KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
Dominica
„OCULI MEI“ - Třetí neděle postní:
LITURGICKÉ ČTENÍ
V RITU ANTIQUIOR:
Třetí
neděle postní otevírá v katechumenátu druhý stupeň přípravy ke křtu:
začíná velkým exorcismem, vyčištěním duše od působení ducha zla a iluminacemi –
přijímáním světla Ducha svatého a péčí o uchování „komnaty duše“ v duchovní
čistotě – a to se děje upevněním a rozvinutím znalostí tajemství víry při
biskupských skrutiniích, zkouškách duchovní zralosti kandidátů křtu. Skrutinií
bývalo původně sedm a začínaly touto nedělí.
Proto v epištole
do Efezu, kterou čteme v dnešní liturgii, zdůrazňuje svatý apoštol Pavel nezbytnost
věrnosti úkolu, který jsme na sebe přijali ve křtu svatém: uchovat čistotu duše
i těla. Mezi hříchy, které tuto věrnost obzvláště narušují, uvádí smilstvo
a lakotu, nepřekročitelné překážky spásy, které ponižují lidskou
důstojnost a probouzejí Boží hněv. Jsou to i za našich dnů ty hlavní
neřesti, které nejvíce vládnou tímto světem. K nim patří podle apoštola zábavy,
které podněcují smyslnost, vyjadřování a zlehčování, ironizování, které nemají
v životě křesťana místo.
Na exorcismus
připravuje i dnešní evangelium. Náš Pán Ježíš uzdravuje němého posedlého a
připojuje závažné varování před opětovným pádem do moci ďábla, který se nechce
jen tak vzdát své kořisti a dosahuje pak často nových ještě větších úspěchů.
Nevydávejme ďáblu příbytek, který si v nás připravil Pán, jehož moc je
svrchovaná.
LITURGICKÁ ČTENÍ
V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
3. neděle postní
Ve čtení z druhé knihy Mojžíšovy klade Bůh prostřednictvím svatého Mojžíše několik slov, které se stávají smlouvou, základem Tóry - stavebními kameny Chrámu, jímž je Ježíš.
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stihám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvé-ho Boha.
Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."
Slova, která dává Bůh, jsou slovy věčného života, protože vycházejí z Tóry, z Chrámu, kterým je Vtělený Logos, Slovo – Boží Syn. Proto svatý Žalmista zpívá:
Pane, ty máš slova věčného života.
Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.
Moudrost Boží – Logos Boží, Kristus Ježíš je „slabý“ v očích tohoto světa a silný v očích toho, který uvěřil a přijal sílu Jeho Ducha. O tom svědčí ve čtení z prvního listu Korinťanům svatý apoštol Pavel:
Bratři!
Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.
Spolu
se svými učedníky, řekl o Květné neděli před několika lety Svatý otec
Benedikt XVI., vystoupil Ježíš s rostoucím zástupem poutníků z Galilejské
nížiny do Svatého města. Evangelisté nám jako tři stupně tohoto výstupu podali
tři Ježíšovy předpovědi Jeho Utrpení, což zároveň naznačuje onen vnitřní
výstup, ke kterému dochází při tomto putování. Ježíš je na cestě ke chrámu, k
místu, na kterém - jak praví Deuteronomium - Bůh chtěl, „aby
přebývalo jeho jméno“. Bůh, který stvořil nebe a zemi, si dal jméno, a
učinil, aby jej lidé mohli oslovovat ba dokonce se jej takřka dotýkat. Žádné
místo Jej nemůže pojmout a přesto nebo právě proto si On sám dává místo a
jméno, aby On osobně, pravý Bůh, mohl být uctíván jako Bůh mezi námi. Z
vyprávění o dvanáctiletém Ježíšovi víme, že nazýval chrám domem svého Otce,
svým domovem. Nyní do tohoto chrámu opět přichází, ale jeho cesta vede dále:
posledním cílem jeho výstupu je Kříž. Je to výstup, jenž je v Listě
Židům popisován jako výstup do svatyně, kterou nepostavil člověk, před
tvář Boha. Výstup až k Bohu vede skrze Kříž. Je to výstup „lásky až do
krajnosti“, kde je pravá hora Boží, definitivní místo setkání Boha a
člověka.
Při vjezdu do Jeruzaléma vzdává lid Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu
slovy poutnického Žalmu 118: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný,
který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“. Potom vchází do
chrámu. Ale tam, kde by měl být prostor pro setkání Boha a člověka, nachází
prodavače zvířat a penězoměnce, kteří obsadili místo modlitby svými obchodními
záležitostmi. Zvířata byla pochopitelně prodávána proto, aby byla v chrámě
obětována. A poněvadž se v chrámu nemohlo používat mincí, na kterých byl obraz
římského císaře, který protiřečil pravému Bohu, bylo zapotřebí směnit je za
mince, na kterých tyto modlářské obrazy nebyly. To všechno ale mohlo být konáno
jinde. Prostor, ve kterém k tomu docházelo, měl totiž podle svého určení být
nádvořím pohanů. Bůh Izraele je totiž jediným Bohem všech národů. A třebaže
pohané nevstupovali takříkajíc do vnitřku chrámu, mohli se alespoň na nádvoří
víry účastnit modlitby k jedinému Bohu. Bůh Izraele, Bůh všech lidí vždycky
očekával i jejich modlitbu, jejich hledání, až jej budou vzývat. Nyní tam však
dominovaly obchody - záležitosti legalizované kompetentními autoritami, které
měly z výtěžku prodavačů svůj prospěch. Prodavači jednali správně podle
platného ustanovení, ale ustanovení samo bylo zkažené. „Chamtivost, která je
modloslužbou“, říká List Kolosanům . Toto je modloslužba, kterou
Ježíš potkává a v souvislosti s níž cituje Izaiáše: „Můj dům ať je domem
modlitby“ a Jeremiáše: „ale vy z něho děláte lupičské doupě“. Proti špatně
interpretovanému ustanovení klade Ježíš své prorocké gesto a brání tak
opravdové ustanovení, které se nachází v Zákoně a Prorocích.
To všechno má dnes sloužit k zamyšlení také nám křesťanům: je naše víra
dostatečně čistá a otevřená, takže z ní také „pohané“, lidé, kteří dnes hledají
a táží se, mohou vytušit světlo jediného Boha, účastnit se v nádvořích víry
naší modlitby a stát se snad svým tázáním také Jeho ctiteli? Proniká také naším
srdcem a naší životní praxí ono vědomí, že chamtivost je modloslužbou?
Nenecháváme snad různými způsoby vstupovat modly také do světa naší víry? Jsme
připraveni nechat se vždycky znovu očistit Pánem, dovolíme Mu vyhnat z nás a z
církve všechno to, co Mu protiřečí?
Při vyčištění chrámu jde však o víc než o boj proti přestupkům. Veřejně je
vyhlášena nová éra dějin. Nyní začíná to, co Ježíš odpověděl Samaritánce na její
otázku ohledně pravého uctívání: „Nastává hodina - ano, už je tady - kdy
opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje
takové ctitele“. Skončila doba, kdy byla Bohu obětována zvířata. Odjakživa
byly zvířecí oběti jen ubohou náhražkou, gestem nostalgie po pravém způsobu,
jak uctívat Boha. List Židům o Ježíšově životě a díle klade jako
motto jeden verš Žalmu 40: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale
připravils mi tělo“. Namísto krvavých obětí a daru pokrmů přichází Kristovo
tělo, On sám. Pouze „láska až do krajnosti“, pouze láska, která se skrze
lidi naprosto dává Bohu, je pravým kultem, pravou obětí. Uctívat v duchu a v
pravdě, znamená uctívat spolu s Tím, který je pravda; uctívat ve společenství
jeho Těla, ve kterém nás Duch svatý spojuje.
V evangeliu podle sepsání svatého Jana čteme o vyčištění chrámu – na rozdíl
od ostatních evangelistů – na začátku Ježíšovy veřejné činnosti, jako o jednom ze
sémeion, které poukazuje na vzkříšení Ježíše. On sám předpovídá, že vstane z mrtvých
a vede nás k podílu na vzkříšení cestou očisty od všeho, co v chrámu naší
duše je propadlé nečistotě těch, kdo obchodují s duší a tělem.
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?"
On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Květnou neděli,
Náměstí svatého Petra 16. 3. 2008; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9222
)
O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Nepotřebuješ zkoumat lidské srdce,
víš, co je v člověku,
Ježíši, čistící chrám v Jeruzalémě i chrám mé duše
poté,
co jsi čistý chrám svého těla po třech dnech opět vystavěl.
Nikdo Tě nemusí poučovat,
víš o naší touze po věčné lásce
i o démonech, které k ní uzavírají cestu:
obojí je v našem srdci;
„síla“ slabochů i touha se pro Tebe obětovat,
zcela se Ti zasvětit – přijmout Tvou slabost v Gethsemanech
i na kříži.
Pak se projeví Boží moc,
poté se staneme chrámem Tvého Ducha.
On zkoumá – scrutatur – i nejzazší komnaty naší duše,
jím se máme nechat vést,
abychom dobře zkoumali úmysly bližních
– od nejbližších až po „vzdálené politiky“ –
abychom se nenechali démonem předstírajícím sílu oklamat
a nepodpořili svým hlasem rozklad katolické víry
v našich rodinách,
manželstvích,
v zasvěceném celibátním životě,
ve farnosti,
v našem českém národě.
Amen.
