Satan před žní Ježíšových apoštolů

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Dominica Sexagesima, První neděle po Devítníku:

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR

Mešní texty v liturgii této neděle dále rozvíjejí vážná napomenutí k aktivní obnově duchovního života. Evangelium o rozsévači, který osévá své pole, je varovný slovem samotného Božího Logu – Ježíše. Představuje božského Rozsévače a nástrahy, které ohrožují působení Božího slova.

Ve čteních tradičního breviáře je nám dnes prezentována postava patriarchy Noeho. On je archetypem rozsévače, lépe vyjádřeno, jeho předobrazem, prorockým poukazem na Otce, Stvořitele, jenž „rozesel“ své stvoření: vesmíry, hvězdy, nebe a zemi, andělské kůry, pozemské i kosmické civilizace – slova proroků, umělců a filosofů, aby nakonec zasel své nejdrahocennější semeno: svého Syna nechal přijít na tento svět, uvedl jej k oběti na golgotském kříži, ke smrti semene Boží spásy, které přináší mnohonásobný užitek ve vzkříšení ve společenství svatých.

Nejprve se proto vedle Ježíše - Vykupitele objevuje výrazný starozákonní rozsévač, Noe, který se měl podle Boží úmluvy uprostřed porušenosti a mravní zkázy stát praotcem lepšího pokolení. Rozsévá slovo pravdy před pohromou, která demonstruje Boží soud nad hříchem. Jeho záchranná archa je nástinem jediné spásné instituce Církve. K němu se řadí Apoštol národů, po Kristu největší z hlasatelů Božího slova novozákonní éry. Svatý Pavel je pak podle svých vlastních slov, která dnes čteme v první listu do Korinta, učitelem cesty, jak se spolu s Ježíšem stát Jeho „pšeničným zrnem“, jak spolu s Ním zemřít a vstát k životu. Jen Jeho Duch je zárukou toho, že naše smrt povede ke zmrtvýchvstání – a to cestou znovuzrození.

Dnešní epištola z listu svatého Apoštola je jeho nejvelkolepějším kázáním v rámci církevního roku. Obsahuje výrazný portrét Apoštola národů, který je sám jeho autorem a pokorně představuje své gigantické dílo. Svatý Pavel stojí při dnešní bohoslužbě uprostřed nás a jeho hlas má k nám zaznívat ode všech oltářů a ze všech kazatelen katolického světa s naléhavou vroucností a žhavostí jako slova největšího z novozákonních dělníků na díle spásy: „Držím však svoje tělo v tuhé kázni,“ píše poté, co představil houževnatý boj sportovců „podle těla“, „a dělám si ze svého těla otroka, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám bych byl přitom vyřazen“. Apoštol Pavel je vzorem neúnavné práce a hrdinského boje s překážkami spásy a svým příkladem nás posiluje.

Apoštol národů nám popisuje svůj vytrvalý zápas proti nepravým učitelům, protože vidí nezbytnost rozhodné obrany. Vytýká korintským křesťanům, že se pokládají za moudré, ale musejí snášet pánovitost a tvrdost nepravých učitelů. Obšírně pak poukazuje na své námahy a utrpení, které musí přestát kvůli evangeliu. Neříká to ke své chvále, naopak, chlubí se pouze svými slabostmi. Kristovo ujištění o dostatečnosti milosti, kterou mu poskytuje, je velkým povzbuzením i pro nás.

Jsme nejen závodníky v aréně života a dělníky na vinici, ale jsme půdou, do které Pán zasévá své drahocenné semeno a která rozhoduje o osudu této setby. Máme velkou odpovědnost za to, zda semeno vzejde nebo zhyne. Neseme vinu za to, jestliže semeno nachází v naší duši jen planý a neúrodný úhor. Je třeba ho zbavit kamení a trní, přerýt, zkypřit a zavlažit.

Po tomto povzbuzujícím příkladu nám sám Spasitel předkládá své kázání se svým vlastním autentickým výkladem a konkrétními návody k účinné postní obnově. Je namířeno proti duchovní lenosti, otupělosti, povrchnosti, nedostatku mravní vážnosti a neochotě k obětem, proti praktickému materialismu.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

5. neděle v mezidobí

Pohanský život, který staví na přirozenosti a přírodě je vzápětí konfrontován s nudou, neřestí a prázdnotou života a nakonec s často předstíraným překonáním „záhrobí“. Upřímný a spravedlivý pohan Job, jak čteme dnes v knize, v níž k nám v první čtení mše svaté promlouvá, se staví vůči prázdnotě života tváří v tvář tajemství neštěstí a smrti. Jen tak lze zatoužit po Vykupiteli z této zakleté osudovosti.

Job řekl:    "Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka?
   Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny.
   Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí."

Utrpení Joba je svatopiscem líčeno jako nepředstavitelně neúnosné. Přesto nakonec Job „vzdal Bohu chválu“. Utrpení tohoto pomazaného, který jakoby vybočovalo z linie trpících Božích služebníků, Izraele, tím, že je vztahována na každého trpícího vyvoleného i z pohanů, opěvuje svatý král David: ve svém žalmu zpívá o příchodu Krista, jenž uzdraví v Kafarnau, v Jeruzalémě, v Samaří, ano i na „konci židovského světa“ v pohanském Týrsku a Sidónsku.

Zpívá: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele.

Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem.

Velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi.

Obdivuhodná, jobovská slova pokory čteme dnes v listu svatého Pavla Korinťanům: staví se „apoštolsky“ na místo Joba, aby nikoli Jobovým či svým, ale Ježíšovým utrpením zachránil mnohé. Je hlasatelem zmrtvýchvstání Krista. Věří v Ježíše, v Božího Syna a má svou apoštolskou moc z jeho slabosti i z Jeho božství. Pro může tolik  - nikoli psychologickou empatií, ale Duchem Svatým – při svém apoštolátu pomáhat.

Bratři!
   Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje.
   Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.



Se syny Zebedovými, které právě povolal od sítí, aby byli rybáři lidí, vstupuje dnes Ježíš, jak čteme v evangeliu podle sepsáním svatého Marka, patrně poprvé do domu dalšího z nově povolaných, do domu Šimona. Jedná se asi o dům zámožného „měšťana“ a obchodníka, vedoucího rybářské firmy. A učedník Ježíšův a později průvodce svatého Petra, svatý Jan Marek, nás ihned seznamuje s rodinou budoucího prvního papeže. Ježíš přináší požehnání jeho nemocné příbuzné.

Po Ježíšovi, uvedl ve své katechezi o knížeti apoštolů Svatý Otec Benedikt XVI., je v novozákonních spisech nejznámější a nejvíce citovanou postavou právě Petr - mnohokrát je zmiňován pod jménem Pétros, „kámen, skála“, což je řecký překlad aramejského jména Kefa, jež mu dal sám Ježíš, jak několikrát dokládají především listy svatého Pavla; je zmiňováno jeho původní jméno Šimon, jež je pořečtěnou formou původního hebrejského jména Simeon - Janův syn nebo v aramejské formě bar-Jona, syn Jonášův. Šimon pocházel z Betsaidy, městečka ležícího na východním břehu Galilejského moře, odkud pocházel také Filip a přirozeně i Ondřej, Šimonův bratr. Z jeho řeči byl patrný galilejský přízvuk. I on byl rybářem stejně jako jeho bratr, s rodinou Zebedea, jejímiž členy byli Jakub a Jan, vedl malý rybářský podnik na Genezaretském jezeře. Musel proto žít v určitém hmotném blahobytu. Upřímný náboženský zájem ho donutil odebrat se s bratrem až do Judska, aby naslouchal kázáním Jana Křtitele.

Jako věřící Hebrej byl přesvědčen o tom, že Hospodin je živou součástí dějin jeho lidu, a trápilo ho, že neviděl jeho mocné působení v událostech, jichž byl tenkrát svědkem. Byl ženatý a jeho tchyně, kterou jednoho dne uzdravil Ježíš, žila v městečku Kafarnaum, v domě, kde pobýval i Šimon, když byl zrovna ve městě.

Nedávný archeologický výzkum pod osmihrannou mozaikou malého byzantského kostelíku umožnil vynést na světlo stopy ještě starobylejšího kostelíka zřízeného právě v tomto domě, což dosvědčují nápisy na stěnách vzývající Petra. Podle evangelií je Petr jedním z prvních čtyř učedníků Ježíše Nazaretského, k nimž se později připojuje pátý - podle zvyku každého rabína mít pět učedníků (srov. povolání Léviho, jak o něm čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše). Když Ježíš k pěti učedníkům přidal dalších sedm, to, že jeho poslání je něčím zvláštní, se stalo zřetelným: On přišel, aby shromáždil eschatologický Izrael, symbolizovaný číslem dvanáct podle počtu izraelských kmenů.

V předpostní době Církev předkládá k rozjímání, k přípravě na Oběť Ježíšovu při mši svaté, texty o Jeho království, které On začíná šířit prostřednictvím Ducha svatého. Staví se tak pevně proti utrpení, jež jako Jobovy rány doléhá více či méně na každého člověka, na utrpení, které se dotýká jeho nov povolaných apoštolů i jejich rodin, které zasahuje Církev.

    Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.
   Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.
   Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!"
   Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při Generální audience 17. května AD MMVI: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=5889)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Jako bylo mnoho zrn sebráno, rozmělněno

a z mouky připraven chléb ke konsekraci,

tak, Ježíši, vstupující do Oběti mše svaté,

přebývající od transubstanciace ve Svaté Hostii,

jsi vstoupil – byl mocí Otcova Ducha a mocí Syna počat – do tohoto světa:

Jako jediné zrno již zázrakem panenství připravené samo žít

a samo padnout do půdy

a začít umírat pro nás,

abychom se mohli skrze Tvou smrt na kříži znovu narodit.

Celý Tvůj život na této zemi, život zrna, které vstoupilo do země

a zde na ní s námi přebývalo,

je provázen útoky satana,

který chce ještě před Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním,

před vzejítím nového klasu z Tebe zrna

– jímž je o Letnicích zrozená Církev –

zničit Tebe a Tvé učedníky i jejich život s Tebou,

život ze semena sedmera svátostí Církve.

Až do žní necháváš jej působit.

Nyní vycházejí ženci – andělé, nesoucí od vinného lisu,

v němž jsi Ty, zmučený a zkrvavený ranami pro naše nepravosti,

kalichy Tvé krve - mocí Ducha zpřítomněné Poslední večeře,

aby dali napít těm, kdo, konali dobro – a vedli je do Království,

ty, co konali zlo - kajícné - do očistce 

a nekající do pekla.

Amen.