sobota 11. srpna 2018

Vzestup a pád genetického inženýrství






Diptych, jímž vyjadřuje svatý evangelista Lukáš metexis, spojení Starého a Nového zákona na počátku evangelia Ježíše Krista, které nám podává v líčení podivuhodného početí a narození svatého Jana Křtitele a v druhé linii, na druhé ikoně tohoto diptychu, zázračné, mimořádné početí našeho Pána a Vítěze nad zlem Ježíše Krista, má své pokračování v jeho podání, v podání Ducha Svatého, i v následujícím popisu epizody, která prezentuje celý "diptych Ježíšův" – Jeho dvojjediné přikázání lásky, které nám věřícím v Jeho zmrtvýchvstání uložil:

Tato prezentace zaznívá – v morální, ale i v asketické a mystické rovině v události, kterou vypráví sám Ježíš následovníku kněží a levitů jako odpověď na jeho touhu po blaženém posmrtném životě, ale především jako vysvětlení nauky o ospravedlnění, v níž je tento znalec Zákona neznalý, protože se chce ospravedlnit sám.

Na cestě mezi Jerichem a Jeruzalémem byl přepaden a oloupen nevinný člověk, "upadl do rukou lupičů". Bezmocně leží u "hlavní silnice", sténá, krvácí a čeká na pomoc bližního. 

Cit pro spravedlnost se chvěje rozhořčením, když slyšíme Ježíše, jak vypráví, že okolo něj prošel kněz, prošel levita, a nechali oloupeného a zraněného ležet, aniž by mu věnovali pozornost. To je neospravedlnitelné! Zvláště ti, kteří mají na starosti skutečný zápas o spásu tohoto světa a každé lidské duše, procházejí nevšímavě a lhostejně kolem trpícího. Neposkytnou pro ně na výsost povinnou "první pomoc" tělu a duši vážně zraněného, jenž není schopen vstát a jít na místo uzdravení.

Usvědčujícím způsobem hovoří Ježíš k zákoníkovi, který za ním přišel, aby uslyšel, co je třeba k dosažení posmrtné blaženosti. Slyší slovo o ´dvou tabulích, ikonách, obrazech Otce na portrétu Syna - o přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Toto přikázání pro něj je zahanbujícím způsobem usvědčující. Proto se chce – sám - ospravedlnit, a ptá se: "Kdo je můj bližní?"

A Ježíš do rámů obou ikon podstatně, hypostaticky spojujících jakoby "pantem", prací kováře a truhláře vkládá vlastní obraz: naplňuje a zdobí barvami vnitřek rámu obou obrazů. Barvami, které jsou pro lékaře svatého Lukáše, podmanivými – vždyť Ježíš sám je viditelným a slyšitelným vyjádřením tahů patrona všech umělců, Ducha Božího!

V barvách "slyšíme" příběh z "černé kroniky", jejíž barvy zůstávají usvědčujícím způsobem černé pro ty, kdo by se chtěli sami před Trojjediným Bohem ospravedlnit – a takovým může být leckterý kněz či levita, který na rozdíl od svatého levity Barnabáše a dalších konvertitů jako on, setrvává v temné černi Starého zákona. 

Avšak v této "černé kronice" barvy září a jsou proniknuty světlem, pro ty, kdo neoddělují lásku k Bohu a k Jeho zákonu od lásky k bližnímu.

V tom tkví tajemství Unionis Hypostaticae, jednoty božského a lidského v našem Vykupiteli Ježíši Kristu: Vykupiteli z"akcentu" čili hříchu a z opominutí, jímž je takové ulpění na Božích zákonech, že "přehlédneme" lásku k bližnímu, který nás na Boha odkazuje. Na Otce, jehož je stvořením, na Ježíše Krista, jehož se má stát učedníkem, na Ducha Svatého, jímž má být po uzdravení všech ran a obvázání svátostmi Církve naplněn.

Proto jen tento "dvojobraz" tajemně skrytý v centru všech svátostí, vyjadřuje v Ježíšově slovu o milosrdném Samaritánovi obojí:

povinnost plnit přikázání lásky k bližnímu, a tím, kdo ji plní je opovrhovaný vyděděnec a "sektář" Samaritán;

a zároveň - což je klíčem k plnému pochopení tohoto životního podobenství - je milosrdným Samaritánem sám Ježíš, přijímající rány bičem a při korunování trním i na křížové cestě, ten, jemuž konvertita svatý Longin otevřel ránu v boku – a vyšla "krev a voda". - Naplňuje se diptych svátosti křtu, kdy za vodou milosti, svatou vodou, jíž je každý křtěn, se nejen skrývá, ale je s ní provázána – hypostaticky – krev Kristova prolitá za spásu světa na Jeho kříži.

On – Ježíš – po svém nanebevstoupení – svěřuje Církvi, jíž je hospes, pohostinným přítelem v hospicu, v hostinci, léčení a uzdravení duše každého, kdo je zahrnut láskou jejích "kněží a levitů".

Až se Ježíš podruhé vrátí, při své slavné Parusii, štědře biskupům, kněžím a věřícím, těm, kdo pečovali o duše, jež "potkali z Jeruzaléma do Jericha", dá plné vynahrazení jejich celoživotní oběti.

"V tom právě spočívá radost Církve, že může pokračovat ve jménu Ježíše Krista v oné službě dobroty schopné hojit rány hříchů a vlévat božský život duším. Tato služba lásky je větší než služba Mojžíše. Boží Syn uděluje duši pravou svatost, kterou nám přinesl jakožto ten, kdo je jejím jediným pramenem.¨

Z tohoto vědomí pramení naše radost a ochota přinášet pomoc a posilu komukoliv z lásky ke Kristu, který nás tak miloval a který nám ukládá povinnost spojit se s Boží láskou v nezištné pomoci bližním."

"Vysvětlením", mystagogií Ježíšova vyprávění, diptychu o milosrdném Samaritánovi, je i úryvek z Epištoly - svědectví svatého Pavla Korintským, jimž píše: ˇNaším apoštolským listem, jste vy – Korinťané a všichni, o něž se staráme s apoštolskou horlivosti, tedy plni charismat a lásky k Ježíši Kristu v Jeho Církvi.ˇ



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvanáctá neděle po seslání Ducha Svatého

Slova úryvku dnešní neděle z druhé Epištoly do Korinta navazují na předchozí Apoštolovy myšlenky. Jeho odvážné tvrzení, že Korintští jsou listem, který on napsal svou rukou, má základ nikoli v našich ctnostech a "práci na sobě", ale v milosti. Duch Boží září z tváře toho, kdo prožil alespoň nepatrnou výseč z onoho Apoštolova: "žít ve spojení s Kristem", z Ježíšova diptychu skrytého v Evangeliu, v podobenství o Milosrdném Samaritánovi:
Judaismus je náboženství vedoucí k odsouzení, křesťanství ke spravedlnosti – k ospravednění!


To je plná odpověď pro zákoníka, jenž se chtěl před Ježíšem sám ospravedlnit.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

19. neděle v mezidobí


Prorok Eliáš, jak čteme dnes v úryvku z první knihy Královské, je oloupen o své poslání a o schopnost být zdravý a žít v bezpečí démony, kteří na něj útočí nejen z královského izraelského dvora, ale zvláště uvnitř v jeho duši.

   Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul. 
   Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul. 
   Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.


Svatý Žalmista hledal Boha, hledal toho, jenž jako bližní nás čeká u cesty, v Ježíši Kristu zraněný Otec a v duši sténající Duch Boží. Hledal a počíná nalézat ospravedlnění: poznávat, okoušet jako pokrm a nápoj, že Trojjediný Bůh je dobrý ke všem, kteří jsou poskvrněni zlem.

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav. 
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech. 
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, blaze člověku, který se k němu utíká. 


Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům slyšíme o podmínce k tomu, abychom mohli být ospravedlněni a schopni milovat své bližní: neztratit pečeť daru Ducha Svatého:

Bratři! 
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. 
   Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. 
   Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. 


Ježíš Mesiáš sestoupil z nebe, jak slyšíme v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana. Sestoupil jako Boží Syn a jako Chléb.


Toto vyznání víry a tato víra je cizí a nepřijatelná pro toho, kdo není schopen přijmout ospravedlnění, spásu své duše. Proč?

Svatý otec Benedikt XVI. vysvětluje ve svém zamyšlení v předmluvě ke knize pana Michela Schooyansa, které napsal před třemi lety, příčiny tvrdosti srdcí těch, kdo se chtěli a chtějí ospravedlnit sami:

"Již od počátku osvícenství byla křesťanská eschatologie vytlačována vírou v pokrok, která ji nakonec nahradila docela. Příslib štěstí se již neváže k onomu, nýbrž k tomuto světu. Příznačný postoj této tendence moderního člověka vyjadřuje Albert Camus, který proti Kristovým slovům „mé království není z tohoto světa“ rezolutně staví tvrzení „moje království je z tohoto světa“."

Německomoravský filosof Edmund Husserl, konvertita k Ježíši Kristu a k evangelickému církevnímu společenství, podobně jako papež Benedikt XVI. odkazuje na osvícenství jako na proud, který zavedl vědecký a sociální – potažmo duchovní rozvoj lidstva do slepé uličky života a poznávání "v úvozovkách", falešného poznání, z nějž nám dává vystoupit pouze epoché, zřeknutí se předsudků, jak tomu učil ve své induktivní metodě již Sókratés. 
Předsudků, z nichž paradoxně zastánci osvícenství, deismu, marxismu a neomarxismu obviňují svého úhlavního nepřítele: Ježíšovu Církev. Ďábel, který jako vnášeč "světla" do temnoty, do tajemství, jejichž branami jsou dogmata Církve, přitom na Církev útočí pomluvou, že je dogmatická, zatímco svými satanskými dogmaty a dogmatičností svádí do pasti oslnění vlastním poznáním ty, kdo mu uvěří a zamění církevní dogmata za satanská dogmata osvícenství.

Albert Camus, jejž cituje Svatý otec Benedikt XVI., stojí jakoby v poslední generaci těch, jimž se – z prokletí francouzských osvícenců předchozích staletí – zhroutil "hodnotový systém", těch, kdo odmítli tradici a ´nenašli své království na tomto světě´.

"V 19. století," pokračuje dále svou recenzi papež Benedikt XVI., "byl vírou v pokrok všeobecný optimismus, který očekával od triumfálního tažení vědy postupné zlepšování stavu světa a stále větší přibližování k ráji. Ve 20. století přijala tato víra politickou konotaci. Na jedné straně to byly marxisticky orientované systémy slibující člověku, že dosáhne kýženého království politickou cestou, kterou nabízela jejich ideologie. Tento pokus očividně selhal. Na druhé straně to byly pokusy vytvářet budoucnost více či méně prohloubeným čerpáním ze zdrojů liberálních tradic."

Liberální "tradice" jsou popřením tradice předáváním (traditio) zkázy. Popíráním "tradičních hodnot" a snahou – po jejich naprosté destrukci – zavést nové "lidské" humanitní a charitativní. Ovšem bez roviny, která činí člověka člověkem a lidstvo lidstvem. Bez božské roviny.

Na prvním místě reprezentuje tuto satanskou tradici tažení proti duchovní rodině, farnosti, popíráním Nejsvětějšího tajemství. A to popíráním jak aktivním, popíráním přítomnosti Ježíše Krista ve svátostech, tak i pasivním, opomíjením prostředků duchovního života, které pomáhají vnímat duchovní svět na základě milosti Ducha Božího. Nevědomost, neznalost a duchovní otupělost katolických křesťanů otevírají farnosti či brány nových kvazifarností pro vstup herezí a bludů a pro množství rozvodových situací duše s Bohem, který prostřednictvím svého Syna Ježíše založil jedinou Církev.

Kostely se tak vyprazdňují a v přímé závislosti na tomto procesu se vyprazdňují i místa u rodinného stolu, kde již nenacházejí místo ani mnozí prarodiče či děti. A poslední útok satana míří na manžele, aby se ve své samotě od Boha rozešli a žili každý sám či v hříchu, který je pro život duše smrtelný: v cizoložství.

Pohled na "prvomájovou přehlídku pýchy", která proběhla tuto sobotu v Praze, je proto smutným pohledem na duchovní, ale i sexuální prázdnotu takto od Boha opuštěných. Nad průvodem se tak line – pod proklamovaným veselím – mrtvolný pach. Proklamativní cíl: prokletí manželství a rodiny je cíl samotného ďábla, který touží po sociální i osobnostní sebevraždě strhující každou duší do zatracení, v němž přebývá.

"Tyto pokusy," píše dále o "liberálních tradicích" Svatý otec Benedikt XVI., "mají stále vyhraněnější podobu, které se říká Nový světový řád. Stále zřetelnějšího výrazu se mu dostává v OSN a na jejích mezinárodních konferencích, zvláště těch v Káhiře a Pekingu, z jejichž návrhů na změnu životní úrovně jasně vysvítá filosofie nového člověka a nového světa.

Filosofie tohoto typu už nemá utopický náboj, kterým se vyznačoval marxistický sen. Je naopak velmi realistická, poněvadž stanovuje limity blahobytu, hledaného v rámci prostředků umožňujících jeho dosažení, a aniž by se ospravedlňovala, doporučuje například, že je třeba nedělat si starosti s těmi, kteří už nejsou produktivní nebo už nemohou doufat v určité životní kvality. Tato filosofie navíc nepředpokládá, že lidé uvyklí bohatství a blahobytu, jsou připraveni přinášet oběti nezbytné k dosažení všeobecného blahobytu, nýbrž navrhuje strategie redukování počtu strávníků u stolu lidského společenství, aby zůstal nedotčen žádoucí blahobyt, kterého již někteří dosáhli. Zvláštnost této nové antropologie, která by měla tvořit základy Nového světového řádu, se stává zjevnou především v pohledu na ženu, v ideologii Women´s empowerment, jež vznikla na konferenci v Pekingu.

Cílem této ideologie je seberealizace ženy, přičemž hlavními překážkami, které stojí mezi ní a její seberealizací, jsou prý rodina a mateřství. Proto je třeba ženu osvobodit zejména od toho, co ji charakterizuje, totiž od její ženské specifičnosti. Tu je třeba odstranit v rámci teorie Gender equity and equality, která koncipuje nerozlišenou a uniformní lidskou bytost, v jejímž životě je sexualita jen vzrušující drogou, kterou lze užívat bez jakékoli míry.

Strach z mateřství, který ovládl velkou část našich současníků, v sobě určitě zahrnuje něco hlubšího. Ten druhý je konec konců vždycky soupeřem, který nás připravuje o část života, ohrožuje naše já i náš svobodný rozvoj.

Dnes již neexistuje filosofie lásky, nýbrž pouhá filosofie egoismu. Skutečnost, že každý z nás se může obohatit sebedarováním a že každý může objevit sebe samého právě díky druhému a skrze existenci druhého, je odmítána jako idealistická iluze. A právě takto je člověk oklamáván. Jakmile se mu totiž radí, aby nemiloval, radí se mu vlastně, aby nebyl člověkem. 

Z tohoto důvodu a v tomto bodě vývoje nového obrazu nového světa je nejenom křesťan, ale v první řadě on, povinen protestovat.


Jak má vypadat protest? Nad rakvemi tří našich bratří a vojáků z Afgánské vojenské mise můžeme v tomto týdnu při pohřebních mších svatých rozjímat:

Jejich boj proti islamismu na vzdáleném místě od naší republiky ukazuje i na vzdálenost našeho myšlení od katolických tradic, které je třeba bránit před islamisty na území našeho státu. Výmluvným důkazem je chvalozpěv a radost nad jejich zabitím, letáky, které islamisté vylepili po jejich smrti přímo v srdci naší země, v Praze, na Národní třídě a okolí. Kdo by si nevzpomněl na páté kolony, které mají na svědomí smrt mnoha Čechů, Moravanů a Slezanů v době nacistické okupace, kdy byl náš národ Francií a Velkou Británií zrazen, vydán německé vládě, která jej chtěla zcela zničit?

Při pohledu na průvod gayů a lesbiček v Praze minulou sobotu můžeme vidět, že dezorientace, slabost a neschopnost oběti jsou pseudohodnoty, které této páté koloně otevírají brány města a brány země, aby se jejich nositelům pomstila: jejich popravou – zachovala se tak, jak se odvděčuje duch zla za netoleranci vůči katolické víře a morálce.

Je třeba poděkovat Michel Schooyansovi, že v této knize energicky propůjčil hlas tomuto nezbytnému protestu. Schooyans nám ukazuje, že koncepce práv člověka, která charakterizuje moderní epochu, je důležitá a z mnoha hledisek pozitivní, trpí již od svého vzniku tím, že stojí výhradně na člověku a jeho schopnostech i vůli zasadit se o to, aby tato práva byla všeobecně uznávána.

Zpočátku byla všeobecnost práv chráněna odleskem křesťanského obrazu člověka, ale postupně s tím, jak se tento obraz vytrácí, rodí se nové otázky. Jak mohou být respektována a prosazována práva chudých, když se naše pojetí člověka, jak píše autor, často zakládá na „žárlivosti, úzkosti, strachu, ba zášti“? „Jak může pochmurná ideologie doporučující sterilizaci, interrupci, systematickou antikoncepci a dokonce eutanázii jakožto cenu za bezuzdný pansexualismus, dávat lidem radost ze života a radost z lásky?“
V tomto bodě se musí jasně projevit to pozitivní, čím může křesťan přispět k boji za budoucnost. Nestačí klást eschatologii proti této ideologii, jež je základem postmoderních konstrukcí budoucnosti, ačkoli je to také nutné a je třeba to činit rezolutně. Vždyť hlas křesťanů v tomto ohledu během posledních desetiletí značně zeslábl a je příliš bázlivý. Člověk je ve své pozemské existenci „rákos zmítaný větrem“ a ztrácí smysl života, přestane-li hledět k životu věčnému. Totéž platí pro dějiny jako celek. Správně prezentovaná zmínka o věčném životě proto nikdy není útěkem. Dává prostě pozemské existenci její odpovědnost, její velikost a důstojnost. Tyto dopady na význam pozemského života je však třeba artikulovat.

Je zřejmé, že dějiny nelze nikdy umlčet: nelze a není dovoleno umlčovat svobodu. Tuto iluzi chovají utopie.

Nelze vnutit zítřku dnešní vzory, které zítra budou včerejší. Nicméně je nutné klást základy cesty k budoucímu, obecnému překonání nových dějinných výzev."


A základem je katolická křesťanská tradice víry ve vzkříšení, nauky, morálky, filosofie: "metafyziky a fyziky", která každé dějinné výzvě ukazuje cestu do nebe: cestu k Ježíši, který sestoupil z nebe, aby nás do něj přivedl.

   Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?" 
   Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. 
   Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. 
   Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." 



(Z předmluvy Svatého otce Benedikta XVI. ke knize Michela Schooyanse Il Nuovo disordine mondiale. La grande trappola per ridurre il numero dei commensali alla tavola dell´umanità, San Paolo 2000; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=20297)


Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Sestoupil jsi z nebe,

jsi jediný Boží Syn.

Jsi mana, chléb života:

poručils hmotě,

jako jsi poručil větru a moři,

aby přijala Tvé slovo, Ježíši,

a aby Tě chléb a víno

přijaly jako Zmrtvýchvstalého - Logos.

Marně chtějí poručit "větru a dešti",

ti kdo plánují osvícensky zachránit Evropu

změnou jejího "genomu",

zotročením cizinců, jejich násilnou domestikací,

těch, kdo jsou ovládáni démonem koloniálního konzumu a pomsty.

Na rukou "tolerantních osvícenců" již lpí krev

- a nejenom saharské pouště -

která ulpěla na rukou všech krvavých diktátorů

i těch převlečených ze genetické inženýry.

Krev, kterou může zastavit pouze krev z nebe,

tělo Božího Syna,

který poručí démonům,

a vyzbrojí proti nim po spáse toužící duši

ve svatém Přijímání

- přinese svobodu:

ukončí vzestup i pád těch, 

kdo dosud mají šanci se obrátit k Tobě, 

nositeli Tradice

Trojice - Boží Nejsvětější rodiny

Amen.

Z pouště vychází obnova Církve a společnosti

Po sobotní slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie následuje druhá neděle adventní. V Ritu Antiquior přitom slavíme Oktá...