neděle 26. května 2019

Před Letnicemi: Temná noc Svatého Ducha v Údolí rozhodnutí



6. neděle velikonoční



Temnota svatofilipojakubské noci, jíž počínal nyní končící měsíc máj, původně zasvěcené svaté Walburze a apoštolům Filipovi a Jakubovi, má svůj duchovní původ v očistném boji proti démonům, jejž podstupovali ti, kdo dosud nepoznali vítězství Ježíše Krista nad satanem a jeho služebníky – padlými anděly.

Ty bylo podle rozvíjející se – a v mnohém rozvinutější víry v reálnou existenci démonů, než je schopnost vnímání novopohanských hledačů „konce civilizace“ - potřeba zničit: zahnat démona, zničit srdce či tělo člověka, jenž se mu oddal: pálit čaroděje, upálit čarodějnici.
Zachránce z moci démonů a satana, náš Spasitel Ježíš, nepřišel zrušit tento zákon duchovního boje ani jej „povýšit“ do symbolické roviny, jak se o to marně snaží gnóze v oné antické či v naší době: ve svatém křtu je skutečně ďábel přemožen, v exorcismu je osvobozena a osvobozována duše od zotročovatele – démona jednotlivých neřestí.
Naopak, Ježíš, náš Pán a Přítel, přišel osvobozenou duši člověka naplnit svým Duchem, Bohem. Proto při Poslední večeři, poté, co umyl apoštolům nohy, poté co konsekroval mocí téhož Ducha nekvašený chléb ve své tělo a čisté víno ve svou krev, věnuje tolik času ve své promluvě působení Ducha svatého po svém zmrtvýchvstání a olivetském nanebevstoupení. Miláček Páně, který obě Ježíšovy katecheze zapsal – až se kritikům literárních biblických vrstev může hlava nad podobností obou kapitol zatočit a vést je v duchu pozitivistické teologie k dojmu o reiteraci – je vložil jako úvodní chvalozpěv na Ducha svatého před Ježíšovou prorockou řečí o mysteriu Ekklésie – Nejsvětější Trojice a hlavy vinné révy – a na její závěr.

Tímto uspořádáním zároveň liturg a liturgik katolických mysterií po výtce – svatý Jan – otevírá pohled na mystický život Církve, podobně jako Kníže apoštolů ve svém prvním letničním kázání uvedením tří stupňů duchovního života, jimiž má projít každý pokřtěný ke spáse. A tuto mystickou introdukci Orličníka rozvíjí jeho jmenovec a podílník na lásce Ježíšově, svatý Jan od Jeho kříže, když popisuje temnou noc duše jako její očistu, ořezávání ratolestí vinné révy – výstup na Horu ustavičné eucharistické hostiny, na horu Karmel: Svatý Duch, Duch Ježíšův je introduktorem, mystagogem, prvním ze světlonošů, jenž v eleusinském mysteriu mše svaté nese pochodeň před klopýtajícími novokřtěnci.
Jedině a právě On odkazuje svou očistnou a osvětnou činností na Ježíše v Getsemanech, do nichž se podle pozdější tradice, související s četnými patriarchálními a královskými hrobkami na jihovýchodní straně Cedronského potoka pod Jeruzalémem, vstupovalo tímto údolím Josafat, údolím Rozhodnutí.

On, Třetí osoba Nejsvětější Trojice, může proto nejlépe, bez lidských omylů otevřít a vyložit evangelium, jehož úryvek čteme o této šesté neděli velikonoční, po níž, ve čtvrtek, budeme slavit Ježíšovo nanebevstoupení: „To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.“ - Tato Ježíšova slova nepoukazují pouze na bezprostředně předcházející slovo o přikázání lásky, ale na výklad lásky Otce, Syna a Ducha svatého, na Pokušení, na Křest, na Poslední večeři, na Getsemany, na Kříž, Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení našeho Pána, na lásku, která je „formována“ útoky satana, Jidáše a jidášů: „ Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova.“

Temnou noc Ježíšovu, která vrcholí v Getsemanech, na kříži a v podsvětí, noc, kdy Jeho duše je smutná „až k smrti“, popisuje prorocky a mystagogicky svatý Joel. Jeho proroctví tak předchází Ježíšovu proroctví o Vinném kmeni, Vinaři a ratolestech.
Prorok Joel ve svém zapsaném Božím slově popisuje budoucí cestu Mesiáše a jeho věrných do Getseman: mluví o dni „Toho, který je“ - Elohíma, Adonaje: dni rozlišení a rozhodnutí. Dni prvního soudu. Náš Pán Ježíš, když dnes v úryvku evagelia vyslovuje opět přikázání lásky, vybízí každého z nás k rozhodnutí, abychom Jej na cestě obětavé lásky následovali. Šli v Jeho šlépějích krvavého potu Getseman, jeho ran slovy, důtkami i hřeby a nakonec kopím až na Golgotu.

Druhá část proroctví svatého Joela je teprve věnována budoucímu, mesiánskému seslání Božího Ducha – dnes v evangelním úryvku předpovězeném Ježíšem slovy, jež mají apoštoly připravit na Jeho nanebevstoupení a utěšit je, připravit jejich srdce na příchod Utěšitele.

A třetí část svatodušního Joelova slova připravuje na bitvu v údolí Josafat, v Údolí Rozhodnutí: původně nebylo vázáno toto označení na geografické pozemské místo, ale na všudypřítomný duchovní boj proti démonům – nyní jej Tradice častšji připisuje údolí cedronskému, cestě do Getseman.

Vstoupit do údolí rozhodnutí ta znamená připravit se na Getsemany, jít Ježíšovou křížovou cestou, zůstat věrně stát pod Jeho křížem a být po zmrtvýchvstání a Letnicích mezi těmkdo Ježíše vidí v Nejsvětější svátosti: či dokonce nevidí a uvěří v Jeho přítomnost ve Svaté hostii.

Den následující po této Temné noci, v níž máme podle Ježíšových dnešních slov přenechat slovo Duchu svatému, Jeho Duchu, je první den měsíce, ve kterém máme naplňovat přikázání lásky: první květen, měsíc lásky Matky Církve, Mariiny lásky a lásky obětavého dělníka v domku a dílně nazaretské Svaté rodiny, pozemského snoubence Panny Marie.
Nyní jsme - jako eleusinští novokřtěnci Církve Ježíšovy - uváděni do Údolí rozhodnutí: tento den se láska k Církvi a k rodině, k národu a vlasti projevuje v modifikacích, které vedou ke konfliktům, násilnostem a střetům na našich náměstích a ulicích po celé Evropě. O to více v době současné rozkladné krize.

Jsme voláni k rozlišování a rozhodnutí: angažovat se na demonstracích až poté, co jsme vstoupili s Ježíšem do Getseman, abychom Jej mohli na každém shromáždění lidu zvěstovat všem přítomným: Jen Ježíš, který z mrtvých vstal nabízí lék a rozhodnutí pro království Boží na této zemi. O to více bychom pak měli být zahanbeni, když z našich kostelů, ze mše svaté nevycházejí ti, kdo by přivedli krizi v Evropě k obnově křesťanského života ve službě „polis“, k obnově křesťanské obce a státu.

O obnově a šíření Ježíšova království v Evropě v době středověku řekl Svatý otec Benedikt XVI. slova, která jsou mementem a výzvou k pevnému postoji víry proti dnes probíhající islamizaci Evropy:

Křesťanská víra, hluboce zakořeněná v mužích a ženách oněch staletí, však dala vznik nejenom mistrovským dílům teologické literatury, myšlení a víry. Inspirovala také jedny z nejvznešenějších uměleckých výtvorů všeobecné civilizace: katedrály, které představují opravdovou slávu křesťanského středověku. Během téměř třech století, počínaje začátkem 11. století, byla Evropa svědkem mimořádného uměleckého zápalu. Dávný kronikář popisuje nadšení a pracovitost té doby takto: "Došlo k tomu, že se na celém světě, ale zejména v Itálii a v Galii začínají rekonstruovat kostely, třebaže mnohé byly dosud v dobrém stavu a žádnou přestavbu nepotřebovaly. Byly to jakoby závody mezi národy; mělo se za to, že svět shazuje staré cáry a chce si obléci bílá roucha nových kostelů. Skoro všechny katedrální kostely, velké množství klášterních kostelů, ba dokonce i vesnické oratoře byly věřícími té doby restaurovány."

K tomuto obrození náboženské architektury přispěly různé faktory. Především příznivější historické podmínky jakou byla větší politická stabilita, provázená růstem počtu obyvatelstva a postupným rozvojem měst, výměnami a bohatstvím. Kromě toho architekti vymýšleli stále propracovanější technická řešení, aby zvětšili rozměry budov, jimž současně dodávali pevnost a majestátnost. Zejména díky duchovní horlivosti a zápalu vzkvétajícího mnišství vznikaly klášterní kostely, kde mohla být důstojně a velkolepě slavena liturgie a věřící tam mohli setrvat v modlitbě, přitahováni úctou k ostatkům svatých, jež byly cílem nepřetržitých poutí. Zrodily se tak románské kostely a katedrály, charakteristické svým podélným půdorysem, jejichž lodě mohly pojmout mnoho věřících. Velmi masivní kostely se silnými zdmi, kamennými klenbami, a s jednoduchými a mohutnými rysy. Novinkou byla sochařská výzdoba. V románských kostelech, které byly místem mnišské modlitby a kultu věřících, se sochaři soustředili spíše na výchovný účel než na technickou dokonalost. Poněvadž bylo zapotřebí vzbudit v duších silné dojmy a pocity, schopné pohnout ke zřeknutí se neřestí a zla a k pěstování ctností a dobra, bylo obvyklé znázorňovat Krista jako soudce celého světa, obklopeného apokalyptickými postavami. Zejména průčelí románských kostelů nabízejí tato ztvárnění, aby zdůraznila, že Kristus je branou, která vede do Nebe. Věřící, kteří překračují práh sakrální budovy, vstupují do časoprostoru odlišného než je ten, který je vlastní běžnému životu. Kromě portálu kostela mohli věřící ve svrchovaného, spravedlivého a milosrdného Krista podle záměru umělců vnímat také jakousi předchuť věčné blaženosti při slavení liturgie a v úkonech zbožnosti, které se konaly uvnitř sakrální budovy.
Ve 12. a 13. století se nejprve na severu Francie rozšířil jiný typ architektury sakrálních budov. Gotický. Ten se vzhledem k tomu románskému vyznačoval dvěma novými charakteristikami: vertikálním vzmachem a prosvětleností. Gotické katedrály ukazovaly syntézu víry a umění harmonicky vyjádřenou univerzálním a působivým jazykem krásy, která dodnes budí úžas. Zavedením klenby s lomenými oblouky, stojícími na robustních pilířích, bylo možné značně prodloužit jejich výšku. Tato vzletnost měla vybízet k modlitbě a sama o sobě byla modlitbou. Gotická katedrála tak měla v úmyslu svými architektonickými liniemi tlumočit touhu duší po Bohu. Nově zavedené techniky navíc umožnily, aby do obvodových zdí mohla být proražena okna a vyzdobena barevnými vitrážemi. Jinými slovy: okna se stala velkými světelnými obrazy, vhodnými k názornému poučení lidu ve víře. Podávala jednotlivé scény ze životů svatých, podobenství nebo biblické výjevy. Malovanými vitrážemi stékaly na věřící proudy světla, aby jim vyprávěly dějiny spásy a do těchto dějin je uváděly.

Další předností gotických katedrál je skutečnost, že se na jejich výstavbě a výzdobě různými způsoby, ale sborově podílelo celé křesťanské i občanské společenství; účastnili se ho malí i mocní, analfabeti i učenci, protože v tomto společném domě byli ve víře vyučováni všichni věřící. Gotické sochařství učinilo z katedrál "kamennou bibli", podávalo epizody z evangelia a vysvětlovalo obsahy liturgického roku, Narození a Oslavení Páně. Kromě toho se v těchto stoletích stále více šířila vnímavost vůči Pánovu lidství, realisticky byly znázorňovány bolesti jeho Umučení: trpící Kristus (Christus patiens) se stal všeobecně oblíbeným obrazem, schopným inspirovat zbožnost a lítost nad hříchy. Nechyběly ani osobnosti Starého zákona, jejichž osudy se tak staly důvěrně známými mezi věřícími, navštěvujícími katedrály, jako součást jediných a společných dějin spásy. Gotické sochařství 13.století svými klenbami plnými krásy, něhy a inteligence manifestuje šťastnou a průzračnou zbožnost, která vlévá působivou a dětskou úctu k Matce Boží, viděnou někdy jako mladou, mateřsky se usmívající ženu, a znázorněnou zejména jako mocnou a milosrdnou panovnici nebe a země. Věřící, kteří navštěvovali gotické katedrály, se zde rádi obdivovali uměleckým výtvorům, které přibližovaly světce, vzory křesťanského života a přímluvce u Boha. Nechyběly ani "laické" projevy existence. Tu a tam se objevovala znázornění zemědělských prací, věd nebo umění. V místě, kde se slavila liturgie, bylo všechno orientováno k Bohu a věnováno Jemu. Smysl, který byl připisován gotickým katedrálám, můžeme pochopit lépe, vezmeme-li do úvahy text nápisu, vytesaného na centrálním průčelí Saint-Denis v Paříži: "Kdo přicházíš a chceš chválit krásu tohoto portálu, nenechávej se unášet ani zlatem, ani velkolepostí, ale spíše úmornou prací. Tady září slavné dílo, avšak nebe kéž učiní, aby toto skvělé dílo rozzářilo ducha a ten se vydal na cestu spolu se skvělými pravdami vstříc pravému světlu, kde je opravdovou branou Kristus."
Rád bych nyní podtrhnul dva prvky románského a gotického umění, které jsou užitečné i pro nás. 

Za prvé: mistrovská umělecká díla, jež vznikla v Evropě minulých staletí, jsou nesrozumitelná, pokud není brána v potaz náboženská duše, která je inspirovala. Umělec, který ustavičně dosvědčoval setkávání estetiky a víry, Marc Chagall, napsal, že "malíři celá staletí namáčeli svůj štětec do oné barevné abecedy, kterou byla Bible". Když se víra, slavená především v liturgii, setká s uměním, vytváří se hluboký soulad, protože obě mohou a chtějí mluvit o Bohu, zviditelnit Neviditelného. Rád bych se o to podělil na setkání s umělci 21. listopadu a obnovil tak onu nabídku přátelství mezi křesťanskou spiritualitou a uměním, po kterém toužili moji ctihodní předchůdci, zejména Boží služebníci Pavel VI. a Jan Pavel II. 

Za druhé: síla románského stylu a nádhera gotických katedrál nám ukazují, že via pulchritudinis, cesta krásy, je přednostním a okouzlujícím přístupem pro přiblížení se k Tajemství Boha. Co jiného je krása, kterou spisovatelé, básníci, hudebníci, a vůbec umělci kontemplují a převádějí do svého jazyka, ne-li odraz záře Věčného Slova, které se stalo tělem" Svatý Augustin tvrdí: "Ptej se krásy země, ptej se krásy moře, ptej se krásy ovzduší. Ptej krásy nebe, ptej se řádu hvězd, ptej se slunce, které svou září osvěcuje svět; ptej se luny, která svým odleskem mírní temnoty noci. Ptej se dravců, kteří brázdí moře, kráčí po zemi a létají vzduchem; duší, které se ukrývají, těl, která se ukazují; toho, co je viditelné, a nechá se vést, i neviditelného, který vede. Jich se ptej! Všichni ti odpoví: Pohleď, jak jsme krásní! Jejich krása je činí poznatelnými. A kdo jiný stvořil tuto proměnlivou krásu, ne-li Krása Neměnná?"
S. Aurelius Augustinus, Sermo, CCXLI,2: PL 38,1134;
Raoul Glaber, Historiarum 3,4)


O. Michael


Čtení ze Skutků apoštolů

Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a poučovali bratry: "Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy." Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. 
   Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu - vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: . 
   "Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. 
   Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi."



Žalm Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Bože, bud' milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. 
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš. 
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!


Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana

Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. 
   Chrám jsem v něm však nespatřil, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek - to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunečního, ani měsíčního světla, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek. 


Slova svatého evangelia podle Jana


Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."







MODLITBA


Nezůstali opuštění a bezradní Tvoji učedníci,
když jsi, Ježíši,
ztělesnění Otcova rozhodnutí spasit lidstvo
i schopnosti zcela se poddat Boží vůli,
odešel z Olivetské hory – nad Údolím rozhodnutí -
ke svému Otci do nebes.
Při první vážné kolizi v Církvi
nešli nejprve do ulic a do sdělovacích prostředků:
vstoupili opět do své „Horní“ místnosti,
do eucharistického večeřadla, v němž působí Tvůj Duch,
vstoupili do Getseman,
sešli se ke dni prvního soudu Tebe, svého Pána,
aby rozhodli vedeni Duchem svatým,
aby si vyprosili Jeho nové sestoupení při apoštolském koncilu,
aby mohi říci a napsat: „Rozhodl Duch svatý a my!“
Pak teprve vyšli na náměstí a do ulic,
hlásat Tvé království:
konflikt mezi Tebou a satanem,
pak teprve oslavili první den měsíce lásky,
v němž zvítězili v bitvě
v údolí Temné noci Tvého Ducha.
Amen.

Prokrastinace: bič Attily i Čingischána

    Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.    Někdo se ho zeptal: "P...