Prastará
prvokřesťanská tradice vycházející nejen ze skutečnosti, že
neděle byla v době pronásledování Církve v prvních třech
staletích - a v muslimských zemích je tomu často dodnes - pracovním
dnem, ale především z tradice dlouhé jak putování lidstva
samotného, z reality setkání duše s Trojjediným Bohem. Z
odvěkého poznání, že pro duši je nejpříznivější, když vše
ztichne, když je ticho a noc zastře pohled na rozptylující věci
pozemského světa. Tehdy se duše člověka může usebrat a
soustředit na jediný bod, na jediné základní vodítko k
naslouchání – a tím je kříž, ozářený svící, tím je
ikona ozářená nadzemským světlem, tím je Ježíš v Nejsvětější
svátosti oltářní.¨
Dříve než křesťané přistoupili o Svaté betlémské noci k betlémům,
které se stavějí až na Štědrý den, a než do jeslí vložíme
figurku Ježíška, což se děje při Půlnoční mši svaté, kdy
je figurka Dítěte Ježíše požehnána a přinesena po mši svaté
ve slavnostním průvodu do betléma v kostele; zasvěcovali věřící od prvních dob noc před čtvrtou nedělí adventní při posvátné
vigilii: přípravě duše, aby byla schopná prostřednictvím
znamení a symbolů, v podobě od slavné betlémské bohoslužby
svatého Františka z Assisi i prostřednictvím figurky znázorňující
Spasitele v betlémě, uvidět při adoraci jesliček nejprve božský
svět a jeho prostřednictvím prchavou pozemskou realitu.
Pokud
bychom tento postup obrátili či posvátnou vigilii poslední
adventní vigilie vynechali, dochází ke krizi víry, jaké jsme
nyní často svědky: pozemský svět, pozemské události narození
Ježíše Krista již není člověk schopen duší vnímat,
nepoznává Boží svět, znesvěcuje jej, strhává jeho zdání či
tušení do "svého" světa, z nějž už není schopen k
Trojjedinému vystoupit. Topí se pak ve zbožných kazatelských,
modlitebních a katechetických frázích, které oprávněně
odpuzují každého, kdo hledá spásu v Ježíši Kristu. Přivolává
oprávněnou nenávist k Církvi a její pronásledování.
Vigilie
uvádí do reality, jejímž prostřednictvím viděl prorok svatý
Izajáš Boží paprsek – průnik do Božího světa - v němž se
připravoval příchod Krista - Mesiáše, Ježíše z Nazareta. Čte
se rozjímavě, v určité formě lectio divina, patero prorokových
slov.
Poté
následuje chvalozpěv, uvedený krátkým čtením, obojí z knihy
proroka Daniela, který je jistou analogií třetího čtení a
chvalozpěvu velikonoční vigilie. Lid, který prošel vodou křtu do
stadia čtyřicetiletého očistného putování do Země zaslíbené,
je nyní zastoupen třemi statečnými vyznavači, kteří jsou ve své
víře v jediného Boha právě v ohni, jenž vystřídal vodu
Rudého moře, přiváděni k setkání v tomto očistném ohni do
společenství se Synem člověka, s Druhou Boží osobou, která je
vede ke chvalozpěvu, jenž se následně zpívá, v síle Ducha,
Třetí Boží osoby. Pak následuje čtení z epištoly svatého
Apoštola Soluňanům: prostřednictvím viditelného světa a jeho
"ta eschata" – posledních věcí - jsou budoucí ostiáři,
exorcisté, lektoři, akolyté, jáhnové a kněží spolu věřícími
vedeni k pohledu na Ježíše Krista jako Pána nade vším.
A
evangelium – jako pevný základ pro adoraci - seznamuje v popisu
svatého Lukáše s historickým rámcem, časovým i místním, do
nějž poslal Bůh v moci Ducha Svatého, který zastínil počínající
Bohorodičku Pannu Marii, svého Syna Ježíše. - Naplnila se
všechna proroctví o Něm.
KOMENTÁŘ
K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA
XVI.
"Do
mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle," řekl ve své
homilii před třinácti lety Svatý otec Benedikt XVI., kdy jsem
slyšel jeho slova: "Mariam Sanctissimam declaramus Matrem
Ecclesiae", Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou Církve...
Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská
bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je
"bytí pro nás". Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je
neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s
ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou
celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a
s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk
dává, tím víc nachází sama sebe.
...
2. Vatikánský koncil měl vyjádřit svůj názor na
institucionální složky Církve: na biskupy a na Petrova nástupce,
na kněží, na laiky a řeholníky, vzhledem k jejich společenstvím
a vztahům mezi nimi; měl popsat putující Církev, "v níž
jsou i hříšníci, ale zároveň je svatá, byť stále potřebuje
očišťování... Avšak tento "petrovský" rys Církve je
zahrnut v onom "mariánském". V Marii, v Neposkvrněné,
se setkáváme s podstatou Církve nedeformovaným způsobem. Od ní
se musíme učit, abychom se i my sami stali "církevními
dušemi"; takto se vyjádřili Otcové, abychom i my, podle
slova svatého Pavla, mohli stanout před tváří Pána "neposkvrnění",
jak On nás chtěl mít od počátku.
Musíme
se však ptát: co znamená "Maria, Neposkvrněná"? Má
nám tento titul co říci? Dnešní liturgie nám vysvětluje obsah
tohoto slova dvěma velkými obrazy. Především je tu úchvatné
vyprávění o zvěstování Panně Marii, nazaretské Panně, o
příchodu Mesiáše. Andělův pozdrav je utkán nitěmi Starého
Zákona, zvláště proroka Sofoniáše. Ukazuje nám Marii, pokornou
ženu z venkova pocházející z kněžského rodu, která v sobě
nosí velké kněžské dědictví Izraele, jako "svatý
pozůstatek" Izraele, na něž se proroci odvolávali ve
všech dobách soužení a temnot. V ní je přítomen pravý Sion,
onen čistý a živý příbytek Boha. V ní přebývá Pán, v ní
nachází místo svého odpočinku. Ona je živý dům Boha, jenž
nebydlí v kamenných budovách, ale v srdci živého člověka. Ona
je výhonek, který v temné zimní noci dějin vyraší ze
pokáceného Davidova kmene. V ní se naplňuje slovo žalmu: "Země
vydala svou úrodu". Ona je ratolest, z níž vyroste strom
vykoupení a vykoupených. Bůh neselhal, jak se mohlo zdát již na
počátku dějin s Adamem a Evou nebo během babylonského vyhnanství
a jak se znovu zdálo v Mariině době, kdy se Izrael definitivně
stal nedůležitým národem v okupované oblasti s velmi málo
rozeznatelnými znameními jeho posvátnosti. Bůh neselhal. V
pokorném domku Nazareta žije svatý Izrael, čistý pozůstatek.
Bůh spasil Svůj lid. Z pokáceného stromu nově zazáří jeho
dějiny a stanou se novou živou silou, která zaplaví svět a bude
mu udávat směr. Maria je svatý Izrael, ona říká své ano Pánu,
dává se plně k Jeho dispozici a stává se tak živým chrámem
Boha.
Druhý
obraz je mnohem složitější a temnější. Tato metafora převzatá
z knihy Genesis
k nám promlouvá z dávné minulosti a jen s obtížemi může být
objasněna; pouze díky uplynulým stoletím bylo možno začít lépe
chápat, o čem pojednává. Je předpovězeno, že během celé
historie bude nadále pokračovat boj mezi člověkem a hadem, totiž
mezi člověkem a mocnostmi zla a smrti. Je však také předpovězeno,
že "potomstvo"
ženy jednoho dne zvítězí a rozdrtí hlavu hada, smrti; je
předpovězeno, že potomstvo ženy - a v něm právě žena a matka
- zvítězí, a tak skrze člověka zvítězí Bůh. Budeme-li s
věřící a modlící se Církví naslouchat tomuto textu, pak
můžeme začít chápat, co je to prvotní hřích, dědičný hřích
a také co nás před tímto dědičným hříchem může ochránit,
co je to vykoupení.¨
Co
je tedy na této stránce popsáno? Člověk nedůvěřuje Bohu.
Chová v sobě podezření, že ho Bůh vlastně o něco v životě
připravuje, že Bůh je protihráčem, co omezuje naši svobodu, a
že lidskými bytostmi plně budeme pouze tehdy, když se ho zbavíme,
totiž že pouze tímto způsobem můžeme být zcela svobodní.
Člověk žije v podezření, že Boží láska vytváří závislost,
a aby byl plně sám sebou, je nutné se této závislosti zbavit.
Člověk nechce od Boha přijímat svou existenci a plnost svého
života. Sám chce ze stromu poznání získat moc utvářet svět,
stát se bohem - pozvedaje se na Jeho úroveň - a přemoci smrt a
temnoty. Nechce se zabývat láskou, jež se mu nezdá důvěryhodná,
a spoléhá pouze na poznání, protože to skýtá moc. Spíše než
po lásce dychtí po moci, díky které chce svůj život sám vzít
do vlastních rukou. A při tomto počínání se spoléhá spíše
na lež než na pravdu, a tím se jeho život propadá do prázdna,
do smrti. Láska není závislost, nýbrž dar, který nám dává
žít. Svoboda lidské bytosti je svobodou bytosti omezené, a je
tedy sama omezená. Můžeme jí čerpat pouze jako svobody sdílené,
ve svobodném společenství; jen pokud žijeme spravedlivým
způsobem jeden s druhým a jeden pro druhého, pak se může svoboda
rozvíjet. Správně žijeme, žijeme-li podle pravdy svého bytí,
to znamená podle Boží vůle. Protože Boží vůle není pro
člověka nějakým donucovacím prostředkem pocházejícím
zvnějšku, ale vnitřním rozhodnutím jeho přirozenosti, do něj
vepsaným rozhodnutím, jež jej činí obrazem Boha, a tím
svobodnou bytostí. Žijeme-li v protikladu s láskou a v protikladu
s pravdou - v protikladu s Bohem - pak se navzájem ničíme a ničíme
svět. Pak nenacházíme život, ale jednáme v zájmu smrti. To vše
se prostřednictvím nesmrtelných obrazů vypráví v příběhu
prvotního hříchu, kdy byl člověk vyhnán z pozemského Ráje.
Drazí
bratři a sestry. Uvažujeme-li upřímně o sobě a o našich
dějinách, musíme prohlásit, že toto vyprávění nepopisuje
pouze počátek dějin, nýbrž dějiny všech dob, a že všichni v
sobě nosíme kapku jedu, jež nás nutí přemýšlet způsobem
popsaným obrazy knihy Genesis.
Tuto kapku jedu nazýváme prvotní hřích. Právě ve svátek
Neposkvrněného Početí v nás vyvstává podezření, že člověk,
který vůbec nehřeší, je v podstatě nudný, že v jeho životě
něco chybí - jakýsi dramatický rozměr být nezávislý, že
součástí pravého lidství je svoboda říci ne, sestoupit dolů
do temnot hříchu a chtít dělat všechno podle svého, že pouze
takto lze dokonale využít veškerou šíři a hloubku našeho
lidství, být doopravdy sami sebou, že musíme tuto naši svobodu
podrobit zkoušce a jít i proti Bohu, abychom se opravdu plně stali
sami sebou. Stručně řečeno, myslíme si, že zlo je v podstatě
dobré, že ho aspoň trochu potřebujeme, abychom zakusili plnost
bytí. Myslíme si, že Mefistofeles - pokušitel - má pravdu, když
říká, že je silou, "která chce vždy zlo, a vždy koná
dobro". Myslíme si, že paktovat se trochu se zlem, vyhradit si
trochu svobody vůči Bohu je v zásadě dobré, ba dokonce nezbytné.
Díváme-li
se však na svět kolem sebe, vidíme, že tomu tak není, že zlo je
ve skutečnosti vždy jedem, člověka nepovznáší, ale vždy ho
snižuje a pokořuje, nečiní ho větším, čistším a bohatším,
naopak mu škodí a činí ho menším. To musíme pochopit zvláště
v den Neposkvrněné, člověk, který se zcela odevzdá do Božích
rukou, se nestává Boží loutkou, nudnou, se vším souhlasící
osobou, neztrácí svobodu. Pouze člověk, jenž se Bohu zcela oddá,
nalezne pravou svobodu, svobodu dobra v celé své obrovské a
tvořivé šíři. Člověk, který se obrací k Bohu, se nestává
menším, nýbrž větším, protože se díky Bohu a spolu s Ním
stává velkým, stává se božským, stává se opravdu sám sebou.
Člověk, jenž se svěřuje do Božích rukou, se nevzdaluje od
ostatních tím, že se stáhne do své soukromé spásy, právě
naopak, jen tehdy jeho srdce procitá a on se stává vnímavým a
tudíž vlídným a otevřeným.
Čím
je člověk blíže Bohu, tím je blíže lidem. Vidíme to na Panně
Marii. To, že je v naprosté blízkosti Boha, je důvodem, proč je
tak blízká lidem. Proto může být Matkou poskytující veškerou
útěchu a pomoc, matkou, na niž se kdokoliv může obrátit ve své
slabosti a ve svém hříchu, kdykoli bude potřebovat, protože ona
má pochopení pro všechno a je pro všechny otevřenou silou
tvořivé dobroty. Do ní Bůh vštěpuje svůj obraz - obraz Toho,
jenž jde za zbloudilou ovečkou až do hor a je ochotný hledat ji v
trní hříchů tohoto světa a snášet ostny trnové koruny těchto
hříchů, aby ji pak položil na svá ramena a odnesl ji domů. Jako
Matka plná soucitu je Maria předchůdkyní Syna a jeho trvalým
portrétem. A tak vidíme, že také obraz Bolestné, Matky, která
sdílí utrpení a lásku, je pravým obrazem Neposkvrněné. Tím,
že tvoří jednotu bytí a cítění spolu s Bohem, se její srdce
rozšířilo. V ní se k nám Boží dobrota velmi přiblížila. Tak
stojí Maria před námi jako znamení útěchy, povzbuzení a
naděje. Obrací se k nám slovy: "Měj odvahu více se odvážit
s Bohem! Zkus to! Neměj strach! Měj odvahu riskovat s vírou! Měj
odvahu riskovat s dobrotou! Měj odvahu riskovat s čistým srdcem,
zadej si s Bohem a uvidíš, že se díky tomu tvůj život stane
naplněným a osvíceným, vůbec ne nudným, nýbrž plným
nekonečných překvapení, protože nekonečná dobrota Boha se
nikdy nevyčerpá."
LITURGICKÁ
MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Epištola je
ranní mše o čtvrté neděli adventní je převzata z kvatembrové
soboty, z původní vigilie, o níž je výše: svatý Pavel
píše "Nesuďte
předčasně, dokud nepřijde Pán, který nejen osvítí všechny
věci v temnosti, ale uvede najevo záměry srdcí. Pak se každému
dostane od Boha chvály."
Evangelium
je rovněž totožné s evangeliem z vigilie této neděle.
Svatý
Jan v historické době, dosvědčené svatým evangelistou Lukášem,
vyzývá:
"Připravte cestu Pánu" –
vyzývá k přípravě na otevření srdce pro Království, v němž
se nová nebesa a nová země spojí.
LITURGICKÁ
MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
4. neděle adventní
Svatý prorok Micheáš podobně jako Předchůdce Páně několik staletí po něm, vymezuje historické místo, kde se Kristus Ježíš narodí:
Toto praví Hospodin:
„A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“
Muž,
kterého si Otec Bůh před věky věků, jejž zrodil, "vychoval",
je Jeho Syn, Ježíš z Nazareta; tak zpívá prorok- Žalmista:
Pane,
Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.
Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
V listu Židům čteme o úběžníku, vrcholu výchovy, jímž je oddané plnění Otcovy vůle Synem: o dostižném vzoru pro ty, kdo v dříve často posmívané mystice nacházejí vzor pro výchovu sebe i svěřených.
Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
V listu Židům čteme o úběžníku, vrcholu výchovy, jímž je oddané plnění Otcovy vůle Synem: o dostižném vzoru pro ty, kdo v dříve často posmívané mystice nacházejí vzor pro výchovu sebe i svěřených.
Bratři!
Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za břich jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.
V evangeliu podle Lukáše jde Panna Maria, sjednocena s vůlí Ducha Svatého, jenž v ní zázračně působí, sloužit své bližní – svaté Alžbětě. Obě poznávají radost svých dětí a okoušejí plody věrného plnění vůle Trojjediného Boha: nečekaný chvalozpěv duše.
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
(Z
promluvy Svatého otce Benedikta
XVI.
8. 12. AD MMV;
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=4941;
(LG
, 8;
J.W.Goethe,
FaustI,3)
Otec
Vladimír Mikulica