Je
to již dnes osmý den, kdy slavíme narození Božího Syna Ježíše
Krista v Betlémě.
Jím
je předznamenán osmý den, který nastal po jeho utrpení, obětní
smrti. Po sobotě, která byla "pro židy velikým svátkem".
Před více než dvěma tisíci lety se stal tento sabbath místo
svátku na zemi tichem, adorací smrti a zároveň slavností
podsvětí, do nějž zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus sestoupil.
Dnes
je slavnost Osmého dne, závěr vánoční oktávy.
Dnes
je svátek vítězství nad Zákonem podřízením se jemu, když
Boží Syn je uveden do judaismu obřízkou: podstupuje ji, aby ji
překonal a nahradil literu a ritus prohloubením v Duchu Svatém
počátkem nebeské liturgie – tajemstvím znovuzrození z vody a
Ducha, jímž se vstupuje do království připraveného pro židy i
pohany, obřezané i neobřezané. Nedlouho po Letnicích je dokonce
židům i pohanům zakázáno se při vstupu do Církve, při
znovuzrození se nechat obřezat.
A
vzhledem k dějinám spásy je dnes na prvním místě slavnost Panny
Marie Bohorodičky – Theotokos. Dei Genitrix.
Titul
Theotokos byl Matce Boží Panně Marii oficiálně přiznán na
koncilu v Efesu roku 431, ale vyskytuje v liturgiích doby před
Efezským koncilem: v Liturgii ze 3. století podle Tradice připisované učedníku svatého Apoštola Tomáše Addajovi a jeho učedníku svatému Marimu a
v Liturgii svatého Jakuba ze 4. století.
Vyznání
víry, oslovení Panny Marie jako Bohorodičky se
uchovávalo ve zbožností katolických křesťanů od počátku.
Doklady této úcty pocházejí dosud z poloviny 3. století v
oblasti Edessy či Alexandrie (ve svědectví svatého Athanasia
Velikého z roku 330), z oblasti maloasijských církevních obcí
(slova svatého Řehoře Teologa z roku 370) a roku 400 tuto úctu a
vyznání , že Panna Maria je Bohorodička dosvědčuje svatý Jan
Zlatoústý.
V
listu Dionýsia z Alexandire psaného okolo roku 250 Pavlovi ze
Samosaty rovněž na házíme posvátné označení Matky Boží –
Theotokos.
Řecká
verze hymnu "Pod ochranu Tvou se utíkáme, Svatá Boží
Rodičko", obsahuje oslovení: "ΘΕΟΤΟΚΕ!". Je
zachován na papyru, který byl nalezen v Egyptě a datuje se do
rozhraní mezi léta 250- 450.
Později,
zprvu nestoriánské spory o oslovení Panny Marie jako Bohorodičky
souvisejí velmi úzce s vyznáním víry v Ježíše Krista, Božího
Syna a syna Panny Marie, Theotokos.
"Tímto
titulem se zdůrazňovalo, uvádí ve svém komentáři Svatý Otec
Benedikt XVI., že Kristus je Bůh a skutečně se narodil jako
člověk z Panny Marie. Byla tím tak chráněna jeho jednota pravého
Boha a pravého člověka. Každá diskuse, která se točila okolo
Panny Marie, týkala se podstatně Syna. Ve snaze o vyzdvižení
plného Ježíšova lidství někteří Otcové navrhovali mírnější
termín a namísto titulu Theotokos,
říkali Christotokos -
Matka Kristova. Právem to však bylo nahlédnuto jako hrozba pro
učení o plné jednotě božství s lidstvím Krista. Proto po
rozsáhlé diskusi koncil v Efesu roku 431 slavnostně potvrdil z
jedné strany jednotu dvou přirozeností, božské a lidské, v
osobě Syna Božího a z druhé strany oprávněnost připisovat
Panně titul Theotokos -
Matka Boží.
Po
tomto Koncilu došlo k opravdové explozi mariánské zbožnosti a
bylo postaveno mnoho kostelů zasvěcených Matce Boží. Mezi nimi
je na prvním místě bazilika Panny Marie Větší, zde v Římě.
Učení o Marii, Matce Boží, došlo nového potvrzení na
Chalcedonském koncilu (451), kde byl Kristus prohlášen za "pravého
Boha a pravého člověka" zrozeného co do lidství z Panny
Marie, Matky Boží". 2.vatikánský koncil, jak známo, shrnul
učení o Marii v osmé kapitole věroučné konstituce o
Církvi Lumen gentium a podtrhnul její božské
mateřství. Tato kapitola nese název: "Blahoslavená Panna
Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a Církve".
Jméno
Matka Boží, jež je tak hluboce spjato s vánočními svátky, je
proto základní označení, kterým společenství věřících -
mohli bychom říci " odjakživa ctí svatou Pannu. Dobře
vyjadřuje Mariino poslání v dějinách spásy. Všechny ostatní
tituly připisované Madoně nacházejí svůj základ v jejím
povolání být Matkou Vykupitele. Lidský tvor byl Bohem vybrán pro
uskutečnění plánu spásy, soustředěného do velkého tajemství
vtělení božského Slova. Během těchto svátečních dnů jsme
spočinuli, abychom rozjímali Narození Páně znázorněné v
jeslích. Ve středu této scény nacházíme Panenskou Matku, která
podává Dítě Ježíše ke kontemplaci těm, kteří se přišli
poklonit Spasiteli: pastýřům, chudým lidem z Betléma, mudrcům,
přicházejícím z Východu. Později ve slavnosti "Uvedení
Páně do chrámu", kterou budeme slavit 2.února, obdrží
starý Simeon a prorokyně Anna z Mariiných rukou malé Děťátko,
aby se mu klaněli. Zbožnost křesťanského lidu odjakživa
pokládala Ježíšovo narození a Mariino božské mateřství za
dva aspekty téhož tajemství vtělení božského Slova a proto
nikdy nepovažovala Narození Páně za věc minulosti. My jsme
"současníky" pastýřů, mudrců, Simeona a Anny, kráčíme
spolu s nimi plni radosti, protože Bůh chtěl být Bohem s námi a
má matku, která je naší matkou.
Z
titulu "Matka Boží" se pak vyvinuly další, kterými
Církev Madonu uctívá, ale tento je základní. Pomysleme na
privilegium "Bez poskvrny Počatá", to znamená, že její
existence byla už od svého početí imunní vůči hříchu, Maria
byla uchráněna každé poskvrny hříchu, protože měla být
Matkou Vykupitele. Totéž platí pro titul "Nanebevzatá".
Ta, která zrodila Spasitele, nemohla být podrobena zmaru,
vyplývajícího z prvotního hříchu. A víme, že všechna tato
privilegia jí nebyla udělena proto, aby od nás Marii vzdálila,
nýbrž naopak proto, aby nám ji přiblížila. Poněvadž byla
naprosto spojena s Bohem, je nám tato Žena nejblíže a pomáhá
nám jako matka i jako sestra. Také toto jedinečné a
neopakovatelné místo, které má Maria ve společenství věřících,
je odvozeno z jejího základního povolání být Matkou Vykupitele.
A právě jako taková je Maria také Matkou Mystického Těla
Kristova, kterým je Církev. Právem ji proto během 2. vatikánského
koncilu 21.listopadu 1964 Pavel VI. slavnostně přisoudil titul
"Matka Církve".Přesto se však na Západě po mnoho
staletí nevyskytovala žádná liturgická slavnost Mariina božského
mateřství. V latinské církvi ji zavedl teprve papež Pius XI.
roku 1931 u příležitosti 1500. výročí konání koncilu v Efesu
a určil jí datum 11.října. Tento den pak v roce 1962 začal
2.vatikánský ekumenický koncil. Boží služebník Pavel VI. pak
tuto slavnost roku 1969 s odkazem na starobylou tradici přesunul na
1.ledna."
Když
se naplnilo osm dní k jeho obřezání, bylo mu dáno jméno Ježíš,
uvedené andělem dříve, než byl počat v mateřském lůně.
MODLITBA
PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Od
Štědrého dne, připomínky Tvých a našich prarodičů, Adama a
Evy,
od
prvního dne, šestého v pořadí chvalozpěvu na stvoření,
jsi
vše chtěl naplňovat štědrostí
svého
Otce, který spolu s Tebou, svým Synem, a Duchem Svatým;
štědrostí
je naplněn Ráj,
kde
bylo všeho dostatek,
i
lásky, která korunovala a korunuje celé Vaše stvoření
s
výjimkou z řádu, možností odchýlit se,
možností
obrátit se zpátky k destrukci
harmonie
vztahů mezi Stvořitelem a tvorem,
mezi
manžely Adamem a Evou,
mezi
jejich dětmi Kainem a Ábelem,
mezi
krásou Ráje a utrpením vyhnanství z něj:
implicitně
mezi tělem oslaveným, blaženým
a
tělem odporným, zavrženým.
Na
Štědrý postní den se otevírá pohled na hloubku a nesmírnost
lásky
Otce k lidstvu
-
poslal archanděla do Nazareta,
poslal
ke oslavě Jména sbory andělů do Betléma,
poslal
Tebe, připraveného pro neposkvrněné a panenské početí,
poslal
svědky Tvého božského narození z Ducha,
aby
se stali mučedníky,
a
tak se prokletí Štědrého dne
proměňuje
Tvým příchodem na svět v požehnání Štědrého večera
pro
mnohé, kteří přijmou Tvého a Otcova Ducha
po
nocích bdění a modliteb
ve
znovuzrození a v mešní oběti.
Amen.
