliu není žádný příslib, žádné slovo na posílení? Je posledním slovem pouze hrozba“„ Ne! Přislíbení je a je to poslední a podstatné slovo. Slyšíme je ve verši před evangeliem, který je vzat z Janova evangelia: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce“. Těmito slovy Pána, nám Jan ilustruje poslední a pravý výsledek dějin Boží vinice. Bůh neztroskotává. Nakonec vítězí On, vítězí láska. Zastřený náznak na tohle se nachází již v podobenství o vinici, jak je předkládá dnešní evangelium a v jeho závěrečných slovech. Tam také synova smrt není koncem dějin, i když to není přímo vyprávěno. Avšak Ježíš vyjadřuje tuto smrt prostřednictvím nového obrazu vzatého ze žalmu: „Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se nárožním kvádrem...“

Ze Synovy smrti vyvěrá život, vytváří se nová budova, nová vinice. On, který proměnil v Káně Galilejské vodu ve víno, proměnil svou krev ve víno pravé lásky a tak proměňuje víno ve svou krev. Ve večeřadle předjímal svou smrt a přeměnil ji v dar sama sebe i úkon radikální lásky. Jeho krev je darem, je láskou, a proto je to pravé víno, které Stvořitel očekával. Tímto způsobem se sám Kristus stal vinným kmenem a tento vinný kmen nese stále dobré plody: přítomnost jeho lásky k nám, která je nezničitelná.

Tak tato podobenství nakonec ústí do tajemství Eucharistie, v níž nám Pán dává chléb života a víno své lásky a zve nás na slavnost věčné lásky. My slavíme Eucharistii s vědomím, že jeho cenou byla smrt Syna „ oběť jeho života, který v ní zůstává přítomen. Kdykoli jíme tento chléb, nebo pijeme tento kalich, zvěstujeme smrt Pána, dokud nepřijde, říká svatý Pavel. Víme ale také, že z této smrti vyvěrá život, protože ji Ježíš přeměnil v obětní úkon, v úkon lásky, tím, že ji v hlubině proměnil: láska přemohla smrt. Ve Svaté eucharistii nás On všechny přitahuje k Sobě a dává nám, abychom se stali ratolestmi vinného kmene, jímž je On sám.

 
    Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: 
    "Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Hospodář poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. 
    Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.' 
    Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?" 
    Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek." 
    Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce." 

(Svatý otec Benedikt XVI., Homilie z 2. října AD MMV před zahájenám biskupského synodu;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4582)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Otec – Pán vinice,

Tvá nevinně prolitá krev, Ježíši, Synu Vinaře,

Tvá míza, Duchu svatý, vypuzená hroznou vraždou,

kterou spáchali panovační nájemníci a správci vinice

– a tak se stali uschlými ratolestmi –

znamená jediné:

Soud nad správci – nad velekněžími i staršími lidu Izraele,

ale i nad samotným lidem, který se jimi nechal vést

a odvrhl vedením Tvým Duchem.

Tak ztratil Izrael, židovstvo, judaismus své vyvolení,

své výjimečné postavení mezi náboženstvími;

stal se mečem, který vede k rozdělení:

židů a židokřesťanů, židokřesťanů a pohanokřesťanů.

Meč Tvého Ducha totiž rozdělil otce a matku, dceru a rodinu, syna a rodinu.

Proto Tvůj Apoštol, sám žid – ani Otcové - neužívají těchto označení,

ale dosvědčují, že nyní jsme ve Tvé krvi,

v míze ratolestí plných života vedoucího ke vzkříšení,

bratry, Tvými adoptivními sourozenci.

Nikoli židovství,

ale Tvá Církev

je po soudu, který začal již na Golgotě,

Tvým vyvoleným lidem.

A kdo by štěpil Tvou Církev,

vystavuje se opět stejnému soudu jako starozákonní velekněží a starší:

když neodsoudí sebe,

přijímá v Nejsvětější Eucharistii své odsouzení.

Kdo sebe odsoudí,

život věčný:

již nyní nejkrásnější milostný okamžik,

počátek zpěvu milostné qíná.

Amen.

26. neděle v cyklu A

„Hříšník, celník Matouš ve mne uvěřil,

a Ty, Petře, ne?“

V prvním čtení z knihy proroka Ezechiela při mši svaté katechumenů čteme o spravedlivém, který opustil svou spravedlnost. Předobrazně zde prorok mluví o svatém Petru, který, jako designovaný papež, zapřel Ježíše. Nikoli chronologicky, ale v kairos, v čase spásy, svatý Matouš, hříšník a celník, v něj naopak uvěřil.
I když podle svědectví evangelistů – tedy i jej samého – nedoprovodil Ježíše na Golgotu pod kříž, přesto je oním synem z dnešního evangelia, z Ježíšova slova, o synovi, který nejprve řekl: „Nechce se mi Tě následovat. Miluji více peníze a být u okupantů Svaté země nežli se stát jejím okupantem!“ – Ale pak se odvrátil od svých hříšných skutků celníka. Napsal, podobně jako ještě svatý Jan Miláček Páně, osobní vyznání lásky v katechezích Ježíšova evangelia. Popřel tak reptání těch, kdo by jemu i dokonce Bohu chtěli vyčítat, obdobně, jak nás varoval Ježíš v evangeliu minulé neděle: „Nejednáš správně, majiteli vinice!“

Toto praví Hospodin: 
    "Říkáte: 'Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. 
    Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře."

Hospodář našich duší Ježíš se rozpomíná na své milosrdenství, když se setkává s pokornými lidmi. Tak se setkal s Šimonem, synem Jonášovým, pak se setkal s celníkem Lévi – Matoušem. Šimona – Petra ovšem později musel – pro jeho pýchu – „vést ke správnému jednání“, jak zpívá žalmista:

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování. 
Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, nepřestávám v tebe důvěřovat. 

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění, pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine! 

Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě. 

Také svatý Pavel nás v úryvku listu Filipanům, který dnes meditujeme, vybízí k pokoře: „Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího.“
Takové je cítění samého Krista, který se zřekl božské slávy z lásky k nám, stal se člověkem, „ponížil se a byl poslušný až k smrti na kříži“. Použité sloveso „eskenosen“ doslovně znamená „sám sebe vyprázdnil“ a staví do jasného světla Ježíšovu hlubokou pokoru a nekonečnou lásku, On je pokorný Služebník par excellence.

 

Bratři! 
    Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. 
    Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. 

Ve slovech svatého evangelia podle Matouše nám dnes liturgie předkládá evangelní podobenství o dvou synech, které otec poslal na vinici, řekl před devíti lety Svatý otec Benedikt XVI. při modlitbě Pozdravení andělského na nádvoří papežské rezidence v Casel Gandolfo.

Jeden z nich ihned přitakává, ale pak nikam nejde. Druhý naopak v té chvíli odmítne, ale pak ho to zamrzí a poslechne otcovo přání. Tímto podobenstvím Ježíš zdůrazňuje svou přednostní lásku vůči hříšníkům, kteří se obracejí, a učí nás, že je zapotřebí daru pokory, abychom přijali dar spásy.

…Když jsem uvažoval o těchto biblických textech, řekl dále papež Benedikt XVI., vzpomněl jsem si na papeže Jana Pavla I. Na dnešek totiž připadá 30. výročí jeho smrti. Jako biskupské heslo si zvolil to, které používal sv. Karel Boromejský: humilitas - pokora. Jedno jediné slovo, jež shrnuje podstatu křesťanského života a označuje nezbytnou ctnost toho, kdo je v církvi povolán plnit službu představeného. V jedné ze čtyř generálních audiencí, které během svého velmi krátkého pontifikátu pronesl, řekl - mimo jiné - svým charakteristickým srdečným tónem: „Omezím se na to, abych doporučil jedinou ctnost, velmi drahou Pánu, který řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“...I když jste vykonali veliké věci, „řekněte: jsme neužiteční služebníci“ a poznamenal: Zatímco v nás ve všech je spíše opačný sklon: ukazovat se a vychloubat se, pokoru lze považovat za jeho duchovní odkaz.

Právě tato jeho ctnost způsobila, že stačilo jen 33 dní, aby se papež Luciani zapsal lidem do srdce. Ve svých proslovech používal příklady z konkrétního života, ze svých rodinných vzpomínek a z lidové moudrosti. Jeho prostota byla nositelem jeho solidního a bohatého učení, které díky mimořádné paměti a rozsáhlé kultuře bohatě zdobil citáty z děl církevních i světských spisovatelů. Ve stopách svatého Pia X. svého krajana a předchůdce na katedře sv. Marka (Benátky) a pak i na Petrově stolci byl katechetou, který neměl sobě rovna. „Musíme se cítit před Bohem maličcí,“ říkal v téže audienci. A dodal: „Nestydím se za to, že se cítím jako dítě před maminkou: matce se věří a já věřím Pánu a tomu, co mi zjevil.“ Tato slova ukazují celou velikost jeho víry. Zatímco děkujeme Bohu, že ho daroval Církvi a světu. Čerpejme z jeho příkladu tím, že se budeme zasazovat o pěstování téže pokory, která mu dala schopnost oslovit všechny, zvláště malé a tak zvaně vzdálené.

O svatém Matoušovi – celníkovi Lévim – nečteme, že by zapřel po svém obrácení svého Mistra a Pána. Toho, v nějž tak velkodušně uvěřil. Jeho zápis Ježíšova evangelia je prosycen opravdovostí bývalého vyznavače judaismu, který celou svou osobností a celou svou judaistickou, nenaplněnou vírou v Nejsvětější Trojici vložil do důvěry v Božího Syna Ježíše a přijal o Letnicích Jeho a Otcova Ducha.

Podobně s apoštolskou oddaností evangelisty Nového zákona chce Ježíšovými a svými slovy dosvědčit všem židům, kteří jsou dosud v temnotě judaistického náboženského systému, že vše, co proroci, kněží a spravedliví Staré smlouvy o Mesiáši slovem a skutkem předpovídali, se naplnilo na Ježíši Kristu, Druhé božské osobě.

Dosvědčuje zároveň i schopnost změny smýšlení, která byla zakotvená v židovském prostředí – a dodnes v pyšné formě sionismu je – návratem domů. Svatý Matouš veden Duchem svatým rozpoznal, stejně jako svatý Štěpán, že Siónem a Chrámem je Ježíš, který Titem Vespasiánem zničený jeruzalémský templ nepřišel obnovit, ale umožnit židům, aby se pravému Bohu klaněli v Duchu a v pravdě, jak sám Spasitel říká Samaritánce, člence pospolitosti, kterou židé považovali za svou sektu.

Toto vyznání znamenalo pro prvomučedníka svatého Štěpána podstoupit zákonické a rituální ukamenování, trest smrti za domnělý náboženský přečin. A přitom kamenující přehlédli – ve svém „sionismu“, že náboženského přečinu se naopak dopouštějí oni, protože zaměnili Boha, Božího Syna za modlu svého chrámu: dopustili se nejhoršího z hříchů – modlářství.

Takové upadnutí do bludu, do zmatku a chaosu nemusí minout žádného jiného stoupence dalších světových náboženství nebo dokonce samotného učedníka Ježíšova, jak dokazují celé dvoutisícileté dějiny Církve. Kolikrát již tušení hříchu modlářství vedlo ty, kdo si chtěli uchovat pravou víru v Ježíše Krista k odtržení se od těch, jejichž hřích modlářství právem či neprávem předpokládali. Kolikrát sami katharsky „čistí“ upadli svou nenávistí k těm, které považovali za modláře do stejného hříchu. Zjednodušeně vyjádřeno ikonoklasté propadli zbožštění Bible: „sola Scriptura“ a začali tak zhášet, zužovat působení Božího Ducha na zapsanou část Tradice, kterou si navíc začali častěji podle “lidského pohledu budoucího papeže Petra vykládat, takže i zde Ježíš přichází ostře napomenout: „Jdi mi z očí, satane, nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Přichází je vést k pokoře druhého syna z jeho dnešního podobenství.

Schopnost se orientovat a přeorientovat ve chvíli, kdy „demokratická většina“ nemá pravdu, osvědčili i v současné posthelenistické společnosti mnozí. Papežové a biskupové, kazatelé a učitelé mluvící pod vlivem Božího Ducha, muži a ženy žijící v opravdovém přátelství s Ježíšem, naším Pánem a s Jeho Církví. Pokorní a poslušní.
Poslušní Ducha Svatého natolik, že pozvedali jako svatá Brigita či Kateřina Sienská i hlas proti papeži, hlas milujícího Ježíše a jeho papeže a papežství samotné: věřili v Jeho slovo o papežském primátu, nepochybovali o tom, že Pán Ježíš projevil, přislíbil a udělil prvenství mezi apoštoly a v celé Církvi Petrovi a jeho nástupcům, a že tento primát ani pekelné mocnosti nepřemohou.
Proto se dnešní podobenství a následná Ježíšova didaskalia dotýkala a dotýká Církve dodnes:

 
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: 
    "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?" 
    Odpověděli mu: "Ten první." 
    Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu." 

(Srov.:Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Castel Gandolfo 28.září AD 2008;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10194)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Budoucího papeže Petra i celníka Léviho

jsi, Ježíši, zvoucí k návratu domů,

postavil před volbu:

„Pojď za mnou! – Následuj mne!“

V tomto povolání zní nárok vše opustit

a zcela se Tebou nechat vést.

I nárok odříkat se model,

jak vybízí Tvůj přítel Jan svým zvoláním na závěr své první epištoly.

Svatý Petr Tě zapřel.

Sešel na scestí ve chvíli, kdy hrozilo pronásledování, oběť pro Tebe,

možná i svatoštěpánská,

řekl jako druhý syn z Tvého dnešního podobenství:

„Nechce se mi!“

Nechce se mi nést podíl na Tvém kříži.

Implicitně: „Nechce se mi jít cestou vzkříšení!

Proto se rozhoduji milovat modly!“

Pokora a kajícnost,

dar Tvého Ducha od Otce, kterého o Letnicích plně přijal.

jej již nyní zahrnula darem slz konverze,

I jako papež,

podle zbožné tradice,

se Tě při útěku z místa pronásledování na okraji Říma ptá:

„Quo vadis, Domine?“

A Ty jej zveš jako syna, který slíbil, že Tě bude následovat,

cestou kajících zákoníků a kněží,

cestou druhého syna – celníků a hříšníků - k Tvé mešní oběti,

aby Ti obětoval své tělo a krev

a přijal Tvé:

odpuštění a vzkříšení v této Nejsvětější obětní eucharistii.

Amen.

 

25. neděle v liturgickém mezidobí

Ježíš – nepřítel lenosti: 

nebe pro horlivé dělníky na vinici Církve

Hledání Boha je cesta ke spáse. Kdo hledá Boha, ten sílí. Tam, kde je kostel otevřen každý den k modlitbě a pouze k modlitbě, lze Boha nalézt. Milosrdného: Ježíše, vtělené Boží, ukřižované, milosrdenství. Duch svatý na posvátném místě, kde On slouží svými svátostmi, je spojnicí mezi myšlením Božím a myšlením lidským: představuje Logos Boží, Slovo Boží, jak o něm prorokuje svatý Izajáš:

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.

Jen ten člověk, který k Bohu hovoří, který k Němu volá, mlže být vyslyšen; jen ten, kdo takto „recituje“ své modlitby, může zakusit Jeho blízkost, jak zpívá král David:

Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají. 

Každý den tě, Bože, budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky. Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, jeho velikost je nevýstižná.

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvary.

Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.


Smyslem života konvertity je být stále blízko Ježíšovi. Šavlovi z Tarzu se náš Spasitel dal poznat, a proto po Něm Apoštol nepřestal nikdy v životě toužit; nepřestal toužit po životě v nebi s přítelem, který zná jen věrnost. Proto píše svatý Pavel v listu Filipanům:

Bratři!
    Budu moci oslavit na sobě Krista ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit.
    Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu.
    Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.

Ježíšův katechumenát, v němž po tři roky svého veřejného působení, viditelného na této zemi, vychovával své učedníky, se v Jeho dnešním slovu, logu i logiu o budoucích učednících, čekajících, až je Pán vinice, Pán rybolovu, Pán nad jejich smrtí, povolá, vztahuje jak k povolání Dvanácti, Sedmdesáti i všech ostatních nástupců apoštolů a učedníků mezi následovníky Ježíšovými.

Ježíš – Pán vinice – o ní, o své Církvi, plně vyučuje, když ke svým hovoří o Zeleném čtvrtku, když odhaluje tajemství Nejsvětější Trojice v Církvi: On je vinný kmen, Otec je vinař, Duch svatý nám dává jako míza podíl na tomto tajemství, když jsme jako ratolesti naroubováni na pravý vinný kmen.

Ježíš – Mistr a Pán povolávající své učedníky u Genezaretského jezera, z různých judaistických společenství a hnutí i z dalších míst Svaté země, také z celnice jako svatého Matouše – je oním spravedlivým, svatodušním odměňovatelem za biskupskou a kněžskou a později i jáhenskou službu; dárcem jediného denáru, v němž je skryta jediná odměna: život s Ním v nebi pro ty, kdo se, i když až do nejzazší chvíle pro povolání k šíření Božího království stáli nečinně, nechali najmout a s horlivostí se stali služebníky, šiřiteli mízy Ducha svatého pro nové či usychající ratolesti.

A nakonec. Ježíš Pán všech věků – volá své následovníky, nástupce apoštolů a učedníků až do dnešního dne v tajemství apoštolské tradice předávání Ducha svatého konsekrovaným biskupům a vysvěceným kněžím, takže i ti, kdo přijdou, povoláni k apoštolské činnosti ze zahálčivé nečinnosti, i těsně před Dnem soudu, budou odměněni jako první papež a první biskupové, mučedníci pro víru v Ježíšovu smrt  a zmrtvýchvstání.

O tomto „jediném denáru“ promluvil tři roky po svém zvolení promluvil Svatý otec Benedikt XVI. v úvodu k modlitbě Pozdravení andělského:

Možná si vzpomenete, když jsem se v den svého zvolení obracel k zástupu na náměstí svatého Petra, bezděčně mne napadlo prezentovat se jako dělník na vinici Páně. Nuže, v dnešním evangeliu podle sepsání svatého Matouše Ježíš vypráví své podobenství o pánu vinice, který v různé denní hodiny volá dělníky, aby šli pracovat na jeho vinici. Večer dává všem stejný plat. Jeden denár. Vyvolá to protest těch, kteří pracovali už od rána. Je jasné, že onen denár reprezentuje věčný život, dar, který Bůh nabízí všem, ba, především těm, kteří jsou považováni za „poslední“. První poselství tohoto podobenství spočívá ve faktu, že pán takříka neuznává nezaměstnanost; chce, aby na jeho vinici byli zaměstnáni všichni. A být povolán je vlastně už první odměna: moci pracovat na vinici Páně, dát se do jeho služby, spolupracovat na jeho díle je už samo o sobě nedocenitelnou odměnou za jakoukoliv námahu. Ale to chápe pouze ten, kdo miluje Pána a jeho Království; kdy naopak pracuje jedině kvůli platu, nikdy si neuvědomí hodnotu tohoto nedocenitelného pokladu.

…Rád bych zdůraznil, že Matouš prožil tuto zkušenost sám na sobě. Byl totiž předtím, než ho Ježíš povolal, celníkem, a proto byl považován za veřejného hříšníka, vyloučeného z “Pánovy vinice“. Ale všechno se změní, když přejde kolem jeho výběrčího stolu, pohlédne na něho a řekne mu: „Následuj mě“. Matouš vstal a následoval ho. Z veřejného hříšníka se ihned stal Kristovým učedníkem. Z „posledního“ se stal prvním, díky Boží logice, která „ k našemu štěstí - je jiná než logika světa. “Mé myšlenky nejsou vaše myšlenky - říká Pán ústy proroka Izajáše „a mé cesty nejsou vašimi cestami“. Také svatý Pavel zakusil radost, když se cítil být povolán Pánem a pracovat na jeho vinici. A kolik práce jen vykonal! Ale jak on sám vyznává, byla to Boží milost, která pracovala v něm, ona milost, která pronásledovatele Církve přeměnila v apoštola národů. Takže pak říká: „Vždyť pro mne život je Kristus a smrt ziskem“. A hned dodává: „Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit“. Pavel dobře pochopil, že pracovat pro Pána je už na této zemi odměna.

    Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
    Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'
    Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
    Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?' " 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini , Castel Gandolfo 21. 9. AD MMVIII; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10157)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Hradbu proti závisti

jsi postavil,

Ježíši, Pane vinice, vinný kmeni

z něhož nyní přijímám mízu Božího Ducha.

I sedmasedmdesátkrát jsi učil odpouštět papeže Petra,

aby ji mohl přijímat;

aby přijal i hříšníka, opozdilého dělníka na Tvé vinici,

celníka Matouše.

Dnes říkáš všem o všech celnících

– o všech hříšnících, spoludruzích ve svátostné službě:

nezáviďte denár,

nezáviďte odměnu těm,

kdo pracovali méně,

kdo pro mne a pro mou Církev trpěli méně,

kdo nesou sladké jho celibátu biskupů a kněží:

nezáviďte, že jsem dobrý!

Stavíš nám před oči působení svého Ducha,

při mši svaté, v této svátosti

a v jejím arché,

jímž je apoštolská tradice,

abychom svatodušní vírou

lehce démona závisti přemohli.

Amen.

24. neděle v cyklu A

Ježíšova příprava na Petrův duchovní boj: 

sedmdesáté sedmé Ježíšovo odpuštění 

papeži Petrovi

Pro prvního z apoštolů, Šimona – Kéfu, byla slova z knihy Ježíše Siracha skrytým, od věků připraveným, varováním: „Mluví k Tobě Ježíš Sirach, vyzbrojuje Tě slovem moudrosti, abys obstál, až přijdou životní zkoušky pro věčný život. Až se pak setkáš s Mesiášem, Synem Boha živého, Ježíšem z Nazareta, řekne Ti obdobná slova. Ovšem v plném smyslu, v poslední přípravě na pokušení a s mocí Ducha svatého, která Tě bude vyzbrojovat k duchovnímu boji, abys mohl později v Církvi zvítězit.“

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? 
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? 
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání! 
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!


Slova Ježíše Siracha jsou v žalmu dnešní posvátné liturgie předehrou k prosbě modlitby, kterou svým apoštolům svěřil Ježíš, Boží Syn: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“.

Začínají nadto chvalozpěvem – poukazují na Seslání Ducha svatého, kdy „vykoupená duše jásá“! Jsou předzvěstí svatodušní radosti papeže Petra, jemuž byl odpuštěn hřích zapření Ježíše o velkopáteční noci.

Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý. 

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! 

On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním. 

Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí. 

Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. 

Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům, jsme vybízeni, abychom žili jen pro Ježíše: opakem je modloslužba.

Svatý Jan Zlatoústý - uvedl v rozjímání k jedné z epištol Apoštola Svatý otec Benedikt XVI. - ve svém komentáři k tomuto textu klade důraz na to, že svatý Pavel přísně odsuzuje modloslužbu jako „těžkou vinu“, „pohoršení“, pravý „mor“ Hned poté dodává, že toto radikální odsouzení modloslužby není v žádném případě odsouzením osoby, která modloslužbu pěstuje. Nikdy v našich soudech nesmíme směšovat hřích, který je nepřijatelný, a hříšníka, jehož stav svědomí posuzovat nemůžeme a který může být v každém případě vždycky pohnut k obrácení a dosáhnout odpuštění. Svatý Pavel se v této věci odvolává na rozum svých čtenářů: „Mluvím přece s rozumnými lidmi. Uvažte sami, co říkám“. Bůh od člověka nikdy nežádá, aby se zřekl svého rozumu! Nikdy se rozum nedostává do reálného rozporu s vírou! Jediný Bůh - Otec, Syn a Duch Svatý - stvořil náš rozum, daroval nám víru a nabízí naší svobodě, aby ji přijala jako drahocenný dar. Kult modloslužby člověka odtrhává od této perspektivy a rozum si pak vytváří modly. Prosme tedy Boha, který nás vidí a naslouchá nám, aby nám pomohl očistit se od všech model a přistoupit k pravdě našeho bytí, přistoupit k pravdě Jeho nekonečného Bytí!

 
Bratři! 
    Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. 

Po událostech u Césareje Filipovy, po vyznání víry, po ostré reakci na Ježíšova slova o spasitelném utrpení a ještě ostřejší reakcí samého Ježíše na tato slova, vystoupí, jak čteme dnes v úryvku z evangelia podle sepsání svatého Matouše, Šimon – Kéfa, svatý Petr, s otázkou, kterou klade jménem všech, Dvanácti i učedníků:¨

"Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?"

Již to, že svatý Petr mluví jménem ostatních – a po výtce tento postoj krystalizuje již době, kdy Ježíš změnil jeho jméno - je předzvěstí Letnic, seslání Svatého Ducha, kdy bude Kéfa mluvit jménem Církve.

Papež Benedikt XVI. k tomu ve své katechezi o svatém Petrovi uvádí: Evangelista Jan vypráví o prvním setkání Ježíše s Šimonem, bratrem Ondřeje, zaznamenáváme jedinečnou skutečnost: Ježíš „na něj pohleděl a řekl: Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr)“. Ježíš obvykle neměnil jména svých učedníků, s výjimkou přízviska „synové hromu“, kterým se za určitých okolností obrací na Zebedeovy syny, ale dále ho už neužívá, nikdy nepřiřkl žádnému ze svých učedníků nové jméno. Učinil tak jen s Šimonem a toto jméno, přeložené do řečtiny jako Petros, se v evangeliích několikrát vrací a nakonec zatlačí původní jméno do pozadí.

Tato skutečnost získává na významu, vezme-li v potaz, že ve Starém Zákoně změna jména zpravidla předchází pověření zvláštním posláním. Vskutku, na Kristovu vůli dát Petrovi zvláštní důležitost v rámci sboru apoštolů můžeme usuzovat z řady náznaků: v Kafarnaum jde Mistr bydlet do Petrova domu; když se na něj tlačí dav na břehu Genezaretského jezera, Ježíš vybírá mezi dvěma připoutanými loďkami právě Šimonovu; když Ježíš za zvláštních okolností vybírá do svého doprovodu jen tři učedníky, Petr je v této skupině vždy připomínán jako první: je tomu tak při vzkříšení Jairovy dcery, při Proměnění, při agónii v Getsemanské zahradě. Stejně tak se na Petra obracejí výběrčí daní v Chrámu a Mistr platí pouze za sebe a za něho; Petrovi myje nohy při Poslední večeři jako prvnímu a pouze za něj se modlí, aby jeho víra neselhala a aby v ní pak mohl upevňovat ostatní učedníky.

Toto zvláštní postavení si koneckonců uvědomuje i sám Petr: právě on často mluví jménem ostatních, žádá o vysvětlení složitých podobenství, přesného smyslu některého z přikázání – a to čteme o této neděli - nebo formálního příslibu odměny. Často je to on, kdo vystupuje jménem všech, aby vyřešil některé rozpačité situace. Tak například když se Ježíš, zarmoucený nad nepochopením zástupu po promluvě o „chlebu života“, ptá: „I vy chcete odejít?“. Petrova odpověď je rezolutní: „Pane, ke komu bychom šli“ Ty máš slova věčného života“.

Stejně rozhodné je vyznání víry, které činí - opět jménem všech Dvanácti - nedaleko Césareje Filipovy. Na Ježíšův dotaz: „A za koho mě pokládáte vy?“, Petr odpovídá: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“. Ježíš místo odpovědi tehdy pronáší slavností prohlášení, které jednou provždy definuje Petrovu roli v Církvi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou Církev... Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“. Trojice metafor, na něž se Ježíš odvolává, je velmi zřetelná: Petr bude skalnatým základem, na kterém spočine stavba církve; bude mít klíče Království nebeského, aby otvíral a zavíral, jak bude považovat za spravedlivé; a nakonec, bude moci svazovat a rozvazovat, totiž tak, že bude ustanovovat nebo zakazovat to, co uzná za nutné pro život Církve, která je a zůstává Církví Kristovou. Plastické a zřetelné obrazy tak popisují to, co pozdější reflexe označí termínem „primát jurisdikce.“

Svatý Petr tedy vyznává víru v Ježíše, kterého uznává za Mesiáše a Božího Syna. A činí tak i jménem ostatních apoštolů. Pán ve své odpovědi vyjevuje poslání, které mu zamýšlí svěřit, totiž aby byl „skálou“, „kamenem“, viditelným základem, na kterém postaví celou duchovní budovu Církve. Jakým způsobem je však Petr skalou? Jak má uskutečňovat tuto výsadu, kterou přirozeně nedostal kvůli sobě samému? Matoušovo podání nám praví, že uznání Ježíšovy totožnosti vyslovené Šimonem jménem Dvanácti nevychází z „těla a krve“, to znamená z lidských schopností, nýbrž z jedinečného zjevení Boha Otce. Avšak hned potom, co Ježíš předpoví svoje umučení, smrt a vzkříšení, zareagoval Šimon Petr právě podle „těla a krve“, když „mu to začal rozmlouvat... to se ti nikdy nestane“. A Ježíš mu na to odvětil: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mne...“.

Učedník, který se Božím obdarováním může stát pevnou skalou, projevuje se také svou lidskou slabostí jako kámen ležící v cestě, kámen, o který lze škobrtnout – řecky skandalon. Zřetelně se tady ukazuje napětí, jež existuje mezi darem pocházejícím od Pána a lidskými schopnostmi. V této scéně mezi Ježíšem a Šimonem Petrem spatřujeme jakousi předzvěst dramatu dějin samotného papežství, vyznačující se právě přítomností obou prvků zároveň: na jedné straně díky světlu a síle, které přicházejí shůry, je papežství základem Církve putující v čase, na druhé straně vychází během staletí najevo také slabost lidí, která může být přetvořena jedině otevřeností vůči Božímu působení.

Důrazně a zřetelně tak vystupuje Ježíšův příslib, že „brány pekelné“, tedy mocnosti zla, nebudou mít navrch, „non praevalebunt“. Vybavuje se příběh o povolání proroka Jeremiáše, kterému Pán svěřuje poslání a říká: „Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejich knížatům, proti jejich kněžím i lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě - non praevalebunt, neboť já budu s tebou, abych tě vysvobodil“. Ježíšův příslib Petrovi je však ještě větší než ty, které byly dány starozákonním prorokům. Ti byli totiž ohrožováni jenom lidskými nepřáteli, zatímco Petr bude muset být bráněn před „branami pekelnými“, před ničivou mocí zla. Prorokům se dostane příslibu, který se týká jich osobně a jejich prorocké služby; Petrovi se dostává ujištění ohledně budoucnosti Církve, nového společenství, které založil Ježíš Kristus, zahrnuje všechny doby a přesahuje osobní existenci Petra samotného.

Proto otázka, kterou jménem rodící se Církve dnes apoštol Petr předkládá jménem všech, je nejen růstem k přijetí papežského primátu, ale i – již v samotné otázce a v následné Ježíšově odpovědi – svatodušní přípravou na zapření Ježíše o noci utrpení a dokonce i na modloslužbu, jíž se svatý Petr jako papež dopustil. Obojí s nabídkou milosrdného Ježíšova odpuštění, jemuž se mu ve svatodušní katolické Církvi dostalo.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. 

    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. 
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. 
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. 

    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte." 

Srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16686

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10111

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6012

Svatý Jan Chrysostomus, Homilie 24 k Prvnímu listu Korinťanům,1

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Evangelijní „skutky Kéfovi“,

jak nám je,

Ježíši, více než sedmasedmdesátkrát na golgotském kříži odpouštějící

každému hříšníkovi, který Tě prosí o odpuštění,

popisuje svatý Matouš – Lévi,

nám představují Tvou výchovu v papežském katechumenátu,

kterou jsi slabému Šimonovi, synu Jonášovu, uděloval,

aby se po přijetí Tvého Ducha

- po vzkříšení a o Letnicích,

od prvního svatého přijímání

a od první papežské svátosti smíření,

stal silným

a již Tě nikdy nezapřel.

Nyní dáváš Sebe nám všem,

abychom si byli navzájem vzorem a posilou ve věrnosti v Božím lidu,

na kterémkoli stupni

jako laici či ostiáři, exorcisté, lektoři, akolyté, jáhni, kněží, biskupové a papežové.

Duše se může až zachvět ve chvíli prvního apoštolského koncilu

či ve chvíli, kdy je Apoštolem národů papež přistižen při modloslužbě:

jezení masa z pokrmu předložených démonickým modlám.

V tomto napětí mezi vznešeností a výjimečností papežského primátu

a slabými lidmi,

kteří již v průběhu dvou tisíciletí nesou se svými hříchy i neřestmi

papežskou svrchovanou moc,

se ukazuje síla iurisdikce papeže,

vycházející z moci

svazovat temné mocnosti

a rozvazovat pro přijetí Tvého a Otcova Ducha

- nejprve v rovině duchovní a pak v institucionální –

a současně zvláštní ochrana Církve Svatým Duchem v dobách,

kdy slabosti nositele této moci zastiňovaly v dějinách papežství

toto suverénní působení Ducha v rovině exousie i dynamis:

působení, které nositel Božího Ducha rozpoznává

- laikem na cestě svatosti počínaje -

jako lidsky nepochopitelné očišťování pro Církev

častěji vedoucí k roztržení Tvé suknice na Golgotě – Tvé Církve -

a jako Tvoje varovné podobenství o spoludruhovi ve službě:

„Celý dluh Církvi musíš nyní zaplatit!“

Amen.