sobota 10. března 2018

Nemocný a bezmocný „filantrop“

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






Dominica „LAETARE“ - Čtvrtá neděle postní:



LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:





Čtvrtá neděle postní ve svých mešních textech vnáší radost do města Božího, do Církve. A ta vychází z lidské přirozenosti, do níž vstupuje Boží milost:Syn otrokyně, jak rozvíjí svatý Pavel v listu do Galácie nauku o přirozenosti a milosti, žil a žije jako každý judaista před konverzí či pohan před přijetím kázání o naplnění příslibů daných Abrahámovi v Ježíši Kristu; žije podle těla, a proto věci duchovní pokládá za tělesné. To se týká zvláště rozlišování mezi chlebem a tělem Kristovým, jak o něm hovoří Ježíš ve své obsáhlé katechezi o Nejsvětější svátosti oltářní v dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana – nyní čteme její začátek, kdy Ježíš zkouší apoštola Filipa a nechává svatého Ondřeje, aby uvedl prostředníka – chlapce s nepatrnou částí pokrmu pro nesmírný zástup hladových, kteří vyšli slyšet Boží slovo a uvidět zázrak Proroka, Božího Syna – Ježíše.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:





4. neděle postní

Chrám, který Ježíš vyčistil, byl několik set let předtím znesvěcen. „Nebylo léku,“ píše svatopisec druhé knihy Kronik, z níž je dnešní úryvek. Nebylo léku pro vyvolený lid. Nepomohlo vyvolení – hřích jej převážil. Vyvolení se stali naopak oněmi posledními, jak Ježíš několikrát zákoníkům a farizeům řekl.

   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Vyhnanství z ráje, které následovalo po hříchu Adama a Evy má své konsekvence v dějinách lidstva a zvláště vyvoleného lidu: za znesvěcení svatyně, za znesvěcení chrámu, jímž je Trojjediný Bůh a jímž se má v Ježíši Kristu stát každý křesťan, přichází trest vyhnanství, exkomunikace judaismu jako celku – do babylonského vyhnanství. Odtud zpívá svatý Žalmista tklivou píseň pokání, jež jediné vede k útěše a později k radosti.

Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás! 

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.

Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!"

Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!

Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.


Nikoli skutky podle Desatera či Pentalogu, nikoli život podle litery, ale život podle Slova a v moci Logu, v Ježíši Kristu přináší spásu. Ten život přijímáme vírou v Jeho zmrtvýchvstání. Proto čteme v listu svatého apoštola Pavla Efezanům o nesmírném bohatství Boží dobroty. 

Bratři!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě. 

Na naší cestě k Velikonocům, řekl před několika lety o postní neděli Laetare Svatý otec Benedikt XVI., jsme došli ke čtvrté neděli postní. Je to putování spolu s Ježíšem pouští, tedy doba, ve které se více naslouchá Božímu hlasu, a strhávají se masky pokušením, které promlouvají v našem nitru. Na horizontu této pouště vystupuje kříž. Ježíš ví, že představuje vrchol jeho poslání. Kristův kříž je vskutku vrcholem lásky, která nám uděluje spásu. On sám to říká v dnešním evangeliu podle sepsání svatého Jana: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“. Tento odkaz se týká události, která se stala během exodu z Egypta. Izraelité byli napadáni jedovatými hady a mnozí umírali. Bůh proto nařídil Mojžíšovi, aby vyrobil měděného hada a vztyčil jej na kůl. Pokud byl někdo uštknut hadem, měl pohlédnout na měděného hada a tak být uzdraven. Také Ježíš bude povýšen na kříž, aby každý, kdo je v nebezpečí smrti kvůli hříchu, s vírou pohlédl na Toho, který zemřel pro nás, a byl spasen. „Bůh – píše svatý Jan – přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“.

Svatý Augustin to komentuje: „Lékař přichází nemocného léčit. Pokud se někdo nedrží lékařova předpisu, sám se vydává záhubě. Spasitel přišel na svět… Pokud nechceš, aby tě zachránil, sám sebe odsuzuješ“. Je-li tedy nekonečná ona milosrdná láska Boha, který dal svého Jednorozeného Syna, aby spasil náš život, pak je rovněž obrovská naše odpovědnost. 


Politici, starozákonní „duchovenstvo“ i lid se dopustili nevěry. Napodobovali pohanský způsob života. A to vedlo ke znesvěcení toho nejcennějšího, čím byl a co skrýval v sobě jeruzalémský chrám. Sekularizace byla příčinou, že Trojjediný Bůh dopustil zkázu chrámu, poslal své Slovo, které ukázalo moc těch, kdo chrám znesvětí rukama pohanů, zboří a židy uvrhnout do exkomunikace v Babyloně.


Cesta zpět vede k uznání tohoto stavu a jeho příčin jako vlastního i společného hříchu.

Každý totiž musí uznat, že je nemocen, aby mohl být uzdraven. Každý musí vyznat svůj hřích, aby Boží odpuštění dané na kříži, mělo účinky v jeho srdci a v jeho životě. Svatý Augustin píše dále: „Bůh odsuzuje tvoje hříchy, a pokud je odsoudíš i ty, sjednocuješ se s Bohem… Jakmile se ti začíná nelíbit, co jsi učinil, začínají tvoje dobré skutky, protože odsuzuješ svoje špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním tvých špatných skutků“. Někdy má člověk raději temnoty než světlo, protože lpí na svých hříších. Avšak jedině otevřeností vůči světlu, jedině upřímným vyznáním vlastních vin Bohu přichází pravý pokoj a pravá radost. Proto je důležité přistupovat pravidelně ke svátosti smíření, zvláště v postní době, abychom obdrželi Pánovo odpuštění a zintensivnili cestu svého obrácení.

Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 18. 3. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16103;
S. Aurelius Augustinus, In Ioannem 12,12,…13

Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Přicházíš nyní nasytit nás:

ty, kdo v zástupech přicházeli za Tebou,

aby slyšeli Slovo, Logos, Ježíši:

aby Tebe slyšeli a poznali v přijetí Tvého slova proměňující a uzdravující moc.

Nyní – od středy týden po neděli Laetare – budou pozvaní k nasycení

jako zástup pěti tisíc mužů – a při nasycení mají poznat,

že rozmnožuješ svůj chléb, své slovo:

mají přijmout Evangelum, Symbolon a Tvou modlitbu k Otci v Duchu svatém.

Od tohoto dne bude Tvůj Duch rozmnožovat tyto pozemské dary,

které v sobě skrývají Jeho proměňující moc.

Zároveň jsou varováni, aby tyto dary neznesvětili, nezprofanovali.

Pak by následovali osud židů, kteří ztratili chrám, vlast a možnost Ti obětovat.

Pokud by se připodobnili kultuře smrti prostředí, v němž žijí,

stali by se bezmocnými a nemocnými filantropy,

kteří nyní ničí Tebe, Chrám a Tvou Církev v Evropě.

Amen.


SESLÁNÍ DUCHA K OBNOVENÍ JEDNOTY S BOHEM - HRÁZ PROTI PROCESU ŠTĚPENÍ

  V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již ...