Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Krize na Golgotě

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." 
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. 
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. 
Dříve než učedníci porozumějí Písmu a trojímu proroctví Ježíšovu o Jeho zmrtvýchvstání, dříve než uvěří a jsou naplněni vše lidské přesahující radostí Ducha svatého, nejprve porozumějí „sestoupení k mrtvým“. Poznáním o Ježíšově sestoupení do smrti jsou uváděni do pravého porozumění, do krize. Ta začíná hrůzou jidášské zrady v Getsemanské zahradě, pokračuje pro mnohé úzkostnou bezesnou nocí na Velký pátek, vrcholí drastickým průvodem Křížové cesty a pro některé setrváním pod Ježíšovým křížem, když umírá.
Zvláště ti, kdo vytrvali na Golgotě nejblíže Ježíšovi, mohou dosvědčit Jeho slova, které při umírání pronášel: Hle, Tvá matka, ...Tvůj syn...Otče, odpusť jim. Žízním...Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil! Dokonáno jest!
Těmito slovy vede Ježíš k posouzení, k porozumění dění, které nastalo. Víme ovšem z líčení smutku učedníků na emauzské cestě, když Neznámému – samotnému Ježíši - o Něm vyprávějí plni smutku a nevěry v Jeho zmrtvýchvstání, že jen Ježíš – po Jeho nanebevstoupení Jeho Duch - mohou pomoci, aby porozuměli nastalé situaci. Aby vstoupili do stavu, jemuž se podle řeckého ekvivalentu říká „krize“
Jen Duch Ježíšův dává schopnost se zorientovat. Nestačí poznání. Nestačí láska k Bohu. Je třeba přijmout Jeho Ducha, spojit se tak s Ježíšem zmrtvýchvstalým a přebývajícím „po pravici Otcově“, abychom mohli dobře „krinein“ - posoudit situaci – vyjít z krize cestou Ježíšova a tím i svého zmrtvýchvstání.
Tuto putování Ježíše Krista, sestoupení do „pekel“, vložil Duch svatý prostřednictvím apoštolů do Apoštolského symbola.
K čemu to dochází? Poněvadž neznáme svět smrti, můžeme si tento proces překonání smrti představit jen pomocí obrazů, které nikdy úplně neodpovídají skutečnosti. Nicméně nám i s celou svou nedostatečností pomáhají pochopit něco z tajemství. Liturgie používá k popisu Ježíšova sestupu do noci smrti slova žalmu Invitatoria Liturgiae Horarum: „Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody!“ Brána smrti je zavřena, nikdo se odtamtud nemůže vrátit. Neexistuje klíč k této železné bráně. Jen náš Pán Kristus má její klíč. Jeho Kříž otevírá brány smrti, brány neodvolatelné. Ony již nejsou nepřekročitelné. Jeho Kříž, radikalita jeho lásky je klíčem, který otevírá tyto brány. Láska Toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít - tato láska má moc otevřít onu bránu. Tato láska je silnější než smrt.
Velikonoční ikony východní Církve ukazují Krista, jak vstupuje do světa mrtvých. Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je světlo. „Noc se rozjasní jako den, tmy jsou jako světlo“ vyznává žalmista. Ježíš, který vstupuje do světa mrtvých, na sobě nese stigmata: jeho rány, jeho utrpení se stala mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Při pohledu na ně lze v představách slyšet dokonce i modlitbu Jonášovu: „Z hlubin pekelných jsem volal a tys vyslyšel můj hlas“. Vtělením se Syn Boží zcela sjednotil s lidskou bytostí - s Adamem. Avšak teprve v momentě, kdy koná extrémní úkon lásky sestupem do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny čekající lidi a vede je ke světlu.
Nyní se tedy lze ptát: Co tento obraz vyjadřuje? Jaká novost skrze Krista skutečně nastala? Duše člověka je totiž už stvořením sama o osobě nesmrtelná. Co nového tedy přinesl Kristus? Ano, duše je nesmrtelná, protože člověk je jedinečným způsobem přítomen v paměti a lásce Boží i po svém pádu. Jeho síla však nestačí k tomu, aby se pozvedl k Bohu. Nemáme křídla, která by nás donesla do takové výše. Přesto však nic jiného nemůže člověka věčně nasytit než být s Bohem. Věčnost bez tohoto sjednocení s Bohem by byla zavržením. Člověk nedokáže dosáhnout výše, ale touží po výši: „Z hloubi volám k tobě“ - Pouze Zmrtvýchvstalý Kristus nás může dovést ke sjednocení s Bohem, tam kam nemohou dosáhnout naše síly. Žijeme v objetí jeho Těla a ve společenství s jeho Tělem přistupujeme k srdci Boha. Pouze tak je přemožena smrt. Jsme svobodní a náš život je nadějí.
A toto je radost Velikonoční vigilie: jsme svobodní. Ježíšovým Vzkříšením se láska zjevila jako silnější než smrt, silnější než zlo. Láska Mu umožnila sestoupit a zároveň mu dala sílu vystoupit. Sílu, jejímž prostřednictvím nás s sebou nese. Sjednoceni s jeho láskou, neseni na křídlech lásky, jako osoby, které milují, sestupujeme spolu s Ním do temnot světa a víme, že právě takto s Ním také vystoupíme.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7560 ze 7. 4. AD MMVII

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Vládce Ježíši,

sestoupením do pekel – předpeklí,

jsi uplatnil moc svého zmrtvýchvstání,

dříve než jsi třetího dne

o nedělním jitru

oslavený opustil pouta smrti

a vzkříšený vyšels v tomto těle,

aby ses ukázal všem, kdo byli vyučeni Duchem svatým

a stali se svědky Tvého vzkříšení.

Ukaž nám této noci,

že v našem životě a v dění ve společnosti a v současném světě,

jsme schopni se zorientovat

jen když věříme ve Tvé zmrtvýchvstání:

když žijeme – spojeni svátostně s Tebou -

v mysteriu vzkříšení

jako svědci nebe

pro ty, kdo se dosud neodvrátili

od sestupu do pekel.

Amen.

VELKÝ PÁTEK AD MMXVII

Duši svírá úzkost:

„Bude válka?“

„Jak bezbranné ovce

půjdeme na porážku

poháněni saracénským bičem?“

Beránek už byl obětován:

dnes ve tři hodiny

Ježíš Tvou úzkost, muky od nepřátel a smrt

přijal na svůj Kříž!

Skutečnou příčinou nezřízené touhy po tom, co se tak často nazývá „zabezpečením“, je strach z vnitřní věčné prázdnoty. Nikdy dřív neplatilo biblické varování o Bohu a mamonu tak doslova jako dnes – protože duše, která ztratila Boha, musí se klanět mamonu.

Z tohoto lpění na majetku pramení strach ze smrti, hrůza, že ztratíme všechno, co jsme nashromáždili, že se naše časné zabezpečení rozplyne ve věčnou nejistotu.

Takový strach ze smrti, jakým trpí moderní pohan, se v několika směrech liší od strachu, který má ze smrti věřící člověk. Pohan se bojí, že ztratí své tělo a svůj majetek; věřící člověk se bojí, že ztratí svou duši. Věřící člověk se bojí Boha se synovskou bázní, asi tak, jako se věrný syn bojí milujícího otce; pohan se také bojí, ale ne Boha, nýbrž svého bližního, který by jej snad mohl ohrožovat. Odtud narůstá cynismus, podezřívavost, neúcta, hádky a válka. Bližního je třeba zabít, když ne mečem, tedy slovem, protože je nepřítelem, jehož je třeba se bát. Moderní pohan, odmítající pokračování života ve svém potomstvu, rozsévá kolem sebe smrt. Popírá nesmrtelnost své vlastní duše a zároveň odpírá nesmrtelnost svému rodu, když potlačuje svou reprodukční schopnost – a tak dvojím způsobem skládá hold strachu ze smrti. Freud říkal, že existuje úzký vztah mezi láskou a smrtí. Ten existuje skutečně, ale jinak, než si to Freud představoval. Láska, chápaná jako samotný sex, přináší smrt, když obětuje lidský druh rozkoši jednotlivce. Láska, chápaná ne jako funkce žláz, ale jako akt intelektu a vůle, obsahuje tak v sobě smrt, protože je ochotná zemřít, aby mohl žít milovaný. Tato láska však zároveň přemáhá smrt vzkříšením. Ale pro nevěřícího člověka se stala smrt místo empirického faktu metafyzickou úzkostí.

Svět se bojí právě těch věcí, o kterých náš Pán říkal, že se jich bát nemáme. Říkal, že se nemáme bát smrti, že se nemáme bát, budeme-li pro svou víru „povoláni na kobereček“, že se nemáme bát ekonomické nejistoty ani budoucnosti.

Ale Pán nám také řekl, čeho se bát máme: následků soudu, nebudeme-li správně žít, rouhání proti Duchu svatému, lakomství a zapření své víry.

Moderní člověk úplně převrátil tento pořádek věcí, kterých je třeba se bát. Věci, před kterými nás Spasitel varoval, bere na lehkou váhu, ale třese se před tím, čeho se podle Spasitelova příkazu bát nemáme.

Někdy je jeho chorobný strach překryt mlčením: to platí zvláště o skutečnosti, kterou je smrt. Moderní člověk chce na smrt úplně zapomenout, nebo pokud se mu to nedaří, zakrýt ji tak, aby nerušila, maskovat ji. Je mu trapně v přítomnosti smrti, neví, jak potěšit a co říci. Všechno v jeho chování odporuje křesťanskému naučení: „Pamatuj na svůj konec“. Každý rozhovor o smrti považuje za morbidní; přitom se zasměje veselohře, kde je zabit nějaký tucet lidí a vydrží vzhůru do půlnoci nad detektivkou o vraždě. To je také smrt a vzrušuje ho, ale on se zajímá o okolnosti, které smrt způsobují, a ne o věčné následky smrti, které jsou jedině důležité. Taková moderní necitlivost k smrti je necitlivostí k osobnosti, k mravnímu řádu...

biskup Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Křesťanská akademie Řím 1978, p. 217 - 220

Až se zastaví,

skloní k modlitbě,

k setkání s věčností,

která se vtělila,

při Klekání

každé koleno

a každý jazyk vyzná:

„Ty jsi Pán mého života,

Ježíši Kriste!“

pak bude přemožena nepravost

těch, kdo zrazují národ,

zatracují svou rodinu, vlastní duši.

Na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne, ve chvíli, kdy před dvěma tisíci lety na Golgotě zemřel Ježíš Kristus obětní smrtí, jíž nám všem nabídl vysvobození z moci satana, hříchu a věčné smrti, se zastaví každý věřící. Konají se bohoslužby na památku jeho smrti, která přináší zotročené duši svobodu. Na některých místech se dokonce zastaví na chvilku veřejný život: lidé ustanou od práce, zůstanou v modlitbě stát na místě, kde jsou. V tuto chvíli nezní zvony klekání. Je ticho.

Tímto tichem začínají Velkopáteční obřady. V katolických chrámech, při zhasnutých svících s obnaženými oltáři kněz s věřícími pokleká v tichu, v prostraci spočine na zemi presbytáře spojen s Božím Synem, jenž spočinul na Kříži.

Již od počátku svatého Třídení, na Zelený čtvrtek o mši svaté slavené na památku Poslední večeře Páně, vstupuje do tohoto ticha každý, kdo následuje Ježíše v Mysteriu spolu s knězem do Gethsemanské zahrady, k adoraci, jíž začíná první vigilie Svatého týdne.

Na počátku, dopoledne Zeleného čtvrtku, začíná  - často o svatodušní deváté hodině – slavnostní shromáždění v katedrálních chrámech biskupa, kněžstva a Božího lidu, při němž kněží obnovují své sliby, které dali při svěcení.

Biskup světí při mši svaté olej nemocných, katechumenů a křižmo.

Tím je předávána Tradice tříletého veřejného působení Ježíše Krista na této zemi, kdy nejprve povolal apoštoly, budoucí biskupy, kdy uzdravoval, mazal svatým olejem, mocí Ducha svatého nemocné; kdy uzdravení na těle a duši vyznávali:

„Ty jsi Ježíši, Boží Syn!“

Stávali se nositeli Ducha svatého, nositele Tradice, stávali se katechumeny, uchovávajícími tuto Tradici.

Nakonec světí křižmo, svatý olej, jímž Duch svatý rukou biskupa pomazává pokřtěné k duchovnímu boji, dává dary, charismata, sílu k duchovnímu vítězství v mysteriu biřmování, je užíván i ke svěcení svátostných služebníků Církve, tedy i biskupa, jenž jej nyní světí pro své budoucí kněze a nástupce.

Z katedrály, z biskupství se roznášejí svaté oleje o Zeleném čtvrtku přes den do každé farnosti. Je přinášen nový kvas, o němž píše Apoštol: „Nyní slavte svátky …s novými nekvašenými chleby“: katechumeni, nemocní, biřmovaní i svátostní služebníci mají rozhojňovat  přijímáním Ducha svatého společenství Církve „poctivostí a životem podle pravdy“.

Od této chvíle utichá vnější činnost.

Pamatuji se na počátek svatého Třídení ve městě, kde jsem jako kaplan pomáhal s rozdílením svatých olejů pro celý vikariát pro kněze, kteří se pak rozjížděli slavit svaté Triduum ve svých farnostech. Náš velký gotický kostel, katedrála, byl na Zelený čtvrtek od této chvíle otevřen a pak na Velký pátek a Bílou sobotu od rána až do večera. Již na Zelený čtvrtek místo oběda – byl jen čaj s chlebem – sestoupila farní hospodyně o francouzských holích z prvního patra děkanství a vstoupila do kostela, kde byl stálý výstav Nejsvětější svátosti. Zde zůstávala celé hodiny v adoraci. Mezitím se střídali v modlitbě v kostele další a další věřící.

My kněží jsme se mohli připravovat na bohoslužby v četných farnostech. Posvátnost a vnitřní síla, která se rozlévala do našich duší v takovém prostředí modlitby, nesla naši kněžskou službu. Mohli jsme prožívat, jak se při slavení svatých tajemství Bůh dotýká země, slyšet slova Ježíšova, přijímat Jeho Ducha, který dává poznávat prvotiny budoucího vzkříšení.

Povznesení duše k Bohu, pokoj a síla Ducha Božího přesahovaly vše pozemské: nebylo nic nesnadného zachovat přísný velkopáteční půst. Den byl protkán radostí, kterou přinesla Ježíšova láska: oběť na Kříži.

Na Velký pátek budeme konat památku umučení a smrti Páně, budeme adorovat Krista Ukřižovaného, budeme se účastnit jeho utrpení pokáním a postem. Obrátíme svůj pohled „k tomu, kterého probodli“ a budeme moci čerpat z jeho probodnutého srdce, z něhož prýští krev a voda jako z pramene; z onoho srdce, z něhož prýští láska Boží ke každému člověku, se nám dostane Jeho Ducha. Doprovoďme tedy také o Velkém pátku Ježíše, vystupujícího na Kalvárii, a nechme se Jím vést až ke kříži a obdržíme dar Jeho obětovaného těla.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci 20. dubna  AD 2011; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14440)

Kéž Svatý týden a zvláště Velikonoční Třídení prožijeme ve ztišení, v němž může při adoraci a svaté liturgii mocně působit Duch svatý, Duch Ježíšova vzkříšení, který nás vyzbrojuje k pozemskému a duchovnímu boji.

S vítězem nad smrtí, naším Pánem Ježíšem Kristem, končí tento boj vítězně v nebi.

O. Vladimír