sobota 16. června 2018

Dábar – Boží slovo a čin: Logos







Další, v pořadí čtvrtá neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého, nás učí – díky Boží Moudrosti – "rozumět" Božímu království: V mešních textech misálu papeže Pavla VI. nám Spasitel Ježíš předkládá v Jezerním kázání několik podobenství, která formou otevírající intelekt i vnitřní duchovní poznání, dávají nejen poznat, ale i intelektuálně a existencionálně zakusit realitu a přítomnost Boží vlády nad prázdnotou života bez ní či dokonce života v jeho negaci, skutečnost vlády nad démony.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.







LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Čtvrtá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatý Pavel v úryvku z listu do Říma vyjadřuje touhu lidské duše po setkání s Bohem, který ji chce navštívit přímo v jejích nejzazších temnotách, komnatách hradu nitra. Apoštol rozvíjí nauku o Duchu Svatém, v jehož seslání o Letnicích padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista uvěřil. - Uvěřil v Nejsvětější Trojici, jejíž působení i poznávání v tomto kosmu událost Seslání zpečeťuje. Proto se dal v Damašku pokřtít. Stal se chrámem tohoto Ducha, jak píše v jedné ze svých epištol. Nyní popisuje podrobně, jak působí Slovo – Logos, které poslal Bůh Otec, v pokřtěném: jako Dábar – jako skutečné přebývání v duši znovuzrozeného křesťana a zároveň pravdivé slovo Boží v nás, opravdu upřímná modlitba, která ovládne a promění naše pokusy a snahy se modlit z lidských sil Boží silou – přítomností.


Evangelium stvrzuje toto působení Ježíše, v němž Boží slovo a čin souznívají, takže mnozí žasnou, jak se při Jeho kázání či po Jeho slovech dějí "znamení, divy a zázraky".
V úryvku evangelia podle sepsání svatého Lukáše dnes vidíme a slyšíme úžas Knížete apoštolů svatého Petra poté, co je svědkem – i aktérem, podílníkem na Ježíšově dábar – zázračného rybolovu. Ježíšovo slovo a zázračný čin jej vedou k pokání. Dosvědčují tak, že Ježíš je Boží Syn. A vzápětí zazní druhé "dábar" povolání k péči o osvobození duší z temnoty ducha zla a přivedení k přijetí Ducha Otce a Syna, k naplnění Duchem vzkříšení a věčného života.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

11. neděle v mezidobí


Bůh dává růst stromu ze slabé cedrové větévky, na vysoké Izraelově hoře. Obrazné slovo Boží ve čtení z knihy proroka Ezechiela připravuje na své uskutečnění – dábar – v Ježíši Kristu, jenž podobenství o pravém vinném kmeni převedl do reality spásy lidstva, každé duše, která Boží slovo uslyší a uvěří v Boží skutek spásy, který Ježíš na kříži podstoupil.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."



Spravedlivý je přirovnán v podobenství svatého Davida ke kvetoucí palmě, k libanonskému cedru. Prorokuje o zasazení do půdy Božího království, jímž je Církev, a to darem "zakořenění" a"vypučení ratolesti", kterým je svatý křest.

Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.

Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.

Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.

O víře, dosud nevidoucí, ale plné důvěry, píše Apoštol v druhém listu Korinťanům. Tato víra působí, že již nejsme "doma" ve svém těle: uprostřed pozemských věcí a zájmů, ale toužíme po plnějším poznání své naděje cestou víry: po slově, které nám jako dábar řekne:
"Služebníku dobrý a věrný, vejdi do radosti svého Pána!"

Bratři !
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného. 


V dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka slyšíme Ježíšova podobenství, která přednáší zástupům. Těm, kteří jsou dosud vně Božího království, ale touží po něm a blíží se k němu.

Svým učedníkům naproti tomu vše, to co říká zástupům v podobenstvích, vysvětluje. Vnáší světlo Ducha Svatého k pravému pochopení reality, takže jejich intelekt je nejen získán pro Boží slovo, ale i jím naplňován. Bůh v nich prostřednictvím svého Slova, Ježíše, začíná působit tak, že později je jejich a náš Mistr a Pán vyšle hlásat Boží království a oni budou mít ve svých slovech sílu jednat: působit divy, znamení a zázraky, takže uslyší svědectví o pádu satana pod touto mocí. - Budou plni víry.

"Co je to víra?" otevřel tajemství, k němuž vede "dábar", slovo víry, které víru zvěstuje a skutky potvrzuje, Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí. "Má ještě smysl víra ve světě, kde věda a technika otevřely horizonty, jež byly donedávna nemyslitelné? Co znamená věřit dnes? V naší době je vskutku nezbytné obnovit výchovu k víře, která zahrne jistě i poznání jednotlivých jejích pravd, ale především bude vycházet z opravdového setkání s Bohem v Ježíši Kristu, z lásky a důvěry k Němu, takže obsáhne celý život.
Dnes se spolu s mnoha příznaky dobra šíří kolem nás také určitá duchovní spoušť. Někdy lze z jistých událostí, o kterých denně slýcháme, nabýt dojmu, že svět nesměřuje k budování mírumilovnějšího a bratrštějšího společenství. Samotné pojetí pokroku a blahobytu má také svoje stinné stránky. I přes velkolepost vědeckých objevů a technických úspěchů se zdá, že dnešní člověk opravdu není svobodnější a lidštější; přetrvávají četné formy vykořisťování, manipulace, násilí, útisku, nespravedlnosti… Určitý typ kultury vychovával k pohybu jenom na rovině věcí, toho, co lze vyprodukovat, a k víře jenom v to, co lze vidět a rukama nahmatat. Na druhé straně však roste také počet těch, kteří pociťují dezorientaci, a ve snaze hledat za pouhou horizontální rovinou skutečnosti jsou ochotní uvěřit ve všechno i v opak. V tomto kontextu se vynořuje několik zásadních otázek, které jsou mnohem konkrétnější než na první pohled vypadají: jaký smysl má život? Existuje budoucnost pro člověka, pro nás a pro nové generace? Jakým směrem orientovat volby naší svobody, aby vyústění života bylo dobré a šťastné? Co nás čeká za prahem smrti?
Z těchto nepotlačitelných otázek vysvítá, že svět plánování, přesných výpočtů a experimentů či jedním slovem samo vědecké poznání nestačí, třebaže je pro člověka důležité. Je nám zapotřebí nejenom materiálního chleba, potřebujeme lásku, smysl a naději, bezpečný základ, pevný terén, který nám pomůže žít opravdu smysluplně i v krizi, v temnotě, v obtížích a každodenních problémech. Právě to nám dává víra. Je to důvěryplné svěření se nějakému «Ty», kterým je Bůh, jenž mi dává odlišnou, ale neméně pevnou jistotu než je ta, kterou mi poskytuje přesný výpočet či věda. Víra není jednoduchým intelektuálním souhlasem člověka s jednotlivými pravdami o Bohu; je to úkon, kterým se svobodně svěřuji Bohu, jenž je Otcem a má mne rád; je přilnutím k onomu «Ty», které mi dává naději a důvěru. Toto přilnutí k Bohu jistě není bezobsažné a dává nám vědomí, že se nám sám Bůh ukázal v Kristu, dal nám spatřit Svoji tvář a každému z nás se stal opravdu bližním. Bůh dokonce zjevil, že Jeho láska k člověku, ke každému z nás, je nezměřitelná: na kříži nám Ježíš Nazaretský, Syn Boží učiněný člověkem ukazuje tím nejjasnějším způsobem, kam až dospívá tato láska, až k darování sebe samého a naprostému obětování. Tajemstvím smrti a zmrtvýchvstání Krista sestupuje Bůh až na dno našeho lidství, aby je přivedl zpět k Sobě a pozvedl je do Své výše. Víra je úkon, kterým věříme v lásku Boží, která neochabuje v setkání s lidskou špatností, tváří v tvář zlu a smrti, nýbrž je schopna přetvořit každou formu otroctví a darovat možnost spásy. Mít víru tedy znamená setkat se s oním «Ty», Bohem, který mne nese a přislibuje nezničitelnou lásku, která věčnost nejenom očekává, ale dává; znamená to, svěřit se Bohu postojem dítěte, které dobře ví, že všechny jeho potíže, všechny jeho problémy jsou v bezpečí v matčině «Ty». Tato možnost spásy skrze víru je darem, který Bůh nabízí všem lidem. Myslím, že bychom ve svém každodenním životě, poznamenaném někdy dramatickými problémy a situacemi, měli častěji rozjímat o tom, že křesťansky věřit znamená s důvěrou se svěřit hlubokému smyslu, který nese mne i svět, onomu smyslu, který si nejsme schopni obstarat, nýbrž jedině přijmout jako dar, a který je základem, na kterém lze beze strachu žít. A tuto osvobozující a ubezpečující jistotu víry musíme být schopni zvěstovat slovem a ukazovat svým křesťanským životem.

Kolem sebe však denně vidíme, že mnozí jsou k této zvěsti indiferentní nebo ji odmítají. V závěru Markova evangelia, které jsme dnes vyslechli, stojí tvrdá slova Zmrtvýchvstalého, který říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“, ztratí sebe sama. Chtěl bych vás vybídnout, abychom se nad tím zamysleli. Důvěra v působení Ducha svatého nás musí vždycky vést k šíření a hlásání evangelia, k odvážnému svědectví víry. Avšak, kromě možnosti pozitivní odpovědi na dar víry, je zde také riziko odmítnutí evangelia, nepřijetí oživujícího setkání s Kristem. Tento problém formuloval již svatý Augustin ve svém komentáři k podobenství o rozsévači: „Mluvíme, rozséváme, rozhazujeme sémě. Existují takoví, kteří pohrdají, kteří namítají a kteří se vysmívají. Pokud se jich budeme obávat, nebudeme mít co rozsévat a v den žní zůstaneme bez sklizně. Proto přichází sémě do dobré půdy“. Odmítnutí nás tedy nemůže odradit. Jako křesťané jsme svědectvím plodné půdy: naše víra i přes naše omezení ukazuje, že existuje dobrá půda, kde sémě Božího Slova přináší hojné plody spravedlnosti, pokoje a lásky, nového lidství a spásy. A celé dějiny církve se všemi problémy dokazují, že existuje dobrá půda, existuje dobré sémě a přináší plody.

Ptejme se: odkud čerpá člověk onu otevřenost srdce a mysli, aby věřil v Boha, který se stal viditelným v Ježíši Kristu, zabitém a vzkříšeném, a aby přijal Jeho spásu, takže On a Jeho evangelium jsou vodítkem a světlem života? Odpověď zní: můžeme věřit v Boha, protože se k nám přibližuje a dotýká se nás, protože Duch svatý - dar Zmrtvýchvstalého - nás uschopňuje přijímat živého Boha. Víra je tedy především nadpřirozeným darem, Božím darem. Druhý vatikánský koncil praví: „K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal «všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu»“. Základem naší pouti víry je křest, svátost, která nás obdařuje Duchem svatým, činí z nás Boží děti v Kristu a uvádí do společenství víry, do církve. Věřit nelze ze sebe sama bez předchozí milosti Ducha a nevěříme sami, nýbrž spolu s bratry. Počínaje křtem je každý věřící povolán oživovat a osvojovat si vyznání víry společně s bratry.

Víra je darem Božím, ale je také hluboce svobodným a lidským úkonem. Katechismus katolické církve to říká jasně: „Není možné věřit bez milosti a vnitřní pomoci Ducha svatého. Není ovšem méně pravdivé, řekneme-li, že věřit je ryze lidský úkon. Není totiž v rozporu ani s lidskou svobodou, ani s rozumem“ . Ba naopak, obojí implikuje a povznáší v jakési životní sázce, která je určitým exodem, vyjitím z nás samých, z vlastních jistot, z vlastních myšlenkových schémat, abychom se svěřili působení Boha, který nám ukazuje svoji cestu vedoucí k dosažení pravé svobody, naší lidské identity, pravé radosti srdce a pokoje se všemi. Věřit znamená svěřit se v naprosté svobodě a radostně prozřetelnostnímu plánu Boha s dějinami, jak to učinil praotec Abraham a jak to učinila Maria Nazaretská. Víra je tedy určitý souhlas, kterým naše mysl a naše srdce přitakávají Bohu a vyznávají přitom, že Ježíš je Pán. A toto přitakání přetváří život, otevírá cestu k plnosti smyslu, obnovuje ji a obohacuje radostí a důvěryhodnou nadějí.

Drazí přátelé, naše doba vyžaduje od křesťanů, aby byli uchváceni Kristem, rostli ve víře díky důvěrnému kontaktu s Písmem svatým a svátostmi. Aby byli lidmi, kteří jsou jakoby otevřenou knihou, která podává zkušenost nového života v Duchu, přítomnost onoho Boha, který je nám oporou na cestě a otevírá nás k životu, který nebude mít konce."

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval. 


(Z k
atecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 24. 10. AD MMXII;http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17323;
KKC, 154;
Dei Verbum, 5;
Svatý Augustin, Promluvy o křesťanské kázni, 13,14)

Otec Vladimír Mikulica









MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Tvé jediné slovo,

Ježíši, plný moudrosti a Ducha svatého,

uzdraví nemocnou duši:

Řekni jen slovo – a bude uzdravena.

Tvé jediné slovo způsobí zázrak:

Šimona Petra vybízíš: "Hoďte síť na pravou stranu lodi!"

Tvé jediné slovo promění život:

"Následuj mne" – říkáš jemu i mně -

"od nynějška budeš rybářem lidí!"

Tolik duší touží po spáse – a jsou v temnotách.

Tolik lidí ztratilo naději – dosud nepoznali Tebe.

Tolik těch, kdo žili pro lásku,

se vyčerpalo a propadli samotě bez Tebe

protože dosud nepoznali Tebe – Vtělenou Boží lásku.

Tolik slov jsme slyšeli - a jen jediné má v sobě sílu Ducha Svatého:

Dábar, které zní:

"Toto je mé tělo,"

řekls při Poslední večeři Ty, Logos, Slovo Otce,

"které se za vás vydává... blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově!"

Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...