sobota 22. prosince 2018

Noční bdění, modlitby a mešní oběť neděle Panny Marie Královny Adventu






Prastará prvokřesťanská tradice vycházející nejen ze skutečnosti, že neděle byla v době pronásledování Církve v prvních třech staletích - a v muslimských zemích je tomu často dodnes - pracovním dnem, ale především z tradice dlouhé jak putování lidstva samotného, z reality setkání duše s Trojjediným Bohem. Z odvěkého poznání, že pro duši je nejpříznivější, když vše ztichne, když je ticho a noc zastře pohled na rozptylující věci pozemského světa. Tehdy se duše člověka může usebrat a soustředit na jediný bod, na jediné základní vodítko k naslouchání – a tím je kříž, ozářený svící, tím je ikona ozářená nadzemským světlem, tím je Ježíš v Nejsvětější svátosti oltářní.¨

Dříve než křesťané přistoupili o Svaté betlémské noci k betlémům, které se stavějí až na Štědrý den, a než do jeslí vložíme figurku Ježíška, což se děje při Půlnoční mši svaté, kdy je figurka Dítěte Ježíše požehnána a přinesena po mši svaté ve slavnostním průvodu do betléma v kostele; zasvěcovali věřící od prvních dob noc před čtvrtou nedělí adventní při posvátné vigilii: přípravě duše, aby byla schopná prostřednictvím znamení a symbolů, v podobě od slavné betlémské bohoslužby svatého Františka z Assisi i prostřednictvím figurky znázorňující Spasitele v betlémě, uvidět při adoraci jesliček nejprve božský svět a jeho prostřednictvím prchavou pozemskou realitu.

Pokud bychom tento postup obrátili či posvátnou vigilii poslední adventní vigilie vynechali, dochází ke krizi víry, jaké jsme nyní často svědky: pozemský svět, pozemské události narození Ježíše Krista již není člověk schopen duší vnímat, nepoznává Boží svět, znesvěcuje jej, strhává jeho zdání či tušení do "svého" světa, z nějž už není schopen k Trojjedinému vystoupit. Topí se pak ve zbožných kazatelských, modlitebních a katechetických frázích, které oprávněně odpuzují každého, kdo hledá spásu v Ježíši Kristu. Přivolává oprávněnou nenávist k Církvi a její pronásledování.

Vigilie uvádí do reality, jejímž prostřednictvím viděl prorok svatý Izajáš Boží paprsek – průnik do Božího světa - v němž se připravoval příchod Krista - Mesiáše, Ježíše z Nazareta. Čte se rozjímavě,  v určité formě lectio divina, patero prorokových slov.

Poté následuje chvalozpěv, uvedený krátkým čtením, obojí z knihy proroka Daniela, který je jistou analogií třetího čtení a chvalozpěvu velikonoční vigilie. Lid, který prošel vodou křtu do stadia čtyřicetiletého očistného putování do Země zaslíbené, je nyní zastoupen třemi statečnými vyznavači, kteří jsou ve své víře v jediného Boha právě v ohni, jenž vystřídal vodu Rudého moře, přiváděni k setkání v tomto očistném ohni do společenství se Synem člověka, s Druhou Boží osobou, která je vede ke chvalozpěvu, jenž se následně zpívá, v síle Ducha, Třetí Boží osoby. Pak následuje čtení z epištoly svatého Apoštola Soluňanům: prostřednictvím viditelného světa a jeho "ta eschata" – posledních věcí - jsou budoucí ostiáři, exorcisté, lektoři, akolyté, jáhnové a kněží spolu věřícími vedeni k pohledu na Ježíše Krista jako Pána nade vším.

A evangelium – jako pevný základ pro adoraci - seznamuje v popisu svatého Lukáše s historickým rámcem, časovým i místním, do nějž poslal Bůh v moci Ducha Svatého, který zastínil počínající Bohorodičku Pannu Marii, svého Syna Ježíše. - Naplnila se všechna proroctví o Něm.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






"Do mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle," řekl ve své homilii před třinácti lety Svatý otec Benedikt XVI., kdy jsem slyšel jeho slova: "Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiae", Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou Církve... Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je "bytí pro nás". Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk dává, tím víc nachází sama sebe.

... 2. Vatikánský koncil měl vyjádřit svůj názor na institucionální složky Církve: na biskupy a na Petrova nástupce, na kněží, na laiky a řeholníky, vzhledem k jejich společenstvím a vztahům mezi nimi; měl popsat putující Církev, "v níž jsou i hříšníci, ale zároveň je svatá, byť stále potřebuje očišťování... Avšak tento "petrovský" rys Církve je zahrnut v onom "mariánském". V Marii, v Neposkvrněné, se setkáváme s podstatou Církve nedeformovaným způsobem. Od ní se musíme učit, abychom se i my sami stali "církevními dušemi"; takto se vyjádřili Otcové, abychom i my, podle slova svatého Pavla, mohli stanout před tváří Pána "neposkvrnění", jak On nás chtěl mít od počátku.

Musíme se však ptát: co znamená "Maria, Neposkvrněná"? Má nám tento titul co říci? Dnešní liturgie nám vysvětluje obsah tohoto slova dvěma velkými obrazy. Především je tu úchvatné vyprávění o zvěstování Panně Marii, nazaretské Panně, o příchodu Mesiáše. Andělův pozdrav je utkán nitěmi Starého Zákona, zvláště proroka Sofoniáše. Ukazuje nám Marii, pokornou ženu z venkova pocházející z kněžského rodu, která v sobě nosí velké kněžské dědictví Izraele, jako "svatý pozůstatek" Izraele, na něž se proroci odvolávali ve všech dobách soužení a temnot. V ní je přítomen pravý Sion, onen čistý a živý příbytek Boha. V ní přebývá Pán, v ní nachází místo svého odpočinku. Ona je živý dům Boha, jenž nebydlí v kamenných budovách, ale v srdci živého člověka. Ona je výhonek, který v temné zimní noci dějin vyraší ze pokáceného Davidova kmene. V ní se naplňuje slovo žalmu: "Země vydala svou úrodu". Ona je ratolest, z níž vyroste strom vykoupení a vykoupených. Bůh neselhal, jak se mohlo zdát již na počátku dějin s Adamem a Evou nebo během babylonského vyhnanství a jak se znovu zdálo v Mariině době, kdy se Izrael definitivně stal nedůležitým národem v okupované oblasti s velmi málo rozeznatelnými znameními jeho posvátnosti. Bůh neselhal. V pokorném domku Nazareta žije svatý Izrael, čistý pozůstatek. Bůh spasil Svůj lid. Z pokáceného stromu nově zazáří jeho dějiny a stanou se novou živou silou, která zaplaví svět a bude mu udávat směr. Maria je svatý Izrael, ona říká své ano Pánu, dává se plně k Jeho dispozici a stává se tak živým chrámem Boha.

Druhý obraz je mnohem složitější a temnější. Tato metafora převzatá z knihy  Genesis  k nám promlouvá z dávné minulosti a jen s obtížemi může být objasněna; pouze díky uplynulým stoletím bylo možno začít lépe chápat, o čem pojednává. Je předpovězeno, že během celé historie bude nadále pokračovat boj mezi člověkem a hadem, totiž mezi člověkem a mocnostmi zla a smrti. Je však také předpovězeno, že "potomstvo" ženy jednoho dne zvítězí a rozdrtí hlavu hada, smrti; je předpovězeno, že potomstvo ženy - a v něm právě žena a matka - zvítězí, a tak skrze člověka zvítězí Bůh. Budeme-li s věřící a modlící se Církví naslouchat tomuto textu, pak můžeme začít chápat, co je to prvotní hřích, dědičný hřích a také co nás před tímto dědičným hříchem může ochránit, co je to vykoupení.¨

Co je tedy na této stránce popsáno? Člověk nedůvěřuje Bohu. Chová v sobě podezření, že ho Bůh vlastně o něco v životě připravuje, že Bůh je protihráčem, co omezuje naši svobodu, a že lidskými bytostmi plně budeme pouze tehdy, když se ho zbavíme, totiž že pouze tímto způsobem můžeme být zcela svobodní. Člověk žije v podezření, že Boží láska vytváří závislost, a aby byl plně sám sebou, je nutné se této závislosti zbavit. Člověk nechce od Boha přijímat svou existenci a plnost svého života. Sám chce ze stromu poznání získat moc utvářet svět, stát se bohem - pozvedaje se na Jeho úroveň - a přemoci smrt a temnoty. Nechce se zabývat láskou, jež se mu nezdá důvěryhodná, a spoléhá pouze na poznání, protože to skýtá moc. Spíše než po lásce dychtí po moci, díky které chce svůj život sám vzít do vlastních rukou. A při tomto počínání se spoléhá spíše na lež než na pravdu, a tím se jeho život propadá do prázdna, do smrti. Láska není závislost, nýbrž dar, který nám dává žít. Svoboda lidské bytosti je svobodou bytosti omezené, a je tedy sama omezená. Můžeme jí čerpat pouze jako svobody sdílené, ve svobodném společenství; jen pokud žijeme spravedlivým způsobem jeden s druhým a jeden pro druhého, pak se může svoboda rozvíjet. Správně žijeme, žijeme-li podle pravdy svého bytí, to znamená podle Boží vůle. Protože Boží vůle není pro člověka nějakým donucovacím prostředkem pocházejícím zvnějšku, ale vnitřním rozhodnutím jeho přirozenosti, do něj vepsaným rozhodnutím, jež jej činí obrazem Boha, a tím svobodnou bytostí. Žijeme-li v protikladu s láskou a v protikladu s pravdou - v protikladu s Bohem - pak se navzájem ničíme a ničíme svět. Pak nenacházíme život, ale jednáme v zájmu smrti. To vše se prostřednictvím nesmrtelných obrazů vypráví v příběhu prvotního hříchu, kdy byl člověk vyhnán z pozemského Ráje.

Drazí bratři a sestry. Uvažujeme-li upřímně o sobě a o našich dějinách, musíme prohlásit, že toto vyprávění nepopisuje pouze počátek dějin, nýbrž dějiny všech dob, a že všichni v sobě nosíme kapku jedu, jež nás nutí přemýšlet způsobem popsaným obrazy knihy  Genesis. Tuto kapku jedu nazýváme prvotní hřích. Právě ve svátek Neposkvrněného Početí v nás vyvstává podezření, že člověk, který vůbec nehřeší, je v podstatě nudný, že v jeho životě něco chybí - jakýsi dramatický rozměr být nezávislý, že součástí pravého lidství je svoboda říci ne, sestoupit dolů do temnot hříchu a chtít dělat všechno podle svého, že pouze takto lze dokonale využít veškerou šíři a hloubku našeho lidství, být doopravdy sami sebou, že musíme tuto naši svobodu podrobit zkoušce a jít i proti Bohu, abychom se opravdu plně stali sami sebou. Stručně řečeno, myslíme si, že zlo je v podstatě dobré, že ho aspoň trochu potřebujeme, abychom zakusili plnost bytí. Myslíme si, že Mefistofeles - pokušitel - má pravdu, když říká, že je silou, "která chce vždy zlo, a vždy koná dobro". Myslíme si, že paktovat se trochu se zlem, vyhradit si trochu svobody vůči Bohu je v zásadě dobré, ba dokonce nezbytné.

Díváme-li se však na svět kolem sebe, vidíme, že tomu tak není, že zlo je ve skutečnosti vždy jedem, člověka nepovznáší, ale vždy ho snižuje a pokořuje, nečiní ho větším, čistším a bohatším, naopak mu škodí a činí ho menším. To musíme pochopit zvláště v den Neposkvrněné, člověk, který se zcela odevzdá do Božích rukou, se nestává Boží loutkou, nudnou, se vším souhlasící osobou, neztrácí svobodu. Pouze člověk, jenž se Bohu zcela oddá, nalezne pravou svobodu, svobodu dobra v celé své obrovské a tvořivé šíři. Člověk, který se obrací k Bohu, se nestává menším, nýbrž větším, protože se díky Bohu a spolu s Ním stává velkým, stává se božským, stává se opravdu sám sebou. Člověk, jenž se svěřuje do Božích rukou, se nevzdaluje od ostatních tím, že se stáhne do své soukromé spásy, právě naopak, jen tehdy jeho srdce procitá a on se stává vnímavým a tudíž vlídným a otevřeným.

Čím je člověk blíže Bohu, tím je blíže lidem. Vidíme to na Panně Marii. To, že je v naprosté blízkosti Boha, je důvodem, proč je tak blízká lidem. Proto může být Matkou poskytující veškerou útěchu a pomoc, matkou, na niž se kdokoliv může obrátit ve své slabosti a ve svém hříchu, kdykoli bude potřebovat, protože ona má pochopení pro všechno a je pro všechny otevřenou silou tvořivé dobroty. Do ní Bůh vštěpuje svůj obraz - obraz Toho, jenž jde za zbloudilou ovečkou až do hor a je ochotný hledat ji v trní hříchů tohoto světa a snášet ostny trnové koruny těchto hříchů, aby ji pak položil na svá ramena a odnesl ji domů. Jako Matka plná soucitu je Maria předchůdkyní Syna a jeho trvalým portrétem. A tak vidíme, že také obraz Bolestné, Matky, která sdílí utrpení a lásku, je pravým obrazem Neposkvrněné. Tím, že tvoří jednotu bytí a cítění spolu s Bohem, se její srdce rozšířilo. V ní se k nám Boží dobrota velmi přiblížila. Tak stojí Maria před námi jako znamení útěchy, povzbuzení a naděje. Obrací se k nám slovy: "Měj odvahu více se odvážit s Bohem! Zkus to! Neměj strach! Měj odvahu riskovat s vírou! Měj odvahu riskovat s dobrotou! Měj odvahu riskovat s čistým srdcem, zadej si s Bohem a uvidíš, že se díky tomu tvůj život stane naplněným a osvíceným, vůbec ne nudným, nýbrž plným nekonečných překvapení, protože nekonečná dobrota Boha se nikdy nevyčerpá."





LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Epištola je ranní mše o čtvrté neděli adventní je převzata z kvatembrové soboty, z původní vigilie, o níž je výše: svatý Pavel píše "Nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který nejen osvítí všechny věci v temnosti, ale uvede najevo záměry srdcí. Pak se každému dostane od Boha chvály."

Evangelium je rovněž totožné s evangeliem z vigilie této neděle.
Svatý Jan v historické době, dosvědčené svatým evangelistou Lukášem, vyzývá: "Připravte cestu Pánu" – vyzývá k přípravě na otevření srdce pro Království, v němž se nová nebesa a nová země spojí.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

 
4. neděle adventní



Svatý
prorok Micheáš podobně jako Předchůdce Páně několik staletí po něm, vymezuje historické místo, kde se Kristus Ježíš narodí:

Toto praví Hospodin: 
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“ 


Muž, kterého si Otec Bůh před věky věků, jejž zrodil, "vychoval", je Jeho Syn, Ježíš z Nazareta; tak zpívá prorok- Žalmista:


Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni. 
Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit! 
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! 
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. 
V listu Židům čteme o úběžníku, vrcholu výchovy, jímž je oddané plnění Otcovy vůle Synem: o dostižném vzoru pro ty, kdo v dříve často posmívané mystice nacházejí vzor pro výchovu sebe i svěřených.

Bratři! 
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za břich jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy. 
V evangeliu podle Lukáše jde Panna Maria, sjednocena s vůlí Ducha Svatého, jenž v ní zázračně působí, sloužit své bližní – svaté Alžbětě. Obě poznávají radost svých dětí a okoušejí plody věrného plnění vůle Trojjediného Boha: nečekaný chvalozpěv duše.

   V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. 
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. 8. 12. AD MMV; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=4941;
(LG , 8;
J.W.Goethe,  FaustI,3)


Otec Vladimír Mikulica











Kvatembrová vigilie - druhá neděle postní "Reminiscere"

Tvář a Slovo Po posvátné liturgické slavnosti „suché, kvatembrové“ soboty, kdy mezi jednotlivými paterými čteními z Písma svat...