Slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista a 7. neděle velikonoční

V Nebi

Druhým vrcholem velikonoční doby je liturgické slavení události sestoupení Ducha svatého o Letnicích padesát dní po zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Novéna, devět dní modliteb, které předcházely sestoupení slíbeného Parakléta, Utěšitele na apoštoly a učedníky, začíná požehnáním Ježíšovým, které jim, svým nejbližším. Těm se čtyřicet dní ve slávě zmrtvýchvstání ukazoval a připravoval je na okamžik modlitby plné víry ve vzkříšení a v jeho svatodušní zpřítomnění ve svátosti křtu, znovuzrození z vody a Ducha svatého. K tomuto požehnání vyvedl své učedníky na Olivetskou horu, svěřil jim misijní přikázání a uložil jim, aby na modlitbách očekávali v Horní místnosti seslání Svatého Ducha, zrození Církve.
Proto o této slavnosti Nanebevstoupení Ježíšova, které jsme slavili ve čtvrtek uplynulého týdne a které je zahájením Svatodušní novény, modliteb touhy po Duchu, jenž znovu roznítí naši víru ve zmrtvýchvstáním svým duchovním plamenem, je , jak uvádí tuto slavnost Svatý otec Benedikt XVI. v jedné z promluv pronesené před několika lety, „je křesťanské společenství vyzváno, aby obrátilo pohled k Tomu, který čtyřicet dní po svém vzkříšení před ohromenými Apoštoly „byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Jsme proto voláni k obnově naší víry v Ježíše, který je jedinou pravou kotvou spásy všech lidí. Jeho výstup na nebesa otevřel cestu k naší konečné vlasti, kterou je ráj. Nyní nás silou svého Ducha podpírá v každodenní pouti po zemi.“

Po té, co Pán vystoupil na Nebesa, učedníci se shromáždili k modlitbě ve Večeřadle spolu s Matkou Ježíšovou a společně vzývali Ducha Svatého, který je měl naplnit silou, aby svědčili o zmrtvýchvstalém Kristu, jak o tom čteme v dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů:

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

O společenství modlitby, kdy se společně duchovní i pozemští příbuzní společně modlili, připravovali se na příchod Osoby Ducha svatého, platí, že je založil a formoval, vedl k vyznávání víry a k pravidelnému setkávání nikoli člověk, ale sám On, Paraklétos, uvádějící při mši svaté a ve svátostech do plné pravdy.
Prorocky o tomto společenství „nebe na zemi“, o Církvi, zpívá svatý Žalmista:

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.

„Poslušnost pravdě očišťuje duši,“ říká papež Benedikt XVI.: „A soužití se lží ji znečišťuje. Poslušnost pravdě začíná malými každodenními pravdami, které mohou být často náročné a bolestné. Tato poslušnost pak sahá až k bezvýhradné poslušnosti Pravdě samotné, kterou je Kristus. Tato poslušnost nás nejenom očišťuje, ale především osvobozuje ke službě Kristu a tím spáse světa, která přitom vždycky začíná poslušným očištěním vlastní duše skrze pravdu. Můžeme ukazovat cestu k pravdě jedině tehdy, pokud se my sami v poslušnosti a trpělivosti necháme očistit pravdou.“
Samotná pravda je Ježíš Kristus, jak On sám říká při Poslední večeři, když podává obšírně nauku rodící se Církve o Duchu svatém. On, Paraklétos, uvádí do plné Pravdy, vede k poznání plné reality, jíž je setkání s Ježíšem zmrtvýchvstalým, „naplněnou pravdou“. Ti, kdo Jej přijímají, jsou ve svátosti křtu a pak při svatém přijímání Jeho těla a krve „posvěcováni pravdou“ – přijímají závdavek svého vzkříšení.
A k nově vyvoleným arcibiskupům o tomto posvěcení sebe a svěřených Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě řekl:
„…Kristus samotný se jako Dobrý Pastýř sám stal Beránkem, aby na sebe vzal zevnitř úděl nás všech; aby nás nesl a ozdravil zevnitř. Prosme Pána, aby nám daroval být v jeho stopách spravedlivými Pastýři, „ne proto, že musíme, ale dobrovolně jak to chce Bůh – ochotně - abychom byli vzorem svému stádci“.
V tomto duchu píše první papež ve své první epištole o postoji a hledání, který vede i v utrpení pro Ježíše a pro Jeho Církev vzhůru, do Nebe:


Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.

Na Zelený čtvrtek, při své první mši svaté na této zemi předává Ježíš formou eucharistické, totiž trinitární modlitby svůj testament, který souhrnně vyjádří při požehnání učedníkům při svém Nanebevstoupení na hoře Oliv. Předtím na tento okamžik připravuje svými řečmi na rozloučenou. Naléhá „na důležitost svého „návratu k Otci“ jakožto vyvrcholení celého svého poslání. Přišel totiž na svět, aby přivedl člověka k Bohu nikoli pomyslně - jako filosof či mudrc - ale reálně, jako pastýř, který chce přivést ovce do ovčince. Tento „exodus“ do nebeské vlasti, který Ježíš prožil v první osobě, podnikl zcela pro nás. Pro nás sestoupil z Nebe a pro nás tam vystoupil po té, co se ve všem připodobnil lidem, byl ponížen až ke smrti kříže a sestoupil na dno maximálního oddálení od Boha. Právě proto se v Něm Otci zalíbilo, „povýšil“ Ho a vrátil Mu plnost jeho slávy, ale nyní i spolu s naším lidstvím. Bůh v člověku - člověk v Bohu: toto je nyní pravda nikoli teoretická, ale skutečná. Proto křesťanská naděje, založená na Kristu, není iluze, ale - jak říká list Židům – „v ní máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“, kotvu, která proniká do Nebe, kam nás Kristus předešel.
A čeho jiného má člověk každé doby více zapotřebí než právě tohoto pevného zakotvení své vlastní existence? Opět tedy onen překrásný smysl Mariiny přítomnosti mezi námi. Jako první učedníci obraťme pohled k Ní a budeme bezprostředně odkázáni k realitě Ježíše: Matka posílá za Synem, který už není fyzicky mezi námi, ale očekává nás v domě Otcově. Ježíš nás vyzývá, abychom nezůstávali hledět vzhůru, ale abychom sjednoceni v modlitbě prosili o dar Ducha svatého. Neboť jenom tomu, kdo „se zrodí shůry“, totiž z Ducha Božího, je otevřena brána do nebeského království…“ – příprava na vstup do Nebe, do níž nás Ježíš, náš Pán, zve prostřednictvím svých apoštolů, svátostných služebníků, jak zaznamenává Jeho trinitární modlitbu, v Duchu svatém, svatý Jan v evangeliu:

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."

(Cfr.: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3774

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9458

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11455)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Do Nebe jsi pozval své učedníky,

Ježíši na Olivetské hoře

shrnující své učení o sobě, Otci a Duchu svatém

i svou modlitbu v Duchu svatém k Otci,

prodromos všech eucharistických mešních modliteb

a zároveň rozeslání,

jež jsi misijním olivetským přikázáním dal:

„Jděte do celého světa, učte všechny národy,

křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ 

- Ty jsi s námi po všechny dny až do skonání věků 

– až do příchodu ve slávě,

kdy tato chvíle přijímání Tvého těla a krve

se naplní

Tvým pozváním z Olivetské hory

k Tobě,

do Nebe.

Amen.

Devět dní modliteb od slavnosti Nanebevstoupení našeho Pána Ježíše Krista do vigilie Seslání Svatého Ducha

Ježíš Kristus seslal apoštolům a učedníkům

Ducha Svatého od svého Otce

Devítidenní příprava na Slavnost Seslání Ducha Svatého

Boží Syn Ježíš řekl při Poslední večeři apoštolům:

"Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale ted byste to nemohli unést. Až však přijde On, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám od sebe, ale bude mluvit, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít."

Čtvrtek - Slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista, našeho Pána

"Později se – Pán Ježíš – zjevil samotným jedenácti, když byli právě u stolu, a káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného.

A řekl jim: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.

Ty, kteří uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, hady budou brát do ruky, a vypijí-li něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se."

- závěr evangelia podle sepsání svatého Marka

Pátek:

Ježíš je Kyrios – Pán - a slíbený Mesiáš

V prvním kázání Církve – vzápětí po sestoupení Ducha Svatého na apoštoly ve Večeřadle – vyzývá svatý apoštol Petr židy, proselyty a poutníky v Jeruzalémě:

"At je proto jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali!"

Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?"

Petr jim odpověděl: "Obratte se!

A každý z vás at se dá pokřtít ve jménu Pána Ježíše, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého. Vždyt to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh."

Sobota:

Další z apoštolů, svatý Jan, píše ve svém listu svědectví, že Bůh Otec poslal v Ježíši Nazaretském svého Syna na svět:

"My jsme očití svědci toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa.

Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu."

Neděle:

Svatý Pavel vyznává v listu, který napsal Titovi, víru, že Ježíš je slíbený zachránce – Spasitel, Mesiáš a zdůraznuje Jeho božství těmito slovy:

"Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně, a přitom očekávali to, o čem máme naději, že nám přinese blaženost: slavný příchod našeho velikého Boha a Spasitele Krista Ježíše."

Pondělí:

Svatý Pavel píše také svému duchovnímu synovi Timotejovi o Spasiteli Ježíšovi – o milosrdenství Božím, které se Jeho příchodem nabízí všem a to k obrácení, k odpuštění hříchů:

"Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a Jeho láska k lidem, a přinesla nám spásu; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, nýbrž ze svého milosrdenství nás spasil skrze koupel znovuzrození a obnovení Duchem Svatým. Toho nám dal v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista, abychom - ospravedlněni Jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.

Úterý:

Ježíš zachranuje z moci smrti.

Svatý Pavel v závěru prvního listu do Korinta vyznává:

"Kristus z mrtvých vstal, a to jakožto první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých.

Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.

Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak následují ti, kdo Mu náležejí, a stane se to při Jeho příchodu...

Středa:

V závěru předešlého úryvku popisuje svatý Pavel účast věřících v Ježíše Krista na Jeho zmrtvýchvstání:
"A až toto tělo, které podléhá rozkladu, vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: Vítězně je smrt navždy zničena. Smrti, kampak se podělo tvé vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám dopřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista."

Ctvrtek:

Ježíš je zachránce, spasitel z moci hříchu:

Znovuzrození z vody a z Ducha Svatého v sobě skrývá Ježíšovu moc, která zachranuje z moci hříchu. Ježíš Spasitel ustanovil svatý křest svou obětní smrtí za nás, na kříži, a svým zmrtvýchvstáním nás vede k věčné spáse.

Svatý Pavel o tom píše křestanům do Korinta, v první epištole:

"Všechno je mi dovoleno" – ano, ale ne všechno prospívá. "Všechno je mi dovoleno", ano, ale já se nesmím dát ničím ovládnout.

"Pokrmy jsou určeny pro břicho a břicho pro pokrmy", ano, ale Bůh udělá jednou konec oběma.

Tělo však není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo.

A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás.

Pátek:

A v listu do Říma apoštol Pavel vybízí věřící v Ježíše, aby to, co je tělesné dali do služeb ducha:

"Hřích proto nesmí už dál vládnout ve vašem smrtelném těle: nesmíte dělat, co se mu zachce.

Ani své údy už neposkytujte hříchu, aby jich užíval jako nástroje k špatnosti.

Ale postavte se do služeb Bohu jakožto lidé, kteří byli mrtví, a přišli k životu.

Své údy dejte Bohu, aby On jich užíval jako nástroje ke konání spravedlnosti. Vždyť hřích už nebude mít více nad vámi moc. Nejste přece pod Zákonem, nýbrž pod milostí!

Sobota:

Dříve než budeme této noci – o svatodušní vigilii – prosit o Ducha Svatého pro naši duši, je třeba, aby naše srdce bylo proměněno, očištěno. O procesu proměny duše křestana, který svou vírou nechá pronikat všechno, čím žije, píše svatý Pavel, rovněž v listu do Říma:

"Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, lněte k dobru. V bratrské lásce se navzájem srdečně mějte rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého. V horlivosti neochabujte. Duchem plni zápalu, služte Pánu. V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. Podílejte se s věřícími na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství. Přejte všechno dobré těm, kdo vás pronásledují, přejte jim všechno dobré, neproklínejte je. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.

Smýšlejte stejně mezi sebou navzájem. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se nechte získat pro věci obyčejné. Nemyslete si, že jen vy sami jste moudří."

5. neděle velikonoční

Apoštolská tradice Ducha svatého v Církvi:
dar cesty, pravdy a života

„Postavili (vyvolené) jáhny před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce.“ Tak svatý Lukáš ve své druhé knize, ve Skutcích apoštolů, popisuje ritus apoštolské tradice: předávání Ducha Ježíšova a Otcova od papeže Petra na další služebníky Církve, které oni, „uznávané sloupy Církve“ vedeni týmž Duchem již samostatně ustanovují jako „munus“, úřad a službu pro aktuální potřeby – aby všichni křesťané mohli být i při ekonomickém zabezpečení „pneumatoforoi“ – nositeli a předavateli Ducha svatého.

O úloze Tradice v Církvi řekl na jedné z generálních audiencí Svatý otec Benedikt XVI., že jejím charakteristickým rysem je, že se projevuje stálou přítomností Božího slova a Ježíšova života v jeho lidu. Ale aby Boží slovo mohlo být stále přítomno, je třeba někoho, kdo by jej hlásal. Takto vzniká vzájemný vztah - na jedné straně se Boží slovo neobejde bez člověka, ale na straně druhé je člověk, co jej hlásá, Božím slovem vázán, bylo mu totiž svěřeno, není jeho původcem. Tato vzájemnost mezi obsahem, Božím slovem, životem a člověkem, jenž jej šíří, je typická pro církevní strukturu. Tu v dnešním prvním čtení dotváří Svatý Duch prostřednictvím apoštolů, kteří světí nový „ordo“ služebníků – diakony, jáhny.

 
V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova."  Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru. 

Ti, z židů, kteří se začali rozcházet se „synagogou“, s judaismem, a začali přijímat biskupské, presbyterské - kněžské a jáhenské povolání na základě vkládání rukou apoštolů, sdílení Ducha Trojjediného Boha, tímto vyznali, že jejich křest vychází z apoštolské tradice a službou povolávání bližních vede k naplnění jejich služby a ke křtu dalších, „aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.“ 

Tak je pokládán základ pro milosrdné smýšlení a jednání, pro nezištnou lásku k Hospodáři nad našimi životy i ke všem potřebným. Boží dílo spásy se ve společenství Církve stává spolehlivým a svátostná služba „radostí spravedlivých“, jak zpívá Žalmista:

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Citerou oslavujte Hospodina, hrajte mu na desetistrunné harfě. 
Neboť Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti. 
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu. 

„Svatým kněžstvem“ nazývá první papež Petr, ty, kdo se připojují jako stavební kameny k základu, jímž je náš Pán Ježíš Kristus - Kámen na Siónu ve Večeřadle první biskupské konsekrace na Zelený čtvrtek.

Tato stavba Církve má svůj počátek, jak uvádí papež Benedikt XVI., který spadá do doby, kdy Pán povolal dvanáct apoštolů, kteří představovali budoucnost Božího lidu. Věrni Pánovu příkazu volí apoštolové nejprve na místo Jidáše Matěje, a tak svůj počet znovu doplňují na dvanáct, později pak i na ostatní místa nastupují jiní, aby v apoštolské službě pokračovali. Pavel, který byl ustanoven apoštolem přímo Zmrtvýchvstalým, konfrontuje své evangelium s evangeliem ostatních apoštolů „sloupů Církve“ a dbá na to, aby předával, co sám přijal; při rozdělování misijních úkolů je přidružen k apoštolům spolu s dalšími, jako například s Barnabášem. Tak jako jsou na počátku apoštolové povoláváni Ježíšem, tak jsou další povolávání, prostřednictvím Ducha svatého, svěřena do rukou těch, jež již tuto službu vykonávají. V těchto následovnících našla apoštolská služba své pokračovatele a od jejich druhé generace nese název episkopální služba, „episcopé“.

Prvním v této službě, prvním z biskupů je svatý Petr a jeho nástupci podle apoštolské posloupnosti. Slovo biskup v češtině je převodem řeckého slova „epískopos“. Toto slovo označuje toho, kdo má nadhled, kdo na věci pohlíží srdcem. Sám svatý Petr tak ve svém prvním listu, z něhož dnes čteme úryvek ve druhé mešní lekci, nazývá Pána Ježíše „pastýřem a strážcem svých duší“. A podle vzoru Pána, jenž byl prvním biskupem, strážcem a pastýřem duší se později následovníci apoštolů nazvali biskupy, „episkopoi“. Jim je svěřena služba „episkopé“. Tato biskupská služba se pak nadále rozvíjela, až nabyla formy trojího úřadu biskupa, kněze a jáhna, již jasně doloženou Ignácem z Antiochie na počátku 2. století. Je to vývoj řízený Božím Duchem, který pomáhá při volbě nástupců apoštolů, aby splňovali kritéria jak co do množství zkušeností, tak do schopnosti tuto službu vykonávat, a měli také dar charismatického působení, jak tomu bylo u původních apoštolů.

Biskupský úřad se tak stává nositelem návaznosti apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice, Božího slova a života svěřeného nám Pánem. Pouto mezi biskupským sborem a prvotním společenstvím apoštolů spočívá především v linii dějinné kontinuity. Jak jsme již zmínili, k dvanácti apoštolům se nejdříve přidává Matěj, později Pavel a Barnabáš a pak i jiní, členové druhé a třetí generace apoštolů, až do vytvoření biskupské služby. Kontinuita je tedy zachována v tomto historickém řetězci. A právě kontinuita posloupnosti v církevním společenství je zárukou pokračování Apoštolského sboru, jež kolem sebe soustředil Kristus. Tuto kontinuitu, která se nejprve projevuje jako historická kontinuita duchovních, je třeba chápat také v duchovním smyslu, protože apoštolské následnictví duchovních je považováno za výsadní pole působnosti Ducha svatého. Jasným ohlasem tohoto přesvědčení je například následující text Ireneje z Lyonu z druhé poloviny 2. století: „Apoštolská tradice zřejmá v celém světě se v každé církvi zjevuje všem, kteří chtějí vidět pravdu, a my můžeme vyjmenovat biskupy ustanovené apoštoly v církvích i jejich nástupce až dodnes… (Apoštolové) totiž chtěli, aby ti, které zanechávali jako nástupce, byli ve všem naprosto dokonalí a předali jim své poslání učit. Jestliže by správně pochopili, získali by z toho velký prospěch; jestliže by naopak zklamali, měli by z toho velkou škodu“.

Svatý Irenej se poté, co mluví o apoštolské posloupnosti jako o záruce ve vytrvávání v Božím slově, zaměřuje na onu „svrchovanou a nejstarobylejší a všem známou“ církev, kterou „založili a zřídili v Římě nejslavnější apoštolové Petr a Pavel“, a zdůrazňuje tradici víry, jež v ní skrze posloupnost biskupů dospívá až k nám. Pro Ireneje i pro všeobecnou Církev se tak biskupská posloupnost římské církve stává dokladem, měřítkem a zárukou nepřerušeného předávání apoštolské víry: „S touto církví se pro její dominantní postavení (propter potiorem prinicipalitatem) musí shodovat každá církev, tedy všichni věřící, ať žijí kdekoliv, protože v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice...“ Apoštolská posloupnost, ověřená na základě společenství s římskou církví, je tedy měřítkem vytrvávání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry, která mohla prostřednictvím tohoto kanálu od počátků dojít až k nám: „Tímto způsobem a touto posloupností dospěla až k nám tato tradice a hlásání pravdy, které je v Církvi předáváno od dob apoštolů. To je nejúplnější důkaz toho, že existovala jen jedna a táž oživující apoštolská víra, jež byla uchována a předána v pravdě“.

Podle těchto svědectví antické Církve spočívá apoštolský charakter církevního společenství ve věrnosti víře a praxi apoštolů, skrze niž je zabezpečeno historické a duchovní spojení s Kristem. Apoštolská posloupnost biskupské služby je cesta, která zaručuje věrné předávání apoštolského svědectví. To, co představují apoštolové ve vztahu Pána Ježíše k prvotní Církvi, analogicky představuje služebná posloupnost ve vztahu prvotní a současné církve. Není to nějaké prosté hmotné spojení, je to spíše historický nástroj, jenž používá Duch svatý, aby zpřítomnil Pána Ježíše, hlavu lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládání rukou a modlitbu biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: On sám k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců. On sám působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou, v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme pocítit, že jsme milováni a že jsme byli přijati do srdce Boha. – On je – především při mši svaté - takto viditelně a slyšitelně kamenem na Siónu, jejž klade Otec v síle svátostného působení svého Ducha; On je vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán. Apoštolská služba biskupů, kněží a jáhnů má být k tomu zárukou. Příkladem je papež Petr, jenž ve svém prvním listu vybízí:

Milovaní!

Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. 

"Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tato slova našeho Učitele, Pána nad smrtí a nad naším věčným životem čteme v perikopě svatého evangelia podle sepsání Miláčka Páně – Orličníka. On, „pneumatoforos“ apoštolské tradice ukazují její konkrétní formu: cestu jako formu edukace, vyvedení Duchem svatým z temnot hříchu a neřestí, uzdravování především duchovních nemocí, které přijali apoštolové a jejich nástupci od Ježíše, Uzdravovatele až ke vzkříšení.

O pokorných učednících evangelia, které je Ježíšovou cestou, pravdou a životem a současně vede k přijetí těchto ideálů ve svátostech, kde se s Ním setkáváme osobně, jako s naší Cestou, s Pravdou evangelia a Životem věčným, řekl Svatý otec Benedikt XVI. při setkání s představiteli španělských univerzit a jejich studenty:

Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“. Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.

Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou.

Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“. Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel.

Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme.

Ten, kdo našel Pravdu – Ježíše ve svátosti křtu, ve znovuzrození své duše a v naději svého těla na zmrtvýchvstání, hledá a nachází Jej při hledání pravdy znovu a znovu jako její princip i ideál. Jeho srdce se nechvěje úzkostí. Věří ve vzkříšení, V život věčný s Ježíšem.

      Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte."  Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?"  Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.  Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci." 

(http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5838

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15032

Confr. Ad Magnesios. 6, 1; str. 5, 668;

Adversus haereses, III, 3, 1; str. 7, 848;

Adversus haereses, III 3, 2: str. 7, 848;

Parmenides, 135d; ibid. III, 3,3; str. 7, 851;

Caritas in veritate, 30)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nechals pro nás připravit mešní svatební hostinu,

jako pro své apoštoly a učedníky,

Ježíši, cesto k Siónskému večeřadlu,

ke Skále slavící Tvou nekrvavou oběť.

Prvního z apoštolů, Petra, jsi vybídl,

aby řekl pravdu o Tobě,

že jsi Mesiáš, Syn Boha živého –

a na Skále, na Kéfovi, jsi založil svou stavbu Církve,

Ježíši, Pravdo každého chrámu Ducha svatého.

Zmrtvýchvstalý ses ukázal Panně Marii, ženám, Knížeti apoštolů, Jedenácti 

i učedníkům.

Svěřils jim tak tradici apoštolského vyznání i Božího Ducha:

Vyznání, že jsi vstal z mrtvých

a že ve Tvé Církvi se Tvé umučení, smrt a vzkříšení zpřítomňuje

při letniční události každé mše svaté.

V ní se při svatém přijímání dáváš:

Cesto, Pravdo a náš Živote.

Amen.

4. neděle velikonoční

Tajemství povolání ke kněžství

Ježíš řekl:     "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."    Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.    Ježíš proto řekl znovu:     "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti." 

Liturgie čtvrté neděle velikonoční, řekl v homilii před několika roky Svatý otec Benedikt XVI., nám podává jeden z nejkrásnějších obrazů prvních staletí Církve znázorňujícího Pána Ježíše jako Dobrého Pastýře. Evangelium svatého Jana v desáté kapitole líčí zvláštní rysy vztahu mezi Kristem Pastýřem a jeho stádcem, vztahu natolik těsného, že ovce z jeho ruky nikdo nemůže vytrhnout. Jsou s Ním totiž sjednoceny poutem lásky a vzájemného poznání, které jim zaručuje nezměrný dar života věčného. Postoj ovcí k Dobrému Pastýři je evangelistou prezentován současně dvěma specifickými slovy: slyšet a následovat. Tyto výrazy vyjadřují základní charakteristiky těch, kdo jsou Pánovými učedníky. Nejprve je to naslouchání Jeho Slovu, ze kterého se rodí a kterým se sytí víra. Jedině ten, kdo je pozorný vůči hlasu Páně, je s to vyhodnotit ve svém svědomí správná rozhodnutí, aby jednal podle Boha. Ze slyšení pak plyne následování Ježíše: jednání učedníků následuje, je-li v nitru slyšeno a přijímáno Mistrovo učení, aby bylo denně žito.

Exkluzivním povoláním žít učení svého Mistra je učednictví, jímž je podíl na jeho kněžství, svátostném kněžství, které si připomínáme o této neděli Dobrého pastýře. Ti, kdo jej každodenně slyší a následují ve svátostné formě a zasvěcení svého života jsou katoličtí kněží; ti, kdo nejsou nositeli svého kněžství, své vůle, své osobní cesty setkání s Bohem a „stavění mostu“ mezi Bohem a člověkem, ale Ježíšova kněžství, s nímž jsou svátostně spojeni, a tak mohou Jeho prostřednictvím Bohu naslouchat a cestou, kterou je Ježíš, Jej následovat.

Úžas nad existencí Boha, Trojjediného Boha, který je inspirací ke „slyšení a následování“, ke vstoupení do Božího království přijetím obětní smrti Ježíše Krista za naše hříchy, vstup do Církve, do níž vede jen jedna cesta, jen jeden vstup, dveře, o němž prohlašuje dnes v úryvku evangelia Ježíš, že je jím on sám, ukázal papež Benedikt XVI. přede dvěma lety v promluvě k seminaristům milánské arcidiecéze na vztahu ke kněžství jednoho ze svých předchůdců:

Kněžství: jak drahocenný dar! Vy, drazí seminaristé, kteří se připravujete na jeho přijetí, učte se již nyní jej okoušet a závazně prožívat drahocenný čas trávený v semináři. Arcibiskup Montini během svěcení v roce 1958 právě v tomto dómu řekl: „Začíná kněžský život: báseň, drama, nové tajemství… zdroj ustavičné meditace...stálý předmět objevování a úžasu; kněžství je vždycky novostí a krásou pro toho, kdo o něm přemýšlí s láskou...je uznáním Božího díla v nás“.

Ježíšovo vyjádření podstaty jeho poslání, i jeho osoby a přirozenosti: „Já jsem dveře k ovcím“, odhaluje tajemství plného vstoupení Božího díla do naší duše a do naší tělesnosti. Odhaluje i tajemství Ježíšovy osoby vzhledem k osobě jeho kněží, spojnici Ducha svatého, jímž je kněžské svěcení, mysterion charaktéru, jímž se muž – věřící katolický křesťan – stává v témže Duchu vstupem, Ježíšovou branou ke spojení s Trojjediným Bohem ve svátostech a svátostinách Církve, v jejím Magisteriu, učení a morálce. O podmínkách této kněžské cesty řekl Svatý otec milánským seminaristům:

Pokud se Kristus za účelem vytváření Církve svěřuje do rukou kněze, musí se také kněz bezvýhradně svěřit Jemu: láska k Pánu Ježíši je duší a důvodem služebného kněžství, stejně jako jeho podmínkou, protože On svěřil Petrovi poslání pást jeho stádce: „Šimone, miluješ mne více než ti zde?... Pas mé beránky“.

Druhý vatikánský koncil připomněl, že Kristus „jedná skrze své služebníky, a tak zůstává vždycky původcem a pramenem jednoty jejich života. Kněží tedy dosáhnou jednoty svého života, když se spojí s Kristem tím, že budou uznávat Otcovu vůli a obětovat se pro stádce sobě svěřené. Budou-li žít jako on, dobrý Pastýř, najdou přímo v uskutečňování pastýřské lásky pouto kněžské dokonalosti, které stmelí v jednotu jejich život i činnost“. Neexistuje protiklad mezi osobním dobrem kněze a jeho posláním. Pastorační láska je dokonce jednotícím prvkem života, který začíná stále důvěrnějším vztahem ke Kristu v modlitbě, aby bylo žito naprosté darování sebe samých stádci, aby Boží lid rostl ve společenství s Bohem a byl výrazem společenství Nejsvětější Trojice. Každá naše činnost má totiž za účel přivádět věřící ke sjednocení s Pánem a prospívat růstu církevního společenství ke spáse světa.

Spojení s Ježíšem ve svátosti kněžství znamená naprosté sjednocení se s Ním, nakolik to je na této zemi možné. Celibát i v době před příchodem Ježíše Krista byl jako spirituální zasvěcení znamením této dosažitelné lidské mety, vyjadřující lásku a také úžas vůči Božímu dílu ve světě.

Zářivé znamení této pastorační lásky a nerozděleného srdce je kněžský celibát a zasvěcené panenství. V hymnu svatého Ambrože jsme zpívali: „Rodí-li se v tobě Syn Boží, uchovej život v nevinnosti“. „Přijmout Krista – Christum suscipere“ je často se opakující motiv kázání svatého milánského biskupa: „Kdo přijímá Krista uvnitř svého domu – říká – je napájen radostí největší.“ Pán Ježíš jej mocně přitahoval a byl hlavním argumentem jeho reflexe a kázání, ale především výrazem živé a důvěrné lásky. Láska ke Kristu se týká bezpochyby všech křesťanů, ale získává jedinečný význam pro celibátního kněze a pro toho, kdo odpověděl na povolání k zasvěcenému životu: pouze a vždycky v Kristu se nachází pramen a vzor denně obnovovaného přitakání Boží vůli. „Jakými pouty byl Kristus svázán?“ – ptával se svatý Ambrož, který s nebývalou silou hlásal a pěstoval panenství v Církvi a zároveň prosazoval důstojnost ženy. Odpovídal: „Nikoli provazy, ale pouty lásky a citem duše“. A ve známém kázání o panenství napsal: „Kristus je pro nás vším: toužíš-li zahojit své rány, on je lékařem; jsi-li soužen horečnou žízní, on je pramenem; tísní-li tě vina, on je spravedlností; potřebuješ-li pomoc, on je mocí; bojíš-li se smrti, on je životem; toužíš-li po ráji, on je cestou; utíkáš-li před temnotami, on je světlem; hledáš-li potravu, on je pokrmem“.

Vůle po uzavření manželství patří k podstatě lidské přirozenosti. Následovat Ježíše Krista v kněžství a v celibátu, znamená dvojí zvláštní spojení s Ním: ve zřeknutí se své vůle ohledně této „podstaty“ a přijetí zvláštního podílu na jeho božské přirozenosti, což obojí se rovněž zvláštním způsobem „vpisuje, vrývá (charattei)“ do lidské přirozenosti katolického kněze. Pak se ukazuje pro rozjímání o kněžství rovněž jako zcela podstatné učení o jednotě lidské a božské vůle Ježíše Krista, jak se projevila na samotném počátku, předzvěsti jeho smrtelného zápasu v Getsemanské zahradě: předehře povolání ke kněžství.

Toto tajemství Olivetské hory předkládá současně s přehledem rozvíjení tohoto zápasu ve vyjádřeních prvních koncilních formulací o povolání Ježíše Krista Velekněze papež Benedikt XVI.:

Čím je „moje“ vůle v protikladu k „tvé“ vůli? Kdo je v tom protikladu obsažen? Otec a Syn? Anebo člověk Ježíš a Bůh, trojjediný Bůh? Nikde jinde v Písmu svatém nenahlížíme tak hluboko do tajemství Ježíšova nitra jako na Olivetské hoře. Není náhoda, že zápas staré Církve v porozumění postavě Ježíše Krista nabyl konečné podoby ve vírou proniknutých úvahách o modlitbě z Olivové hory.

Tato událost je výchozím bodem v zamyšlení papeže Benedikta XVI. nad  prolnutím božské a lidské vůle v postavě Ježíše Krista.

Nicejský koncil (325) vyjasnil křesťanský pojem Boha. Tři osoby – Otec, Syn a Duch svatý – jsou jedno, v jedné Boží „podstatě“. O více než sto let později se pokusil chalcedonský koncil (451) pojmově uchopit prolnutí božství a lidství v Ježíši Kristu, a to formulací, že v něm osoba Božího Syna „nesmíšeně a nerozděleně“ zahrnuje a nese obě přirozenosti – lidskou a božskou.

Tak je zachována nekonečná rozdílnost Boha a člověka, stvořitele a tvora: lidské bytí zůstává lidským, božské zůstává božským. Ježíšovo lidské bytí se nerozplývá v jeho božství, ani se tu neredukuje. Je cele sebou samým, a přece je drženo božskou osobou Logu. Výraz „jedna osoba“ zároveň vyjadřuje radikální jednotu ve zrušené a překonané různosti přirozeností, jednotu, do níž v Kristu Bůh vešel s člověkem. Tuto formuli – dvě přirozenosti – jedna osoba – vytvořil papež Lev Veliký s intuicí dalece přesahující dějinný okamžik a ihned se mu dostalo nadšeného souhlasu koncilních otců.

Ale byla to anticipace: konkrétní význam ještě nebyl vyměřen. Co znamená „přirozenost“? Ale především, co znamená „osoba“? Protože to ještě nebylo vyjasněné, říkali mnozí biskupové po chalcedonském koncilu, že raději budou myslet po způsobu rybářů než aristotelsky; formule zůstávala temná. Proto je recepce Chalcedonu nanejvýš spletitá, probíhala za nesmírných bojů. K jednotě se nakonec nedospělo: pouze římská a byzantská církev přijala koncil a jeho formulaci definitivně. Alexandrie (Egypt) zůstala raději u výrazu „zbožštěná přirozenost“ (monofyzitismus); v Orientě zůstala Sýrie skeptická vůči pojmu osoby v té míře, v jaké se přece jen zdál být na újmu Ježíšova reálného lidství (nestoriánství). Více než pojmy ovšem působily odporující si typy zbožnosti – zatěžovaly rozdíly náboženským cítěním a vyhrocovaly je až k neřešitelnosti.

Ekumenický koncil v Chalcedonu zůstane pro Církev všech dob závazným nasměrováním do tajemství Ježíše Krista. Ovšemže je nutné si je nově osvojovat v kontextu našeho myšlení, kde pojmy „přirozenost“ a „osoba“ oproti minulosti už mají jiný význam. Toto úsilí o nové osvojení musí jít ruku v ruce s ekumenickým dialogem, který je nutno vést s předchalcedonskými církvemi, abychom znovu nalezli ztracenou jednotu v samém centru křesťanství – v přiznání se k Bohu, který se v Ježíši Kristu stal člověkem.

On přišel, abychom měli prostřednictvím jeho svátostných služebníků, jeho kněží „život“ a abychom jej měli ho „v hojnosti." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Regina caeli, Náměstí svatého Petra 15.5: AD 2011

a na setkání se seminaristy a řeholníky, Milán 2. 6. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;

kard. Giuseppe Montini, Homilie při svěcení 46 kněží, 21. června 1958;

Presbyterorum Ordinis, 14

S. Ambrosius, Expos. Evangelii secundum Lucam, V, 16;

S. Ambrosius, De virginitate, 13,77; 16,99;

z knihy Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, II. díl, Barrister and Principal, o. s., Brno 2011, p. 104-105)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Zvláštním způsobem zavolal Tebe,

Ježíši Kriste, Bůh Otec,

abys svou vůli ukázal jako zcela sjednocenou s Jeho božskou

na prahu velikonočních událostí posledního – Svatého týdne

Tvého pozemského života před Tvým ukřižováním a zmrtvýchvstáním.

Zvláštním způsobem vyřkl Tebe, Logos,

který jsi o Letnicích Duchem,

jenž z Tebe a z Otce vychází,

shromáždil definitivně ovce do jednoho ovčince,

do jednoho stádce, jemuž jsi Ty branou

a do nějž jsi branou:

tou může duše vstoupit díky Tvým kněžím

a jej opustit, svedena satanem.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

kterými nám v promluvách i ve své knize o Tobě

odkrývá trinitární tajemství kněžství Tvých svátostných služebníků:

oni jsou Tvou branou, dveřmi,

za nimiž čeká duši spása a tělo oslavení:

život v hojnosti.

Amen.