Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim:
"Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte.
Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' Když přijdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: 'I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!' Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu."
Dvaasedmdesát učedníků se vrátilo a s radostí řekli: "Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!" Odpověděl jim: "Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi."
Minulou
neděli učil Ježíš, náš Spasitel, v úryvku mešního evangelia
podle svatého Lukáše své učedníky, aby se nejen vymezili proti
veřejnému mínění, které nemusí být vedeno Božím Duchem, ale
aby především nahlas vyznali, co v jejich srdcích již se stále
větší jistotou víry zaznívalo: „Ty jsi, Ježíši, Boží
Mesiáš. Očekávaný Vykupitel všech povolaných ke spáse, Ty jsi
Mesiáš, pomazaný Duchem svatým, jediný Boží Syn.“
Tomuto
evangeliu porozuměl i svatý Apoštol, když v listu do Říma píše,
že víra v srdci je k ospravedlnění, ale vyznání ústy vede ke
spáse.
Dnes,
v líčení svatého Lukáše o vyslání dvaasedmdesáti učedníků,
dává Ježíš Mesiáš Boží těm, kdo jsou více a více Duchem
svatým spojeni s budoucím papežem Petrem i s jeho vyznáním mesianity a Božství Ježíše z Nazareta, moc šlapat na hady,
štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu. Při jejich
vyslání jim dává moc Ducha svatého, aby uzdravovali tamější
nemocné a říkali jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!'
Vstupovali totiž na jeho pokyn do těch měst a míst, kam
chtěl sám přijít.
Svatý
otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí při generální
audienci dokazuje, že právě vyzbrojení sboru apoštolů a
učedníků, jak popisuje jejich vyslání Ježíšem svatý Lukáš,
dokládá hloubku kořenů apoštolské tradice, jíž se předává
katolická - všeobecná víra Církve v Ježíšovo zmrtvýchvstání
tak, že vede srdce i mysli věřících k přijetí Ducha svatého o
Letnicích – ke křtu a vstupu do prvotní Církve „prvních“
tří tisíců.
Církevní
společenství je utvářeno a vedeno Duchem svatým a spravováno
apoštolským ministeriem. A toto společenství, které nazýváme
Církví, se neomezuje pouze na všechny věřící v určitém
historickém okamžiku, ale zahrnuje všechna období a všechny
generace.
Zahrnuje
Církev bojující zde na zemi, Církev trpící očistcovým ohněm a
Církev vítěznou – cílové společenství všech svatých.
Každý
křesťan je spojen se všemi věřícími v Ježíše Krista
duchovním poutem – a katolický věřící po výtce – toto
sjednocení prožívá nejintenzivněji při slavení mše svaté. A
toto spojení platí jak pro všechny aktuálně žijící „ v
těle“, tak i pro ty, kdo očekávají slávu vzkříšení po své
smrti v očistci, tak pro společenství svatých.
Je
zde tedy dvojí univerzalita: synchronní - jsme spojeni s věřícími
celého světa, a také diachronní - minulí i budoucí věřící s
námi tvoří jediné velké společenství. Duch svatý je zárukou
živé přítomnosti tajemství v dějinách a je to on, kdo v
průběhu staletí zajišťuje jeho naplňování. Díky Duchu
svatému může být zkušenost vzkříšení, jakou zakoušela
apoštolská komunita prvotní Církve, stále znovu prožívána
následujícími generacemi, je totiž předávána a zpřítomněna
ve víře, liturgii a společenství Božího lidu, který putuje v
čase.
Vzkříšení
je ontologickou skutečností, na níž závisí a jíž je
principielně formována apoštolská tradice.
V
tomto předávání plodů spásy, jež se děje v neustálém
zpřítomňování křesťanského společenství vrcholně ve
slavení mešní oběti na místě Ježíše Krista, s Ním a v síle
Jeho Ducha nacházela již prvotní společenství Církve centrum, v
němž spočívá apoštolská tradice Církve. Nazývá se tak
proto, že je založena na svědectví apoštolů a učedníků v
prvních dobách, působením Ducha svatého byla zanesena do Svatých
písem Nového zákona a Církev se k ní neustále vrací jako ke
svému základu a své normě, prostřednictvím nepřerušené
posloupnosti apoštolské služby.
Fázi
jejího založení, její předletniční zakládání, v dnešním
úryvku evangelia náš Spasitel odůvodňuje slovy: "Žeň
je sice hojná, ale dělníků málo.“
Zároveň
vybízí k modlitbě za tuto rodící se a v budoucnu – až do
skonání časů – se šířící Tradice: „Proste proto Pána
žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“
Hovoří
o Církvi trpící, předesílá, že počátek očistce, stejně
jako pekla a nebe, má své zakotvení v přítomnosti apoštolské
Tradice: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“
Ježíš
ještě za svého života omezoval své poslání na Izraelský dům,
ale předjímal, že dar bude určen nejen lidu izraelskému, ale
celému světu a všem dobám. Vzkříšený pak výslovně svěřuje
apoštolům úkol učit všechny národy, svědčit o jeho
přítomnosti a jeho pomoci až do konce časů. Univerzalita spásy
navíc vyžaduje, aby se velikonoční památka slavila bez přerušení
až do slavného návratu Krista. Ale kdo bude zpřítomňovat
spásnou přítomnost Pána Ježíše prostřednictvím služby
apoštolů, hlav nebeského Izraele, a skrze celý život lidu nové
smlouvy? Odpověď je jasná: Duch svatý. Skutky apoštolů v
návaznosti na Lukášovo evangelium předkládají obraz vzájemného
působení Ducha, Kristových apoštolů a společenství, která se
kolem nich shromažďují. Díky působení Ducha mohou apoštolové
a jejich následovníci poslání, které obdrželi od Vzkříšeného,
uskutečňovat v čase. „Vy jste toho svědky. Hle - já vám
pošlu toho, koho slíbil můj Otec...“ - „Dostanete sílu
Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v
Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku a až na konec země.“
„My jsme svědky těchto událostí a stejně i Duch svatý,
kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“
Je
to tedy právě Duch svatý, kdo prostřednictvím vkládání rukou
a modlitby apoštolů posvěcuje a vysílá nové misionáře
evangelia. Je zajímavé si povšimnout, že zatímco některé
úryvky uvádí jako ustanovitele kněží svatého Pavla, jinde se
tvrdí, že je to Duch, kdo vybírá pastýře stáda. Síla Ducha a
Apoštol se tedy jeví jako vzájemně hluboce prostoupeny. V
momentech, kdy v Církvi dochází k důležitým rozhodnutím, je
Duch přítomen, aby je “pomohl“ učinit: „Rozhodl totiž
Duch svatý i my...“ Církev roste a putuje „v bázni před
Pánem a plná útěchy Ducha svatého“. Toto neustálé
zpřítomňování živé přítomnosti Pána Ježíše mezi jeho
lidem, které Duch svatý zajišťuje a ke kterému v Církvi dochází
prostřednictvím apoštolské služby a bratrského společenství,
je tím, co se v teologickém smyslu rozumí pod pojmem tradice - ta
není pouhým materiálním přenosem toho, co bylo na počátku
svěřeno apoštolům, ale skutečnou přítomností ukřižovaného
a vzkříšeného Pána Ježíše, jenž provází a vede v Duchu
svaté společenství jím utvořené.
Tradice
je společenstvím věřících kolem povolaných Pastýřů v
průběhu dějin, společenstvím, které živí Duch svatý -
zajišťuje provázanost mezi zkušeností apoštolské víry jak ji
prožívali první Ježíšovi učedníci a nynější zkušeností
Krista v jeho Církvi. Jinými slovy, tradice je organickou
kontinuitou Církve, svatým chrámem Boha Otce, postaveným na
základech apoštolů a zbudovaným na Kristu jako úhelném kameni,
díky kterému, prostřednictvím živého působení Ducha, drží
pohromadě. „Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale
spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste
jako budova, jejími základy jsou apoštolové a proroci a Kristus
je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve
svatý chrám v Pánu, v něm jste i vy budováni působením Ducha v
Boží příbytek“. Díky tradici, zabezpečené ministeriem
apoštolů a jejich nástupců, živá voda prýštící z Kristova
boku a jeho uzdravující krev dopadá na muže a ženy všech dob.
Tak je tradice stálou přítomností Spasitele, jenž přichází,
aby se s námi setkal, uzdravil nás a posvětil nás v Duchu skrze
službu své Církve, ke slávě Otce.
Na
závěr tedy můžeme shrnout, že tradice není předávání věcí
či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás
spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy
přítomen. Velká řeka, kterou plujeme do přístavu věčnosti.
Proto v této řece vždy znovu dochází naplnění Boží slovo,
jež jsme vyslechli na počátku: „A hle, já jsem s vámi po
všecky dny až do skonání tohoto věku.“
O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA
Voláš
svých dvaasedmdesát, Ježíši, Boží Mesiáši,
pomazáváš
je z daru svého Ducha,
aby
oni sami se stali jako nositelé apoštolské Tradice
zdrojem
pomazání Duchem svatým
pro
„kristovce“, křesťany, kteří svým křtem vodou a Tvým
Duchem,
svým
pomazáním od Svatého,
svědčí
o mesianitě, její tradici,
jejímž
ústředním a výchozím bodem
jsi
Ty:
ty
stojíš na počátku jejich cest do všech měst a místo,
kam
sám chceš v síle své Církve přijít.
Ty
sám je nyní posíláš, aby šli ke všem národům, plemenům a
jazykům.
Mají
svědčit pomazáváním nemocných,
touto
Tradicí mesianity,
že
jsi již blízko:
jejich
cesta je povoláním,
jejich
život při těchto putováních s Tebou
je
svatodušní „scholé“ pro Tebe:
paradoxně
prázdninami,
při
nichž se studium i zaměstnání stávají
prázdninovou
rekreací
jejich
svědectví na rekreačních místech v kterékoli části světa
o
Tobě v jednotě s Petrem našich dnů,
kdy
každému,
s
nímž se na tomto prázdninovém putování setkají,
spolu
s Petrem svědčí:
„On,
Ježíš z Nazareta je Mesiáš, Kristus,
Syn
Boha živého,
On
třetího dne po ukřižování
vstal
z mrtvých!“
Amen.
