sobota 25. srpna 2018

Kompromis a nevěra









LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Čtrnáctá neděle po seslání Ducha Svatého


"Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla," začíná úryvek z Epištoly svatého Apoštola Galaťanům.

Uvádí téma, které čteme i v Evangeliu této neděle: je třeba se rozhodnout a stále se rozhodovat mezi dvojím, vzájemně opačným zaměřením života. Mezi Bohem a mamonem.

Pro konvertitu je jediným cílem Trojjediný Bůh. Cestě k Němu vše podřizuje, i když musí na této pozemské pouti bojovat "dobrý boj víry", jak píše na jiném místě Apoštol: rozhodovat se ve velkých věcech – zvláště pro své povolání – a pak i ve věcech drobných, aby právě v maličkostech osvědčil svou věrnost.

Základním povoláním každého člověka je dar znovuzrození. Jde o rozhodnutí vyžadující z podstaty svátosti, v níž jde o věrnost Bohu, nekompromisnost, která se má projevit ve všech sférách života konvertity. Věrnost Ježíši Kristu, s Nímž nejintenzivněji žijeme v Církvi, se pak – díky této neústupnosti "mamonu" se pak projeví ve všech rovinách života. Nekompromisnost je zároveň "kamenem, o který se naráží", či , který rozráží, rozděluje, odděluje a nezaměnitelně odlišuje: dílčí rozhodnutí vedou člověka buď k sjednocení s Ježíšem díky daru nového narození z vody a z Ducha Svatého nebo jej oslabují či zapírají. Každý den tak nastupuje člověk svým rozhodováním cestu milosti, lásky Boží či hříchu. Cestu do nebe či do očistce nebo do zavržení. Každý přitom touží po nebi, ať si to přiznává či zastírá, a zavržení se – právem – bojí. 

Ovšem – z pohledu toho, který se ke konverzi teprve rozhoduje nebo má rozhodnout, či toho, který svůj život hodnotí v pokušení anebo dokonce ve vyjádření toho, který chce ˇsestoupit´do prostředí nevěry těch, kdo se dosud k Ježíši Kristu neobrátili a neodevzdali Mu svůj život - Apoštol v listu do Galácie píše, že "tělo touží po něčem jiném než duch a duch zase po něčem jiném než tělo." 

Na jiném místě – ve svém listu do Říma - svatý Pavel píše slova, jejichž obdobu, avšak již jako naukový souhrn a odpověď Církve, známe z počátku Katolického katechismu: "Vždyť nekonám dobro, které chci, ale dělám zlo, které nechci". A vysvětluje tento zdánlivý dualismus, či lépe řečeno dualismus, jemuž propadá ten, kdo dosud je dezorientován: "Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který ve mně sídlí." A na druhou stranu opět na tomto místě dále píše: "Má vnitřní bytost radostně souhlasí s Božím zákonem....Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?

Klade otázku, která v upřímně vyjádřené touze po vítězství Božího Ducha v životě člověka jej vede ke konverzi: vybízí, abychom se vydali cestou Ježíšovou – poprvé či pokaždé, když se rozhodneme pro život pod nadvládou těla, pro život ve hříchu:

"Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista našeho Pána."

V Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, v úryvku z Ježíšova Horského kázání opět slyšíme o "těle": "Nedělejte si starosti...o své tělo. ...Kdo z vás si může svým starání prodloužit život o jedinou píď?"

Náš Přítel a Pán Ježíš nás těmito slovy vede k jasnému poměřování při rozhodnutí ohledně zabezpečení se na zemi: ´Pod jediným zorným úhlem uvažujte a rozhodujte´. "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost – hledejte plný život v mé Církvi a žijte jej "spravedlivě", vedeni Duchem´ - "a toto všechno" - ´co budete jíst, pít, do čeho se odívat...´ - vám bude přidáno."
Náš Spasitel, učitel moudrosti, tím i říká: ´Nežijte v dualismu hmoty a ducha! - nemůžete přece "sloužit Bohu i mamonu!", tedy dvěma pánům: mně a světu.´

Je třeba se jasně rozhodnout, nejprve pro ty, kdo se dosud neobrátili celým srdcem k Ježíši Kristu v Jeho Církvi; rozhodnout se pro konverzi.

Poté se každodenně rozhodovat – ve smyslu benediktinského "conversio continua" – pro to, co je pro nás skutečně správné, pravé a užitečné. Pak přijmeme od Ducha Svatého pravé poznání Ježíše, poznáme Jeho vykupitelskou moc od ducha zla a na věčnosti Otcovo království, které o Letnicích začalo v Církvi.

Proto je třeba bojovat proti pýše a egoismu, odmítnout léčku nepřítele spásy, který nabízí falešnou touhu překonat falešný dualismus – čili vzdání se duchovního vítězství – touhu smířit a sjednotit nesmiřitelné a nesjednotitelné. Místo lásky k duchovnímu boji o uchování Ducha Božího, Ducha lásky v našich srdcích a v srdci místní církve nám satan nabízí lásku k sobě navzájem, humanismus, který nastoluje falešný dojem jednoty mezi všemi. 

Největším pokrytectvím je přitom předstírání jednoty mezi těmi, kdo ji nikdy nemohou vytvořit – a to je vposledku rozdíl mezi nebem a peklem: mezi těmi, kdo jdou k Bohu a mezi těmi, kdo vzdorně odmítají se Mu podřídit; mezi všemi, kdo jdou Boží cestou i těmi, kdo jdou cestou satanovou, cestou, na níž - podle ducha zla - není nutné usilovat s láskou o pravdu, kterou je Ježíš. 
.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

21. neděle v mezidobí

Ve čtení z knihy Jozue je nástupce Mojžíšův, vůdce do země zaslíbené, předobrazu Církve Ježíšovy, postaven před rozhodnutí jít k Bohu, jenž připravuje příchod Svého Syna Ježíše Krista, přebývání Ducha Svatého v duši každého vykoupeného, či se vydat cestou, na níž mu hrozí, že sice získá zemi, ale ztratí nebe.

   Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu! "
   Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"


Ten, kdo by chtěl svůj život s Bohem postavit pouze na prožitku Jeho přítomnosti, je svatým Žalmistou varován: "Boží hněv stíhá ty, kdo páchají zlo!"

Ten, kdo je rozhodnut jít cestou plnění Boží vůle, může v Duchu Svatém "okusit a vidět", jak je Ježíš dobrý.

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 


Hospodinovy oči hledí na spravedlivé, k jejich volání se kloní jeho sluch. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. 


Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuj. 


Spravedlivý mívá mnoho soužení, Hospodin však ho ze všech vyprostí. Chrání všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena. 


Zloba uštve bezbožníka k smrti, kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají. 



Svatý Pavel v listu do Efesu představuje jako primární rovinu rozhodování se pro Boha rovinu působení Ducha Svatého, a proto představuje Církev jako posvátný svazek.

Církev je po výtce průsečíkem rozhodování pro Boha nebo proti Bohu. Je viditelným a slyšitelným znamením spásy, ale také kamenem, o který narážejí ti, kdo by v sepjetí, v manželství, jak svatý Apoštol přirovnává ke vztahu muže a ženy posvátné spojení Církve a Ježíše Krista, svolili k rozvodu.

Bratři! 
   Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. 
   Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. 
   Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. 'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. 


Evangelium této neděle podle sepsání svatého Jana, uvádí perikopy liturgických mešních čtení Svatý otec Benedikt XVI., je závěrečnou a vrcholnou částí Ježíšovy promluvy v kafarnaumské synagoze den po té, kdy nasytil tisíce lidí pouhými pěti chleby a dvěma rybami. Ježíš odhaluje smysl tohoto zázraku, to znamená, že se naplnil čas příslibů. Bůh Otec, který manou živil Izraelity na poušti, nyní poslal Jeho, Syna, jako pravý Chléb života, a tímto chlebem je Jeho tělo, Jeho život, podaný v oběť za nás. Je tedy třeba přijmout Jej vírou, nepohoršovat se nad Jeho lidstvím. Je třeba „jíst jeho tělo a pít jeho krev“, a tak v sobě mít plnost života.

Víra v zázrak – v transubstanciaci - stojí v kontrastu k nevěře v realitu zastřenou konzumním životním stylem. Proto je tento způsob života nazýván "kulturou smrti". Vede ke smrti. Už samotné rozhodnutí k němu je rozhodnutím začít "odumírat", ztrácet život, radost z něj, radost z Ježíšovy přítomnosti. Proto nás On vede k oběti. Nejprve ke své oběti od zázračného rozmnožení chlebů a ryb, k oběti, již musí snášet pro lhostejnost ke zlu projevenou levitou a knězem přepadený, oloupený a polomrtvý u cesty z Jeruzaléma do Jericha, jak jsme o této kultuře smrti mohli rozjímat v evangeliu předminulé neděle, tak i – podle evangelia minulé neděle - k oběti jediného z deseti uzdravených malomocných, jen on je schopen prvního a základního kroku katolické eucharistie: projevit vděčnost Ježíši Kristu a především víru v Něj.

Všimněme si, že těch nevděčných je většina – devět. Tak je i často většina těch, kdo se vydávají cestou odmítání obětí a vposledku odmítání vrcholu všech obětí – Nejsvětější eucharistie.

Náš Pán Ježíš přesto nejde cestou "snížení laťky" nároku na víru a oběť svých posluchačů, Jeho "aggiornamento", Jeho zprostředkování víry do všedního života není jejím popíráním. Nehledá přízeň zástupů. Učí je hledat Boha v Nejsvětější Trojici.


Je zřejmé, že účelem této promluvy není budit souhlas. Ježíš to ví a činí tak záměrně. Byl to vlastně určitý kritický moment, přelom v jeho veřejném působení. Lidé i samotní učedníci Jím byli nadšeni, když konal zázračná znamení. Také rozmnožení chlebů a ryb bylo jasným zjevením Mesiáše, takže hned poté chtěl zástup přivést Ježíše v triumfálním průvodu a prohlásit za Izraelského krále. Nebyla to však jistě vůle Ježíše, který právě onou dlouhou promluvou utlumil nadšení a vyvolal mnohý nesouhlas. Když totiž vysvětluje obraz chleba, prohlašuje, že byl poslán vydat svůj život a kdo jej chce následovat, musí se s Ním osobně a hluboce sjednotit účastí na Jeho oběti lásky. Proto Ježíš ustanovil na Poslední večeři svátost eucharistie, aby Jeho učedníci – a to je rozhodující - mohli mít v sobě Jeho lásku a jako jediné tělo sjednocené s Ním prodlužovat ve světě Jeho tajemství spásy.

Pak – plni Jeho lásky – mohou o svém Příteli a Pánu svědčit. Říkat všem, že On je pravda.
Nebát se říci pravdu o Něm i za cenu, že "nezískají" pro Církev druhé. Ty získá jen Duch Svatý, jehož budou plni, pokud Jeho působení nebudou zhášet, v srdcích pokorně pravdu hledajících.

Po vyslechnutí této promluvy lidé pochopili, že Ježíš není Mesiášem, jakého chtěli a který by očekával pozemský trůn. Nehledal konsensus, aby mohl získat Jeruzalém. Chtěl dokonce jít do Jeruzaléma, aby mohl sdílet osudy proroků a dát svůj život za Boha a lid. Ony chleby rozdané tisícům lidí neměly vyvolat triumfální průvod, ale předpovědět oběť kříže, na kterém se Ježíš stal chlebem, tělem a krví obětovanými jako výkupné. Ježíš tedy pronesl onu promluvu, aby zástupům odňal iluze a především, aby přiměl učedníky k rozhodnutí. A mnozí z nich Jej skutečně přestali následovat.




Nechme se také opět udivit Kristovými slovy. On je zrnem padajícím do půdy dějin, je prvotinou nového lidstva, osvobozeného od hříchu a smrti. Objevme znovu krásu svátosti eucharistie, která vyjadřuje veškerou pokoru a svatost Boha, když se stal maličkým. Bůh se stal maličkým, zlomkem veškerenstva, aby všechny smířil ve své lásce. 

   Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" 
   Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. 
   A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." 
   Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" 
   Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý." 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán, Benedikt XVI. před Angelus, Castel Gandolfo 19. 8. AD MMXVII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16928;
a z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán 2. 9. AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11724)

Otec Vladimír Mikulica






MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Nebeská harmonie,

soulad poznání, obětující se lásky

a Slova, které se stalo tělem v Nazaretě,

nejposvátnější Obětinou na golgotském kříži

a tělem po proměně chleba,

- tak vstupuješ, Ježíši, do mého těla,

do mé duše

ve chvíli, kdy lze nejvíce Boha poznat,

setkat se s Ním a milovat Jej,

jak je to jen na této zemi možné.

Poznávat, začít rozumět Otcově lásce,

která Tě vydala do rukou nás, hříšníků,

milovat Tebe,

poté, co jsme se rozhodli pro přijetí Boží lásky

- Osoby Ducha Svatého;

obětovat se, vykonat velký čin víry,

spojit se s Tvou Golgotou na oltáři:

oslavit Ducha Svatého,

aby On se oslavil na nás.

Jeho sláva v duši svatých

je poznání a přijetí víry v Tvé vzkříšení,

Poznání spojené s láskou,

která říká pravdu,

a proto s láskou, která dokáže odpouštět,

jakos Ty odpustil svým mučitelům na kříži,

a poznání, které vede k činu:

rozhodnut se pro Tvou cestu

víry a morálky

bez jediného kompromisu.


Tak budu moci na cestě Božího,

Tvého a Otcova Ducha,

přemáhat tělo, svět a ďábla.

Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...