sobota 23. června 2018

Prorocké kněžství svatého Jana Křtitele





Slavnosti apoštolské dvojice, svatého Petra, prvního z apoštolů, papeže, a svatého Pavla, prvního z apoštolů, misionářů, předchází dnešní nedělní oslava prvního z proroků Starého i Nového zákona, svatého Jana Křtitele.

Byl přímo "kanonizován" samotným Ježíšem, který jej prohlásil za největšího proroka a za největšího z těch, kdo se narodili z ženy, za nového Eliáše, za hořící a zářící světlo.

Tradice Církve předává ve vyprávěních evangelistů i samotného Ježíše celý jeho životopis. Doslova: od početí až po mučednickou smrt, před níž odkazuje ve své "závěti" svým vlastním učedníkům, aby se stali následovníky Božího Beránka, Ježíše.

Svatý Jan Křtitel je výjimečným učitelem odevzdanosti, zasvěcení Ježíši Kristu. Učí nás v předjímání obětní smrti Ježíšovy na kříži a Jeho zmrtvýchvstání, jak se s Ním spojit, jak se učit Bohu Otci prostřednictvím Jeho Syna odevzdávat, zasvěcovat, a to v nejvyšší možné rituální formě, v níž se duše naplňuje mocí Svatého Ducha.

Je učitelem křesťanské mystiky:
Říká: "Já se musím umenšovat, Ježíš ve mně má růst!" - toto tajemství zasvěcení, vrchol všech pohanských a židovských kultických obětí, vyjadřuje pak svatý Pavel slovy: "Již nežiji já, ale žije ve mně Kristus!"

Na tuto oběť obětí ukazuje svatý Jan Křtitel, když při prvním, předsvátostném setkání s Ježíšem před Ním i před všemi přítomnými vyznává: "Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!"

Prorokuje o Ježíšově zasvěcení Otci, prorokuje o Duchu Svatém, v jehož síle přichází Ježíš křtít. - Prorokuje o vrcholu svého – svatojanského křtu k přípravě na odpuštění hříchů, který vrcholí křtem Ježíšovým ve jménu Nejsvětější Trojice, v němž jsou golgotskou krví našeho Spasitele "snímány" z každé duše hříchy, které nás učí svatý Jan ve svých nekompromisních kázáních vyznávat.





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Slavnost Narození svatého Jana Křtitele – pátá neděle po seslání Ducha Svatého



V Epištole  slyšíme dnes slova proroka Isajáše, která ovšem jako vrcholící prorockou tradici svatý vyznává Jan Křtitel o sobě, a tím i o tom, jehož je ohlašovatelem a předchůdcem: o Ježíši, který je více než "ten" Prorok; o tom, kterého nám svatý Jan přišel představit v tajemství Nejsvětější Trojice svým křtem, svými prorockými kázáními, jež na něho odkazovala, a nakonec zpečetit svou obětní mučednickou smrtí pro Něj pro nekompromisní postoj k cizoložství pozemského vladaře. Toto jsou ta slova, celoživotně vyřčená Janem o Ježíšovi -  znějí: "Jsi mým služebníkem, neboť na tobě se proslavím!"
.
V Evangeliu je svatým Lukášem - rovněž prorocky - popsáno narození svatého Jana Křtitele: Bůh zasáhl podivuhodně při jeho početí v lůně Alžbětině, zasáhl při jeho setkání, - kdy byl ještě v lůně své matky - s Ježíšem při setkání těhotné Panny Marie se svatou Alžbětou, zasáhl zvláštním způsobem k prolomení tradice o jménu, které se stane křestním: Jeho otci Zachariášovi je zjeveno toto tajemství. Proto na tabulku píše o tom, že je tradice převzetí jména jeho syna po pozemské otcově linii přerušena: "Bude se jmenovat Jan!"

Tak Janovo narození ohlašuje vykoupení z moci Zákona judaismu a všech obětních ritů, vykoupení z moci hříchu.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Slavnost Narození svatého Jana Křtitele



V prvním čtení z knihy proroka Izaiáše je prorocky – svatým Izajášem - řečeno o svatém Janu Křtiteli, že shromáždí Izrael opět k Bohu: svatý Jan jej shromažďuje na břehu Jordánu - a všech křestních řek a pramenů - nyní v Církvi jako nový Boží lid, křesťany: předává tajemství dané Ježíšem ve všech národech jako přímluvce.

    Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou." 
    Já však jsem pravil: "Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha." 
    Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. 
    Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. Řekl mi tedy: "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země." 



"Chválím Tě, že jsem vznikl tak podivuhodně," vyznává svatý David. Více než o sobě, o Mesiáši Ježíšovi, pro nějž se později bezprostředně stal znamením podivuhodného početí syn Zachariáše a Alžběty z Ain Karím, aby ukázal tajemství každého katolického křtu, znovuzrození ve jménu Ježíšově.


Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, ty víš, když sedám i když vstávám. Poznáváš mé myšlenky již zdálky; ať jdu nebo ležím, ty to určuješ, všímáš si všech mých cest.


Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla. 


Dokonale znáš mou duši, má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země. 



Svatý prorok Izaiáš, svatý král David - a nakonec již přímo svatý Jan Křtitel – ukazují svým životem a svými slovy na Ježíše, na Jeho oběť za naše hříchy, svou obětí pro Něj, jak slyšíme v kázání svatého Pavla. Tím odhaluje i počátek jeho oběti pro Ježíše v dnešním druhém čtení ze Skutků apoštolů.

Pavel řekl: 
   "Bůh dal praotcům za krále Davida, o němž vydal pochvalné svědectví: 'Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.' Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: 'Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.' 
   Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse." 


V evangeliu svatý Lukáš zachycuje svědectví – stejně jako ve Skutcích apoštolů, které jsme právě četli - o svatém Janu Křtiteli. O jeho narození, podivuhodném Božím zásahu při ritu obřezání a nakonec o jeho životě na poušti, který předjímá jeho poslání: Být hlasem na poušti, který svým životem, svou obětí pro Ježíše, dosvědčuje, že Ježíš je Slovo, Logos Boží, Boží Syn, přicházející jako Obětník i Obětina: naplnění obětí Janova otce Zachariáše.

Svatého Jana Křtitele a jeho následovníka, "prvního z kněží" kanonizovaného jako jejich patrona, svatého Jana Maria Vianneye, dal za vzor Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí, kdy on, papež, rovněž svatojansky, varuje před ohrožením pojetí katolického kněžství v samotné Církvi. Řekl:

"Minulý pátek 19.června na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jenž je zároveň Dnem tradičně věnovaným modlitbě za posvěcení kněží, jsem měl to potěšení zahájit Kněžský rok, vyhlášený u příležitosti 150. výročí "nebeských narozenin" faráře arského, svatého Jana Maria Vianneye. Při vstupu do vatikánské baziliky na liturgii nešpor jsem jakoby úvodním symbolickým gestem uctil v chórové kapli relikvii tohoto svatého pastýře duší: jeho srdce. K čemu vlastně Kněžský rok? A proč právě při vzpomínce na svatého faráře arského, který zdánlivě nevykonal nic mimořádného?

Boží Prozřetelnost se přičinila o to, že jeho postava je zařazena hned za svatého Pavla. Schyluje se ke konci Rok svatého Pavla, věnovaný apoštolovi národů, mimořádnému vzoru hlasatele evangelia, který vykonal mnohé misijní cesty, aby šířil evangelium, a tento nový jubilejní rok nás vybízí, abychom hleděli na obyčejného vesničana, jenž se stal pokorným farářem a strávil svou pastorační službu v malé vesničce. I když se oba světci velmi liší, pokud jde o jejich životní osudy - jeden přecházel z jedné země do druhé, aby hlásal evangelium, druhý přijímal tisíce a tisíce věřících, přičemž zůstával stále ve své malé farnosti - existuje něco zásadního, co oba spojuje. Je to totální identifikace s jejich vlastní službou, jejich společenství s Kristem, které umožnilo svatému Pavlu říci: "Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus". A svatý Jan Maria Vianney rád říkával: "Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha skrytého v knězi jako světlo za sklem, jako víno smíšené s vodou". 

Účelem tohoto Kněžského roku, jak jsem napsal v listě zaslaném kněžím k této příležitosti, je proto usnadnit zaměření každého kněze "k duchovní dokonalosti, na níž především závisí účinnost jeho služby", a pomoci především kněžím a s nimi celému Božímu lidu znovu odhalit a posílit vědomí mimořádného a nezbytného daru milosti, kterou služebné kněžství představuje pro toho, kdo je přijal, pro celou Církev a pro svět, který by bez reálné přítomnosti Krista byl ztracen.

Bezpochyby se změnily dějinné a sociální okolnosti, v nichž žil farář arský, a je správné se ptát, jak mohou kněží napodobovat jeho ztotožnění se svou službou v nynější globalizované společnosti. Ve světě, kde běžné pojetí života zahrnuje stále méně posvátna a namísto toho se jedinou rozhodující kategorií stává "funkčnost", by katolickému pojetí kněžství mohla hrozit ztráta jeho přirozeného postavení, někdy i v rámci církevního povědomí. Jak v teologických kruzích, tak i v konkrétní pastorační praxi a při formaci kléru, se nezřídka střetávají a někdy stojí proti sobě dvě odlišná pojetí kněžství. Již před několika lety jsem poukázal na to, že existuje "na jedné straně sociálně-funkční pojetí, které definuje podstatu kněžství pojmem "služba": služba společenství zastáváním nějaké funkce" a na druhé straně pojetí svátostně-ontologické, které, samozřejmě, nepopírá služebný charakter kněžství, ale spatřuje jeho zakotvenost v existenci služebníka a tvrdí, že tato existence je určována darem, který uděluje Pán skrze prostředkování Církve a jehož jménem je svátost" Také terminologický posun slova "kněžství" k výrazům "služba, pověření, úřad" je znamením tohoto odlišného pojetí. Ontologicko-svátostné pojetí se nejprve pojí s primátem eucharistie ve dvojčlenu "kněžství-oběť", zatímco druhé místo patří primátu slova a službě zvěsti.
Je zřejmé, že se nejedná o dvě protikladná pojetí, a napětí, které mezi nimi přesto existuje, je třeba řešit uvnitř. Tak také dekret 2.vatikánského koncilu Presbyterorum ordinis praví: Apoštolské poselství evangelia svolává a shromažďuje Boží lid, takže všichni členové tohoto lidu, "obětují sami sebe jako "oběť živou, svatou a Bohu milou". Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé Církve podává nekrvavě a svátostně v Eucharistii, "dokud sám Pán nepřijde".

Ptáme se tedy: "Co vlastně pro kněze znamená hlásat evangelium? V čem spočívá takzvaný primát zvěstování? Ježíš mluví o zvěstování Božího království jako o pravém cíli svého příchodu na svět a jeho zvěst není pouhou "promluvou". Zahrnuje současně i jeho vlastní jednání. Znamení a zázraky, které koná, ukazují, že království přichází na svět jako přítomná skutečnost, která v posledku souvisí se samotnou jeho Osobou. V tomto smyslu je nutné připomenout, že také v primátu zvěstování jsou slovo a znamení neoddělitelné. Křesťanské kázání neproklamuje "slova", ale Slovo. A zvěst souvisí se samotnou osobou Krista, ontologicky otevřenou ve vztahu k Otci a poslušnou jeho vůli. Autentická služba Slovu tudíž vyžaduje, aby kněz tíhnul ke hlubšímu sebezapření, aby mohl říci spolu s Apoštolem: "už nežiji já, ale žije ve mně Kristus". Kněz se nemůže pokládat za "pána", nýbrž za sluhu slova. On není slovo, ale jak prohlásil Jan Křtitel, jehož slavnost Narození dnes slavíme, je "hlasem" Slova: "Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky!".

Být "hlasem" Slova, tedy pro kněze neznamená pouhý funkční aspekt. Naopak, předpokládá jeho podstatné "ztracení se" v Kristu účastí na jeho tajemství smrti a vzkříšení s celým svým já: inteligencí, svobodou, vůlí a obětí vlastního těla jako živé oběti. Jedině účast na Kristově oběti, na jeho kenosi, činí zvěstování autentickým! To je cesta, kterou musí projít s Kristem, aby dosáhl toho, že spolu s Ním řekne Otci: "ne co já chci, ale co ty chceš". Zvěstování proto vždycky obsahuje také oběť sebe, což je podmínka toho, aby bylo autentické a účinné.

Alter Christus, kněz, je hluboce spojen s Otcovým Slovem, které svým vtělením přijalo přirozenost služebníka, stalo se služebníkem. Kněz je Kristův služebník v tom smyslu, že jeho existence, připodobněná ontologicky Kristu, přijímá bytostně vztahovou povahu: je v Kristu, skrze Krista a s Kristem ve službě lidem. Právě proto, že patří Kristu, kněz radikálně slouží lidem, je služebníkem jejich spásy, jejich štěstí, jejich autentického osvobození, když dozrává v tomto postupném přijímání Kristovy vůle v modlitbě, v bytí "od srdce k srdci" s Ním. Toto je tedy nevyhnutelná podmínka každého zvěstování, které obsahuje účast na svátostné oběti eucharistie a chápavou poslušnost Církvi.

Svatý farář arský často opakoval se slzami v očích: "Jak hrozné je být knězem!" A dodával: "Jak politováníhodné je, když kněz slouží mši jakoby dělal nějakou obyčejnou věc! Jak nešťastný je kněz bez niterného života!" 

Kéž Kněžský rok přivede všechny kněze k naprostému ztotožnění s Ježíšem ukřižovaným a vzkříšeným, aby napodobením svatého Jana Křtitele, byli připraveni se "umenšovat", aby On rostl; aby následováním příkladu svatého faráře arského neustále a hluboce vnímali odpovědnost svého poslání, které je znamením a přítomností nekonečného Božího milosrdenství.

   Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. 
   Jeho matka na to řekla: "Ne, ale budu se jmenovat Jan!" 
   Namítli jí: "Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje." 
Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. 
   On si vyžádal tabulku a napsal: "Jeho jméno je Jan." Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: "Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!" 
   Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem. 

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 24. 6. AD MMIXhttp://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11433;
kardinál Joseph Ratzinger, Ministero e vita del Sacerdote, in Elementi di Teologie fondamentale. Saggio su fede e ministero, Brescia 2005, p. 165;
dekret 2.vatikánského koncilu Presbyterorum ordinis , čl. 2)



Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Zaznělo slovo,

byl počat Jan.

Zaznělo slovo

slyší je kněz Zákona

- otec Zachariáš.

Oněmi

a není schopen je vyřknout:

musí na tabulku napsat

první stránku Zákona Nového:

"Jeho jméno je Jan!"


Ježíši,

Janův Beránku Boží,

snímající hříchy světa

ve vězení Heroda,

než se zaleskne

meč Slova,

Tebe – Logos -

přijď pod střechu

Machairontu mé duše!

Amen.

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dos...