sobota 28. října 2017

Ježíš - Slovo od Boha v Bibli je bez Církve nepoznatelný





30. neděle v mezidobí

V dnešním čtení z druhé knihy Mojžíšovy jsme prorokem svatým Mojžíšem připravování – Božím slovem, které předává – na plnost Ježíšova přikázání lásky, které zazní v evangeliu této neděle.

Překvapivým rysem Ježíšovy odpovědi v evangeliu je to, říká Svatý otec Benedikt XVI., že nastoluje vztah podobnosti mezi prvním a druhým přikázáním, definovaným také tentokrát biblickou formulací převzatou z kodexu svatosti obsaženém v Třetí knize Mojžíšově. Všimněme si tedy, že v závěru perikopy je oběma těmto přikázáním přisouzena role stěžejního principu, na kterém spočívá celé biblické zjevení: „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Slova evangelia, o nichž uvažujeme, ukazují, že být Kristovými učedníky znamená uvádět do života jeho přikázání, shrnutá v prvním a největším přikázání Božího zákona, v přikázání lásky. Také první čtení z Druhé knihy Mojžíšovy klade důraz na povinnost lásky; lásky dosvědčované konkrétně ve vztazích mezi lidmi, které mají být vztahem úcty, spolupráce a velkorysé pomoci. Bližní, kterého máme milovat, je také cizinec, sirotek, vdova a člověk nemajetný, tedy ti občané, kteří nemají žádného „zastánce“. Svatopisec si všímá nejmenších detailů, jako v případě předmětu, daného do zástavy jedním z těchto nuzných. V takovém případě se staví za tohoto bližního Bůh sám.

Toto praví Hospodin:
    "Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi.
    Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky.
    Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný."



Svatý David je naplněn láskou k Bohu. Je pomazaným - mesiášem, předobrazem lásky Mesiáše Ježíše Božího Syna k Otci:

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!

Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.

Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.



Ve druhém čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům vidíme konkrétní aplikaci nejvyššího přikázání lásky v jedné z prvních křesťanských obcí. Svatý Pavel píše Soluňanům a naznačuje, že jakkoli je poznal teprve nedávno, chová k nim úctu, a s láskou je nese ve svém srdci. Proto je označuje za „vzor pro všechny věřící v Makedonii a Achaji“. V nedávno založené obci jistě nechybějí slabosti a nesnáze, ale láska všechno překonává, všechno obnovuje, všechno přemáhá; totiž láska toho, kdo s vědomým svých omezení poslušně následuje slova Krista, božského Mistra, předávaném jeho věrným učedníkem. „A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení.“ „Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha“. Poučení, které můžeme dovodit ze zkušenosti Soluňanů, zkušenosti, která ji skutečně spojuje s každým autentickým křesťanským společenstvím, je to, že láska k bližnímu se rodí z poslušného naslouchání Božímu slovu. Jak důležité je tedy poslouchat Slovo a vtělovat je do osobní existence i do života komunity!

Bratři!
    Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku, třeba v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Acháji.
    Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Acháji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu.


Slovo Boží z evangelia podle sepsání svatým Matoušem, které o této neděli zaznívá, nám připomíná, že láska je souhrnem celého Božího zákona. Evangelista Matouš vypráví, že po té, co Ježíš trefnou odpovědí zavřel ústa saduceů, rozhodli se farizeové, že ho podrobí zkoušce. Jeden z nich, učitel zákona, se ho zeptal: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"


Otázkou probleskuje touha najít princip jednoty v různých vyjádřeních Boží vůle, jak je to vlastní staré židovské tradici. Byla to nesnadná otázka, vezmeme-li v úvahu, že Mojžíšův zákon probírá 613 předpisů a zákazů. Jak mezi nimi všemi rozlišit, která je největší“ Ježíš ale nezaváhá ani na okamžik, odpovídá pohotově: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání“ Ježíš ve své odpovědi cituje Šemá, modlitbu, kterou zbožný Izraelita recituje několikrát za den, zvláště ráno a večer. Je to provolání ryzí a naprosté lásky, jež patří Bohu, jako jedinému Pánu. Důraz je položen na celistvost této oddanosti Bohu, která se odráží ve výčtu tří mocností, definujících nejhlubší psychologickou strukturu člověka: srdce, duše a mysl. Termín mysl, diánoia, obsahuje prvek racionality. Bůh není pouhým předmětem lásky, úsilím vůle a citu, ale také intelektu, který proto nemá být z této oblasti vylučován. Pak ovšem Ježíš přidává něco, co ve skutečnosti učitel zákona nepožadoval: „Druhé je podobné: ´Miluj svého bližního jako sám sebe.´

    Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých, a zeptal se: "Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"
    Odpověděl mu: "'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." 


Při této eucharistické slavnosti uzavírající práci synodu, řekl před devíti lety papež Benedikt XVI. při výkladu biblickým mešních textů této neděle, jedinečným způsobem zaznamenáváme spojitost mezi láskyplným nasloucháním Bohu a nezištnou službou 
bratřím. Kolikrát jen jsme v minulých dnech vyslechli zkušenosti a úvahy zdůrazňující, jak naléhavě dnes vystupuje potřeba vnitřního naslouchání Bohu, pravdivějšího poznání jeho slova spásy, upřímnější sdílení víry, která je neustále sycena ze stolu Božího slova! Drazí a ctění Bratři, děkují vám za příspěvek, který každý z vás přinesl k prohloubení tématu Synodu: „Boží slovo v životě a poslání Církve.“ ...Všechny vás s láskou zdravím. 
My všichni, kteří jsme se účastnili prací synodu, odnášíme si obnovené vědomí, že prvotním úkolem Církve na počátku tohoto tisíciletí je především živit se Božím slovem, aby se úsilí o nové hlásání evangelia stalo účinným. Nyní je třeba pochopit, že je nutné slyšené slovo přeložit do úkonů lásky, protože jen tak se stává hlásání evangelia věrohodným, navzdory lidským křehkostem, jimiž jsou poznamenány osoby. To především vyžaduje důvěrnější poznání Krista a stále ochotnější naslouchání jeho slovu.

V tomto roce apoštola Pavla, řečeno jeho slovy: Běda mi, kdybych nehlásal evangelium“ si upřímně přeji, aby v každé komunitě s pevnějším přesvědčením docházelo k uskutečnění této Pavlovy horoucí touhy jako povolání ke službě evangeliu pro svět. Na počátku synodálních prací jsem připomínal Ježíšovu výzvu: “žeň je hojná“, a na tuto výzvu musíme neúnavně odpovídat navzdory těžkostem, na které narážíme. Tolik lidí hledá setkání s Kristem a s evangeliem, někdy dokonce aniž by si to uvědomovali. Tolik jich potřebuje znovu v Něm najít smysl svého života. Dávat jasné a sdílené svědectví života podle Božího slova, dosvědčeného Ježíšem, se tak stává nezbytným měřítkem, jak ověřit poslání Církve.

Čtení, která dnes nabízí liturgie k našemu rozjímání, připomínají, že plností Zákona, jako všech božských Písem, je láska. Kdo si tedy myslí, že pochopil Písma, nebo aspoň jakoukoliv jejich část a nebuduje prostřednictvím jejich chápání dvojí lásku k Bohu a k bližnímu, ve skutečnosti ukazuje, že je ještě daleko od pochopení jejich hlubokého smyslu. Ale jak prakticky plnit toto přikázání, jak žít lásku k Bohu a k bratřím bez živého a intenzivního styku se svatými Písmy?“ Druhý Vatikánský koncil tvrdí, že je „nutné, aby věřící měli rozsáhlý přístup k Písmu svatému“, aby lidé skrze setkání s pravdou mohli růst v ryzí lásce. Jde o požadavek, který je dnes nezbytný pro hlásání evangelia. A protože nezřídka styku s Písmem hrozí, že nebude „věcí“ Církve, nýbrž vystaven subjektivismu a svévoli, stává se nezbytným podporovat mohutnou a věrohodnou pastoraci poznávání Písma svatého, aby se v křesťanském společenství hlásalo, slavilo a žilo Slovo, vedouce dialog s kulturami naší doby, dávajíce se do služeb pravdy a ne módních ideologií a rozšiřujíce dialog, který chce Bůh vést se všemi lidmi. Za tím účelem se má pečovat obzvláště o přípravu pastýřů, kteří pak stojí v čele činností šířících biblickou praxi. Podporu si zaslouží úsilí o zakládání biblické hnutí mezi laiky, formace animátorů skupin, se zvláštní pozorností k mladým, stejně jako podpora šíření víry prostřednictvím Božího slova také těm, kteří jsou „vzdálení“, zvláště pak těm, kteří upřímně hledají smysl života.

Rád bych přidal mnoho dalších úvah, ale omezím se nakonec na zdůraznění, že výsadní místo, na kterém zaznívá Boží slovo, jež buduje Církev, je nepochybně liturgie. V ní se ukazuje, že Bible je kniha lidu a pro lid; je to dědictví, testament daný čtenářům, aby aktualizovali ve svém životě dějiny spásy, dosvědčené v tom, co bylo napsáno. Je tam ostatně vztah vzájemné vitální sounáležitosti mezi lidem a Knihou: Bible zůstává živou knihou s lidem, který ji čte; lid neexistuje bez Knihy, protože v ní nachází důvod svého bytí, své povolání, svou totožnost. Tato vzájemná sounáležitost mezi lidem a Písmem Svatým se slaví v každém liturgickém shromáždění, které díky Duchu svatému, naslouchá Kristu, protože to mluví On, když se v Církvi čte Písmo a když se přijímá smlouva, kterou Bůh obnovuje se svým lidem. Písmo a liturgie se tedy sbíhají v jediném cíli - přivést lid k rozhovoru s Pánem. Slovo, které vyšlo z úst Boha a dosvědčené v Písmu, se vrací k němu ve formě odpovědi modlícího se lidu.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při eucharistické slavnosti uzavírající XII. řádný synod biskupů na téma 26. 10. AD MMVIII; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10324;
Dei Verbum, 22)


O. Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ti, kdo v Tebe nevěří jako v Božího Syna,

Ježíši, jediné Slovo v Bibli,

by očekávali, že přikázání lásky uložíš k zachovávání

– a jako ovoce Ducha svatého –

již ve svém prvním veřejném kázání – Na hoře.

V něm ovšem vedeš k nutnosti milovat tím, že vykládáš v Duchu Svatém Tóru,

jíž jsi sám.

Na hoře vybízíš nejprve k lásce k nepřátelům,

abychom mohli dospět k přikázání milovat Boha a bližního

celým srdcem, duší a myslí.

Až nyní v jeruzalémském chrámu,

nedlouho předtím než sám svým příkladem ukážeš,

žes přijal příkaz milovat Otce a Jeho vůli

a každého člověka, aby byl vykoupen z moci satana plného nenávisti;

až v této chvíli před vrcholem božské a lidské lásky na Golgotě

dáváš příkaz milovat.

Současně pro mnohé znalce zákona, teology, nepochopitelně říkáš,

že na tomto přikázání stojí celá teologie před Tvým příchodem: 

Zákon a Proroci.

A protože jsi sám Tóra 

a Pantokratór nad všemi proroky, pravými i falešnými,

stojí na tomto Tvém novozákonním přikázání

teologie katolické - univerzální Církve.

Ty jsi Tóra a Ty jsi Bible;

a bez Tebe nelze mimo Církev Tebe – Bibli jako Svaté Písmo, Logos, 

pravdivě vyložit.

Vždyť Svaté Písmo – Ty Logos –

a hermeneutika proroků a antických nových Hermů, filosofů,

stojí na vrcholném vtělení Tvé lásky na Kalvárii

a na transformaci, proměně,

kterou přináší duši i tělu Tvou krví očištěného hříšníka

Unio Hypostatica, z níž a k níž vede zapsaný text a Ty, Boží Slovo,

Bůh a člověk,

v Písmu svatém ke spáse:

ke svatému křtu

a k transubstanciaci chleba ve Tvé tělo a vína ve Tvou krev.

Amen.

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dos...