4. neděle velikonoční

Tajemství povolání ke kněžství

Ježíš řekl:     "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."    Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.    Ježíš proto řekl znovu:     "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti." 

Liturgie čtvrté neděle velikonoční, řekl v homilii před několika roky Svatý otec Benedikt XVI., nám podává jeden z nejkrásnějších obrazů prvních staletí Církve znázorňujícího Pána Ježíše jako Dobrého Pastýře. Evangelium svatého Jana v desáté kapitole líčí zvláštní rysy vztahu mezi Kristem Pastýřem a jeho stádcem, vztahu natolik těsného, že ovce z jeho ruky nikdo nemůže vytrhnout. Jsou s Ním totiž sjednoceny poutem lásky a vzájemného poznání, které jim zaručuje nezměrný dar života věčného. Postoj ovcí k Dobrému Pastýři je evangelistou prezentován současně dvěma specifickými slovy: slyšet a následovat. Tyto výrazy vyjadřují základní charakteristiky těch, kdo jsou Pánovými učedníky. Nejprve je to naslouchání Jeho Slovu, ze kterého se rodí a kterým se sytí víra. Jedině ten, kdo je pozorný vůči hlasu Páně, je s to vyhodnotit ve svém svědomí správná rozhodnutí, aby jednal podle Boha. Ze slyšení pak plyne následování Ježíše: jednání učedníků následuje, je-li v nitru slyšeno a přijímáno Mistrovo učení, aby bylo denně žito.

Exkluzivním povoláním žít učení svého Mistra je učednictví, jímž je podíl na jeho kněžství, svátostném kněžství, které si připomínáme o této neděli Dobrého pastýře. Ti, kdo jej každodenně slyší a následují ve svátostné formě a zasvěcení svého života jsou katoličtí kněží; ti, kdo nejsou nositeli svého kněžství, své vůle, své osobní cesty setkání s Bohem a „stavění mostu“ mezi Bohem a člověkem, ale Ježíšova kněžství, s nímž jsou svátostně spojeni, a tak mohou Jeho prostřednictvím Bohu naslouchat a cestou, kterou je Ježíš, Jej následovat.

Úžas nad existencí Boha, Trojjediného Boha, který je inspirací ke „slyšení a následování“, ke vstoupení do Božího království přijetím obětní smrti Ježíše Krista za naše hříchy, vstup do Církve, do níž vede jen jedna cesta, jen jeden vstup, dveře, o němž prohlašuje dnes v úryvku evangelia Ježíš, že je jím on sám, ukázal papež Benedikt XVI. přede dvěma lety v promluvě k seminaristům milánské arcidiecéze na vztahu ke kněžství jednoho ze svých předchůdců:

Kněžství: jak drahocenný dar! Vy, drazí seminaristé, kteří se připravujete na jeho přijetí, učte se již nyní jej okoušet a závazně prožívat drahocenný čas trávený v semináři. Arcibiskup Montini během svěcení v roce 1958 právě v tomto dómu řekl: „Začíná kněžský život: báseň, drama, nové tajemství… zdroj ustavičné meditace...stálý předmět objevování a úžasu; kněžství je vždycky novostí a krásou pro toho, kdo o něm přemýšlí s láskou...je uznáním Božího díla v nás“.

Ježíšovo vyjádření podstaty jeho poslání, i jeho osoby a přirozenosti: „Já jsem dveře k ovcím“, odhaluje tajemství plného vstoupení Božího díla do naší duše a do naší tělesnosti. Odhaluje i tajemství Ježíšovy osoby vzhledem k osobě jeho kněží, spojnici Ducha svatého, jímž je kněžské svěcení, mysterion charaktéru, jímž se muž – věřící katolický křesťan – stává v témže Duchu vstupem, Ježíšovou branou ke spojení s Trojjediným Bohem ve svátostech a svátostinách Církve, v jejím Magisteriu, učení a morálce. O podmínkách této kněžské cesty řekl Svatý otec milánským seminaristům:

Pokud se Kristus za účelem vytváření Církve svěřuje do rukou kněze, musí se také kněz bezvýhradně svěřit Jemu: láska k Pánu Ježíši je duší a důvodem služebného kněžství, stejně jako jeho podmínkou, protože On svěřil Petrovi poslání pást jeho stádce: „Šimone, miluješ mne více než ti zde?... Pas mé beránky“.

Druhý vatikánský koncil připomněl, že Kristus „jedná skrze své služebníky, a tak zůstává vždycky původcem a pramenem jednoty jejich života. Kněží tedy dosáhnou jednoty svého života, když se spojí s Kristem tím, že budou uznávat Otcovu vůli a obětovat se pro stádce sobě svěřené. Budou-li žít jako on, dobrý Pastýř, najdou přímo v uskutečňování pastýřské lásky pouto kněžské dokonalosti, které stmelí v jednotu jejich život i činnost“. Neexistuje protiklad mezi osobním dobrem kněze a jeho posláním. Pastorační láska je dokonce jednotícím prvkem života, který začíná stále důvěrnějším vztahem ke Kristu v modlitbě, aby bylo žito naprosté darování sebe samých stádci, aby Boží lid rostl ve společenství s Bohem a byl výrazem společenství Nejsvětější Trojice. Každá naše činnost má totiž za účel přivádět věřící ke sjednocení s Pánem a prospívat růstu církevního společenství ke spáse světa.

Spojení s Ježíšem ve svátosti kněžství znamená naprosté sjednocení se s Ním, nakolik to je na této zemi možné. Celibát i v době před příchodem Ježíše Krista byl jako spirituální zasvěcení znamením této dosažitelné lidské mety, vyjadřující lásku a také úžas vůči Božímu dílu ve světě.

Zářivé znamení této pastorační lásky a nerozděleného srdce je kněžský celibát a zasvěcené panenství. V hymnu svatého Ambrože jsme zpívali: „Rodí-li se v tobě Syn Boží, uchovej život v nevinnosti“. „Přijmout Krista – Christum suscipere“ je často se opakující motiv kázání svatého milánského biskupa: „Kdo přijímá Krista uvnitř svého domu – říká – je napájen radostí největší.“ Pán Ježíš jej mocně přitahoval a byl hlavním argumentem jeho reflexe a kázání, ale především výrazem živé a důvěrné lásky. Láska ke Kristu se týká bezpochyby všech křesťanů, ale získává jedinečný význam pro celibátního kněze a pro toho, kdo odpověděl na povolání k zasvěcenému životu: pouze a vždycky v Kristu se nachází pramen a vzor denně obnovovaného přitakání Boží vůli. „Jakými pouty byl Kristus svázán?“ – ptával se svatý Ambrož, který s nebývalou silou hlásal a pěstoval panenství v Církvi a zároveň prosazoval důstojnost ženy. Odpovídal: „Nikoli provazy, ale pouty lásky a citem duše“. A ve známém kázání o panenství napsal: „Kristus je pro nás vším: toužíš-li zahojit své rány, on je lékařem; jsi-li soužen horečnou žízní, on je pramenem; tísní-li tě vina, on je spravedlností; potřebuješ-li pomoc, on je mocí; bojíš-li se smrti, on je životem; toužíš-li po ráji, on je cestou; utíkáš-li před temnotami, on je světlem; hledáš-li potravu, on je pokrmem“.

Vůle po uzavření manželství patří k podstatě lidské přirozenosti. Následovat Ježíše Krista v kněžství a v celibátu, znamená dvojí zvláštní spojení s Ním: ve zřeknutí se své vůle ohledně této „podstaty“ a přijetí zvláštního podílu na jeho božské přirozenosti, což obojí se rovněž zvláštním způsobem „vpisuje, vrývá (charattei)“ do lidské přirozenosti katolického kněze. Pak se ukazuje pro rozjímání o kněžství rovněž jako zcela podstatné učení o jednotě lidské a božské vůle Ježíše Krista, jak se projevila na samotném počátku, předzvěsti jeho smrtelného zápasu v Getsemanské zahradě: předehře povolání ke kněžství.

Toto tajemství Olivetské hory předkládá současně s přehledem rozvíjení tohoto zápasu ve vyjádřeních prvních koncilních formulací o povolání Ježíše Krista Velekněze papež Benedikt XVI.:

Čím je „moje“ vůle v protikladu k „tvé“ vůli? Kdo je v tom protikladu obsažen? Otec a Syn? Anebo člověk Ježíš a Bůh, trojjediný Bůh? Nikde jinde v Písmu svatém nenahlížíme tak hluboko do tajemství Ježíšova nitra jako na Olivetské hoře. Není náhoda, že zápas staré Církve v porozumění postavě Ježíše Krista nabyl konečné podoby ve vírou proniknutých úvahách o modlitbě z Olivové hory.

Tato událost je výchozím bodem v zamyšlení papeže Benedikta XVI. nad  prolnutím božské a lidské vůle v postavě Ježíše Krista.

Nicejský koncil (325) vyjasnil křesťanský pojem Boha. Tři osoby – Otec, Syn a Duch svatý – jsou jedno, v jedné Boží „podstatě“. O více než sto let později se pokusil chalcedonský koncil (451) pojmově uchopit prolnutí božství a lidství v Ježíši Kristu, a to formulací, že v něm osoba Božího Syna „nesmíšeně a nerozděleně“ zahrnuje a nese obě přirozenosti – lidskou a božskou.

Tak je zachována nekonečná rozdílnost Boha a člověka, stvořitele a tvora: lidské bytí zůstává lidským, božské zůstává božským. Ježíšovo lidské bytí se nerozplývá v jeho božství, ani se tu neredukuje. Je cele sebou samým, a přece je drženo božskou osobou Logu. Výraz „jedna osoba“ zároveň vyjadřuje radikální jednotu ve zrušené a překonané různosti přirozeností, jednotu, do níž v Kristu Bůh vešel s člověkem. Tuto formuli – dvě přirozenosti – jedna osoba – vytvořil papež Lev Veliký s intuicí dalece přesahující dějinný okamžik a ihned se mu dostalo nadšeného souhlasu koncilních otců.

Ale byla to anticipace: konkrétní význam ještě nebyl vyměřen. Co znamená „přirozenost“? Ale především, co znamená „osoba“? Protože to ještě nebylo vyjasněné, říkali mnozí biskupové po chalcedonském koncilu, že raději budou myslet po způsobu rybářů než aristotelsky; formule zůstávala temná. Proto je recepce Chalcedonu nanejvýš spletitá, probíhala za nesmírných bojů. K jednotě se nakonec nedospělo: pouze římská a byzantská církev přijala koncil a jeho formulaci definitivně. Alexandrie (Egypt) zůstala raději u výrazu „zbožštěná přirozenost“ (monofyzitismus); v Orientě zůstala Sýrie skeptická vůči pojmu osoby v té míře, v jaké se přece jen zdál být na újmu Ježíšova reálného lidství (nestoriánství). Více než pojmy ovšem působily odporující si typy zbožnosti – zatěžovaly rozdíly náboženským cítěním a vyhrocovaly je až k neřešitelnosti.

Ekumenický koncil v Chalcedonu zůstane pro Církev všech dob závazným nasměrováním do tajemství Ježíše Krista. Ovšemže je nutné si je nově osvojovat v kontextu našeho myšlení, kde pojmy „přirozenost“ a „osoba“ oproti minulosti už mají jiný význam. Toto úsilí o nové osvojení musí jít ruku v ruce s ekumenickým dialogem, který je nutno vést s předchalcedonskými církvemi, abychom znovu nalezli ztracenou jednotu v samém centru křesťanství – v přiznání se k Bohu, který se v Ježíši Kristu stal člověkem.

On přišel, abychom měli prostřednictvím jeho svátostných služebníků, jeho kněží „život“ a abychom jej měli ho „v hojnosti." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Regina caeli, Náměstí svatého Petra 15.5: AD 2011

a na setkání se seminaristy a řeholníky, Milán 2. 6. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;

kard. Giuseppe Montini, Homilie při svěcení 46 kněží, 21. června 1958;

Presbyterorum Ordinis, 14

S. Ambrosius, Expos. Evangelii secundum Lucam, V, 16;

S. Ambrosius, De virginitate, 13,77; 16,99;

z knihy Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, II. díl, Barrister and Principal, o. s., Brno 2011, p. 104-105)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Zvláštním způsobem zavolal Tebe,

Ježíši Kriste, Bůh Otec,

abys svou vůli ukázal jako zcela sjednocenou s Jeho božskou

na prahu velikonočních událostí posledního – Svatého týdne

Tvého pozemského života před Tvým ukřižováním a zmrtvýchvstáním.

Zvláštním způsobem vyřkl Tebe, Logos,

který jsi o Letnicích Duchem,

jenž z Tebe a z Otce vychází,

shromáždil definitivně ovce do jednoho ovčince,

do jednoho stádce, jemuž jsi Ty branou

a do nějž jsi branou:

tou může duše vstoupit díky Tvým kněžím

a jej opustit, svedena satanem.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

kterými nám v promluvách i ve své knize o Tobě

odkrývá trinitární tajemství kněžství Tvých svátostných služebníků:

oni jsou Tvou branou, dveřmi,

za nimiž čeká duši spása a tělo oslavení:

život v hojnosti.

Amen.

III. neděle velikonoční

Jacopo Pontomo Večeře v Emauzích

Nedělní večer vzkříšení: 

symbolon víry a mše svatá

V prvním čtení dnešní neděle ze Skutků apoštolů slyšíme společné vyznání papeže Petra a spolu s ním Jedenácti: o veřejném svatodušním působení Ježíše z Nazareta mezi lidem Galileje, Judska, Samařska a krajiny Týru a Sidónu. Hovoří ti – a jejich jménem svatý Kníže apoštolů – kdo od chvíle Seslání Ducha svatého slaví Nejsvětější eucharistickou oběť. Srdce, které se rozněcuje plamenem Ducha svatého na stupních posvátného liturgického dění, naplňuje i mysl a Duch svatý dává slova tomuto společnému kázání „židům a všem jeruzalémským občanům“. Těm, kdo jsou Boží mocí otevřeni pro přijetí Slova, podobně jako Jej přijímali ti, kdo byli zasaženi v uplynulých několika letech „mocnými činy, divy a znameními, které, jak věděli i nynější posluchači, konal Bůh skrze něho mezi nimi“. V tuto chvíli kázání papeže s Jedenácti zde stáli i ti, kdo věděli, že on, Ježíš z Nazareta, byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl. K nim se nyní obrací svatý Petr, když říká: „A vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili.“ Jim nyní svědčí První z apoštolů, vyznává víru, předává slovo Církve, které bylo svěřeno ženám, apoštolům a učedníkům, včetně dvou emauzských, během čtyřiceti dní po Ježíšově zmrtvýchvstání: dokonává se vyznání víry, k němž Ježíš při třech letech své veřejné činnosti vedl své následovníky: „Ty jsi Mesiáš!“, „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ – „Ty jsi Kristus!“; „Ty jsi můj Pán a můj Bůh!“ – Nyní ve slovu svatého Petra: „Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci.“

Tak se v kérygmatu formuje symbolon víry od Apoštolského ve sbírkách kánonů západních i východních, vyznání tajemství Nejsvětější Trojice a jednoty lidsví a božství v Ježíši Kristu Formlule Damasovy, , symbola Clementinsko-augustiniánského, vyznání víry Quicumque z duchovní tradice připisované svatému Athanasiovi přes vyznání ekumenických koncilů v Nikáji a v Konstantinopili shrnutém později v Nicejsko-cařihradském vyznání až po vyznání víry, Credo koncilu Tridentského. Všechna a další z nich vyznávají: Ježíš, náš Spasitel, Kristus, Boží Syn třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Papež emeritus Benedikt XVI. k tomu poznamenává: „Každou neděli v Krédu obnovujeme vyznání své víry ve zmrtvýchvstání Krista, překvapivou událost, která je klíčem křesťanství. V Církvi se všechno chápe počínaje tímto velkým tajemstvím, které změnilo běh dějin a které se zpřítomňuje v každé Eucharistické oběti. Existuje však liturgická doba, v níž tato ústřední skutečnost křesťanské víry, ve svém doktrinálním bohatství a nevyčerpatelné vitalitě, bývá předkládána věřícím zvláště intenzivním způsobem, aby ji stále více objevovali a věrněji žili: je to velikonoční doba. Každý rok „ve Svatém třídenní ukřižovaného, zesnulého a vzkříšeného Krista,“ jak to nazývá svatý Augustin, Církev v modlitbě a pokání znovu prochází závěrečné úseky Ježíšova pozemského života: jeho odsouzení na smrt, výstup na Kalvárii, kam nesl svůj kříž, jeho oběť pro naši spásu, jeho uložení do hrobu. „Třetího dne“ pak Církev znovu prožívá jeho vzkříšení. Je to Pascha, přechod Ježíše ze smrti do života, v němž se naplňují starobylá proroctví. Celá liturgie velikonoční doby zpívá jistotu a radost Kristova vzkříšení.“

…Stále musíme obnovovat své přilnutí ke Kristu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Zpráva o jeho vzkříšení z mrtvých nestárne a Ježíš je stále živý a živé je jeho evangelium. „Víra křesťanů „ poznamenává svatý Augustin „je Kristovo zmrtvýchvstání.“ Skutky apoštolů to jasně vysvětlují: „Bůh poskytl lidem důkaz pro to, aby uvěřili, tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ Nestačila totiž smrt, aby dokázala, že Ježíš je opravdu Boží Syn, očekávaný Mesiáš, proto „V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil k lidem:  "Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "

Žalmista vyzpívává blaho, hojnou radost po Otcově pravici před Jeho tváří, jako primární vyznání víry „Syna člověka“, Ježíše, v jehož Duchu zpívá:

Ukaž mi, Pane, cestu k životu.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. 
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. 
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. 
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. 

Ježíšovo „Credo“ pronesené prorocky, zástupně Žalmistou k Otci přijímají ti, kdo „se odvrátili od prázdného způsobu života“ po kázání, po vyznání víry v Nejsvětější Trojici a ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista, která hlásali a hlásají svatí apoštolové a misionáři.

„Během dějin,“ říká Svatý otec Benedikt XVI., „tolik lidí zasvětilo svůj život jedné věci, kterou považovali za spravedlivou a zemřeli. - A zůstali mrtví. Pánova smrt ukazuje nesmírnou lásku, kterou nás On miloval až k tomu, že se za nás obětoval; ale pouze jeho vzkříšení je „bezpečným důkazem,“ je jistotou, že to, co Ježíš říká, je pravda, která platí pro nás, pro všechny časy. Tím, že ho Otec vzkřísil, Ho oslavil. Svatý Pavel píše v listu k Římanům: „Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“. Je důležité znovu zdůraznit základní pravdu naší víry, jejíž historická pravdivost je bohatě dokumentována, třebaže dnes, stejně jako v minulosti, nechybí ti, kteří to různými způsoby uvádějí v pochybnost nebo to dokonce popírají. Oslabení víry v Ježíšovo vzkříšení činí pak svědectví věřících slabým. Jestliže ochabne v Církvi víra ve vzkříšení, všechno se zastaví, všechno se rozdrolí. Naopak přilnutí srdcem i myslí ke Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, mění život, osvěcuje celou existenci osob i národů. Což nedodává odvahu a prorockou smělost a vytrvalost mučedníkům naší doby právě jistota, že Kristus vstal z mrtvých? Což setkání s živým Ježíšem neobrací a neuchvacuje tolik mužů a žen, kteří od počátku křesťanství i nadále opouštějí všechno, aby ho následovali a dali do služby evangelia svůj život? „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, marné je naše kázání, marná je naše víra“… Ale On vstal z mrtvých!

A předal dědictví svého zmrtvýchvstání, své vyznání, že Jej Otec mocí Ducha svatého vzkřísil z mrtvých jako Tradici Nejsvětější Trojice, Symbolon víry, které ve svém prvním listu první papež „traduje“ – předává jako své papežské „Credo“ předává křesťanům v Církvi: jejím jednotlivým obcím.

   Milovaní!
Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat. 

„Hlásání, které v těchto dnech znovu a znovu slyšíme,“ uvedl při jedné ze svých generálních audiencí Svatý otec Benedikt XVI., „je právě toto: Kristus vstal z mrtvých a je Živý a my se s Ním můžeme setkat. - Jako se s Ním setkaly ženy, které se ráno třetího dne, v den po sobotě, odebraly ke hrobu, jak se tam setkaly s učedníky překvapenými a ohromenými, co jim sdělovaly ženy; jak se s ním setkalo tolik dalších svědků v dnech následujících po vzkříšení. A také po Jeho nanebevstoupení. Ježíš i nadále zůstával mezi svými přáteli, jak to ostatně předpověděl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Pán je s námi, se svou Církví, až do konce časů. Osvíceni Duchem svatým členové prvotní Církve začali otevřeně a beze strachu hlásat velikonoční zvěst. A tato zvěst, předávaná z generace na generaci, dospěla až k nám a se stále novou silou zaznívá každý rok o Velikonocích.

„Tuto neděli,“ řekl papež emeritus Benedikt XVI., „se nám například nabízí dojemný příběh dvou emauzských učedníků. Po Ježíšově ukřižování se vracejí bezútěšně domů ponořeni do smutku a zklamání. Během cesty spolu hovoří o tom, co se událo v těch dnech v Jeruzalémě. A právě tehdy se přiblížil Ježíš, začal k nim mluvit a vyučoval je. „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvil proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy“. A začal pak od Mojžíše a přes všechny proroky a vysvětlil jim všechna Písma, která se na něj vztahovala. Toto Kristovo vyučování, vysvětlování proroctví, bylo pro emauzské učedníky jakoby neočekávaným zjevením, které je osvítilo a posílilo. Ježíš dává nový klíč k četbě Bible a všechno se jim teď zdá jasné, všechno míří právě k tomuto okamžiku. Neznámý souputník si je získal svými slovy a oni ho požádali, aby s nimi zůstal na večeři. Přijal pozvání a usedl s nimi ke stolu. Evangelista Lukáš píše: „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“. A právě v té chvíli se jim otevřeli oči a poznali ho, „on jim však zmizel“. A oni plni údivu a radosti si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“

V celém liturgickém roce, zvláště pak během Svatého týdne a velikonočního oktávu, je s námi na cestě Pán a otvírá nám Písmo. Dává nám tak pochopit toto tajemství: všechno mluví o něm. A to by mělo zapálit také naše srdce. A nejen naše srdce, ale také náš pohled: otevřou se nám oči. Pán je s námi a ukazuje nám cestu. Tak jako dva učedníci poznali Ježíše při lámání chleba, tak také dnes my při lámání chleba nacházíme jeho přítomnost. Emauzští učedníci jej poznali a vzpomněli si na okamžiky, ve kterých Ježíš jim lámal chléb. A toto lámání chleba nám připomíná první eucharistii slavenou při Poslední večeři, když Ježíš rozlámal chléb a dal sám sebe učedníkům, a tak předznamenal svou smrt a své vzkříšení. Ježíš láme chléb také s námi a pro nás, zpřítomňuje se nám ve Svátosti eucharistie, daruje nám sám sebe a otvírá naše srdce. Ve Svátosti eucharistie a setkání s jeho slovem, u těchto dvou stolů - slova a posvěceného chleba a vína - můžeme také my poznat Ježíše. Každou neděli tak společenství znovu prožívá Pánovy Velikonoce a přijímá od Spasitele jeho přikázání lásky a bratrské služby. Drazí bratři a sestry, ať radost těchto dnů posílí naše věrné přilnutí ke Kristu ukřižovanému a vzkříšenému. Nechme se především uchvátit úžasem nad Jeho vzkříšením.“

 
Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne prvního po sobotě do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.    Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"    Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."    A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.    Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"    Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9254

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Rozlomil jsi chléb při večeři v emauzském hostinci,

Ježíši,

Dárce plnosti naší víry: Symbola víry

v Nejsvětější Trojici

a v Tvé zmrtvýchvstání

zpřítomněného jednotou chleba - „způsoby“, speciei,

která je viditelná,

s Tebou, Chlebem věčného života po transubstanciaci.

Láskyplně a pokorně vedeš k této víře učedníky,

k nimž se Ty, Zmrtvýchvstalý, připojuješ na cestě do Emauz;

dokud neuvěří ve Tvé zmrtvýchvstání,

zůstávají stát „celí smutní“.

Jakmile začneš čerpat z hlubiny Slova, Písma, jímž jsi Ty,

ukazuje jim dílo Nejsvětější Trojice a Zmrtvýchvstání,

takže – zprvu implicitně touží jít „na mši svatou“,

přijmout Tvé tělo a krev,

když prosí: „Kyrie, zůstaň s námi!“

´Eleison´: již se připozdívá!

Tvůj Duch, od Otce seslaný, jim otevře srdce,

když působí stejně jako při Poslední večeři.

- Rozlomíš chleba;

oni v něm uvidí Tebe –

a jejich duše jsou naplněny radostí:

vírou a Tvým Duchem.

Amen.

II. neděle velikonoční - PROVODNÍ

Tvrdé srdce mění pastýře ve vlky

Křesťanská víra stojí a padá s pravdivostí svědectví, že Kristus vstal z mrtvých. Jestliže toto popřeme, lze sice z křesťanské tradice pořád ještě utvořit řadu přesných představ o Bohu a člověku, o tom, čím člověk je, a čím by měl být – jasný a čistý duchovní pohled na svět – ale křesťanská víra je mrtvá- Vztah k Bohu slábne, osobnost Ježíše, Božího Syna ; která i ve ztroskotání zůstává velikou, se vzdaluje naší schopnosti poznávat do hloubky. Mysl člověka slábnoucího ve víře, v poznávání pravdy, zůstává čistě v tom, co je lidské, a každou autoritu, včetně autority Ježíšovy Jeho Církve, přijímáme jen potud, pokud je nám její poselství pochopitelné. Autorita Boha, autora nás i vesmíru, přestává být už měřítkem; tím je pouze náš vlastní úsudek, který z Jeho dědictví vybírá, co se nám zdá užitečné. Což znamená, že jsme ponecháni sami sobě. Poslední instancí našeho ghetta je náš vlastní úsudek.

Ježíš vstal z mrtvých. Událo se opravdu cosi nového, co mění svět i lidskou situaci. On se stává měřítkem pravých hodnot, které vedou duši k věčné spáse. Na Něj se můžeme spolehnout. V Něm se ukázala plnost pravdy, jíž je Bůh; On božství ukazuje na svém a ve svém Synu.

Hledajícím ještě zůstává otázka zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří Tě ukřižovali? - Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že Ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč jsi se ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví máme důvěřovat?

Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům země, aby nebylo pochyb?

To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje svoje dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho přitom mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jeho Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími.

Můžeme vnímat, ak „Boží myšlení přesahuje naše myšlení“, poznávat a chápat toto božský způsob jednání. On dává svobodu, daruje a probouzí tak lásku. Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým?

Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 300-301.

O. Vladimír Mikulica

Ve Skutcích apoštolů čteme o zvratu, jenž nastal po Letnicích, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly: ti, kteří byli o neděli zmrtvýchvstání Ježíše Krista společně shromážděni za zavřenými dveřmi plni strachu ze židů, se nyní scházejí na veřejném místě k modlitbě, v duchovním centru judaismu. Modlí se a pak uzdravují ty, kdo k nim zasaženi působením Ducha přicházejí, aby slyšeli apoštolské kázání o zmrtvýchvstání Ježíše, našeho Vykupitele.

    Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. 
    Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.


Žalm „Nechť řekne dům Izraelův“: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky provází o této naděli, nazývané „v albách“, novokřtěnce, neofyty, přicházející po týdnu, kdy se v křestních bílých šatech denně účastnili mystagogických katechezí. Nyní je za modliteb a zpěvů poprvé čistí, perou v nádrži či jezírku křestního pramene. Osmidenní „teoretických“ katechezi v plném smyslu tohoto slova se završuje jejich uvedením do praxe: slyší o svátosti smíření, podobně jako svatý Jan, Miláček Páně, v závěru svého evangelia dosvědčuje ustanovení této svátosti poté co jedenáctý apoštol svatý Tomáš odhalil svou nevěru ve svědectví Církve o Ježíšovu zmrtvýchvstání. A poté mohou – vedeni slovem i příkladem bratří a sester, kteří přijímají tuto svátost, k ní poprvé přistoupit: odříci se všeho, co oslabuje pohled víry, vzácného daru, vzácné hřivny.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! 
Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.

Svatý Evangelista, jenž zapsal pro všechny věky svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista Jej představuje jako Pána dějin světa i lidské duše: On je počátkem a cílem smyslu všeho stvořeného. Uvádí tak v Apokalypse, zjevení, jemuž se mu dostalo rovněž v den nedělní, v den Páně, slova, která zapsal ve svém evangeliu. Slova apoštola Tomáše, který uvěřil, poté co se dotkl Ježíšových ran, Ježíšova těla zmučeného a zmrtvýchvstalého, že jeho Mistra a Pán byl mrtev, a žije na věky věků: „Můj Pán a můj Bůh!“

    Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím." 
    Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. 
    Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později." 

Večer o Neděli zmrtvýchvstání jsou Ježíšovi učedníci pohromadě. V domě patřícímu podle tradice Marii, matce svatého Jana Marka. Na místě, kde měli slavit před třemi dny s Ježíšem Poslední zelenočtvrteční večeři, na místě, které je pro evangelistu, Miláčka Páně, jehož slova o dnešní neděli čteme ve dvou úryvcích, obzvláště cenné: zde přijal Ducha svatého, zde podle tradice ležel na prsou Ježíšových při označení Jidášovy zrady, zde přijal poprvé tělo a krev svého milovaného Mistra a Pána, zde mohl – dříve než Církvi nevěřící apoštol Tomáš - vyznat: „Můj Pán a můj Bůh!“

Orličníkův popis událostí Velké noci, prvního z prvních dnů v týdnu a po týdnu následujícího dne Vzkříšení, svědčí o historické události, která není mimo dějiny či nad dějinami, ale „rozráží rámec dějin“ a „dává jim novou dimenzi“, eschatologickou. Zmrtvýchvstání odkrývá nový prostor, který dějiny otevírá a působí nad ně a přes ně; vytváří definitivnost.

Proto není zmrtvýchvstání obdobnou historickou událostí jako Ježíšovo narození či ukřižování.

To první je znamením na úrovni zázraku, to druhé je znamením na úrovni pohoršení a bláznovství - i patrně jednou z hlavních příčin zrady Jidášovy.

Zmrtvýchvstání je kosmická a pozemská událost, v níž se život Ducha a přírodní zákony, jež dává a plně zná jen Bůh, protínají s úlekem, zděšením, údivem, nevýslovnou radostí i strachem učedníků a žen z protoapoštolského společenství Církve. Ti jsou dosud spoutáni úzkým pohledem na vlastní smrtelnou existenci těla a tušenou i vytouženou spásu své duše, již nyní osvobozeni nacházejí a přijímají ve velikonočních událostech posledního pozemského Ježíšova Svatého týdne na této zemi; v Něm nalezené a přijaté spásy duše, zpečetěné jejich vyznáním víry.

Tak uvěřili ženy po návratu od Ježíšova hrobu, apoštolové, kteří do něj vstoupili, učedníci na cestě do Emauz. Ti se stávají svědky „bilokace“: Ježíš zmrtvýchvstalý, který s nimi žil jako člověk a Boží Syn na této zemi, je po svém vzkříěení přítomen v duchovním rozměru kosmu, „po pravici Otce“ a v mci Ducha se ukazuje v jeruzalémském domě i na cestě z Jeruzaléma do Emauz v těle, které prošlo hrozným mučením a smrtí. S tmto svědectvím vstupují emauzští učedníci po vzkříšení svého Mistra a Pána do zjitřeného společenství večerní přípravy na postpentekostální slavnost mše svaté - do Večeřadla, do mešního prostoru Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a právě uplynulé Velké noci; Kleofáš a onen druhý učedník svědčí a přitom slyší od apoštolů shromážděných v Jeruzalémě shodné svědectví: Náš Pán vstal z mrtvých, jak sám řekl.

Právě na tomto vyznání stojí veškerý základ křesťanství a Církve. Pro toto svědectví přichází a sestupuje na apoštoly Duch svatý o Letnicích. Jen On umožňuje hlásat evangelium; říkat: Boží Syn, Ježíš Mesiáš, náš Pán, se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil z moci satana a svým zmrtvýchvstáním navěky spasil. Kdo uvěří a dá se pokřtít, přijme Jeho Ducha: zemře s Ježíšem Kristem ve křtu a s Ním v mysteriu znovuzrození vstane v ten samý den k věčnému životu.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: 
    "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." 
    Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." 
    On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." 
    Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." 
    Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 

Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 301

O. Vladimír Mikulica.

MODLITBA

Tvé tělo,

Ježíši, odsouzený nemilosrdným soudem,

vlky v rouše beránčím,

je branou milosrdenství

pro ty, kdo poznají tvrdost svého srdce:

Uzavření se Tvému Duchu,

jež působí slova a myšlenky modlitby

pronášená bez víry ve Tvé zmrtvýchvstání,

„slavení“ liturgie, v níž tvor oslavuje sebe

a nikoli „slávu“ , „doxén“, kterou je Tvůj kříž.

K téže izolaci vedou skutky milosrdenství

konané, jak píše Apoštol, ke smrti,

k vlastnímu odsouzení

– inspirované sebeláskou.

Úcta k Tvému tělu, bázlivé dotknutí se rány,

která svědčí o mém hříchu,

jenž pokaždé proklál Tvé srdce na kříži,

se stává branou,

která se o této neděli, o vzkříšení,

jež po týdnu v témž Večeřadle pro apoštola Tomáše následovalo,

otevřela pro všechny apoštoly,

aby mohli ve svatodušní svátosti při absolucích pronášet:

Absolvo te seu non absolvo te:

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého ti odpouštím“-

či „Non absolvo“- zadržuji tvé hříchy.

Amen.