sobota 27. května 2017

Slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista a 7. neděle velikonoční



V Nebi




Druhým vrcholem velikonoční doby je liturgické slavení události sestoupení Ducha svatého o Letnicích padesát dní po zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Novéna, devět dní modliteb, které předcházely sestoupení slíbeného Parakléta, Utěšitele na apoštoly a učedníky, začíná požehnáním Ježíšovým, které udělil svým nejbližším, těm, jimž se čtyřicet dní ve slávě zmrtvýchvstání ukazoval a připravoval je na okamžik modlitby plné víry ve vzkříšení a v jeho svatodušní zpřítomnění ve svátosti křtu, znovuzrození z vody a Ducha svatého. K tomuto požehnání vyvedl své učedníky na Olivetskou horu, svěřil jim misijní přikázání a uložil jim, aby na modlitbách očekávali v Horní místnosti seslání Svatého Ducha, zrození Církve.

Proto o této slavnosti Nanebevstoupení Ježíšova, které jsme slavili ve čtvrtek uplynulého týdne a které je zahájením Svatodušní novény, modliteb touhy po Duchu, jenž znovu roznítí naši víru ve zmrtvýchvstáním svým duchovním plamenem, je , jak uvádí tuto slavnost Svatý otec Benedikt XVI. v jedné z promluv pronesené před několika lety, „křesťanské společenství vyzváno, aby obrátilo pohled k Tomu, který čtyřicet dní po svém vzkříšení před ohromenými Apoštoly „byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Jsme proto voláni k obnově naší víry v Ježíše, který je jedinou pravou kotvou spásy všech lidí. Jeho výstup na nebesa otevřel cestu k naší konečné vlasti, kterou je ráj. Nyní nás silou svého Ducha podpírá v každodenní pouti po zemi.“

Po té, co Pán vystoupil na Nebesa, učedníci se shromáždili k modlitbě ve Večeřadle spolu s Matkou Ježíšovou a společně vzývali Ducha Svatého, který je měl naplnit silou, aby svědčili o zmrtvýchvstalém Kristu, jak o tom čteme v dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů:

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

O společenství modlitby, kdy se duchovní i pozemští příbuzní společně modlili, připravovali se na příchod Osoby Ducha svatého, platí, že je založil a formoval, vedl k vyznávání víry a k pravidelnému setkávání nikoli člověk, ale sám On, Paraklétos, uvádějící při mši svaté a ve svátostech do plné pravdy.

Prorocky o tomto společenství „nebe na zemi“, o Církvi, zpívá svatý Žalmista:

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. 

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.

„Poslušnost pravdě očišťuje duši,“ říká papež Benedikt XVI.: „A soužití se lží ji znečišťuje. Poslušnost pravdě začíná malými každodenními pravdami, které mohou být často náročné a bolestné. Tato poslušnost pak sahá až k bezvýhradné poslušnosti Pravdě samotné, kterou je Kristus. Tato poslušnost nás nejenom očišťuje, ale především osvobozuje ke službě Kristu a tím spáse světa, která přitom vždycky začíná poslušným očištěním vlastní duše skrze pravdu. Můžeme ukazovat cestu k pravdě jedině tehdy, pokud se my sami v poslušnosti a trpělivosti necháme očistit pravdou.“¨

Samotná pravda je Ježíš Kristus, jak On sám říká při Poslední večeři, když podává obšírně nauku rodící se Církve o Duchu svatém. On, Paraklétos, uvádí do plné Pravdy, vede k poznání plné reality, jíž je setkání s Ježíšem zmrtvýchvstalým, „naplněnou pravdou“. Ti, kdo Jej přijímají, jsou ve svátosti křtu a pak při svatém přijímání Jeho těla a krve „posvěcováni pravdou“ – přijímají závdavek svého vzkříšení.

A k nově vyvoleným arcibiskupům o tomto posvěcení sebe a svěřených Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě řekl:
„…Kristus samotný se jako Dobrý Pastýř sám stal Beránkem, aby na sebe vzal zevnitř úděl nás všech; aby nás nesl a ozdravil zevnitř. Prosme Pána, aby nám daroval být v jeho stopách spravedlivými Pastýři, „ne proto, že musíme, ale dobrovolně jak to chce Bůh – ochotně - abychom byli vzorem svému stádci“.
V tomto duchu píše první papež ve své první epištole o postoji a hledání, který vede i v utrpení pro Ježíše a pro Jeho Církev vzhůru, do Nebe:


Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.


Na Zelený čtvrtek, při své první mši svaté na této zemi předává Ježíš formou eucharistické, totiž trinitární modlitby svůj testament, který souhrnně vyjádří při požehnání učedníkům při svém Nanebevstoupení na hoře Oliv. Předtím tedy na tento okamžik připravuje svými řečmi na rozloučenou. Naléhá „na důležitost svého „návratu k Otci“ jakožto vyvrcholení celého svého poslání. Přišel totiž na svět, aby přivedl člověka k Bohu nikoli pomyslně - jako filosof či mudrc - ale reálně, jako pastýř, který chce přivést ovce do ovčince. Tento „exodus“ do nebeské vlasti, který Ježíš prožil v první osobě, podnikl zcela pro nás. Pro nás sestoupil z Nebe a pro nás tam vystoupil po té, co se ve všem připodobnil lidem, byl ponížen až ke smrti kříže a sestoupil na dno maximálního oddálení od Boha. Právě proto se v Něm Otci zalíbilo, „povýšil“ Ho a vrátil Mu plnost jeho slávy, ale nyní i spolu s naším lidstvím. Bůh v člověku - člověk v Bohu: toto je nyní pravda nikoli teoretická, ale skutečná. Proto křesťanská naděje, založená na Kristu, není iluze, ale - jak říká list Židům – „v ní máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“, kotvu, která proniká do Nebe, kam nás Kristus předešel.
A čeho jiného má člověk každé doby více zapotřebí než právě tohoto pevného zakotvení své vlastní existence? Opět tedy onen překrásný smysl Mariiny přítomnosti mezi námi. Jako první učedníci obraťme pohled k Ní a budeme bezprostředně odkázáni k realitě Ježíše: Matka posílá za Synem, který už není fyzicky mezi námi, ale očekává nás v domě Otcově. Ježíš nás vyzývá, abychom nezůstávali hledět vzhůru, ale abychom sjednoceni v modlitbě prosili o dar Ducha svatého. Neboť jenom tomu, kdo „se zrodí shůry“, totiž z Ducha Božího, je otevřena brána do nebeského království…“ – příprava na vstup do Nebe, do níž nás Ježíš, náš Pán, zve prostřednictvím svých apoštolů, svátostných služebníků, jak zaznamenává Jeho trinitární modlitbu, v Duchu svatém, svatý Jan v evangeliu:

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."





O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Do Nebe jsi pozval své učedníky,
Ježíši na Olivetské hoře
shrnující své učení o Tobě, Otci a Duchu svatém
i svou modlitbu v Duchu svatém k Otci,
prodromos všech eucharistických mešních modliteb
a zároveň rozeslání,
jež jsi misijním olivetským přikázáním dal:
„Jděte do celého světa, učte všechny národy,
křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“
- Ty jsi s námi po všechny dny až do skonání věků
– až do příchodu ve slávě,
kdy tato chvíle přijímání Tvého těla a krve
se naplní
Tvým pozváním z Olivetské hory
k Tobě,
do Nebe.

Amen.