sobota 13. května 2017

Apoštolská tradice Ducha svatého v Církvi: dar cesty, pravdy a života



5. neděle velikonoční






„Postavili (vyvolené) jáhny před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce.“ Tak svatý Lukáš ve své druhé knize, ve Skutcích apoštolů, popisuje ritus apoštolské tradice: předávání Ducha Ježíšova a Otcova od papeže Petra na další služebníky Církve, které oni, „uznávané sloupy Církve“ vedeni týmž Duchem již samostatně ustanovují jako „munus“, úřad a službu pro aktuální potřeby – aby všichni křesťané mohli být i při ekonomickém zabezpečení „pneumatoforoi“ – nositeli a předavateli Ducha svatého.

O úloze Tradice v Církvi řekl na jedné z generálních audiencí Svatý otec Benedikt XVI., že jejím charakteristickým rysem je, že se projevuje stálou přítomností Božího slova a Ježíšova života v jeho lidu. Ale aby Boží slovo mohlo být stále přítomno, je třeba někoho, kdo by jej hlásal. Takto vzniká vzájemný vztah - na jedné straně se Boží slovo neobejde bez člověka, ale na straně druhé je člověk, co jej hlásá, Božím slovem vázán, bylo mu totiž svěřeno, není jeho původcem. Tato vzájemnost mezi obsahem, Božím slovem, životem a člověkem, jenž jej šíří, je typická pro církevní strukturu. Tu v dnešním prvním čtení dotváří Svatý Duch prostřednictvím apoštolů, kteří světí nový „ordo“ služebníků – diakony, jáhny.

V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova."
   Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.


Ti, z židů, kteří se začali rozcházet se „synagogou“, s judaismem, a začali přijímat biskupské, presbyterské - kněžské a jáhenské povolání na základě vkládání rukou apoštolů, sdílení Ducha Trojjediného Boha, tímto vyznali, že jejich křest vychází z apoštolské tradice a službou povolávání bližních vede k naplnění jejich služby a ke křtu dalších, „aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.“ 


Tak je pokládán základ pro milosrdné smýšlení a jednání, pro nezištnou lásku k Hospodáři nad našimi životy i ke všem potřebným. Boží dílo spásy se ve společenství Církve stává spolehlivým a svátostná služba „radostí spravedlivých“, jak zpívá Žalmista:

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Citerou oslavujte Hospodina, hrajte mu na desetistrunné harfě.

Neboť Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.


„Svatým kněžstvem“
nazývá první papež Petr, ty, kdo se připojují jako stavební kameny k základu, jímž je náš Pán Ježíš Kristus - Kámen na Siónu ve Večeřadle první biskupské konsekrace na Zelený čtvrtek.


Tato stavba Církve má svůj počátek, jak uvádí papež Benedikt XVI., který spadá do doby, kdy Pán povolal dvanáct apoštolů, kteří představovali budoucnost Božího lidu. Věrni Pánovu příkazu volí apoštolové nejprve na místo Jidáše Matěje, a tak svůj počet znovu doplňují na dvanáct, později pak i na ostatní místa nastupují jiní, aby v apoštolské službě pokračovali. Pavel, který byl ustanoven apoštolem přímo Zmrtvýchvstalým, konfrontuje své evangelium s evangeliem ostatních apoštolů „sloupů Církve“ a dbá na to, aby předával, co sám přijal; při rozdělování misijních úkolů je přidružen k apoštolům spolu s dalšími, jako například s Barnabášem. Tak jako jsou na počátku apoštolové povoláváni Ježíšem, tak jsou další povolávání, prostřednictvím Ducha svatého, svěřena do rukou těch, jež již tuto službu vykonávají. V těchto následovnících našla apoštolská služba své pokračovatele a od jejich druhé generace nese název episkopální služba, „episkopé“.

Prvním v této službě, prvním z biskupů je svatý Petr a jeho nástupci podle apoštolské posloupnosti. Slovo biskup v češtině je převodem řeckého slova „epískopos“. Toto slovo označuje toho, kdo má nadhled, kdo na věci pohlíží srdcem. Sám svatý Petr tak ve svém prvním listu, z něhož dnes čteme úryvek ve druhé mešní lekci, nazývá Pána Ježíše „pastýřem a strážcem svých duší“. A podle vzoru Pána, jenž byl prvním biskupem, strážcem a pastýřem duší se později následovníci apoštolů nazvali biskupy, „episkopoi“. Jim je svěřena služba „episkopé“. Tato biskupská služba se pak nadále rozvíjela, až nabyla formy trojího úřadu biskupa, kněze a jáhna, již jasně doloženou Ignácem z Antiochie na počátku 2. století. Je to vývoj řízený Božím Duchem, který pomáhá při volbě nástupců apoštolů, aby splňovali kritéria jak co do množství zkušeností, tak do schopnosti tuto službu vykonávat, a měli také dar charismatického působení, jak tomu bylo u původních apoštolů.
Biskupský úřad se tak stává nositelem návaznosti apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice, Božího slova a života svěřeného nám Pánem. Pouto mezi biskupským sborem a prvotním společenstvím apoštolů spočívá především v linii dějinné kontinuity. Jak jsme již zmínili, k dvanácti apoštolům se nejdříve přidává Matěj, později Pavel a Barnabáš a pak i jiní, členové druhé a třetí generace apoštolů, až do vytvoření biskupské služby. Kontinuita je tedy zachována v tomto historickém řetězci. A právě kontinuita posloupnosti v církevním společenství je zárukou pokračování Apoštolského sboru, jež kolem sebe soustředil Kristus. 

Tuto kontinuitu, která se nejprve projevuje jako historická kontinuita duchovních, je třeba chápat také v duchovním smyslu, protože apoštolské následnictví duchovních je považováno za výsadní pole působnosti Ducha svatého. Jasným ohlasem tohoto přesvědčení je například následující text Ireneje z Lyonu z druhé poloviny 2. století: „Apoštolská tradice zřejmá v celém světě se v každé církvi zjevuje všem, kteří chtějí vidět pravdu, a my můžeme vyjmenovat biskupy ustanovené apoštoly v církvích i jejich nástupce až dodnes.. (Apoštolové) totiž chtěli, aby ti, které zanechávali jako nástupce, byli ve všem naprosto dokonalí a předali jim své poslání učit. Jestliže by správně pochopili, získali by z toho velký prospěch; jestliže by naopak zklamali, měli by z toho velkou škodu“.

Svatý Irenej se poté, co mluví o apoštolské posloupnosti jako o záruce ve vytrvávání v Božím slově, zaměřuje na onu „svrchovanou a nejstarobylejší a všem známou“ církev, kterou „založili a zřídili v Římě nejslavnější apoštolové Petr a Pavel“, a zdůrazňuje tradici víry, jež v ní skrze posloupnost biskupů dospívá až k nám. Pro Ireneje i pro všeobecnou Církev se tak biskupská posloupnost římské církve stává dokladem, měřítkem a zárukou nepřerušeného předávání apoštolské víry: „S touto církví se pro její dominantní postavení (propter potiorem prinicipalitatem) musí shodovat každá církev, tedy všichni věřící, ať žijí kdekoliv, protože v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice...“  Apoštolská posloupnost, ověřená na základě společenství s římskou církví, je tedy měřítkem vytrvávání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry, která mohla prostřednictvím tohoto kanálu od počátků dojít až k nám: „Tímto způsobem a touto posloupností dospěla až k nám tato tradice a hlásání pravdy, které je v Církvi předáváno od dob apoštolů. To je nejúplnější důkaz toho, že existovala jen jedna a táž oživující apoštolská víra, jež byla uchována a předána v pravdě“.

Podle těchto svědectví antické Církve spočívá apoštolský charakter církevního společenství ve věrnosti víře a praxi apoštolů, skrze niž je zabezpečeno historické a duchovní spojení s Kristem. Apoštolská posloupnost biskupské služby je cesta, která zaručuje věrné předávání apoštolského svědectví. To, co představují apoštolové ve vztahu Pána Ježíše k prvotní Církvi, analogicky představuje služebná posloupnost ve vztahu prvotní a současné církve. Není to nějaké prosté hmotné spojení, je to spíše historický nástroj, jenž používá Duch svatý, aby zpřítomnil Pána Ježíše, hlavu lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládání rukou a modlitbu biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: On sám k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců. On sám působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou, v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme pocítit, že jsme milováni a že jsme byli přijati do srdce Boha. – On je – především při mši svaté - takto viditelně a slyšitelně kamenem na Siónu, jejž klade Otec v síle svátostného působení svého Ducha; On je vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán. 

Apoštolská služba biskupů, kněží a jáhnů má být k tomu zárukou. Příkladem je papež Petr, jenž ve svém prvním listu vybízí:

Milovaní!
Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.


"Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Tato slova našeho Učitele, Pána nad smrtí a nad naším věčným životem čteme v perikopě svatého evangelia podle sepsání Miláčka Páně – Orličníka. On, „pneumatoforos“ apoštolské tradice ukazují její konkrétní formu: cestu jako formu edukace, vyvedení Duchem svatým z temnot hříchu a neřestí, uzdravování především duchovních nemocí, které přijali apoštolové a jejich nástupci od Ježíše, Uzdravovatele až ke vzkříšení.


O pokorných učednících evangelia, které je Ježíšovou cestou, pravdou a životem a současně vede k přijetí těchto ideálů ve svátostech, kde se s Ním setkáváme osobně, jako s naší Cestou, s Pravdou evangelia a Životem věčným, řekl Svatý otec Benedikt XVI. při setkání s představiteli španělských univerzit a jejich studenty:

"Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“. Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.

Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou.

Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“. Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel.

Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme."

Ten, kdo našel Pravdu – Ježíše ve svátosti křtu, ve znovuzrození své duše a v naději svého těla na zmrtvýchvstání, hledá a nachází Jej při hledání pravdy znovu a znovu jako její princip i ideál. Jeho srdce se nechvěje úzkostí. Věří ve vzkříšení, V život věčný s Ježíšem.

      Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte."
      Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?"
      Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
      Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci." 



Confr. Ad Magnesios. 6, 1; str. 5, 668;
Adversus haereses, III, 3, 1; str. 7, 848;
Adversus haereses, III 3, 2: str. 7, 848;
Parmenides, 135d;
ibid. III, 3,3; str. 7, 851;
Caritas in veritate, 30)


O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nechals pro nás připravit mešní svatební hostinu,
jako pro své apoštoly a učedníky,
Ježíši, cesto k Siónskému večeřadlu,
ke Skále slavící Tvou nekrvavou oběť.
Prvního z apoštolů, Petra, jsi vybídl,
aby řekl pravdu o Tobě,
že jsi Mesiáš, Syn Boha živého –
a na Skále, na Kéfovi, jsi založil svou stavbu Církve,
Ježíši, Pravdo každého chrámu Ducha svatého.
Zmrtvýchvstalý ses ukázal Panně Marii, ženám, Knížeti apoštolů, Jedenácti i učedníkům.
Svěřils jim tak tradici apoštolského vyznání i Božího Ducha:
Vyznání, že jsi vstal z mrtvých
a že ve Tvé Církvi se Tvé umučení, smrt a vzkříšení zpřítomňuje
při letniční události každé mše svaté.
V ní se při svatém přijímání dáváš:
Cesto, Pravdo a náš Živote.
Amen.



Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...