sobota 24. června 2017

Communicatio a nepřátelství

 

12. neděle v mezidobí




Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých, čteme v prvním čtení mešní liturgie této neděle z knihy proroka Jeremiáše: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"

Před týdnem v modlitbě po svatém Přjímání při rozjímání Chvíle s Benediktem, jsme s Ježíšem, naším Pánem, mohli mluvit o poslední z apoštolských dvojic, které On vyslal do světa, aby připravili na příchod svátostných služebníků Jeho Církve – oni, dosud kandidáti kněžského svěcení a biskupské konsekrace.

Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský nemuseli nutně prožít doutnající budoucí hřích Jidášova nepřátelství vůči Ježíšovi, budoucí umlouvání s mnohými – z Velerady, podvolení se duchu zla v tlaku "elity" na izraelský lid: "Udejte ho!"; i počátek jidášského rozhodnutí: "Udám ho!"¨

Jidášova "antikonverze", svobodné rozhodnutí postavit se proti Božímu Synu, a tím proti Bohu, mohlo najít své hrůzyplné uskutečnění později. Z praxe exorcistů známe vícero případů, kdy samotný vymítající ďábla byl jím posednut. Opustil – v tradičním smyslu svátost nižšího svěcení - zradil ji, a tím zradil Ježíše, jemuž sloužil, v případě kněžství opustil tuto službu, zradil nikoli jen své sliby, které dal při kněžském svěcení, ale především víru v Ježíše, pak především vztah k Němu, který tuto víru zakládá a sílí.

Už toto mohl zakusit apoštol, rozhodující se svobodně pro cestu ďáblovy zrady, když plnil Ježíšův příkaz, s nímž poslal svých Dvanáct: "Vyhánějte zlé duchy..."

Do třetice mohli poznat, a patrně, jak lze právem usuzovat z tohoto Ježíšova slova při poslání apoštolů, Šimon Kananejský i Jidáš Iškariotský poznali moc ďábla v člověku, když vymítali, a zakusili nepřátelství těch, mezi něž byli poslání. Nepřátelství přesahující lidská měřítka a chápání: antipoda božského. 

Prorok Jeremiáš v této poslední formě přijímání a zápolení s nepřátelstvím těch, k nimž jej Pán poslal, byl jejich předchůdcem, vzorem a dokonce předobrazem zápasu Ježíše, pravého Pomazaného:

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!


Žamista, zpívající následující duchovní píseň, je svatým proto, že na rozdíl od Jidáše přijal na své strastiplné cestě svobodu, vysvobození od Pána, svého Boha, nechal se jím, jako ubožák, vysvobodit z rukou zlosynů.

Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce! 

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.

Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.

Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe.

Svatý otec Benedikt XVI. píše ve svém zamyšlení o tajemství úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu v kapitole „Communio - komunita a poslání“ o apoštolech, kteří, když vyšli "do celého světa, aby hlásali evangelium všemu stvoření". Byli konfrontováni se zlem v prostředí judaismu, v řeckém, helénistickém prostředí Římské říše s profánním, "sekularizovaným" pojetím a životním stylem v duchu "koinonie", společenství.

Koinonia samotná je oproti tomu stále více se zvýrazňující tajemství přebývání Nejsvětější Trojice...

V latinském překladu posvátného Písma je použit latinský ekvivalent „communicatio“. Ten odkazuje na ontologický základ slova communio, společenství sjednoceného s Ježíšem vrcholně v nejsvětější chvíli Svatého přijímání. Jak příše papež Benedikt XVI., "vtělený Syn je "communiem" mezi Bohem a člověkem. Být křesťanem není ve skutečnosti nic jiného, než účast na tajemství inkarnace, nebo podle formule svatého Pavla: Církev, pokud a jak dalece je Církví, je "Tělem Kristovým" (t.j. účastí člověka na communiu  mezi člověkem a Bohem, které je vtělením Slova). Pokud toto pochopíme, pak nám bude zřejmá neoddělitelnost Církve a Eucharistie, svátostného communia a communia obce."

Nepochopení, nedorozumění, jsou počátkem hříchu v mysli, který vede k prvnímu Apoštolskému koncilu: k obrácení se k Duchu Ježíšovu a Otcovu, aby byl zavčas hrozící rozkol překonán.

Ovšem jen ten, kdo je srdce pokorného a věřícího především v Ducha svatého – oproštěn od sebe - koncil, jak se tomu mohlo stát již při onom prvním, nezneužje pro svou pýchu a nevěru.

Prevence proti takovému zneužití jsou slova Apoštola v druhém čtení z listu do Říma o Ježíši Kristu a o Adamovi, vyznání pravých dějin, dějin spásy, v nichž se má duše apoštola i každého křesťana stále orientovat, aby při putování tímto světem neztratila směr cesty do nebe.




Bratři!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.


"V evangeliu této neděle podle sepsání svatého Matouše," řekl Svatý otec Benedikt XVI. při jedné z poledních promluv při Pozdravení andělském, "nacházíme dvě Ježíšova povzbuzení pro ty, kdo jsou Ježíšem poslání do prostředí, které je nebo se po slovu víry stává vůči nim nepřátelským. Na jedné straně "nebojte se lidí" a na druhé "bojte se" Boha. Jsme tedy vybídnuti zamyslet se nad rozdílem, který existuje mezi lidským strachem a bázní Boží. Strach je přirozená dimenze života. Již od nejútlejšího věku se objevují různé formy strachu, které se pak ukáží jako imaginární a rozplynou se; jiné, které se vynoří později, mají zřejmé základy v realitě. Ty je třeba překonávat lidským úsilím a důvěrou v Boha. Existuje však, zejména dnes, jedna forma hlubšího strachu, existenciálního typu, jež nezřídka vede do úzkosti; rodí se z pocitu prázdna, jež se váže k jisté kultuře, prostoupené rozsáhlým - teoretickým i praktickým - nihilismem.

Tváří v tvář širokému a rozmanitému panoramatu lidských strachů praví Boží slovo jasně: kdo se "bojí" Boha, "nemá strach". Bázeň Boží, kterou Písmo definuje jako "počátek pravé moudrosti", se kryje s vírou v Boha, s posvátným respektem k jeho autoritě nad životem a světem. Být "bez bázně Boží" je totéž jako stát na jeho místě a cítit se pány dobra a zla, života a smrti. Kdo se však bojí Boha, postřehne v sobě bezpečí, které zakouší dítě v náručí své matky. Kdo se bojí Boha je klidný i uprostřed bouří, protože Bůh, jak nám zjevil Ježíš, je Otcem plným milosrdenství a dobroty. Kdo jej miluje nemá strach: "Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach počítá s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti". Věřící se tedy ničeho neděsí, protože ví, že je v rukou Božích, ví že zlo a nerozum nemají poslední slovo, ale že jediným Pánem světa a života je Kristus, Slovo vtěleného Boha, který nás miloval až k obětování sebe samého, když zemřel na kříži pro naši spásu.

Čím více rosteme v této důvěrnosti s Bohem, proniknuté láskou, tím snadněji přemáháme každou formu strachu. V dnešním evangelním úryvku Ježíš několikrát opakuje tuto pobídku: nemít strach. Ujišťuje nás tak jako apoštoly, jako svatého Pavla, jemuž se zjevil ve vidění během noci ve zvláště obtížné situaci jeho působení: "Neboj se - řekl mu - protože já jsem s tebou". Plně ujištěn Kristovou přítomností a upokojen jeho láskou nebál se ani mučednictví."




Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."


a též : Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.: Hledět na probodeného, Centrum pro studium demokracie a kultury,  Brno 1996, p. 55-67)


O. Vladimír





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJMÁNÍ


Na prázdninové putování
na roky prázdnin končící slavnou mučednickou smrtí,
po níž následuje dar – odměna:
vzkříšení ve Tvém jménu,
Ježíši v Nejsvětější Koinonii
Otce a Ducha,
vycházejí Tebou poslaní apoštolové,
mezi nimi i Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský.
Dnes je – misionáře svátostného kněžství – poučuješ.
Svou katechezí o strachu je vedeš k bázni:
vůči Tobě, Otci, Duchu svatému v Církvi;
tak jsou vyzbrojeni k exorcismu
i chráněni před mocí satana,
aby se jako katechumeni vyšších svěcení
– kněžského a biskupského –
stali při vymítání nejen imunní vůči atakům nečistého ducha,
ale aby jeho nepřátelství,
zaseté a pěstované v duších lidí,
kteří se vůči nim na jejich apoštolské cestě nepřátelsky postaví,
přemohli bázní před Svatým,
která vychází z communicatio,
niterného vztahu jejich lásky k Tobě,
kterého jsme nyní přijali jako Pána a Přítele Svaté koinonie Otce a Ducha;
a před Posvátným,
jež by mohlo zažít jen láskou naplněné společenství 
– koinonia Šimona Kananejského a Jidáše.
Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...