neděle 18. března 2018

Prosba pohanů: „Dej nám poznat Ježíše!"







KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






DOMINICA I. PASSIONIS - Pátá neděle postní - Smrtná

Poslední dvě neděle před Velkým pátkem, dnešní Smrtná - Smrtelná a následující Květná, nás uvádějí k ústřednímu tajemství Velikonoc: Ježíš, syn Boha a člověka, trpěl za naše hříchy, dobrovolně zvolil smrt na kříži, aby nás utrpením člověka „vzal za ruku“ a mocí Boha vyvedl z moci ducha zla.

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole k židům nám homiletik prvních křesťanských časů předkládá tajemství Ježíše obětního Beránka a současně Velekněze, který božským způsobem nahrazuje nedokonalé velekněžství hříšného člověka.

Evangelium podle sepsání svatého Jana nás zcela zaměřuje na tajemství Ježíšova příchodu na tento svět. Přišel do centra nenávisti, aby se stal v Církvi působením svého Ducha viditelným centrem Božího odpouštějícího milosrdenství.







LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

5. neděle postní

V prvním čtení z knihy proroka Jeremiáše slyšíme proroctví o Novém zákoně, o Ježíšově smlouvě nové a věčné, jak o ní hovoří při Poslední večeři: Tu ustanovil prolitím své krve jako krve obětní, aby nás vykoupil z moci satana.

Tuto smlouvu – a v tom rovněž spočívá její novost – vkládá Trojjediný Bůh mocí Ducha svatého jako zpřítomnění kalvarské oběti každému z nás do nitra, abychom mohli poznat Otce; poznat Boha.
At en může sestoupit jen do srdce, které si sám tímto svatodušním zásahem očišťuje.

Pak každý poznává skutečného Boha.  A po tomto poznání – ať si toho je vědom nebo ne - touží jako po naplnění svého života každý člověk.

Poté rovněž - jako  to čteme v evangeliu této neděle - můžeme říci těm, kdo se na nás obrátí, jak to učinili pohané, když řekli apoštolu Filipovi: „Ukaž nám Ježíše!“: „Poznal jsem Ježíše, a mohu Vám Jej představit,“

   Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
   ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
   Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu. 


Stálá touha po čistém srdci, jak o ní dnes zpívá svatý David, nese své ovoce: poznání Ducha svatého, který nás vede, stejně jako vedl Davida, k poznání Mesiáše – Krista.

Stvoř mi čisté srdce, Bože! 

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.

Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.

Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.


Čtení z listu Židům nám dává poznat Ježíše, který se niterně a se slzami modlí k Otci.


Tím předjímá své utrpení.

O tomto postoji Ježíše – zrna, jež padlo do kamenité půdy, na okraj cesty, do trní či do úrodné půdy čistých srdcí píše svatý Beda Ctihodný, jak uvádí jeho slova Svatý otec Benedikt XVI. při rozjímání žalmu 125:

Zakončíme jednou reflexí od svatého Bedy Ctihodného (672/3 - 735) o žalmu 125, kterou komentuje Ježíšova slova, jimiž oznamuje apoštolům smutek, který je očekává, a současně radost, která bude vyvěrat z jejich bolesti. Beda připomíná, že „plakali a naříkali ti, kteří milovali Krista, když ho viděli zajatého od nepřátel, spoutaného, vedeného na soud, odsouzeného, zbičovaného, vysmívaného a nakonec ukřižovaného, probodeného kopím a pohřebeného. Radovali se naopak ti, kteří milovali svět“, když odsuzovali k hanebné smrti toho, kdo byl pro ně obtížným jen tím, že ho viděli. Byli rozbolestnění Pánovou smrtí učedníci, ale s vědomím jeho vzkříšení se jejich zármutek obrátil v radost; když pak viděli zázrak nanebevstoupení, s radostí pak ještě větší chválili a velebili Boha, jak dosvědčuje evangelista Lukáš.

Tato slova se hodí pro všechny věřící, kteří se skrze slzy a trápení ve světě snaží dospět k věčným radostem a kteří po právu nyní pláčou a jsou smutní, protože nemohou dosud vidět toho, koho milují. Neboť dokud budou žít v pozemském těle, vědí, že jsou daleko od domova a vlasti, přestože mají jistotu, že přes všechny zkoušky dojdou cíle. Jejich zármutek se změní v radost až, na konci tohoto pozemského boje, obdrží odměnu věčného života, tak jako o tom hovoří Žalm: „Kdo seje v slzách, žnout bude s jásotem.“

Bratři!
   Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.


Slova svatého evangelia podle Jana o otázce řeckých, poutníků, židů i proselytů, vedou k mystagogii nikoli jen katechumenů, jejichž duše je v období bezprostřední přípravy na křest očišťována, aby mohla uvidět Trojjediného Boha, ale především l mystagogii tajemství Ježíšova kněžství. O ní mluvil před několika lety papež Benedikt XVI. o slavnosti Těla a krve Kristovy:

První věcí, kterou je třeba vždy zmínit, je to, že Ježíš nebyl knězem podle židovské tradice. Jeho rodina nepatřila do kněžského rodu. Nepatřila k potomstvu Áronovu, nýbrž Judovu, čímž byla zákonně zamezena jeho cesta ke kněžství. Osoba a působení Ježíše z Nazareta nezapadá do šlépějí starozákonních kněží, ale spíše proroků.




V tomto smyslu Ježíš zaujal odstup od rituálního pojetí náboženství a kritizoval založení, které přikládalo význam lidským předpisům, pojícím se spíše k rituální čistotě než k zachovávání Božích přikázání, tzn. lásky k Bohu a k bližnímu, které „jsou víc než všechny oběti a dary“. Dokonce uvnitř Jeruzalémského chrámu, místa povýtce posvátného, Ježíš vykoná výjimečně prorocké gesto, když vyžene penězoměnce a prodejce zvířat, tedy odstraní všechno, co sloužilo k přinášení tradičních obětí. Ježíš tedy nebyl rozpoznán jako kněžský, ale jako prorocký a královský Mesiáš. Také jeho smrt, kterou my křesťané právem nazýváme „obětí“, neměla nic společného se starozákonními oběťmi, ba dokonce byla jejich protikladem: ukřižování za hradbami Jeruzaléma bylo vykonáním rozsudku té nejhanebnější smrti.

V jakém smyslu je tedy Ježíš knězem? Říká nám to právě Svatá eucharistie. Můžeme přitom vyjít z jednoduchých slov, jimiž je líčen Melchizedech: „přinesl chléb a víno“. To učinil Ježíš při Poslední večeři; přinesl chléb a víno a v tomto gestu cele shrnul sebe samého a celé svoje poslání. V tomto aktu, v modlitbě, která ho předcházela a ve slovech, která jej doprovázela, spočívá veškerý smysl mystéria Kristova, tak jak ho vyjadřuje list Židům v rozhodující pasáži, kterou je třeba citovat: „V době, kdy jako člověk žil na zemi - píše autor o Ježíšovi - přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova“. V tomto textu, který jasně naráží na duchovní agónii v Getsemanech, je Kristovo utrpení prezentováno jako modlitba a jako oběť. Ježíš se vyrovnává se svojí „hodinou“, která jej vede k smrti kříže; je ponořen do hluboké modlitby, která spočívá ve sjednocení jeho vůle s vůlí Otcovou. Tato dvojí a jediná vůle je vůlí lásky. Tragická zkouška, které Ježíš čelí, je prožita v modlitbě a proměněna v oběť, v živou oběť.

List Židům praví, že Ježíš „byl vyslyšen“. V jakém smyslu? Tak, že ho Bůh Otec vysvobodil ze smrti a vzkřísil. Byl vyslyšen právě pro svou naprostou oddanost do Otcovy vůle. Boží plán lásky se mohl dokonale naplnit v Ježíši, jenž se - poslušný až do krajnosti smrti na kříži - stal „příčinou věčné spásy“ pro všechny, kteří ho poslouchají. Stal se Veleknězem, protože na sebe vzal veškerý hřích světa jako „Beránek Boží“. Toto kněžství mu uděluje Otec v té chvíli, kdy Ježíš prochází svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Není to kněžství zřízené podle mojžíšského zákona, nýbrž „podle řádu Melchizedechova“, podle prorockého řádu, a vyplývá pouze z jeho jedinečného vztahu s Bohem.

Vraťme se k výrazu z listu Židům, který praví: „Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti.“ Kristovo kněžství obnáší utrpení. Ježíš opravdu trpěl a učinil tak kvůli nám. On byl Synem a nepotřeboval se učit poslušnosti k Bohu. My však ano. Potřebovali jsme to a potřebujeme to vždycky. Proto přijal Syn naše lidství a pro nás se nechal „vyučit“ v tavící výhni utrpení; nechal se jím proměnit jako pšeničné zrno, které musí odumřít, aby přineslo užitek. Touto cestou Ježíš, „dokonal své dílo“, řecky teleiotheis . U tohoto termínu se musíme pozastavit, protože je velmi významný. Označuje dovršení nějaké cesty, tzn. průběhu vyučení a proměny Syna Božího utrpením skrze bolestné umučení. Díky tomuto proměnění se Ježíš Kristus stal „veleknězem“ a může zachránit všechny, kteří se mu svěří. Termín teleiotheis , správně překládaný slovem „být zdokonalen“, patří ke slovnímu kořenu, který v řecké verzi Pentateuchu, tj. prvních pěti knihách Bible, vždycky označuje zasvěcení starozákonních kněží. Toto odhalení je velmi cenné, protože nám říká, že utrpení bylo pro Ježíše kněžským zasvěcením. Nebyl knězem podle Zákona, ale stal se jím existenciálně svou Paschou umučení, smrti a vzkříšení. Nabídnul sebe sama jako výkupnou oběť a Otec jej povýšil nade všechno stvoření a ustanovil ho univerzálním Prostředníkem spásy.

Vraťme se v naší meditaci k Nejsvětější svátosti, která bude za chvíli středem našeho liturgického shromáždění a následujícího slavnostního procesí. V ní Ježíš předjal svoji Oběť, nikoli Oběť rituální, ale osobní. V Poslední večeři jedná na podnět onoho „věčného Ducha“, skrze něhož pak sám sebe obětuje na kříži.  Ježíš svým díkůvzdáním a požehnáním proměňuje chléb a víno. Božská láska proměňuje; láska, kterou Ježíš předem přijímá odevzdání sebe samého za nás. Touto láskou není nic jiného než Duch svatý, Duch Otce a Syna, který posvěcuje chléb a víno, proměňuje jejich podstatu na Tělo a Krev Páně, zpřítomňuje ve svátosti tutéž Oběť, která bude potom dovršena krvavým způsobem na kříži.

Můžeme tedy uzavřít, že Kristus byl pravým a účinným knězem, protože byl naplněn silou Ducha svatého, byl naplněn veškerou plností lásky Boží a to právě „v tu noc, kdy byl zrazen“, právě v „hodinu temnoty“. Tatáž božská moc, která uskutečnila Vtělení Slova, proměnila extrémní násilí a extrémní nespravedlnost na svrchovaný skutek lásky a spravedlnosti. Toto je dílo Kristova kněžství, které Církev převzala a prodlužuje v dějinách dvojitou formou všeobecného kněžství pokřtěných a služebného kněžství svěcených, aby svět byl proměněn láskou Boží.

Všichni, kněží a věřící, se živíme toutéž Nejsvětější eucharistií, všichni poklekněme a klaňme se Jí, protože v Ní je přítomen náš Mistr a Pán, pravé Ježíšovo Tělo, Oběť a Kněz, spása světa. Pojďte, zpívejme radostnou píseň! Pojďte, klaňme se!

   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
   "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře. 

(Srov.: S. Beda Venerabilis, Homilie k Evangeliu, 2,13, XC, Roma, 1990, p. 379-380;

Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Přijali jsme Tebe, Ježíši, zrno Otcovo, 

mocí Ducha

vzdávající se svého života,

nalézající život – zoé – po pravici Otce

a tímto svatým tajemstvím nás,

kdo usilujeme v Církvi o čisté srdce,

nás táhnoucí k Otci:

Tvůj Svatý Duch se nyní v nás modlí a proměňuje nás.

Tak se tato Smrtelná neděle stala proměnou

našeho smrtelného těla v této chvíli

pro oslavení při Posledním soudu,

pro nás, když se nestaráme o svůj blahobyt,

ale o blaho věčné u Tebe pro duši svou i bližních.

Pak nebudeme bezradní, když k nám přijdou pohané

-naši blízcí či vzdálenější sousedé –

a právem nás požádají:

„Ukažte nám Ježíše!“

Ukážeme jim Tebe: přivedeme je do společenství Církve,

kde Tebe každý vidí v Nejsvětější svátosti

a s Tebou hovoří.

Řekneme jim Tvé slovo o smrti a zmrtvýchvstání ve křtu.

Amen.

SESLÁNÍ DUCHA K OBNOVENÍ JEDNOTY S BOHEM - HRÁZ PROTI PROCESU ŠTĚPENÍ

  V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již ...