sobota 27. října 2018

Dies irae, dies illa / solvet saeclum in favilla





"Dny hněvu, onen den,
obrátí svět v kremační popel."

Tak můžeme i s pomocí klasické latiny – i když autor tohoto hymnu, blahoslavený Tomáš z Celana, jej napsal jako největší skvost latinské poezie v její středověké formě - aktuálně přeložit první slova tohoto hymnu, který se v pokoncilní verzi Modlitby posvěcení času modlíme poslední týden po slavnosti Ježíše Krista, Krále, Universorum Regis – všeho viditelného i neviditelného, a to vše má úběžník v Jeho moci.
(V překladu "Moravského" breviáře:
"Ten den hněvu, žalný, lkavý
promění svět v popel žhavý..."
A v překladu Otce Mariana v Českém misálu:

"Onen den, den hněvu lkavý
zruší čas, dým vzejde tmavý...")

Myšlenka na "obrácení v popel", tedy na obrácení, konverzi, v níž se vše – stejně jako těla zemřelých - stane jen prachem a popelem, jak se to děje po každém pohřbu, má jistě navodit ke spáse vedoucí pocit "marnosti nad marnost" všeho, co se takto změní. Současně ovšem věříme jako přítel našeho Vykuptele z moci smrti Ježíše Krista, jako svatý Pavel, který uvěřil ve vzkříšení Ježíšovo na cestě do Damašku v i Církvi damašské a církevní obci jeruzalémské, s níž po arabských exerciciích našel svou víru v utrpení, smrt Ježíše za naše hříchy a Jeho zmrtvýchvstání ve shodě s "didaché apostolorum"; současně s touto tak silně prožívanou svatopavelskou konverzí spolu s ním, jak píše v listu do Soluně, vyznáváme, že v onen den budeme všichni proměněni: jak ti, kteří zesnuli a v prachu – po katolickém pohřbu do země, či v popelu po ´rozloučení´ na této zemi, a setkáme se "v oblacích" s naším Pánem a Přítelem Ježíšem jako Soudcem – královským soudcem nad Universem.

Tento hymnus se v Ritu Antiquior zpívá při Památce všech věrných (věřících) zesnulých 2. listopadu a při Rekviem – při každé zádušní mši svaté, která je tolik potřebná pro duši zemřelého.

V reformním ritu po II. Vatikánském koncilu se zpívá v období od slavnosti Ježíše Krista Krále Univerza až do svatvečera před První nedělí adventní.

Slavnost Ježíše Krista Krále – Universorum Regis – kterou vyhlásil pro Církev papež Pius XI. roku 1925, se tradičně slaví v neděli před Slavností všech svatých. Tím je vyjádřena podstata vlády Ježíšovy na zemi i na nebi – ve společenství svatých, a proto o vstup do něj, do Církve, je třeba tolik usilovat, abychom dospěli konverzí do Církve vítězné v nebi - "v oblacích" a prožili oslavení těla a naplnění vykoupení – spásu duše.

Není vůbec žádná náhoda, ale naopak jde o varovný hlas Trojjediného, že letošní svátek svatých apoštolů Šimona a Judy, při němž se slaví sté výročí založení Československé republiky, dnes již neexistující, připadá na neděli, o které se podle Ritu Antiquior slaví slavnost Ježíšova království. A po ní následuje – v pokoncilním ritu bezesporu co do liturgických a mešních biblických textů "prorozjímanější" a tím i propracovanější - liturgie doby předadventní – "dušičkové" - uvozovaná zmíněným hymnem "Dies Irae".

Omyl arcibiskupa Annibale Bugniniho, vůdce katolické liturgické reformace XX. století, na jehož základě byl uvedený hymnus vyloučen z mešní liturgie, není omylem "osamoceným". Shrnuje pomýlení, dnes již uznávané pro tzv. "generaci osmašedesátého roku", i když její počátky se rozvíjejí – pokud odhlížíme od celého historického rozvoje a šíření bloudění po vyhnání z Ráje v různých veřejných či tajných společnostech – aktuálně pro XX. a současné století v "Beat Generation" již od "salingerovských" padesátých let v rozplývání se amerického snu, jenž vrcholí "kalifornským hnutím" na universitách tohoto státu v počátku let sedmdesátých.
Arcibiskup Otec Annibale vypuštění hymnu Dies Irae z liturgie totiž zdůvodnil takto:
"Byly vyloučeny texty, které působí dojmem negativní spirituality, zděděné po středověku. Tak byly vyškrtnuty i texty tak známé a krásné, jako je Libera me, Domine a Dies Iræ a jiné texty, které příliš zdůrazňují obrazy Posledního soudu, strachu a zoufalství. Byly nahrazeny texty, evokujícími křesťanskou naději a dávající silnější víru ve zmrtvýchvstání."

První do očí bijící chyba, bloudění takového myšlení, je omyl gnoseologický:
bez Viae Negationis nelze dospět k Viae Eminentiae. Via Positiva zůstanek pak "trčet" na třetině cesty, zvrhne se pustý a pustošivý pozitivimus, jehož zastánce z řad evropských "filosofů" – lépe hledače poznání než moudrosti – dobře známe z panegyriků v marxisticky laděných příručkách "evropské filosofie".

Nadto jde především o omyl, jak z použité terminologie "tří cest" a ze svědectví nepsaného či zapsaného katolických mystiků vyplývá, o absenci poznání v oblasti duchovního života, mysticko-asketického. Ten ovšem – z pohledu pokorného lidského poznání – nelze praemarxistům, marxistům či neomarxistům pochopitelně vyčítat.

Tento omyl má mimoto svůj aktuální rozměr v oslavách sta let od založení Československé republiky, které si dnes připomínáme.

Články, vzpomínky, historické rešerše, seriály či filmy, vztahujcící se k tomuto výročnímu "jubileu", které v těchto dnech můžeme vidět a číst, paradoxně – a to je duchovně, psychologicky a sociologicky pochopitelné – při potlačení "negativního", jak čteme již v proklamaci arcibiskupa Otce Annibale, ve své kritické metodě myšlení a vyjadřování k negaci dospívají. Ale trochu jinou formou než Suetoniovy Životopisy dvanácti císařů: k pozitivu se přidává "kritika", vyjádření negativních vlastností (jak to činí u každé biografie i antický Suetonius), ale tato kritika, protože nemá za základ víru v Boha – Stvořitele, jenž nás vede a vede k oběti a obětem, z titulu zbožštění člověka, který podle leninské i marxistické "teorie" poznání, v níž jsou citování řečtí představitelé sofistiky, je "mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou" – což není pravda! - i nepatrnou negací vyvolává proces desakalizace,"sekularizace".

Tohoto negativismu – již přeneseného do projevů k výročí jubilea bývalé republiky - si mohli televizní diváci všimnout při srovnání memoárů na pana prezidenta T. G. Masaryka a na ministra financí Aloise Rašína (srovn.: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/tgm-tomas-garrigue-masaryk-edvard-benes-alois-rasin-ceskoslovensko_1810100845_haf)
Vrcholem "negativistického pozitivismu" je pak kritický pohled na prvního prezidenta, na tzv. "První republiku" (https://aeronet.cz/news/slavite-a-je-vubec-co-slavit-100-let-od-vzniku-prvniho-zidozednarskeho-statu-na-svete-masarik-redlich-na-kabalisticky-stolec-polozil-utatou-hlavu-ceskeho-lva-a-nasadil-mu-na-drapy-okovy/), který ukazuje bezmocnost, v níž je nadějí – dosud nevyjádřenu a nevyznanou - právě Království, jehož slavnost o této neděli podle Ritu Antiquior, jako světlo rozetíná temnoty "pozitivistů i "negativistů", kteří nevstoupili na Trojcestí (Via Positiva, Negativa, Eminentiae) nebo z něho sešli.

Teprve v tomto zdravě kritickém pohledu na dnešní jubileum se skrývá pravá radost z oslavy, která nepropadá ani přehnanému vychvalování ani přehnanému odsuzování úsilí našeho národa o samostatnost.

Otec Oldřich






"Dies iræ, dies illa, dies tribulationis et angustiæ, dies calamitatis et miseriæ, dies tenebrarum et caliginis, dies nebulæ et turbinis, dies tubæ et clangoris super civitates munitas et super angulos excelsos."

"Den hněvu je ten den, den soužení a úzkosti, den psoty a bídy, den temnosti a mrákoty, den mlhy a vichru. Den polnice a troubení proti městům hrazením a proti vyčnívajícímu cimbuří."


Tato slova z knihy proroka Sofoniáše nás uváději v této době, kdy se vypravujeme na hřbitovy, abychom se pomodlili za naše zemřelé odpustkové modlitby za duše v očistci, do celého předadventního období.

Pravá radost se rodí z oběti. Oběť je vrcholem lásky. Oběť Ježíše, Božího Syna za naše hříchy je vrcholem našeho vysvobození z pozemského i posmrtného očistce, pro mnohé pak je cestou – i přímou – do nebe.

Tato radost začíná v Betlémě, kam předadventní modlitby a rozjímání a celá adventní doba vedou.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





"Zastavme se na chvíli v Betlémě," vyzval před sedmi lety na říjnové generální audienci Svatý otec Benedikt XVI., "a vyslechněme, co říká anděl pastýřům, kteří celou noc bděli na stráží svého stáda. Anděl zvěstuje radost pro všechen lid, která se váže k jednomu nepatrnému znamení: děťátku zavinutému do plének a položenému v jeslích. A množství nebeských zástupů zpívá: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“, lidem dobré vůle. Narození tohoto dítěte, jímž je Ježíš, představuje zvěst pokoje pro celý svět. Jděme však také k posledním chvílím Kristova života, kdy vchází do Jeruzaléma a je vítán radujícími se zástupy. Zvěst proroka Zachariáše o příchodu pokorného a mírného krále se Ježíšovým učedníkům vybavila v mysli zvláště po událostech umučení, smrti a vzkříšení, po Velikonočním tajemství, když si očima víry připomínali radostný vjezd Mistrův do Svatého města. Jede na oslu, kterého si vypůjčil. Není na honosném voze, nejede na koni jako mocipáni. Nevstupuje do Jeruzaléma s doprovodem mocného vojska, válečných vozů a jezdců. Je králem chudým, králem těch, kteří jsou chudými Páně. V řeckém textu se objevuje výraz praeîs, což znamená krotcí, mírní; Ježíš je králem těch, které hebrejsky Písmo nazývá anawim, tedy těch, kteří mají srdce osvobozené od touhy po moci a hmotném bohatství, od vůle a úsilí ovládat druhé. Ježíš je králem těch, kteří mají vnitřní svobodu, která umožňuje přemáhat chamtivost, sobectví, jež je ve světě, a vědí, že jediným jejich bohatstvím je Bůh. Ježíš je chudým králem mezi chudými, mírným mezi těmi, kteří chtějí být mírní. A takto je králem pokoje: díky moci Boží, která je mocí dobra, mocí lásky. Je králem, který způsobí, že zmizí válečné vozy i jezdci, a který zláme bitevní luky; králem, který uskuteční pokoj na kříži spojením země a nebe a vystavěním bratrských mostů mezi všemi lidmi. Kříž je novým lukem pokoje, znamením a nástrojem smíření, odpuštění, porozumění, znamením toho, že láska je silnější než jakákoli nenávist, každý útisk - silnější než smrt: zlo se přemáhá dobrem, láskou.

Toto je nové království pokoje, jehož králem je Kristus. A je to království, které objímá celou zemi. Prorok Zachariáš ohlašuje, že tento mírný, mírumilovný král „bude vládnou od moře k moři“. Království, které zřizuje Kristus, má univerzální dimenze. Obzor tohoto chudého a mírného krále není tvořen nějaký územím, státem; jeho hranicemi je svět. Přesahuje veškeré přehrady ras, jazyků a kultur, vytváří společenství, vytváří jednotu. Kde vidíme dnes realizaci této zvěsti? Ve velké síti eucharistických společenství, jež se rozprostírá po celé zemi, se vynořuje Zachariášovo proroctví. Je to velká mozaika společenství, ve kterých se zpřítomňuje oběť lásky tohoto mírného a mírumilovného krále; velká mozaika, jež vytváří Ježíšovo „království pokoje“ od moře k moři až do končin země; četné „ostrovy pokoje“, které vyzařují pokoj. Do každé reality, do každé kultury, do velkých měst s jejich paláci, i do malých vesnic s jejich skromnými příbytky, do skvoucích katedrál i kapliček přichází On a zpřítomňuje se. Lidé, kteří s ním vstupují do společenství, se vzájemně sjednocují v jediném těle a překonávají rozdělení, rivalitu i zášť. Pán přichází v eucharistii, aby nás vyprostil z našeho individualismu, z našeho stranictví, které vylučuje druhé, a vytvořil z nás jediné tělo, jediné království pokoje v rozděleném světě.

Jak můžeme vybudovat království pokoje, ve kterém je Kristus králem? Přikázání, které zanechává svým apoštolům a jejich prostřednictvím nám všem, praví: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy… Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“. Stejně jako Ježíš mají se vydat na cestu poslové pokoje, mají odpovědět na jeho pozvání. Mají vykročit, ale nikoli s válečnou zbrojí nebo mocí. V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš posílá sedmdesát dva učedníků na velkou žeň světa a vyzývá je, aby prosili Pána žně o další dělníky na jeho žeň. Neposílá je však s nějakými mocnými prostředky, nýbrž „jako ovce mezi vlky“, bez měšce, mošny i opánků. Svatý Jan Zlatoústý to v jedné ze svých homilií komentuje: „Dokud budeme jako ovce, budeme vítězit, a kdybychom byli obklíčeni početnými vlky, dovedeme je přemoci. Avšak staneme-li se vlky, budeme poraženi, protože přijdeme o pomoc pastýře“. Křesťané nesmějí nikdy podlehnout pokušení stát se vlky mezi vlky. Kristovo království pokoje se nešíří mocí, silou a násilím, nýbrž sebedarováním, láskou vedenou ke krajnosti i ve vztahu k nepřátelům. Ježíš nepřemáhá svět silou zbraní, nýbrž silou kříže, který je pravou zárukou vítězství. A z toho plyne pro toho, kdo chce být Pánovým učedníkem, Jeho vyslancem, aby byl připraven také na smrt a mučednictví, hotov ztratit vlastní život pro Něho, aby tak na světě triumfovalo dobro, láska a pokoj. To je podmínka, aby bylo možno říci při vstupu do každé reality: „Pokoj tomuto domu“.

Před bazilikou svatého Petra stojí dvě velké sochy svatých Petra a Pavla, jež jsou snadno identifikovatelné. Svatý Petr drží v rukou klíče, svatý Pavel však drží v rukou meč. Kdo nezná osudy toho druhého, mohl by si myslet, že se jedná o velkého bojovníka, který vedl mocná vojska, mečem si podroboval lidi a národy a získával si věhlas a bohatství krví těch druhých. Pravý opak je však pravdou. Meč, který drží v rukou, je nástroj, kterým byl Pavel vydán smrti, podstoupil mučednictví a prolil svou vlastní krev. Jeho boj tedy nespočíval v násilí a válce, nýbrž v mučednictví pro Krista. Jeho jedinou zbraní byla zvěst „Ježíše Krista, a to ukřižovaného". Jeho kázání nezáleželo „v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci“. Věnoval svůj život šíření poselství o smíření a pokoji evangelia a vynaložil veškerou svoji energii k tomu, aby znělo až do končin země. A v tom spočívala jeho moc: nehledal klidný, pohodlný, život, zbavený těžkostí a protivenství, ale strávil se pro evangelium. Vydal sebe samého bez výhrad a stal se tak velkým poslem pokoje a Kristova smíření. Meč, který drží v rukou svatý Pavel, odkazuje také na moc pravdy, která může nezřídka zranit, uškodit. Této pravdě zůstal apoštol věrný až do konce, sloužil jí, trpěl pro ni a položil za ni svůj život.

Tatáž logika platí i pro nás, pokud chceme být šiřiteli království pokoje, zvěstovaného prorokem Zachariášem a uskutečněného Kristem, musíme být připraveni osobně platit a v první osobě trpět neporozuměním, odmítáním a pronásledováním. Pokoj není vytvářen mečem dobyvatelem, nýbrž mečem trpitele, který dovede vlastní život darovat."



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Slavnost Ježíše Krista Krále

Hloubku křesťanského pohledu na Církev a na Ježíšovo království na nebi a na zemi dává svatý Pavel v Epištole do Kolos: v uvodním hymnu popisuje celé tajemství Ježíše, vtěleného Božího Syna, a cestu k jeho pokornému odkrývání – křesťanskou gnosis, kterou ukazuje nikoli v ostrém kontrastu k tehdsjší "new age" gnózi, ale jako její pravdivé východisko z bloudění – nasměrování k cíli, kterým není ani člověk, ani démon ani satan, ale Duch, který v pokřtěných přebývá, jim ukazuje pravou ikonu Stvořitele – Ježíše Krista, jim dává bezpečnou loď, dopravní prostředek do cíle: Ekklésii – Církev.

V Evangeliu ve chvíli největšího ponižování na počátku křížové cesty se našeho Pána a Spasitele Ježíše ptá Pilát: "Ty jsi židovský král?" Klade pochopitelnou pro tu chvíli, ale zavádějící pro spásu své duše otázku, která svědčí o tom, jak je ještě tento římský vládce vzdálen víře v božsví Ježíšovo. Může znát židovskou tradici o Mesiáši, může mít filosofické antické vzdělní, které prahlo po nejlepším pozemském a ve svých věřících v posmrtný život i posmrtném životě, snad se již pohledem na Ježíše a na otřísající události, v nichž – veden i snem své manželky – může tušit, že zde se odvíjejí dějinýyspásy nejen jeho duše, ale i Římské říše a všech království – i onoho Herodovského - a celého vesmíru. Nyní svou kompromisností, která může čerpat svou slabost, neschopnost se statečně postavit na stranu hledačů a mučedníku Pravdy, jíž je Bůh v Ježíši Kristu, a to mocí Ducha v Církvi, v liberalismu tehdejšího eklektického pojetí světa; touto svou obojakostí stojí na opačné straně. Na straně nepřátel Ježíšova království posléze Jeho Církve.


"Moje království není z tohoto světa," odpovídá odsouzenec pozemského císařského soudu, jejž zastupuje Pilát. Stojí tu před ním, a tak přesvědčivě – pro toho, kdo již uvěřil - ukazuje "Unio Hypostatica" – spojení nebeského s trpícím pozemským Královstvím.





LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

    30. neděle v mezidobí


"Zbytky Izraele jsou zachráněny!" slyšíme výzvu k jásotu ve čtení z knihy proroka Jeremiáše. A následná slova, příslib o přivedení Izraele nazpět ze zajetí babylonského, jsou proroctvím, které má své nejhlubší naplnění v Adventu – Parusii, předtím je postupně naplňováno příchody – adventy Ježíšovými, v prorocích, v Nazaretě, v Betlémě, v konsekraci a v osobním setkání s Ním ve chvíli smrti.


    Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele! 
    Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."



"Velká věc", již učinil Správce, Pečovatel o naši duši a o oslavení těla – Ježíš, Hospodin. Je jako ´snová radost´: skutečně, podobnými slovy o strachu, velké radosti, úžasu, hořících srdcích svědčí Evangelisté při popisu setkání žen a učedníků s naším zmrtvýchvstalým Pánem. Tak svědčí prorocky i svatý Žalmista.


Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. 
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou


Slabost služebníka starozákonní synagogy, i po Letnicích slabost služebníka Církve, Ekklésie má svou oporu v síle Služebníka – Velekněze Ježíše. Proto je Církev, ač plná slabostí, svatá – pro Něj, jak čteme v listu Židům. Tak je na cestě k Jeho adventu, k plné svatosti při setkání s Ním a při Posledním soudu.

    Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. 
    Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'. 

Syn Davidův je syn krále Davida. Zároveň ovšem jde o mesiánský titul. Slepý touží po mesiánském království, s jehož příchodem "...slepí prohlédnou". Vírou slepec uviděl, vírou se vstupuje do Království, nyní do Církve, jak svědčí křesťanům, kteří jsou "christoforoi", i katechumenům Církve svatý evangelista Marek.
 
    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!" Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" 
    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" 
    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!" 
    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci 26. října AD MMXI, aula Pavla VI.; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=15394;
S. Joannes Chrysostomus, Homilie 33, 1)



Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

1
Onen den, den hněvu lkavý
zruší čas, dým vzejde tmavý,
David, Sibylla tak praví.


2
Strašné chvění, bázeň hrozná
Až se tvorstvo Soudci přizná,
jenž hned řeší vše pozná.


3
Zní hlas trouby divně duně,
volá spáče v hrobu lůně,
Pán, kde sedí na svém trůně.


4
Smrt a příroda tu trnou,
když se těla z hrobu k Soudci hrnou,
každý s hříšnou skvrnou.


5
Přinesena psaná kniha,
je v ní všecka hříchů tíha,
z ní pak Soudce viny stíhá.


6
Soudce zasedat až bude,
zjeví se, co skryto všude.
Bez pomsty zda něco zbude?


7
Co mám, běda, promluviti?
Obhájcem kdo má mi býti,
když i dobrý hrůzu cítí?


8
Hrůzné Velebnosti Králi!
Spasiž, kdož si spásy přáli.
Spas mne, Lásky zdroji stálý!


9
Vzpomeň si, ó, Jesu milý,
žes šel pro mne k svému cíli.
Nezatrať mne v oné chvíli!


10
Klesl's, hledaje mne, znaven.
Pro mne byl kůl Kříže vstaven.
Nebuď čin ten plodů zbaven!


11
Soudce pomsty spravedlivé,
dej dar odpuštění dříve,
nežli sečteš viny křivé!


12
Sténám pod vinami svými,
líce hříchy rumění mi.
Slituj se nad vzdechy mými!


13
Marii dal's rozhřešení,
lotr hříšníkem již není,
já též čekám vykoupení.


14
Nehodně tě prosím, Pane,
dobrotou však tvou se stane:
kol mne oheň nezaplane.


15
Rač mne mezi ovce vzíti,
od kozlů mne odděliti,
dej mi po pravici dlíti.


16
Až se zachvějí kdys klatí,
že je ostrý plamen schvátí,
rač mne k sobě povolati!


17
Duše prosí, lká, se rmoutí,
v popel mé se srdce hroutí,
rač smrt dobrou poskytnouti!


18
Slzavým dnem bude, Pane,
o němž viník k Soudu vstane
z hrobového svého lože!


19
Tohoto pak šetři, Bože!
Milý Pane Ježíši,
dej jim odpočinutí! Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...