sobota 9. prosince 2017

„Stará nebesa…s rachotem pominou…“
-       Panna Maria je klíčem k nové zemi a novým nebesům





2. neděle adventní


O tajemství odpuštění – odpustku – prorokuje svatý Izajáš, jak slyšíme v prvním čtení druhé neděle adventní. Tak pokračuje jeho útěšný, předsvatodušní letniční zpěv z úryvku minulé neděle, z „Rorate coeli“, které v Adventu spolu s ním zpíváme.


Předsvatodušní proto, že náš Spasitel Ježíš vzal z Otcovy ruky v síle Ducha, která se ukázala plně na Církvi až při prvních křesťanských Letnicích nikoli dvojnásobně, ale „sedmdesátsedmkrát“ za naše hříchy. On láskyplný Pastýř Církve.

   Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá:
   "Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla."
   Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozdvihni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!
   Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede."

Ze země vzešel člověk Ježíš, z lůna Neposkvrněné Panny Marie. Bůh Otec shlédl s nebe, poslal svého Syna, vtěleného v Nazaretě před dvěma tisíci lety.

Tak – v lůně Panny – začala královská svatba milosrdenství a věrnosti. Boha a člověka Ježíše s lidskou duší. Svatý David prorocky toto intimní spojení vyznává:

Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.

Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.

Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.


Stará nebesa a stará země jsou nakaženy hříchem, oddělením od Boha, jak zpíváme v jedné staročeské rorátní písni. Ve čtení z druhého listu svatého apoštola Petra slyšíme vysvětlení „rozdílu“, napětí mezi nebem a zemí, které jsou pro nás jako nové připraveny: je to shovívavé čekání Ducha svatého, který nás chce přijít utěšit ve chvíli, kdy konáme za své hříchy pokání, případně i za hříchy světa, spojeni s tím, který nebe a zemI na zemi v Nazaretě a Betlémě spojil svým početím a narozením, s Ježíšem, Božím Synem.

   Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.
   Ten den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem a země i všecko na ní bude souzeno.
   A tak všechno vezme za své. Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru. Ale my čekáme - jak on to slíbil nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.
   Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.


Jako jsme poznávali Ježíše – arché všech našich cest na počátku nového církevního roku, tak dnes slyšíme o arché, jímž je začátek evangelia podle sepsání svatého Marka a současně je tímto arché sám náš Pán Ježíš: můžeme pokračovat v rozjímání předešlého týdne a připravit se na vykročení do nového roku Ježíšova početí, narození, utrpení a zmrtvýchvstání – roku 2018.

Již týden prožíváme liturgickou dobu adventní: dobu otevírání na budoucnost Boží, dobu přípravy na Narození Páně - Vánoce, kdy se On, Pán, který je absolutní novinou, vydal přebývat mezi nás do tohoto upadlého lidstva, aby jej obnovil zevnitř, řekl při jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt XVI.

V liturgii Adventu zaznívá poselství plné naděje, které vybízí pozvednout zraky k poslednímu horizontu, ale současně v přítomnosti rozpoznávat znamení Boha-s-námi. V této druhé neděli adventní má Boží Slovo dojemné akcenty z takzvaného Druhého Izajáše, který Izraelitům, zkoušeným celá desetiletí v hořkém Babylonském exilu, zvěstuje konečně osvobození: „Těšte, těšte můj národ - praví Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť jeho soužení je u konce“. Toto chce učinit Pán v Adventu: mluvit k srdci svého lidu a jeho prostřednictvím k celému lidstvu, aby zvěstoval spásu. Také dnes se pozvedá hlas Církve: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu“. Pro národy ztrápené bídou a hladem, pro šiky uprchlíků, pro ty, kteří trpí těžkým a systematickým znásilňováním svých práv, se Církev stává stezkou, vedoucí na vysokou horu víry a hlásá: „Hle, váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí“.

Tato prorocká zvěst se uskutečnila v Ježíši Kristu. On svým kázáním a potom svou smrtí a zmrtvýchvstáním dovršil starobylá proroctví a zjevil hlubší a univerzálnější perspektivu. Zahájil exodus už nejenom pozemský, který jako takový je pouze provizorní, nýbrž radikální a definitivní: přechod z království nepravosti do království Božího, z nadvlády hříchu a smrti do vlády lásky a života. Křesťanská naděje proto sahá dále než legitimní čekání na sociální a politickou liberalizaci, protože Ježíš dal počátek novému lidstvu, které přichází „od Boha“, ale současně klíčí v této naší zemi do té míry, jakou se nechá zúrodnit Pánovým Duchem. Jde tedy o to plně vstoupit do logiky víry: věřit v Boha, v jeho plán spásy a současně se zasadit o budování jeho království. Spravedlnost a pokoj jsou totiž Božími dary, ale vyžadují muže a ženy, kteří jsou „zemí dobrou“, připravenou přijmout dobré zrno jeho Slova.
Pro přijetí Slova, Ježíše Krista je potřebné jej milovat. Milovat, a proto poznávat. Kompendium katechismu katolické Církve nám předkládá nauku o Božím plánu spásy, o posmrtném životě, o nových nebesích a zemi těmito otázkami a odpověďmi:


„Věřím ve věčný život“

207. Co to je věčný život?

Věčný život je onen život, který začne hned po smrti. Nebude mít konce. U každého bude předcházet zvláštní soud, vykonaný Kristem, soudcem živých i mrtvých, a bude potvrzen posledním soudem.

208. Co to je zvláštní soud?

Je to soud bezprostřední odměny, kterou každý hned po své smrti dostává od Boha ve své nesmrtelné duši, podle své víry a svých skutků. Touto odměnou je vstup do nebeské blaženosti, bezprostředně nebo po náležitém očištění, nebo věčné zavržení v pekle.

209. A co se míní výrazem „nebe“?

Výrazem „nebe“ se míní stav nejvyššího a konečného štěstí.
Ti, kdo umírají v Boží milosti a nemají zapotřebí dalšího očišťování, jsou shromážděni kolem Ježíše a Marie, andělů a svatých. Vytvářejí tak nebeskou Církev, kde vidí Boha „tváří v tvář“, žijí ve společenství lásky s Nejsvětější Trojicí a přimlouvají se za nás.

„Život ve své samé skutečnosti a pravdě je Otec, který skrze Syna v Duchu svatém, vylévá na nás jako pramen své nebeské dary. A pro svou dobrotu opravdu slibuje i nám lidem božské dary věčného života“.

210. Co to je očistec?

Očistec je stav těch, kteří umírají v Božím přátelství, ale, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, mají ještě zapotřebí očišťování, než vstoupí do nebeské blaženosti.

211. A jak my můžeme pomáhat očišťování duší v očistci?

V síle obcování svatých věřící ještě putující na zemi mohou pomáhat duším v očistci, tím, že za ně obětují modlitby, zvláště eucharistickou oběť, ale také almužny, odpustky a kající skutky.

212. V čem spočívá peklo?

Spočívá ve věčném zavržení těch, kteří svobodným rozhodnutím umírají ve smrtelném hříchu. Hlavním trestem pekla je věčné oddělení od Boha, v němž jedině má člověk život a štěstí, pro něž byl stvořen a po nichž dychtí. Kristus vyjadřuje tuto skutečnost slovy: „Pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně“.

213. Jak se srovnává existence pekla s nekonečnou dobrotou Boha?

I když Bůh „chce, aby se všichni dali na pokání“, přesto respektuje jeho rozhodnutí, protože stvořil člověka svobodného a odpovědného. A proto se sám člověk zcela nezávisle vylučuje ze společenství s Bohem ve chvíli své smrti, tvrdošíjně lpí na smrtelném hříchu, tím, že odmítá milosrdnou lásku Boha.

214. V čem bude spočívat poslední soud?

Poslední soud - všeobecný - bude spočívat v rozsudku blaženého života nebo věčného zavržení, které Pán Ježíš, až se vrátí jako soudce živých a mrtvých, vynese nad „spravedlivými i nespravedlivými“, kteří budou všichni před ním shromážděni. Po tomto Posledním soudu vzkříšené tělo se bude podílet na odměně, kterou duše dostala při zvláštním soudu.

215. A kdy nastane tento soud?

Tento soud nastane na konci světa, jehož den a hodinu zná pouze Bůh.

216. Co to je „naděje na nová nebesa a novou zemi“?

Po posledním soudu, sám vesmír osvobozený od otroctví porušení bude se
podílet na Kristově slávě, tím že slavnostně zahájí „nová nebesa a novou zemi“. Tak bude dosaženo plnosti Božího království, definitivní uskutečnění spásonosného plánu Boha „sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“. Bůh pak bude „všechno ve všem“, ve věčném životě.

„Amen“

217. Co znamená Amen, jímž končí naše vyznání víry?

Hebrejské slovo Amen, jímž také končí poslední kniha Písma svatého, některé modlitby Nového zákona i liturgické modlitby církve, znamená naše důvěryplné a bezvýhradné „Ano“ k tomu, co jsme vyznali, že věříme, zcela se spoléhajíce na toho, který je definitivní Amen“: Kristus Pán.





Stará nebesa a stará země pominou. Mezi nimi a mezi novými nebesy a zemí, o nichž dnes píše svatý Petr, je čas na kajícnost, na přípravu na dobrou smrt tím, že rozvíjíme prvotiny nebeského života již zde na zemi. Od chíle znovuzrození z vody a z Ducha svatého se spřádá tento blažený život na zemi v každé duši, která Ježíše poznává a miluje.
Advent je příležitostí jít touto naší kající a zároveň radostnou mariánskou cestou Královny Adventu, Panny Marie, k jejíž cti sloužíme ranní rorátní mše svaté.

Je to příležitost, jak řekl při své promluvě o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie papež Benedikt XVI., vystoupit s Marií na výšiny ducha, kde se dýchá čistý vzduch nadpřirozeného života a kde se kontempluje nejryzejší krása, jíž je svatost. Atmosféra dnešní slavnosti je zcela proniknuta velikonoční radostí. Dnes - zpívá antifona Magnificat - Maria vystoupila na nebe: radujte se, navždy vládne s Kristem. Aleluja. Tato zvěst k nám mluví o zcela jedinečné a mimořádné události, která je však určena k tomu, aby naplnila naději, štěstí, srdce každé lidské bytosti. Maria je totiž prvotinou nového lidství, je tvorem, v němž se tajemství Krista - vtělení, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení - již plně uplatnilo a vykoupilo jej ze smrti a přeneslo je s duší a tělem do království nesmrtelného života. Kvůli tomu je pro nás Panna Maria, jak připomíná II. vatikánský koncil, znamením jisté naděje a útěchy. Dnešní svátek nás pobádá, abychom upřeli pohled na nebe. A to ne na nebe vytvořené abstraktními idejemi, ani na nebe znázorněné uměním, nýbrž na nebe opravdové skutečnosti, kterou je Bůh sám: Bůh je nebe. On je naším cílem, cílem a věčným příbytkem, z něhož pocházíme a kam směřujeme.

Svatý Germán, biskup z Cařihradu v 8. století, v jednom kázání na svátek Nanebevzetí, obraceje se k nebeské Boží Matce se vyjadřoval takto: „Ty jsi ta, kterás prostřednictvím svého neposkvrněného těla znovu spojila Krista s křesťanským lidem, jako každý žíznivý běží k prameni, tak každá duše běží k Tobě, prameni lásky a jako každý člověk touží žít a vidět světlo, které nezapadá, tak každý křesťan touží po tom, aby vstoupil do světla Nejsvětější Trojice, kam jsi vstoupila Ty.“ Tytéž city nás mají dnes naplňovat, když kontemplujeme Marii ve slávě Boha. Když usnula pro tento svět, aby se vzbudila v nebi, ve skutečnosti prostě následovala naposled Syna Ježíše na jeho nejdelší a nejrozhodnější cestě, na jeho přechodu z tohoto světa k Otci.

Jako On a spolu s Ním odešla z tohoto světa, aby se vrátila do domu Otce. A to všechno není od nás vzdáleno, jak se snad na první pohled zdá, protože všichni jsme děti Boha Otce, všichni jsme bratři Ježíše a všichni jsme také děti Marie, naší Matky. A všichni jsme zaměřeni na štěstí. A štěstí, k němuž míříme, je Bůh. Tak jsme všichni na cestě k tomuto štěstí, které nazýváme nebe, a to je Bůh. Kéž nám pomáhá Maria, kéž nás povzbuzuje, aby opravdu každá chvíle naší existence byla krokem na tomto exodu, na tomto pochodu k Bohu, a jež tak činí přítomnou i skutečnost nebe, velikost Boha v životě našeho světa. A což to není koneckonců velikonoční dynamismus člověka, každého člověka, který se chce stát nebeským, velmi šťastným, díky moci Kristova vzkříšení? A není snad toto počátek a předjímání pohybu, který se týká každého lidského bytí a celého vesmíru? Ta, z níž Bůh vzal své tělo a svou duši probodenou mečem na Kalvárii, se ocitla jako první a jedinečným způsobem přidružena k tajemství této proměny, k níž všichni směřujeme, také my často probodeni meči utrpení tohoto světa.

Nová Eva následovala nového Adama v utrpení, v trýzních a tak také v konečné radosti. Kristus je prvotina, ale jeho vzkříšené tělo je neodlučitelné od Jeho pozemské Matky, od Marie a v Ní je celé lidstvo zahrnuto do nanebevstoupení k Bohu, s Ní celé stvoření, i vzdechy utrpení jsou, jak říká sv. Pavel, porodními bolestmi nového lidstva a tak vznikají nová nebesa a nová země, kde už nebude pláč ani nářek, protože tam už nebude smrt.
Jak velké tajemství lásky je dnes předkládáno k naší kontemplaci! Kristus přemohl smrt všemohoucností své lásky - a jenom láska je všemohoucí a tato jeho láska ho pohnula k tomu, aby za nás zemřel a tak přemohl smrt. Ano, jen láska dává vstoupit do života! A Maria tam vstoupila hned po svém Synu, přidružena k Jeho slávě, když předtím byla přidružena k Jeho utrpení. Vstoupila tam s nezadržitelným impulsem a nechala po sobě otevřenou cestu života pro nás pro všechny. A proto ji dnes vzýváme: „Nebeská bráno! Královno andělů! a Útočiště hříšníků!“ Pouhé spekulace nám nedají pochopit tyto tak vznešené skutečnosti, nýbrž prostá, ryzí víra a ticho modlitby, jež nás nekonečně přesahuje a pomáhá nám hovořit s Bohem a cítit, jak Pán mluví v našem srdci.

Prosme Marii, aby nám dnes darovala tento dar víry, oné víry, která nám dává již nyní žít v této dimenzi mezi konečným a nekonečným, oné víry, která proměňuje také pocit času a běh naší existence, oné víry, v níž intimně cítíme, že náš život není pohlcován minulostí, nýbrž přitahován k budoucnosti, k Bohu, kam nás předešel Kristus a po Něm Maria.
Hledíce na Nanebevzatou lépe chápeme, že náš každodenní život, i když je poznamenán zkouškami a těžkostmi, běží jako řeka k božskému oceánu, k plné radosti a k plnosti pokoje. Chápeme, že naše smrt není koncem, nýbrž vstupem do života, který nezná smrt. Náš západ na horizontu tohoto světa je východem jitřenky nového světa, věčného dne.







Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím:
   Je psáno u proroka Izajáše: "Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!" Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
   Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Jan kázal: "Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým. 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini,7.prosince AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10507;
a z jeho homilie ke slavnosti Nanabevzetí Panny Marie 15. srpna AD MMVIII, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9985)


P. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Oheň, křest Duchem Svatým, jsi Ježíši,

Cesto bez hor naší pýchy a propastí depresí nevěřících,

přišel o Letnicích vrhnout na dům,

kde byli všichni shromážděni pohromadě.

O Letnicích Bílé soboty přijal tento oheň i svatý Izajáš a Jan – Tvůj Křtitel.

Dnes čteme jejich předletniční slova, která byla proroctvím:

nyní po Seslání Tvého Ducha na Církev,

jsou chvalozpěvem - zpívat touží duše tato čtení dnešní liturgie –

A co více: v prostředí renesanční rozmařilosti,

konce člověka, k němuž vede náboženství poživačnosti těch,

jejichž bohem je břicho,

tento radostný liturgický zpěv inspiruje:

vyjít na poušť; nosit jen to nejnutnější,

požívat jen to,

co udržuje život a nezatíží jej nemocí

- hlásat životem:

toto Vaše nebe na zemi brzy s rachotem pomine,

proste Pannu Marii Neposkvrněnou o milost začít „neposkvrněně“ nový život:

pro nová nebesa a a pro novou zemi

znovu se narodit z vody a z Ducha svatého!

Amen.

SESLÁNÍ DUCHA K OBNOVENÍ JEDNOTY S BOHEM - HRÁZ PROTI PROCESU ŠTĚPENÍ

  V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již ...