O
dni sobotním, o následujícím dni vzkříšení, jitru nedělním
a o dni odpočinutí, sedmém dni a současně prorockém dni pro
patriarchu Noeho, existuje již od raných křesťanských dob více
rozjímání, které rozvíjejí a shrnují Otcové – mniši –
svatoviktorské pařížské školy.
Vztah
mezi nimi pochopíme na základě Mysteria Salutis, které se
odehrává a které v plnosti vstoupilo inkarnací Božího Syna,
narozením Mesiáše – Ježíše z Nazareta, do kosmu, do
"viditelného světa".
Rovněž
toto tajemství prvního, třetího, sedmého a osmého dne, a rovněž
i dne bez konce, jejž prorocky odhaluje příběh o Odpočinutí, o
Noemovi, můžeme rozjímat i na pozadí svatodušního počátku
církevního roku:
Slavnost
Seslání Ducha Božího se svým oktávem, provázaným i postními
kvatembrovými dny, uzavírá pozemský vrchol – včetně očekáváné
Parusie – Mystéria, Tajemství záchrany lidstva.
Na
tento oktáv navazuje slavnost Těla a Krve našeho Pána Ježíše
Krista, jež je úvodem inkarnace evangelia o vzkříšení Ježíšova
do tohoto světa, prvotně do duše každého, kdo Jej v Nejsvětější
svátosti přijímá a adoruje.
Neděle
slavnosti Nejsvětější Trojice v oktávu Seslání Svatého Ducha
je přípravou na vyjítí do celého světa ve jménu Otce i Syna i
Ducha Svatého. Svatodušní cestou do temnot, bolestí, úzkostí a
smrti.
A
další neděle – již v oktávu Slavnosti Těla a Krve Ježíše
Krista – patřila do okruhu procesí s Ježíšem v Nejsvětější
svátosti.
V
některých farnostech můžeme i v liturgii podle Misálu papeže
Pavla VI. prožít velké procestí die cadente – ve čtvrtek této
slavnosti, případně o této následující neděli, která
tradičně je slavena nikoli v zelené, ale v eucharistické bílé
barvě – a v ostatní oktávové dny procesí místní církevní
obce, které bývá jen v nejbližíším okolí kostela či v jeho
vnitřku u jednotlivých čtyř oltářů.
Didaskalií
těchto svatých liturgií osmi dní po slavnosti Božího Těla, je
modlitba a rozjímání Andělského učitele – svatého Tomáše
Akvinského. Obojí – modlitba i rozjímání o Nejsvětějším
tajemství je malým kompendiem, summou mystické víry a nauky
vyžadující askésis. Je malou učebnicí pro ty, kdo přistoupili
v těchto dnech poprvé ke stolu Pána Ježíše, ale i zopakováním
víry či usvědčením z nevěry pro ty, kdo "hodně" či
"nehodně" již delší dobu přistupují ke Svatému
přijímání, aby vždy přijímali nebeský pokrm a nápoj ke své
záchraně a nikoli zkáze.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Neděle v oktávu slavnosti Božího těla
Neděle v oktávu slavnosti Božího těla
"Z toho jsme poznali Boží lásku," píše v Epištole Miláček Páně, " On položil život za nás." Apoštol odkrývá tajemství nejvyšší Boží lásky, která se projevila v inkarnaci, v těle Ježíšově. Ji oslavujeme v tajemství Těla a Krvě Páně.
V Evangeliu podle sepsání svatého Lukáše je oním "jedním člověkem", který podle Ježíšova podobenství pozval "mnohé" na hostinu, a poté co je připravena, vysílá služebníka, aby pozvaným oznámil, že vše je připraveno – omnia parata ad nuptias", k mystické hostině a svatební radosti Boha a člověka. V tut chvíli se projevuje přízemnost těch, kdo setkání s Bohem kladou až za své ubohé a prchavé pozemské zájmy. Tito podle slov Spasitele "nikdy neokusí jeho večeře", Poslední večeře a ustavičné hostiny.
"Sedmý den je den odpočinutí." tak zní slovo Tóry, ve čtení z páté knihy Mojžíšovy. Odpočinutím, pokojem je Ježíš, který po fázi, přechodu sedmého dne, zjitra nedělního, vstal z mrtvých.
Toto praví Hospodin:
"Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě - aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty.
Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."
Bratři!
Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.
Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.
"Po působivé liturgické době, jež - soustředěna kolem Velikonoc - trvá tři měsíce, nejprve čtyřicet dní postního a pak padesát dní velikonočního období, nás liturgie přivádí ke slavení třech svátků, které mají určitou „syntetickou“ povahu: Nejsvětější Trojice, Corpus Domini a nakonec Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Co je vlastním smyslem dnešní slavnosti Těla a Krve Páně? Říká nám to sama slavnost v průběhu jejích základních gest: nejprve jsme shromážděni kolem Pánova oltáře, abychom přebývali společně v jeho přítomnosti; potom to bude procesí, tj. kráčení spolu s Pánem a nakonec pokleknutí před Pánem - adorace, kterou se mše začíná, provází celé procesí a vrcholí ve finálním momentu svátostného požehnání, kdy se všichni klaníme před Tím, který se sklonil až k nám a dal za nás svůj život. Zastavme se krátce u těchto třech postojů, protože jsou vskutku výrazem naší víry a našeho života.
První úkonem je shromáždění se v přítomnosti Páně. Tedy to, co se starodávně nazývalo statio. Představme si na chvíli, že by v celém Římě nebyl než tento jediný oltář a že všichni křesťané města jsou pozváni sejít se tady a slavit Spasitele zabitého a zmrtvýchvstalého. To nám umožní porozumět tomu, čím bylo slavení eucharistie na počátku v Římě a v mnoha jiných městech, kam přišlo evangelní poselství. V každé místní církvi byl pouze biskup a kolem něho, kolem eucharistie, kterou slavil, se utvářelo jediné společenství, protože byl jeden požehnaný Kalich a jeden lámaný Chléb, jak jsme slyšeli ze slov apoštola Pavla ve druhém čtení. Na mysl přichází další známý Pavlův výraz: „už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž nebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši“. „Vy všichni jste jedno!“ V těchto slovech zaznívá pravda a moc křesťanské revoluce, té nejhlubší revoluce lidských dějin, která se zakouší právě při eucharistii: tady se shromažďují v Pánově přítomnosti lidé různého věku, pohlaví, sociálního postavení a politických názorů. Eucharistie nemůže být nikdy soukromou událostí, vyhrazenou pro lidi, kteří si vzájemně sebe zvolili na základě náklonnosti či přátelství. Eucharistie je veřejný kult, na němž není nic esoterického, nic exkluzivního. Také dnes večer jsme si tady nezvolili my s kým se setkáme. Přišli jsme sem a nacházíme se jedni vedle druhých, spojeni vírou a povoláni stát se jediným tělem sdílením jediného Chleba, kterým je Kristus. Jsme sjednoceni i přes národnostní, profesní, sociální či politické rozdíly: otevíráme se jedni druhým, abychom se stali jedno, počínaje od Něho. Toto bylo již od počátku charakteristickou známkou křesťanství, jež se viditelně uskutečňovala kolem eucharistie. A stále je třeba bdít nad tím, aby opětovná pokušení stranickosti, byť v dobré víře, nevedla ve skutečnosti směrem opačným. Proto nám Corpus Domini připomíná především to, že být křesťany znamená shromáždit se ze všech stran a přebývat v přítomnosti jediného Pána a stanout v jednotě s Ním.¨
Druhým konstitutivním aspektem je kráčení spolu s Pánem. Je to skutečnost, jež je vyjádřena procesím, které prožijeme po mši svaté téměř jako její přirozené prodloužení, až půjdeme za Tím, který Cesta, Putování. Pán Ježíš nás darováním sebe samého v eucharistii uvolňuje z našeho „ochrnutí“, dává nám postavit se a kráčet vpřed, umožňuje nám učinit krok, a pak další a tak nás uvádí na cestu silou tohoto Chleba života. Jako se stalo u proroka Eliáše, který se utekl na poušť ze strachu před svými nepřáteli, a rozhodl se zemřít. Bůh jej však probudil ze spánku a nalezl upečený chléb na rozžhaveném kameni: „Vstaň a najez se - uslyšel - neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá“. Procesí Corpus Domini nás učí, že eucharistie nás chce vysvobodit z každé sklíčenosti a neútěchy, chce nám dát povstat, abychom mohli znovu nastoupit cestou v síle, kterou nám Bůh dává prostřednictvím Ježíše Krista. To je zkušenost lidu Izraele během exodu z Egypta, dlouhého putování přes poušť, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení. Tato zkušenost je pro Izrael konstitutivní, ale je příkladem pro celé lidstvo. Vždyť výraz „nejen chlebem živ je člověk, ale .. vším co vychází z Hospodinových úst“ je univerzální výrok, který se vztahuje na každého člověka jako takového. Každý může nalézt vlastní cestu, pokud se setká s Tím, který je Slovem a Chlebem života, a nechá se vést jeho přátelskou přítomností. Jak bychom mohli bez Boha,který-je-s-námi, bez blízkého Boha vytrvat na životní pouti, ať už jako jedinci nebo jako společnost a rodina národů? Eucharistie je Svátost Boha, který nás nenechává na cestě samotné, ale kráčí po našem boku a ukazuje nám směr. Nestačí totiž kráčet vpřed, je třeba vědět kam se jde! Nestačí „pokrok“, pokud chybí opěrné kriterium. A jde-li se bez něho, je nebezpečí sejití z cesty nebo minutí se cílem. Bůh nás stvořil svobodné, ale nenechal nás samotné: On sám se stal „cestou“ a přišel, aby šel spolu s námi, aby naše svoboda měla rozlišující kritérium správné cesty a postupovala po ní.
V tomto bodě nelze nepomyslet na začátek „desatera přikázání“, kde stojí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě“. Nalézáme zde smysl třetího konstitutivního prvku Corpus Domini: pokleknout v adoraci před Pánem. Klanět se Bohu, Ježíši Kristu, který se z lásky stal chlebem, je tou nejradikálnější a nejplatnější oporou proti modloslužbám včerejška i dneška. Pokleknout před eucharistií je vyznáním svobody: kdo se klaní Ježíši nemůže a nemá se klanět žádné, byť jakkoli silné, pozemské moci. My křesťané poklekáme pouze před Nejsvětější svátostí, protože věříme a poznáváme, že v ní je přítomen jediný pravý Bůh, který stvořil svět a tolik jej miloval, že dal svého Jednorozeného Syna. Skláníme se před Bohem, který se jako první sklonil k člověku jako Dobrý Samaritán, aby se jej ujal a daroval mu život, a sklonil se k nám, aby umyl naše nečisté nohy. Klanět se Kristovu Tělu znamená věřit, že v tomto kousku chleba je skutečně Kristus, který dává pravý smysl životu nezměrného univerza jakož i nepatrného tvora, celým lidským dějinám jakož i tomu nejkratšímu životu. Adorace je modlitba, která prodlužuje slavení a přijímání eucharistie, a duši sytí láskou, pravdou, pokojem a nadějí, protože Ten, před nímž se skláníme, nás nesoudí a neutiskuje, nýbrž osvobozuje a proměňuje.
V dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka čteme o Ježíšově slově a skutku, jímž se prohlašuje Pánem nad sobotou, dokonce sobotou samotnou. Dnem odpočinutí a vzkříšení, jak více a více začíná vyplývat z jeho uzdravujících znamení a kázání. Jedním z nich je tato příprava na odpuštění hříchů, jak dnes čteme. Osvobození duše, které vede k pokorné vděčnosti – mnozí, kdo prosili za uzdravení duše a těla padli před Ježíšem na kolena, aby tím vyznali Jeho božství a Jeho božskou moc. A ti, kdo ji okusili, byli Duchem Božím vedeni k úctě k Ježíši – k adoraci na kolenou. A ta po seslání Ducha Svatého má své pevné místo v liturgii i osobní modlitbě křesťanů: v adoraci vkleče před Nejsvětější svátostí.
9. neděle v mezidobí
"Sedmý den je den odpočinutí." tak zní slovo Tóry, ve čtení z páté knihy Mojžíšovy. Odpočinutím, pokojem je Ježíš, který po fázi, přechodu sedmého dne, zjitra nedělního, vstal z mrtvých.
Toto praví Hospodin:
"Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě - aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty.
Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."
Plesání,
jásot a chvalozpěv, zvučné troubení zní v den novoluní. První
jarní úplněk je počátkem jara Církve, která se zrodila po
padesáti dnech od zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Její
radost, radost ze vzkříšení a z nedělních oslav zmrtvýchvstání,
byla počata o Velké noci, dochází své plnosti o každé mši
svaté, při svatodušní oslavě vzkříšení.
O
tomto prorocky zpívá svatý David:
Plesejte
Bohu, který nám pomáhá.
Zanotujte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku.
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi.
Slyšel jsem neznámý mně hlas: "Zbavil jsem jeho šíji břemena, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka. V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě.
Nesmíš mít boha jiného, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země."
Bůh, který řekl: "Ať ze tmy zazáří světlo!", vložil zář svého Ducha do stvoření. Dal zazářit vzkříšení svého Syna o nedělním jitru. Dává spolu se svým Synem Ducha, který svou mocí proměňuje dary v tělo a krev Ježíšovu, které jsou září našich těl a srdcí, našich smrtelných těl, jak píše Apoštol v druhém listu Korinťanům.
Zanotujte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku.
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi.
Slyšel jsem neznámý mně hlas: "Zbavil jsem jeho šíji břemena, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka. V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě.
Nesmíš mít boha jiného, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země."
Bůh, který řekl: "Ať ze tmy zazáří světlo!", vložil zář svého Ducha do stvoření. Dal zazářit vzkříšení svého Syna o nedělním jitru. Dává spolu se svým Synem Ducha, který svou mocí proměňuje dary v tělo a krev Ježíšovu, které jsou září našich těl a srdcí, našich smrtelných těl, jak píše Apoštol v druhém listu Korinťanům.
Bratři!
Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.
Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.
Svatý
otec Benedikt XVI. shrnuje slavnosti a svátky,, které jsou mostem
od slavení velikonočních tajemství k době "po seslání
Ducha Svatého", k jednotlivým nedělním církevního
liturgického roku, které uvádějí do tajemství Velikonoc: k
poznání obětujícího se Božího Syna a Jeho oběti:
"Po působivé liturgické době, jež - soustředěna kolem Velikonoc - trvá tři měsíce, nejprve čtyřicet dní postního a pak padesát dní velikonočního období, nás liturgie přivádí ke slavení třech svátků, které mají určitou „syntetickou“ povahu: Nejsvětější Trojice, Corpus Domini a nakonec Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Co je vlastním smyslem dnešní slavnosti Těla a Krve Páně? Říká nám to sama slavnost v průběhu jejích základních gest: nejprve jsme shromážděni kolem Pánova oltáře, abychom přebývali společně v jeho přítomnosti; potom to bude procesí, tj. kráčení spolu s Pánem a nakonec pokleknutí před Pánem - adorace, kterou se mše začíná, provází celé procesí a vrcholí ve finálním momentu svátostného požehnání, kdy se všichni klaníme před Tím, který se sklonil až k nám a dal za nás svůj život. Zastavme se krátce u těchto třech postojů, protože jsou vskutku výrazem naší víry a našeho života.
První úkonem je shromáždění se v přítomnosti Páně. Tedy to, co se starodávně nazývalo statio. Představme si na chvíli, že by v celém Římě nebyl než tento jediný oltář a že všichni křesťané města jsou pozváni sejít se tady a slavit Spasitele zabitého a zmrtvýchvstalého. To nám umožní porozumět tomu, čím bylo slavení eucharistie na počátku v Římě a v mnoha jiných městech, kam přišlo evangelní poselství. V každé místní církvi byl pouze biskup a kolem něho, kolem eucharistie, kterou slavil, se utvářelo jediné společenství, protože byl jeden požehnaný Kalich a jeden lámaný Chléb, jak jsme slyšeli ze slov apoštola Pavla ve druhém čtení. Na mysl přichází další známý Pavlův výraz: „už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž nebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši“. „Vy všichni jste jedno!“ V těchto slovech zaznívá pravda a moc křesťanské revoluce, té nejhlubší revoluce lidských dějin, která se zakouší právě při eucharistii: tady se shromažďují v Pánově přítomnosti lidé různého věku, pohlaví, sociálního postavení a politických názorů. Eucharistie nemůže být nikdy soukromou událostí, vyhrazenou pro lidi, kteří si vzájemně sebe zvolili na základě náklonnosti či přátelství. Eucharistie je veřejný kult, na němž není nic esoterického, nic exkluzivního. Také dnes večer jsme si tady nezvolili my s kým se setkáme. Přišli jsme sem a nacházíme se jedni vedle druhých, spojeni vírou a povoláni stát se jediným tělem sdílením jediného Chleba, kterým je Kristus. Jsme sjednoceni i přes národnostní, profesní, sociální či politické rozdíly: otevíráme se jedni druhým, abychom se stali jedno, počínaje od Něho. Toto bylo již od počátku charakteristickou známkou křesťanství, jež se viditelně uskutečňovala kolem eucharistie. A stále je třeba bdít nad tím, aby opětovná pokušení stranickosti, byť v dobré víře, nevedla ve skutečnosti směrem opačným. Proto nám Corpus Domini připomíná především to, že být křesťany znamená shromáždit se ze všech stran a přebývat v přítomnosti jediného Pána a stanout v jednotě s Ním.¨
Druhým konstitutivním aspektem je kráčení spolu s Pánem. Je to skutečnost, jež je vyjádřena procesím, které prožijeme po mši svaté téměř jako její přirozené prodloužení, až půjdeme za Tím, který Cesta, Putování. Pán Ježíš nás darováním sebe samého v eucharistii uvolňuje z našeho „ochrnutí“, dává nám postavit se a kráčet vpřed, umožňuje nám učinit krok, a pak další a tak nás uvádí na cestu silou tohoto Chleba života. Jako se stalo u proroka Eliáše, který se utekl na poušť ze strachu před svými nepřáteli, a rozhodl se zemřít. Bůh jej však probudil ze spánku a nalezl upečený chléb na rozžhaveném kameni: „Vstaň a najez se - uslyšel - neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá“. Procesí Corpus Domini nás učí, že eucharistie nás chce vysvobodit z každé sklíčenosti a neútěchy, chce nám dát povstat, abychom mohli znovu nastoupit cestou v síle, kterou nám Bůh dává prostřednictvím Ježíše Krista. To je zkušenost lidu Izraele během exodu z Egypta, dlouhého putování přes poušť, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení. Tato zkušenost je pro Izrael konstitutivní, ale je příkladem pro celé lidstvo. Vždyť výraz „nejen chlebem živ je člověk, ale .. vším co vychází z Hospodinových úst“ je univerzální výrok, který se vztahuje na každého člověka jako takového. Každý může nalézt vlastní cestu, pokud se setká s Tím, který je Slovem a Chlebem života, a nechá se vést jeho přátelskou přítomností. Jak bychom mohli bez Boha,který-je-s-námi, bez blízkého Boha vytrvat na životní pouti, ať už jako jedinci nebo jako společnost a rodina národů? Eucharistie je Svátost Boha, který nás nenechává na cestě samotné, ale kráčí po našem boku a ukazuje nám směr. Nestačí totiž kráčet vpřed, je třeba vědět kam se jde! Nestačí „pokrok“, pokud chybí opěrné kriterium. A jde-li se bez něho, je nebezpečí sejití z cesty nebo minutí se cílem. Bůh nás stvořil svobodné, ale nenechal nás samotné: On sám se stal „cestou“ a přišel, aby šel spolu s námi, aby naše svoboda měla rozlišující kritérium správné cesty a postupovala po ní.
V tomto bodě nelze nepomyslet na začátek „desatera přikázání“, kde stojí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě“. Nalézáme zde smysl třetího konstitutivního prvku Corpus Domini: pokleknout v adoraci před Pánem. Klanět se Bohu, Ježíši Kristu, který se z lásky stal chlebem, je tou nejradikálnější a nejplatnější oporou proti modloslužbám včerejška i dneška. Pokleknout před eucharistií je vyznáním svobody: kdo se klaní Ježíši nemůže a nemá se klanět žádné, byť jakkoli silné, pozemské moci. My křesťané poklekáme pouze před Nejsvětější svátostí, protože věříme a poznáváme, že v ní je přítomen jediný pravý Bůh, který stvořil svět a tolik jej miloval, že dal svého Jednorozeného Syna. Skláníme se před Bohem, který se jako první sklonil k člověku jako Dobrý Samaritán, aby se jej ujal a daroval mu život, a sklonil se k nám, aby umyl naše nečisté nohy. Klanět se Kristovu Tělu znamená věřit, že v tomto kousku chleba je skutečně Kristus, který dává pravý smysl životu nezměrného univerza jakož i nepatrného tvora, celým lidským dějinám jakož i tomu nejkratšímu životu. Adorace je modlitba, která prodlužuje slavení a přijímání eucharistie, a duši sytí láskou, pravdou, pokojem a nadějí, protože Ten, před nímž se skláníme, nás nesoudí a neutiskuje, nýbrž osvobozuje a proměňuje.
V dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka čteme o Ježíšově slově a skutku, jímž se prohlašuje Pánem nad sobotou, dokonce sobotou samotnou. Dnem odpočinutí a vzkříšení, jak více a více začíná vyplývat z jeho uzdravujících znamení a kázání. Jedním z nich je tato příprava na odpuštění hříchů, jak dnes čteme. Osvobození duše, které vede k pokorné vděčnosti – mnozí, kdo prosili za uzdravení duše a těla padli před Ježíšem na kolena, aby tím vyznali Jeho božství a Jeho božskou moc. A ti, kdo ji okusili, byli Duchem Božím vedeni k úctě k Ježíši – k adoraci na kolenou. A ta po seslání Ducha Svatého má své pevné místo v liturgii i osobní modlitbě křesťanů: v adoraci vkleče před Nejsvětější svátostí.
Jednou
v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou
trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v
sobotu nesmí?"
Odpověděl
jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a
měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to
za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí
jíst jenom kněží, a dal i své družině?"
A
řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.
Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"
Ježíš
opět vstoupil do synagógy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou.
Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli
obžalovat.
On
tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď
doprostřed." Pak se farizeů zeptal: "Smí se v sobotu
jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo za-bít?" Ale
oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se
po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni. ruku!"
Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku.
Farizeové
šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho
zahubili.
O
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na slavnost Božího Těla, Lateránská bazilika, 22. V. AD MMVIII; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=9551)
Otec
Vladimír Mikulica
Ty jsi Sabbath – první před každým dnem,
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na slavnost Božího Těla, Lateránská bazilika, 22. V. AD MMVIII; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=9551)
MODLITBA
PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Jako
po svatební hostině,
která
dříve pokračovala v dalších dnech,
i
nyní - po slavnosti Tvého těla a krve – v oktávu,
Ježíši,
ženichu, podáváš nejlepší víno
pro poslední a věčnou svatební hostinu v nebi.
Ty
jsi pravý Noe – Odpočinutí.
Ty jsi Sabbath – první před každým dnem,
kdy
zazněls z úst Otce, Ty Logos, z Ducha, Dechu Svatého:
"Budiž
světlo!"
Ty
ses pak stal světlem v temnotách
hříchu
šířícího se lidstvem od Adama a Evy,
když
jsi pracoval šest dní ke spáse člověka a stvoření -
jsi
i poslední sobota v díle stvoření,
kdy
ticho Nejsvětější Trojice vše s láskou objímalo:
den
sedmý.
I
poslední sobotou v díle vykoupení Tvým křížem:
přijdeš
ve slávě Parusie
a
přineseš nová nebesa a novou zemi
při
posledním golgotském mešním proměňování,
den
osmý, naplnění kosmického oktávu.
Amen.
