pondělí 24. prosince 2018

RODOKMEN – GENESIS - JEŽÍŠE KRISTA





Středověká desková malba z kláštera svaté Kateřiny na Hoře Sinaj znázorňuje narození Vládce nad dobrem a zlem, Ježíše Krista. Představuje historické události zakomponované do obdélníkové plochy obrazu:

Zde můžeme „číst“ to, co je do ikony vepsáno: příběh narození Ježíše, Zachránce světa: v centru je scéna narození v Betlémě, vpravo poselství anděla pastýřům, vlevo příchod tří mudrců, pod centrem betlémské scény „křestní koupel“ malého Ježíška a uvedení do domu, vlevo níže poselství anděla spícímu snoubenci Bohorodičky Panny Marie svatému Josefovi, vpravo od této scény útěk Svaté rodiny do Egypta, vlevo dole Jeruzalém, z nějž posílá zlý král Herodes své teroristy, aby zmasakrovali všechny narozené chlapce v Betlémě: poslední scéna vpravo dole.

V horní části této plochy se nachází její ústřední téma: scéna narození našeho Spasitele Ježíše Krista o Betlémské noci v roce, jímž počíná náš letopočet.

Jeskyně je temně černá. Je noc. Panna Maria, Rodička Boží, spočívá zahalena ve ztemnělém plášti na pokrývce s antickým ornamentem.

Pozadí siluety její postavy je jasně červené, předznamenávající „meč bolesti, který pronikne její srdce“, červeň, je lemována převážně černou barvou: Temnota, „ženu, která na poušti porodí svého syna“, nepohltí. Ani Církev, jíž je Panna Maria Matkou, „brány pekelné nepřemohou“.

Bosou nohou se Panna opírá o krvavé pozadí: spočívá v tratolišti krve rozdrcené hlavy hada. Předznamenává vítězný boj dětí Církve: Pán a Bůh hadovi - satanu řekl: „ona – její potomstvo - ti rozdrtí hlavu.“
Proto je bosá pata Panny Marie nezraněna uštknutím hadovým, není poskvrněna kletbou - hříchem Adama a Evy.

Krvavým pozadím je spojena s pozemským životem Bohorodičky „kolébka“ Ježíška – Božího Syna. Má tvar, který neodpovídá klasické podobě jeslí na seno a slámu pro zvířata. Připomíná schránu, archu či dokonce dům (béth) namalovaný v obrácené perspektivě.

Seno a slámu nahrazuje opět ostře červené, krvavé pozadí, krev je jakoby poduškou na níž spočívá v zavinovačkách Božské dítě.

Spočívá v Betlémě, v domě pokrmu (bait - dům, lechem – pokrm: „Bethlehem“), Ježíš je v domě svého Otce, Dárce zázračné many. Dům pokrmu je tak spojený s krví, kterou prolil pro vykoupení z moci ducha zla na Golgotě.

Svou krví – zatím „jeslemi“ - betlémem - oddělenou od okolního světa, i od Bohorodičky Panny Marie – očistí ty, kdo na Něj před Letnicemi toužebně čekali či se po nich od jeho učedníků dají pokřtít.

Oba, Ježíš, náš Pán, i Panna Maria, mají okolo hlav svatozáře. Panna Maria na pozadí krve hada a jeho potomstva, Ježíš, náš Vykupitel, na pozadí temnoty betlémské jeskyně.

Záře Svatého Ducha z obou aureol proniká: temnotu mocností zla; a krev znečišťující ruce i duši.

Obě zvířata, která jsou podle starozákonního proroctví svědky narození Spasitele – Mesiáše - poznáme podle hlav, jež se rýsují na temném pozadí jeskyně. Dobytče zůstává v pozadí, oslík svou hlavu přes okraj krvavého lůžka více sklání k Svatému dítěti: Oslici s osličím mládětem naleznou učedníci na pokyn Ježíše, svého Mistra - a na pokyn svého Učitele si vypůjčí oslátko, aby se naplnilo slovo proroka: „Král tvůj na oslátku přijíždí, na osličím mláděti“.

Panna Maria, Prostřednice všech darů Božích, má svůj pohled obrácený k nám, Ježíš, její a Boží Syn se více dívá k nebesům.

Od jeho pohledu, tváře a hlavy stoupá paprsek milosti Otce a Ducha Svatého, i paprsek Syna, podobá se vstupu do ráje, pni rajského stromu poznání, na jehož dřevě byl podle Tradice ukřižován.

Tento paprsek, rajský peň, nás vede vzhůru, k nebi a do nebe, do prostoru, který je polokruhem, korunou spodního obdélníku popisujícího dějiny spásy v hmotném světě.

Stoupá až ke koruně stromu, který se dotýká nebe, svého počátku, stvoření.

Pod košatou korunou stromu si můžeme představit, jak nás k tomu vybízí řecký nápis
Rodokmen Kýria, Pána, Ježíše Krista, Adama a Evu, jejich potomstvo. To se skrývá v zbytcích malby, již nahlodal zub času. Ovšem i jeho působení je výmluvné: nejsme schopni jasně poznat svůj počátek, počátek lidstva, vycházející z jediného manželského páru Adama a Evy, nejsme schopni poznat jejich potomky. Slyšíme o nich, že byli stvořeni k obrazu Nejsvětější Trojice, že se nechali svést ďáblem – hadem, že ztratili Ráj...
Byli mezi nimi svatí hříšníci. Náš Kýrios Ježíš se podle těla narodil jako jejich potomek. Bůh jej nechal vzejít s pokolení hříšných předků a těch, kdo šli cestou svatosti, usilovali o návrat ke ztracenému Ráji, stát se opět Božím obrazem!

Proto Církev od pradávna slaví 24. prosince svátek Všech svatých předků Ježíše Krista (Commemoratio omnium sanctorum avorum Iesu Christi). V rodokmenu Ježíšově, jak jej předkládají svatí evangelisté, jsou však zahrnuti i hříšníci: náš Pán přišel povolat ke spáse všechny. Na prvním místě mezi nimi jsou první hříšníci – Adam a Eva. V občanském kalendáři se jen právě oni uvádějí jako zástupci celého množství příbuzných Ježíšových.

Na obraze ze Svaté hory Sinaj vidíme zástupy, ty které zpředu všechny věnčí záře božského světla, vycházející jako svatozář od jejich hlav. Z obou stran obklopují skálu v popředí, která je vrcholem betlémské jeskyně narození Vykupitele.

Tou skálou je Církev. A náš pohled sledující pevný základ rajského stromu, který vychází z narozeného Spasitele, stoupá od Ježíše – druhého Adama - k vrcholu stromu, pod nímž byl Adam hříšný, první, k nebi právě přes Skálu, na níž ustanovil Pán Ježíš svou viditelnou přítomnost.

K ní přistupují všichni spravedliví, svatí od věků, od Adama. V ní trpí duše v očistci, v ní bojují pozemšťané o návrat k pravému rajskému štěstí.

Betlém je dům pokrmu. Pod skálou se skrývá betlémská jeskyně, v níž se rodí Ježíš.
Tak se v Církvi skrývá jeskyně, svatý stan, svatá patena, svatý kalich, v nichž je Ježíš.
Zve ke vstupu do jeskyně, do společenství, do duše, v níž se chce křtem a svatým přijímáním narodit, aby se vykoupená duše a oslavené tělo staly opět Božím obrazem v novém Ráji: v nové zemi a v novém nebi.

Jako ztělesnění této naděje můžeme na místě, kde pod stromem poznání v Ráji zhřešil Adam, za písmeny, které odkazují na původce rodokmenu, uvidět svatou tvář Božího Syna Ježíše, který jakoby stál na tomto místě s pastýřskou holí. On, Dobrý pastýř, se o své potomstvo stará: všem nabídl spásu. Mnozí záchranu přijali.


V den, kdy si je připomínáme, se již připravujeme na největší dar, na narození Spasitele o Betlémské noci. A den, v němž se ohlížíme na ztracený Ráj a na duchovní chudobu vyhnanců z něj, je již naplňován nadějí: pohledem na dar, na štědrost Boží, kterou se vrací počátek nového ráje, počátek nebe: Církev, v níž je v plnosti dáván Boží Duch ve svatém křtu, ve shromáždění těch, kdo se celým srdcem odvrátili od hříchu a žijí v moci Boží a přinášejí ji do tohoto světa.


P. Vladimír Mikulica