pátek 17. května 2019

"Když Jidáš odešel..."



5. neděle velikonoční


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Láska bez cizoložství


Když Jidáš odešel, Ježíš řekl:
"Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví.
Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."



V souvislosti s evangelijními úryvky posledních velikonočních nedělí navazuje dnešní pasáž z evangelia podle sepsání svatého Jana na Ježíšovo slovo o dobrotě Pastýře ovcí z více ovčinců: hovoří hned na počátku o vlkovi, a tím je Jidáš.

Protikladnost Jidášovy postavy v apoštolském sboru Dvanácti i jeho úloha antipoda Ježíšova vyznívá v obdobné paralele, kterou je vzhledem k dějinám spásy, jak píše ve svém rozjímání o Ježíši z Nazareta Svatý otec Benedikta XVI., souznění přídomku Ježíšova se jménem zločince „místo kterého“ byl ukřižován: s Barabášem.

Od jména Ježíšova Jidáše odlišuje jeho přídomek: muž z Kariótu, či snad „ozbrojenec s dýkou – sicarius, muž dýky, ˇatentátníkˇ, teroristaˇ nebo spíše z hebrejsko-aramejského sousloví označujícího toho, který má (Ježíše) zradit.

Jidášova zrada má přitom dvě dějství, dvojí těžce hříšný skutek: naplánování s nepřáteli Ježíšovými a s přáteli satana. V tu chvíli přijímá Jidáš mzdu za Hrnčířovo pole zbarvené krví, kde má později navždy za trest zemřít: třicet stříbrných. Druhým okamžikem, v němž do duše Jidáše vstupuje opět satan, je chvíle, kdy svého Mistra a Pána políbí v Getsemanech, a vydá Jej tak k zatčení.

Třetím, ovšem skrytějším, dějstvím Jidášova hříchu je zrada sboru, do nějž jako jeden z Dvanácti, jak je výslovně evangelisty připomínaný, patří. Dopouští se těžkého hříchu zrady rodícího se Magisteria a jeho, apoštolské Tradice - Ducha svatého.

Proč Jidáš tento hrozný hřích spáchal? Zaznívá otázka, již koncipoval ve své disputaci s Pelagiem svatý Augustin pro kající praxi nového Izraele, katolické Církve: Odkud pochází, že konáme zlo?
V samotném evangeliu podle Miláčka Páně je Jidáš přímo označen jako zloděj, který zneužil budoucí církevní majetek, jenž mu byl ke správě svěřen.

Individualismem zasažený výklad jej představuje naproti tomu jako nevyléčeného zélótu, který neopustil svou představu mocenské vojenské a politické revoluce a nepřijal ideál Ježíšova království, či jej chtěl „zkoušet“. Jak to, že se Ježíš této „zkoušce“ poddal? Proč dal Jidášovi svou důvěru?

Papež Benedikt XVI. však právem poukazuje na zásadní odpověď na tuto otázku po příčině Jidášova hříchu: Tajemství jeho volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ Ještě hutnějším se stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši „hnulo svědomí a že přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev!“ I když se pak vzdálil, aby - podle slov svatého Matouše - se šel oběsit, či podle svědectví papeže zapsaného u evangelisty Lukáše ve Skutcích ´byl potrestán smrtí´; nenáleží nám měřit toto jeho gesto a nahrazovat tak Boha nekonečně milosrdného a spravedlivého.

S tímto postojem Ježíšovým i Jidášovým souvisí i odpověď na pravou příčinu Jidášova těžce hříšného rozhodnutí: svatý Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“; podobně píše i evangelista Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti“. Tímto způsobem, pokračuje v demaskování Vládce tohoto světa Svatý otec Benedikt XVI.; jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který uboze podlehl pokušení Zlého. Jidášova zrada zůstává v každém případě tajemstvím. Ježíš s ním jednal jako s přítelem, ale ve svých výzvách k následování cestou blahoslavenství neznásilňoval jeho vůli, ani ji nechránil před satanovými pokušeními, protože respektoval lidskou svobodu.

Teprve po rozvinutí šance pro každého člověka, aby se svobodně rozhodl, lze hovořit o lásce. Náš Pán také v dnešním úryvku poté, co Jidáš odejde, předává v podání svatého Jana své přikázání lásky: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."

Mezitím ovšem vloží ona nejdůležitější slova, klíč k přikázání lásky, jeho zdroj a záruku věrnosti v plnění tohoto příkazu Božího Syna: On hovoří o svém oslavení. Doxa, „sláva“ našeho Spasitele je Jeho oběť na kříži, Jeho smrt jako nejvyšší projev lásky ke každému člověku a nenávisti vůči hříchu satana.

Celé drama svobodného rozhodnutí Jidáše a Ježíšova láska k vlastnímu zrádci se plně promítá ve vztahu každé duše a Trojjediného Boha, u těch, kdo přijali cestu posmrtné spásy v manželství duše a Ježíše Krista, v mystické svatbě, jejímž ztělesněním je svátost kněžství, svátost manželství, zasvěcení v celibátu a jejím vrcholem je každé přijetí Těla a Krve Páně.

Současně můžeme v nynější krizi Evropy uvidět podobné dopuštění Boží: Právo šarija, které mnozí čelní politici Eurosvazu implicitně podporují a zavádějí, evokuje pohled na Jidáše, který se chystá poslat na smrt Krista a Kristovce – křesťany v Evropě.

Naproti tomu meč Ducha usekávající hlavy a kameny Božího soudu připravené pro všechny, kdo se marně snaží zaměnit pokání cizoložníků za pastoraci rozvedených, je poslední šancí k obrácení křesťanů v Evropě.





ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY RITU ANTIQUIOR:

Čtvrtá neděle po Velikonocích

V consacramentum, sousvátosti křtu, znovuzrození, a biřmování, naplnění Duchem Svatým, působí Duch Ježíše, Božího Syna, kterého On seslal od Otce. Tak působil, když Ježíše vzkřísil třetího dne po ukřižování z mrtvých, tak působil, když se Ježíš zmrtvýchvstalý ukazoval po čtyřicet dní svým učedníkům, tak působil, když On sám začíná působit v duších a vést svou rodící se církev v devíti dnech, kdy apoštolové s učedníky se mu po nanebevstoupení Ježíšově začali otevírat, aby Jej desátého dne o Letnicích přijali jako nebeský dar.

Tato neděle – čtvrtá po Oktávu velikonočním – je znamením onoho consacramentum, spojení svátosti křtu a biřmování: zachycuje přechod od zjevování se těla Ježíšova k poznávání Chrámu Ducha svatého, jímž je Církev plně pokračující v osvobozování, uzdravování, exorcismech, pomazáních, darech a charismatech, jimiž Duch vede ke znovuzrození, aby mohl pokřtěného naplnit svou mocí.

Nauka o poslání Ducha Svatého platí pro nás stejně jako pro apoštoly. Duchu Svatému je svěřeno vedení Církve, jejímž je vládcem a také je inspirátorem a zdrojem křesťanského života pro každého pokřtěného zrozeného z vody a Ducha Svatého. 

V Epištole svatého Jakuba čteme apoštolovo varování před neschopností jednat podle Božího slova, před neschopností přijímat na modlitbě podněty Ducha Svatého. To, co brání duši a mysli, je „nečistota“, “všechny pozůstatky špatnosti“, které je třeba před apoštolským rozesláním a Letnicemi odstraňovat.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana podmiňuje Ježíš Kristus příchod Ducha Svatého svým odchodem. „Smutek, který nyní prožíváte, je podíl na mém kříži,“ říká implicitně a hovoří i o smutku Šavla z Tarzu a všech, kdo dosud Ježíše jako Pána svého života v Duchu svatém nevyznali a nepřijali.


O. Vladimír





MODLITBA


Tví přátelé, poslední z tradiční řady apoštolů,

svatí Barnabáš a Pavel,

káží, že do Tvého království,

Ježíši, gologotský Králi s trnovou korunou na hlavě,

vstoupíme jen tehdy,

když hodně vytrpíme.

A učedník, kterého jsi miloval a nyní plně zahrnuješ ovocem

svého přikázání lásky,

dnes v Apokalypse svědčí,

že těm, kdo milovali Tvou Oběť více než své,

setřeš ve svém posmrtném království

každou slzu z očí.

Laetitia – duchovní radost -

amoris – pozemské lásky

je tak vymezena a předložena

jako rozcestí, na němž se ocitl Jidáš:

dát se Tvou cestou oběti a vytrvat v manželství věrný až do smrti

- splnit slib a dočkat se za to nebeské odměny;

či jej porušit, vydat se cestou Jidášovou

či dokonce do Evropy

Jidáše - svého vlastního vraha pozvat.

Amen.

Jak dosáhnout věčného posmrtného štěstí?

Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?"...