2. NEDĚLE POSTNÍ

Exodus: Proměnění v naději

Dříve než zazní Boží slovo – Logos – z místa, kde působí Duch svatý, z hořícího keře u Mojžíšovy pastviny, slyší Boha Abrám, jak čteme v prvním čtení o druhé neděli postní. Patriarcha dosud nosící své staré jméno. Nové jméno, které mu dá sám Bůh, bude příslibem i exodu, jenž bude následovat po onom předobrazném, egyptském: exodu Ježíše Krista z temnoty hrobu u Golgoty.

Hospodin řekl Abrámovi: 
  "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země." 
  Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin. 

Boží slovo – Logos, Boží oko, Otcova tvář, může být spatřena jen tím, kdo Jej vyhlíží, hledá. Jen exodus duše člověka z temnoty hříchu může mocí Svatého Ducha očistit naše oko, aby uvidělo tvář ikony Otce: Ježíše Krista.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti. 

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu. 

Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe. 

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi:

Svatý Pavel svědčí svému duchovnímu synovi Timotejovi v druhém listu, jejž mu napsal, o vítězství Ježíše Krista – Vykupitele nad smrtí. Ježíšův exodus z jeskyně smrti zlomil její moc v těch, kdo se dají v Jeho jméno – a to je jméno Nejsvětější Trojice, pokřtít.

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš Spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. 

Slova svatého evangelia podle Matouše:

Liturgie druhé neděle postní, uvedl před několika lety Boží slovo této neděle Svatý otec Benedikt XVI., poté co nám minulou neděli prezentovala evangelium o pokušeních Ježíše na poušti, vybízí nás dnes k zamyšlení nad mimořádnou událostí Proměnění na hoře. Obě epizody společně předjímají velikonoční tajemství: Ježíšův boj s pokušitelem je předehrou velkého závěrečného duelu Pašijí, zatímco světlo jeho proměněného Těla předjímá slávu Vzkříšení. Z jedné strany vidíme v Ježíši úplného člověka, který s námi sdílí dokonce i pokušení; z druhé strany v něm rozjímáme Božího Syna, který zbožšťuje naše lidství. Tímto způsobem bychom mohli říci, že tyto dvě neděle jsou jakýmisi sloupy, na nichž stojí postní doba až k Velikonocím, ba dokonce i sama struktura křesťanského života, která podstatně spočívá na velikonoční dynamice přechodu od smrti k životu.

Hora Tábor stejně jako Sinaj je místem blízkosti Boha. Je to prostor povznesený nad každodennost, ve kterém lze dýchat čirý vzduch stvoření. Je to místo modlitby, stanutí v přítomnosti Páně, jako Mojžíš a Eliáš, kteří se objevují vedle proměněného Ježíše a rozmlouvají s ním o exodu, který jej očekává v Jeruzalémě a kterým je Jeho Pascha. Proměnění je událost modlitby: modlitbou se Ježíš ponořuje v Boha, vnitřně se s Ním sjednocuje, svou vlastní lidskou vůlí se přimyká k vůli Otcovy lásky, a tak je proniknut světlem a viditelně se ukazuje pravda jeho bytí: On je Bůh, Světlo ze Světla. I Ježíšův oděv zbělel a zazářil. Vede to k zamyšlení o Křtu, o bílém oděvu, který dostávají pokřtění. Kdo se zrodí ze Křtu je oděn do světla, což předjímá nebeskou existenci, kterou kniha Zjevení představuje symbolem bílých šatů. Toto je ústřední bod: proměnění předjímá vzkříšení, které však předpokládá smrt. Ježíš ukazuje apoštolům svou slávu, aby měli sílu čelit pohoršení kříže a porozuměli tomu, že je třeba projít mnoha souženími a tak vejít do slávy Božího království. Hlas Otcův, který zaznívá shůry, prohlašuje Ježíše za milovaného Syna jako při Křtu v Jordánu a přidává: "Toho poslouchejte". Ke vstupu do života věčného je třeba naslouchat Ježíšovi, následovat jej na cestě kříže a jako on nést v srdci naději vzkříšení. "Spe salvi", spaseni v nadějí. Dnes můžeme říci: "Proměněni v naději".

"Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. 
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." 
   Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. 
   Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých." 

(http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9098)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Někteří z těch, kdo  jsou okolo Tebe,

říkáš, Ježíši, před výstupem na horu Tvého proměnění,

neokusí smrti,

dokud nespatří Boží království přicházející v moci.

To Království,

kterés´ přirovnal k hořčičném semeni, kvasu, zrnu, poli s pšenicí a koukolem, k pokladu v poli, perle a rybářské síti.

Nyní mají někteří – a budou to tři Tví nejbližší apoštolé,

předchůdci novozákonních patriarchů a papežů -

poznat, že Tvá slova o Království mají moc:

Duch svatý ji dokáže na Tvém těle,

když jej před jejich očima promění.

Později takto uvidí Tvé oslavené tělo

i se stopami hrozných ran Tvé smrti:

spatří Tvé tělo zmrtvýchvstalé.

Nyní o těchto ranách prorokuješ,

takže pochopí:

do Tvého království se vstupuje smrtí!

Dnes, dříve než začala mše svatá,

než jsi nás vyvedl na horu modlitby a mešní oběti Tvé Církve,

nám dáváš sám sebe,

činíš si mezi námi svatý stan,

Ty, Logos, přebýváš nyní v nás.

Patříme mezi mnohé,

kteří neokusí smrt,

protože jsme Tě spatřili a přijali ve slávě Nejsvětější eucharistie.

Kníže apoštolů chtěl postavit tři stany pro putování duchovní pouští,

když slyšel o Tvém výkupném utrpení.

Ty jsi je z nás nyní pro sebe učinil,

pro Zákon i Proroky;

sukkót – svatostany.

Amen.

1. NEDĚLE POSTNÍ

"Ad agonem"

Dnešní neděle je první ve čtyřicetidenním postním období. Doba zasvěcená postu podněcuje k otázce: Proč se postit, proč se obětovat, proč se náš Pán Ježíš obětoval? Proč Bůh poslal svého Syna na obětní smrt Kříže?

Ve čtení z první knihy Mojžíšovy se nám dostává odpovědi na tuto otázku:

Existuje zlo, nebo spíše hřích, který je podle Písma příčinou všeho zla. Samo slovo "hřích" není mnohými akceptováno, protože předpokládá náboženský pohled na svět a na člověka. A je to tak: jestliže je z horizontu světa odstraněn Bůh, nelze mluvit o hříchu. Tak jako když se skryje slunce, zmizí stíny; stín se objeví jen, když svítí slunce; stejně tak s sebou zatmění Boha přináší zatmění hříchu. Proto se pocit hříchu - což je něco jiného než pocit viny, tak jako ho chápe psychologie - získává vnímáním Boha. Proto jedno z pokušení Adama a Evy a jejich potomstva po vyhnání z Ráje, je snaha popřít hřích – protože ztratili životadárný dar společenství s Bohem.

   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. 
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. 
   Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?" 
   Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu,; který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli." 
   Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo." 
   Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. 

Žalmu Miserere, připisovanému králi Davidovi můžeme porozumět právě v souvislosti s hříchem, s jeho dvojím hříchem cizoložství a vraždy: "Jen proti tobě", říká David obraceje se k Bohu, "jsem se prohřešil".

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu. 

Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé. 

Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha. 

Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu. 


Ve druhém čtení z listu svatého Pavla Římanům popisuje Apoštol Dějiny spásy. To, jak se Trojjediný Bůh staví proti hříchu. Tváří Boží ve stvoření je Boží Syn, Kristus. Bůh se staví proti hříchu tváří, osobou svého Syna, posílá Jej na smrt, aby zachránil hříšníka, aby člověk mohl opět, očištěn Duchem Ježíšovým, nacházet Boží láskyplnou, z moci satana vykupující Tvář Syna.

Bůh netoleruje zlo, protože je Láska, Spravedlnost, Věrnost; a právě proto nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Bůh zasahuje, aby zachránil lidstvo. Vidíme to v celých dějinách židovského národa, počínaje vyvedením z Egypta. Bůh je odhodlaný osvobodit své děti z otroctví a přivést je ke svobodě. Největším otroctvím je otroctví hříchu. Proto Bůh poslal na svět svého Syna: aby lidi osvobodil od vlády satana, "původce a příčiny každého hříchu".

   Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. 
   Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. 

Cesta boje proti hříchu je cestou následování Ježíše, které rozhodně směřuje ke Kříži, vrcholu jeho spásného poslání.

Jej Otec poslal v našem smrtelném těle, aby se stal smírnou obětí tím, že pro nás zemřel na kříži. Proti tomuto plánu definitivní a universální spásy, se ďábel postavil ze všech sil, jak to zvlášť ukazuje evangelium o pokušení Ježíše na poušti, které se o této první neděli postní čte v podání svatého Matouše. Vstoupit do tohoto liturgického období skutečně pokaždé znamená postavit se na Kristovu stranu proti hříchu, bojovat - jak jako jednotlivci, tak jako Církev - duchovní boj proti duchu zla. Tento boj, jenž svádí křesťan, je proti následkům ve křtu odpuštěného dědičného hříchu, je, jak uvádí svatý Augustin, "ad agonem", k posílení v duchovní síle a bdělosti.

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. 
   Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby." 
   On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' "
   Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "
   Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." 
   Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14249

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Byl celý Tvůj život, Ježíši na Qaranténě,

postem,

odříkáním a obětí?

Musel jsi trávit dlouhé noci v modlitbách, 

dny v přijímání nemocných, posedlých a hříšných?

Byl Tvůj život tří let s apoštoly utrpením snášení se s těmi, 

kdo Tě nechápali, zatěžovali svými nedokonalostmi a hříchy?

Musels vždy "nabrat sil", abys miloval?

Nikoli: Z nás jsi měl utrpení, smrt a bolest nad našimi hříchy,

jak vyzpívává svatý Augustín chválu na Tvé lidství;

z Božství  Nejsvětější Trojice máš  a měl jsi před věky

nesmírný "půst":

všeobjímající lásku, radostnou ochotu k oběti, netušenou sílu k postu.

Ďábel Tě na Qaranténě nepřekvapil,

nebyl jsi zaskočen a nepřipraven:

jsi Boží Syn.

Nás jsi ve svatém křtu učinil Božími syny.

S lehkostí - Tobě, vlastnímu Božímu Synu vlastní -

můžeme my, přijaté děti Boží,

kráčet postní dobou slzavého pozemského období šťastni:

jen ve stálém  spojení s Tebou 

si osvojíme onu lehkost duchovního boje:

radostně se obětovat pro Tebe, pro Tvé království, pro Tvou Církev, 

a tak pro bližní a pro záchranu jinak nezachránitelného světa blahobytu, peněz a korupce duše i těla;

milovat, jako jsi miloval Ty - Tebe a Církev  až k mučednické smrti:

vstoupit do svatopostní doby Tvé Církve před svatbou.

A nyní, po svatém přijímání, když jsi jako ženich se svou Církví, 

když jsi vstoupil do mé duše,

nastává vrchol svatební hostiny.

Má duše je zalita nestvořeným světlem Tvé lásky,

která se v Nazaretě vtělila, 

v Betlémě narodila, 

na Golgotě obětovala,

abych celý svůj život zasvětil jedinému:

"ad agonem" o Tvou lásku!

Amen.

Skutečný půst - Karanténa

Traduje se historka o jednom „kazateli“, který chtěl svou promluvou bombasticky zaujmout. Před věřícími v kostele začal své „postní kázání takto“:

Právě jsme dostali zprávu, že do našeho města se náhle rozšířila smrtonosná epidemie, Od této chvíle je přísná karanténa, nikdo nesmí opustit tento kostel!“

Kázání nedokončil....zděšení věřící se vrhli ke dveřím. Začal je marně prosit a přemlouvat: „To byl jen začátek kázání...chtěl jsem vás zaujmout....“

Představme si ovšem situaci, kdy bez levných kázání jsou naši bližní takovéto karanténě vystaveni. Tady už končí nepovedená, od života odtržená, kázání. Život sestupuje na dřeň.

Jaké kázání má zaznít například k obyvatelům sídlišť uvězněným v daleké Číně ve svých bytech, jejichž možnost vyjít ven je drasticky omezena nebo i znemožněna. V zemi, kde je do lidských duší dodnes zaséván smrtící ateismus?

Jak si „krátí“ čas do chvíle, kdy buď skončí karanténa nebo jejich život? Jak čekají na osvobozující rozsudek novodobých starozákonních kněží, kteří prohlásí jako kdysi k malomocným, dnes k těm, kdo nebyli nakaženi či kteří nemoc přestáli: „Jste čisti – můžete vyjít z vaší vesnice malomocných!“

Někteří, jak dosvědčují zprávy, pro nás znějící velmi nesmyslně a bolestně: hraním společenských her, brouzdáním po internetu, psaním si s těmi, s nimiž by jinak toužili být pohromadě; dokonce někteří občas vyběhnou na lodžii paneláku a navzájem na sebe volají: „Vydržet!“

Podobný, snad navenek bolestnější příběh se – do jisté míry podle určité románové fikce - odehrál ve Florencii a v jejím okolí roku 1348. Město toho roku postihl mor. (Nazývali jej „černá smrt“ a v té době v Evropě zemřela velká část obyvatelstva. Mor pocházel z oblasti dnešního čínského města Wu-chan. Zde propukl roku 1330 a daleko pomaleji než dnes dospěl po letech do Evropy.)

V tom roce ve Florencii zemřelo sto tisíc lidí. Z prostředka této hrůzy se podle literárního zpracování Giovanni Boccaccia odebralo sedm krásných panen a tři mladíci na florentský venkov, aby v bezpečí a v krásném prostředí letohrádků, fontán, hojnosti jídla a pití trávili spolu takto uvolněný čas. Od pondělka do čtvrtka si vyprávěli příběhy. Jejich obsah odpovídal už společenskému a morálnímu úpadku doby. Naopak záchytným bodem proti prázdnotě života a zkáze byly společně trávené pátky a soboty: to se sedm panen a tři mladíci věnovali rozjímání slov Ježíše Krista, o Jeho životě, o životě a slovech těch, kdo Jej následovali – učedníků Ježíšových a světců.

Tou dobou již Evropou procházely zástupy kajícníků, kazatelů pokání a odvrácení se od kultury smrti, kterou s sebou ušlechtilá renesance přinášela. Flagelanti, kajícníci, kteří se veřejně při procházení morem zasaženými městy a vesnicemi bičovali a vybízeli druhé k následování: k lítosti nad dosavadním stylem života, k obrácení k Ježíši Kristu, k modlitbě a postu. Tito kajícníci sami vstoupili do určité karantény. Odlišné od Boccacciových vypravěčů. Do karantény, kdy letohrádek nahradil kostel, vybraná jídla a pití půst, frivolní příběhy slovo evangelia: „Přiblížilo se Boží království!“

Nejintenzivnější karanténou ovšem je samotná hora takto (starofrancouzky, rytířsky, křižácky) nazývaná: Qaranténa. Hora pokušení Ježíše Krista. Náš Spasitel na ni vystupuje poté, co byl pokřtěn svatým Janem Křtitelem v řece Jordánu.

Ježíš je plný Ducha Svatého. V Jeho síle jde na qaranténskou poušť. V Jeho síle se setkává – osvědčil se ve čtyřicetidenním postu, dnem i nocí, s pokušitelem, satanem.

Začíná veřejný život Ježíšův. A začíná bojem se satanem, který Jej provází celé tři roky veřejného působení až do vrcholného zápasu, jímž je pro lidstvo hrozivý proces s Božím Synem, odsouzení očekávaného Spasitele – Mesiáše, poprava na kříži, jíž byl ponížen až ke smrti římských otroků a slavné zmrtvýchvstání třetího dne po krvavých pašijích.

Qaranténa je vstupní místo k dějinám, které jsou pro nás věřící očistnou branou ke spáse.

Určitým návratem na Qaranténu bývaly noci, které Ježíš, náš Pán, trávil často v přírodě, o samotě, v niterné modlitbě: v rozhovoru s Otcem veškernstva v síle Ducha Svatého, ve svatodušní modlitbě. Zvláště dvě poslední noci, kdy byl v pozemském těle na této zemi: zelenočtvrteční a velkopáteční.

Začínáme postní čtyřicetidenní období. Může trvat i déle. Qaranténa se nám otevírá letošní Popeleční středou.

Otec Vladimír Mikulica

VI. NEDĚLE - QUINQUAGESIMA – NEDĚLE PO DEVÍTNÍKU

Epifanie Tóry – Mesiáše, Božího Syna

V prvním čtení dnešní neděle z knihy Sirachovcovy slyšíme slovo o přikázání. Ta vycházejí judaismu, z Mojžíšského zákona. Do tohoto Zákona sestupuje Boží moudrost, Logos. Bůh Otec  položil před svého Syna, Mesiáše, Ježíše z Nazareta, rozhodnutí plnit Jeho vůli jako dar lidské svobody se rozhodovat, jako vzor pro mesiánskou, křesťanskou cestu k následování těch, kdo se na základě této svobody zavazují k zákonu svatosti: nehřešit.

Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. 
Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. 
Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí. 
Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. 
Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.


Ti, kdo se svobodně rozhodli jít cestou svatosti, nehřešit, jsou šťastní na cestě Ježíšově, na cestě Božího Syna - dosahují na jejím pozemském konci blaha ve společenství s Vykupitelem člověka, posmrtné, věčné blaženosti:

Blaze těm, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově. 

Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem. 

Tys, Hospodine, dal svá nařízení, aby se jich dbalo svědomitě. Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy. 

Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ a zachovával tvé slovo. Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona. 

Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, a budu j i věrně zachovávat. Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem. 


Apoštol národů píše v prvním listu do Korinta o moudrosti, jíž učí. Učí milovat Ježíše a věřit v Něj, v Pána svého a našeho života. Logos, Moudrost od Boha, která byla na počátku u Něj, je plná tajemství a skrytá. Ti, kdo jsou oddaní "své" moudrosti, nejsou schopni vtělenou Moudrost, Syna Božího v Ježíši Kristu poznat, proto Jej vedou na smrt kříže.

    Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. 
    Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale - jak stojí v Písmě - my zvěstujeme to, 'co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují'. 
    Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží. 

Svatý otec Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský odhaluje tajemství Mojžíšského zákona – Tóry. Jí je sám Ježíš Kristus. Kdo v Něm pozná Tóru, pozná tajemství Božího vtělění a současně pochopí, že Ježíš Kristus nepřišel Zákon, svůj život na této zemi, svou oběť smrtí na kříži zrušit, ale naplnit.

A naopak: ten, kdo dosud Ježíše nepoznal, má šanci – veden Duchem Svatým – poznat v Tóře Ježíše, Božího Syna, jeho Vtělení. Chvalozpěv na Tóru, v níž poznává svatopisec budoucího Mesiáše zaznívá prorocky ve 118. žalmu.

V něm žalmista dosvědčuje, jak uvedl před lety ve své katechezi Svatý otec Benedikt XVI., jeho ústřední téma a tím je spojení – Unio Hypostatica Slova – Logu – Moudrosti se Zákonem.

V žalmu zaznívá velkolepý chvalozpěv na Pánovu Tóru, totiž na Jeho Zákon, což je výraz, který je třeba chápat v jeho širším a plném významu jako ponaučení, nauku, životní ukazatel. Tóra je zjevením, Slovem Božím, které interpeluje člověka a vyvolává důvěřivou odpověď poslušnosti a velkorysé lásky. Tento Žalm je prostoupen láskou k Božímu Slovu a oslavuje jeho krásu, spásnou moc a jeho schopnost obdarovávat radostí a životem. Boží Zákon totiž není tíživé břemeno, nýbrž dar milosti, která osvobozuje a obšťastňuje. „Z Tvých příkazů se budu těšit, nezapomenu na Tvá slova“ a dále: „Voď mě po stezce svých předpisů, neboť v ní mám zalíbení“; a ještě: „Jak miluji Tvůj zákon Hospodine! Po celý den o něm rozjímám“. Zákon Páně, jeho Slovo je středem žalmistova života. V něm nachází útěchu, rozjímá o něm a uchovává jej v srdci: „Ve svém srdci uchovávám Tvůj výrok, abych se neprohřešil proti Tobě“ - to je ono závěrečné slovo v dnešním úryvku evangelia, jak jej zapsal svatý Matouš: "Ano, ano"; a láskyplné zavázání se k zákonu svatosti: "Ne, ne!" k pokušení hřešit.

Ježíš řekl svým učedníkům: 
    "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. 
    Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký. 
    Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. 
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. 
    Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. 
    Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře. 
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. 
    Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla. 
    Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství. 
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. 
    Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého." 

(Srov.: htp://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15468)

O. Vladimír Mikulica

V. NEDĚLE - SEXAGESIMA - NEDĚLE PO DEVÍTNÍKU

Malá rošáda ve Světle světa

Dříve než Ježíš po Horském kázání spolu s učedníky sestoupil - připravuje zástupy na zázračné rozmnožení, nasycení božským způsobem- předznamená tento zárodek Nejsvětější eucharistie a posvátné hostiny lásky, agapé, v poslání, aby věřící, spojeni s novým prorokem Simeonem, svatým Petrem a jeho nástupci v tomto světě hlásali: „Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa!“, a tak se sami světlem světa stali.

„Církev jako nositelka tajemství je ve svém misijním působení povolána,“ říká Svatý otec Benedikt XVI. „aby dala zazářit Kristovu světlu ve světě, tím že je sama vyzařuje, jak měsíc vyzařuje světlo slunce.

V církvi našla naplněni starodávná proroctví vztahující se na svaté město Jeruzalém jako ono úchvatné Izaiášovo, které jsme před chvílí slyšeli: „Vstaň, rozsviť se Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo ... národy budou kráčet ve tvém světle a králové v tvé vycházející záři“. To budou muset uskutečnit Kristovi učedníci: On je učil, aby žili podle blahoslavenství, prostřednictvím svědectví lásky budou muset přitahovat všechny lidi k Bohu: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“.

Když slyšíme tato Ježíšova slova my, členové církve, musíme hořce vnímat celou nedostatečnost naší lidské přirozenosti, poznamenané hříchem. Církev je svatá, ale vytváří ji mužové a ženy se svými limity a svými omyly. A Kristus, pouze On, tím že nám dává Ducha svatého může přeměnit naši ubohost a stále nás obnovovat. On je světlo národů, lumen gentium, který rozhodl osvítit svět prostřednictvím své Církve.“

Limity a omyly ohledně ‚společenského prospěchu‘ můžeme nacházet už v adhortativním spisu Vladař, jímž Niccolo Machiavelli vyzbrojuje Lorenza Medicejského v době, kdy barabři plení Lombardii, Neapolské království a Toskánsko, k vojenskému zápasu: ‚Je třeba ve jménu Božím zaútočit, je třeba bojem nastolit pokojnou vládu.‘ Paralela se současnou multikulturální Evropou se zdá být nasnadě.

Jak antagonisticky k jeho revolučním slovům znějí podněty revolty mládeže a občanů všech vrstev společnosti v Egyptě posledních dnů. Křesťané usilují společně s muslimy o náboženskou svobodu a podíl na vládě, stavějí se i proti těm z vladařů, kteří by na křídlech svých tučných kont chtěli opustit Egypt. Proti těm, kdo „odmítli lámat svůj chléb - přesněji řečeno kořistnický chléb, který patří právě revoltě hladovějících po něm a po chlebu spravedlnosti a v posledku jako vrcholu po chlebu eucharistickém sytícím duši. Nevyznívají pak destruktivní snahy islamistů či naopak bojovníků proti ‚barbarům‘ příliš machiavellisticky?

Poslední události v Tunisku a Egyptě i doutnající oheň revolty, jež jako rozložitý lesní požár obkličuje mohutné stromy boháčů - trůny diktátorů celé osy dalších arabských států či Svatou zemi - v níž je bohatý Izrael - připomínají - prozatím - malou rošádu, ve které král (mimo tuniského tyrana, který uletěl s tunou zlata) o dva kroky ustoupí, aby mohl udělat krok vpřed a mezitím v onom silném, sloním strategickém tahu jej zakryje věž.

Tato policie a tajná služba vrhá na krále stín, vždyť vládce, o němž Machiavelli, pomýlen pohanstvím, nepíše, je Ježíš Kristus, který štědře rozdává, a jeho následovníci jsou - v duchovní a tím i v ekonomické oblasti - světci: králové, knížata, vévodové, jež Církev dnes dává jako vzor ctnosti, jejíž výsledný efekt je ještě šťastnější život než těch, kdo jsou poddáni katarskému emírovi v jeho pozemském daňovém ráji.

„Vy jste světlo světa!“ zaznívá slovo Ježíšovo dnes k arabským křesťanům uprostřed původně hladových bouří. Svátek celibátu, Očišťování Panny Marie a Uvedení Páně do chrámu je právě předělem mezi dobou vánoční - do níž patří osvícení nekřesťanů - včetně židů v jeruzalémském chrámě - Světlem světa, jež drží Simeon v náručí, a zároveň je vstupem do postní doby, do doby boje proti Vládci tohoto světa:

„Postní doba nám připomíná, že křesťanská existence je neustálý boj, v němž se používají „zbraně“ modlitby, postu a pokání. Bojovat proti zlu, proti každé formě egoismu a nenávisti, umřít sobě samým a žít v Bohu, to je pouť asketická, kterou má každý Ježíšův učedník podstupovat s pokorou a trpělivostí, velkorysostí a vytrvalostí. Pokorné následování božského Mistra činí křesťany svědky a apoštoly pokoje.

Mohli bychom říci, že tento vnitřní postoj nám pomáhá lépe vymezit také to, jaká má být odpověď křesťanů na násilí, jež ohrožuje světový mír. Jistě ne pomsta, nenávist, ani ne útěk k nějakému falešnému spiritualismu. Odpověď toho, kdo následuje Krista je spíše jít po cestě, kterou zvolil Ten, který tváří tvář zlu své doby i všech jiných dob rozhodně obejmul kříž a vydal se po cestě nejdelší, ale efektivní – po cestě lásky. V jeho stopách a ve spojení s Ním se máme všichni snažit čelit zlu dobrem, lži pravdou a nenávisti láskou.

V encyklice Deus caritas est jsem chtěl představit tuto lásku jako tajemství našeho osobního obrácení i obrácení církve. Odvoláním se na slova sv. Pavla Korinťanům: „Kristova láska nás pobízí“ jsem zdůraznil, jak vědomí toho, že Bůh sám se za nás obětoval až k smrti, nás vede k tomu, že už nežijeme více pro sebe samé, ale pro Něj, a s Ním pro druhé.“

Povrchní reminiscence na slova Svatého otce o pravdě a lásce nám může nejen evokovat otázku po mlčení či taktizování jinak hřmotných evropsko-amerických obhájců lidských práv, ale může vést i k hlubšímu zamyšlení nad bolestným rozdělením samotné koptské Církve v Egyptě: patriarcha, který se věren pověstnému tradičnímu césaropapismu postavil spolu s velkým muftím Al-Azharu na stranu vládce Mubaraka a zakázal Koptům) účast na pokojných a modlitebních demonstracích a na druhé straně jeden z politických představitelů Koptů, jenž vyjádřil svou úctu představenému a vyzdvihl jeho plnou kompetenci v duchovní oblasti, s tím, že v politické je každý vázán ve svém svědomí: zasadil tak tolik prosperujícímu césaropapismu smrtelnou ránu.“

Láska, jak zdůrazňuje Ježíš v dnešním evangeliu, se musí projevit v konkrétních gestech ve vztahu k bližnímu, především k chudým a potřebným, takže se „dobré skutky“ vždy podřizují upřímnosti ve vztahu k „Otci, který je na nebesích“ a který vidí i to, co je skryté a odplatí těm, kteří konají dobro v pokoře a nezištně. Konkrétnost lásky zakládá jeden z podstatných elementů života křesťanů, kteří jsou povzbuzeni Ježíšem, aby byli světlem světa, aby ti, kteří viděli jejich díla, chválili Boha.

Toto napomenutí k nám přichází v nad jiné příhodné době, na začátku postu, abychom chápali stále lépe, že láska není pro církev nějakým druhem sociální péče… ale patří k její podstatě, je neoddělitelným výrazem její vlastní esence. Skutečná láska se projevuje v gestech, které nikoho nevyjímají, podle příkladu dobrého Samaritána, který velkodušně pomohl neznámému v nouzi, jak jej „náhodně“ potkal na cestě.“

Ano, takto se zdá, že bylo překonáno černobílé vidění všech čtyř šachových rošád: muslimové, vytvářející o vánoční vigilii živý řetěz okolo křesťanských kostelů a křesťané chránící živým řetězem modlící se muslimy na zcela zaplněném náměstí Osvobození (Tahrír) tento pátek. Tato „Bílá revoluce“, jak jsi nazval při kázání při téže modlitbě muslimský kazatel - sajch Karadavi - pro jednotu křesťanů a muslimů má svou bělost, již by žádný bělič na svět nemohl dosáhnout, skrytou na druhé straně šachovnice, kde osoba Krista Krále je stále na této zemi zakrývaná stínem, Satanem.

Právě v zemi, v níž se dnes zdánlivě rozhoduje o osudu Egypta a Blízkého východu, slaví svou premiéru „kasovní trhák“ film Ritus, který je současně dokumentem, vytvořeným za aktivní spolupráce služebníků Církve, exorcisty a autentických osob, které byly z moci Ďábla osvobozeny.A reakce na tento film z řad rozvinutých demokracií? Celé spektrum. 

Počíná od

‚chci být posedlý‘,

‚ jsem posedlý‘,

‚ chci se víc o magii dovědět‘,

‚ chci ovládat druhé‘,

‚ chci být osvobozen‘,

‚chci být exorcizován‘,

‚ chci věřit v Boha‘,

‚ věřím v Ježíše Krista‘,

až po ‚chci v moci Ježíše Krista přemáhat - exorcismem Satana v srdcích těch, kdo touží po Bohu.‘

Přitom i 11 až 14 leté děti vyjadřují tyto myšlenky, někdy s prosbou „Nesmějte se mi!“
Proto Ježíš Světlo světa křesťanům v totalitách i demokraciích na druhé, bílé straně šachovnice říká: „Vy jste světlo světa!“

(z kázání Svatého otce Benedikta XVI. o slavnosti Zjevení Páně 2006 AD a na Popeleční středu 2006 AD;

 zdroj: www.radiovaticana.cz;http://4thepriests.wordpress.com/ )

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA

Zakazovals, Ježíši, zlým duchům, aby vyznávali Tvé jméno,

Tvou moc a Tvé božství,

a tak se osvobozování od Satana

odehrává nejčastěji v tichém a klidném prostředí

řádné výchovy v rodině, ve farnosti

a v politické moci spravedlivě uplatňované ve společnosti.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. na Popeleční středu,

kdy ukázal na postní cestu

- tolik potřebnou pro předpostní revoluce v Tunisu a Egyptě -

na přemožení temnot v srdcích vládců i revoltujících za spravedlnost,

Tou cestou je ustoupení vladaře nikoli, aby se skryl,

ale aby napodobil Tebe, Vládce,

který učinil v božské rošádě dvojí ústupný krok:

sestoupils nebe pro naši spásu

a na této zemi jsi ne sebe přijal utrpení, ukřižování a smrt.

Zveš nás, abychom byli světlem světa:

abychom se při službě ve společnosti a v Církvi - včetně služby exorcisty -

nenechali strhnout do moci „Černého krále“,

jenž nás vyzývá k naprostému opaku toho, co žádáš Ty, který jsi řekl:

‚Přestat utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytit svým chlebem hladového,

ukojit lačného‘.

Když se necháme zastínit mocnou věží Tvého Ducha,

pak nám v temnotě vzejde světlo

a soumrak Církve, jejíž král ve společnosti ustupuje,

se stane poledním jasem.

Amen.