Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuved‘ nás v pokušení.“ Řekl jim dále: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.‘ On však by mu zevnitř odpověděl: ‚Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.‘ Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Příběhem z Betánie o naslouchající Marii a starostlivé Martě, uvozeným již slovem o milosrdném Samaritánovi: „Kdo je můj Bližní?“, otevírá náš Spasitel Ježíš téma o rozhovoru s Bližním, s Bohem Otcem, o naslouchání Božímu Synu – o modlitbě v síle Ducha svatého, již v dnešním nedělním úryvku evangelia podle sepsání svatého Lukáše učí náš Pán svou modlitbu „Abba“, k Otci, modlitbu Páně. Svatodušní charakter modlitby zdůrazňuje navazující příběh o neodbytném příteli, o vytrvalé modlitbě. Ona se stává její důležitou vlastností, vyžadovanou ze strany člověka. Ze strany Trojjediného Boha určovanou dobrotou doslova nebetyčně přesahuje naši zlobu: „čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ Toto tajemství modlitby rozvíjí již první čtení o rozhovoru Boha s Abrahámem, k němuž dříve, jak jsme četli ve starozákonním úryvku minule, přichází On ve třech poutnících. Abrahám, muž modlitby, je schopen tuto trojjedinost rozpoznat a vyslovit. Ta podle tradice dříve, než se přimlouvá za záchranu Sodomy a Gomory, než pronese jednu ze svých stěžejních a teologicky nejhlubších modliteb, se stává dogmatickým základem pro jeho naléhavou a jako u neodbytného přítele stejně neodbytnou modlitbou za místní záchranu lidstva.
Hospodin řekl: „Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá stížnosti, která ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět.“ Tři mužové se odtamtud vydali na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. Abrahám přistoupil a pravil: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých, chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se vedlo spravedlivému stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“ Hospodin řekl: „Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých v městě, odpustím kvůli nim celému tomu místu.“ Abrahám se ujal slova a řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět z padesáti, zahubíš kvůli těm pěti celé město?“ Hospodin odpověděl: „Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět.“ Abrahám pokračoval v rozmluvě s ním: „Snad jich tam najdeš jen čtyřicet.“ Odpověděl: „Neudělám to kvůli čtyřiceti.“ Abrahám řekl: „Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mi mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet.“ Odpověděl: „Neudělám to, najdu-li jich třicet.“ Abrahám řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet.“ Odpověděl: „Nezahubím kvůli dvaceti.“ Abrahám řekl: „Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset.“ Pravil: „Nezahubím kvůli deseti.“
Prvním, kdo nám podá příklad modlitby, uvedl ve své jedné katechezi na generální audienci Svatý otec Benedikt XVI., je praotec Abrahám, otec všech věřících, a to v situaci, kdy se přimlouvá za města Sodomu a Gomoru. Chci vás pozvat, abyste využili této cesty, kterou podnikneme v příštích katechezích, abychom se naučili více poznávat Bibli, kterou jak doufám máte doma, a během týdne, abyste si našli čas ji číst a rozjímat v modlitbě, abychom poznali podivuhodné dějiny vztahu mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem, který se nám sdílí, a člověkem, který odpovídá a modlí se.
První text, o kterém chceme uvažovat je v 18. kapitole knihy Geneze a podává, jak zkaženost obyvatel Sodomy a Gomory dostoupila takového vrcholu, že bylo zapotřebí zásahu Boha, který vykoná spravedlnost a učiní přítrž zlu tím, že ono město zahubí. A sem vstupuje Abrahám se svou přímluvnou modlitbou. Bůh se rozhodne zjevit mu, co se má stát, a dává mu poznat vážnost zla a jeho hrozné důsledky, protože Abraham je jeho vyvolený, jenž byl vybrán, aby se stal otcem velkého lidu a přinesl božské požehnání celému světu. Je mu svěřeno poslání spásy, které má být odpovědí na hřích, jenž prostoupil realitu člověka. Skrze něho chce Pán dovést lidstvo k víře, k poslušnosti, ke spravedlnosti.
A nyní se tento přítel Boha otevírá realitě a potřebě světa, modlí se za ty, kteří mají být potrestáni a prosí, aby byli zachráněni. Abraham představí problém ihned v celé jeho vážnosti a říká Pánu: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých; chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se spravedlivému vedlo stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“
Těmito slovy Abrahám s velkou odvahou představuje Bohu nezbytnost vyhnout se sumarizující spravedlnosti: pokud se město provinilo, je spravedlivé odsoudit jeho zločin a uvalit trest, ale bylo by nespravedlivé – praví praotec – potrestat bez rozlišování všechny jeho obyvatele. Jsou-li v městě nevinní, nelze s nimi jednat jako s viníky. Bůh, který je spravedlivý soudce, nemůže takto jednat, říká správně Abraham Bohu.
Čteme-li však tento text hlouběji, uvědomíme si, že Abrahamova prosba je ještě závažnější a hlubší, protože se neomezuje na prosbu o záchranu nevinných. Abraham žádá odpuštění pro celé město a činí tak s odvoláním na spravedlnost Boží; říká totiž Pánu: „Chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm?“ Uvádí tak do hry novou ideu spravedlnosti. Nikoli tu, která se omezuje na potrestání viníků, jak to činí lidé, nýbrž spravedlnost odlišnou, božskou, která usiluje o dobro a vytváří jej odpuštěním, které přetváří hříšníka, obrací jej a zachraňuje.
Svou modlitbou tedy Abrahám nevyprošuje pouhou retribuční spravedlnost, nýbrž zásah spásy, který s ohledem na nevinné vysvobodí z viny také bezbožné, jimž odpustí. Abrahamovu myšlenku, která se jeví téměř paradoxně, lze shrnout následovně: Je zřejmé, že nelze jednat s nevinnými stejně jako s viníky. Bylo by to nespravedlivé. Je naopak třeba jednat s viníky jako s nevinnými, zavést tak „vyšší“ spravedlnost a nabídnout jim možnost spásy, protože pokud provinilci přijmou odpuštění Boha, vyznají vinu a nechají se spasit, nebudou už pokračovat v páchání zla, stanou se i oni spravedlivými a nebude třeba je trestat.
Toto je prosba o spravedlnost, kterou vyjadřuje Abraham ve své přímluvě, prosba, která se zakládá na jistotě, že Pán je milosrdný. Abraham nežádá po Bohu něco, co protiřečí Jeho podstatě, klepe na bránu Božího srdce, protože zná jeho pravou vůli. Sodoma je ovšem velké město a padesát spravedlivých se zdá být málo. Nejsou snad však spravedlnost Boha a jeho odpuštění projevem moci dobra, i když se jeví jako menší a slabší než zlo?
Záhuba Sodomy měla skoncovat se zlem vyskytujícím se v tomto městě, ale Abraham ví, že Bůh má jiné způsoby a jiné prostředky, jak učinit přítrž šířícímu se zlu. Právě odpuštění zastavuje spirálu hříchu a Abraham se ve svém dialogu s Bohem odvolá právě k tomu. A jakmile Pán přistoupí na to, že městu odpustí, pokud tam najde padesát spravedlivých, začíná jeho přímluvná modlitba sestupovat až do hlubin božského milosrdenství. Abraham – jak si vzpomínáme – postupně snižuje počet nevinných, kteří jsou třeba pro záchranu. Kdyby jich nebylo padesát, mohlo by jich stačit čtyřicet pět, a pak stále méně až k deseti a svou prosbu prodlužuje, až se její naléhavost stává takřka troufalou: „snad se jich tam najde čtyřicet.. třicet.. dvacet.. deset“. A čím více se snižuje jejich počet, tím více vyniká a odhaluje se také milosrdenství Boha, který trpělivě naslouchá této modlitbě, přijímá ji a na každou prosbu odpovídá: „Odpustím… nezahubím… neudělám to“.
Sodoma tak může být na Abrahamovu přímluvu zachráněna, pokud se tam najde alespoň deset nevinných. Taková je moc modlitby. Protože prostřednictvím přímluvy, modlitby k Bohu za spásu druhých, se vyjadřuje a projevuje přání spásy, které Bůh vždycky vůči hříšnému člověku chová. Zlo totiž nemůže být přijato, musí být označeno a zničeno trestem: záhuba Sodomy měla právě tento účel. Pán však nechce smrt ničemníka, ale aby se obrátil a žil, jeho přáním je vždycky odpustit mu, zachránit jej, darovat mu život a přetvořit zlo v dobro. A právě toto božské přání se v modlitbě stává přáním člověka a vyjadřuje se slovy přímluvné modlitby.
Svojí prosbou Abrahám propůjčuje svůj hlas, ale také svoje srdce božské vůli: přáním Boha je milosrdenství, láska a vůle spasit, a toto přání Boha nalezlo v Abrahamovi a v jeho modlitbě možnost konkrétně se vyjádřit v rámci lidských dějin, aby bylo přítomno tam, kde je zapotřebí milosti. Svou modlitbou dává Abraham hlas Božímu přání a tím není záhuba, nýbrž záchrana Sodomy, aby obrácenému hříšníkovi daroval život. Toto chce Pán a jeho dialog s Abrahamem je prodlouženým a jednoznačným projevem jeho milosrdné lásky.
Nezbytnost nalézt spravedlivé lidi ve městě stává se stále menší a nakonec jich bude k záchraně všech obyvatel stačit jenom deset. Proč se Abraham zastavil u deseti, nám text neříká. Možná jde o počet označující minimální počet členů společenství (deset osob je dodnes potřebné quorum pro veřejnou modlitbu židovské obce). Přesto se však jedná o nepatrný počet, malou částku dobra, z níž je třeba vyjít, aby bylo odstraněno velké zlo.
V Sodomě a Gomoře se však nenalezlo ani oněch deset spravedlivých a města byla zničena. Nezbytnost jejich zániku byla paradoxně dosvědčena přímluvnou modlitbou Abrahama. Právě tato modlitba totiž zjevila spásonosnou vůli Boha: Pán byl ochoten odpustit, přál si tak učinit, ale města byla uzamčena v totalizujícím a paralyzujícím zlu a postrádala dokonce i těch několik spravedlivých, od nichž mohlo být zlo přetvořeno v dobro.
Právě taková je cesta spásy, kterou žádal i Abraham. Být zachráněni, neznamená jenom utéci před trestem, nýbrž být osvobozeni od zla, které tu přebývá. Tím čemu je třeba se vyhnout, není trest, nýbrž hřích, ono odmítnutí Boha a lásky, které v sobě již nese trest. Prorok Jeremiáš říká vzpurnému lidu: „Ať tě ztrestá tvá zlovolnost a potrestají tě tvé nevěry! Pochop a hleď, jak zlé a hořké je opustit Pána, svého Boha“. A z této zloby a hořkosti chce Pán zachránit člověka a vysvobodit jej z hříchu. K tomu je však zapotřebí proměny zevnitř, jakýsi záchytný bod, počátek, z něhož je třeba vyjít, aby bylo zlo proměněno v dobro, nenávist v lásku, pomsta v odpuštění.Proto musí být spravedliví ve městě a Abraham neustále opakuje: „snad se tam najdou…“. »Tam«, to je uvnitř choré reality, musí být onen zárodek dobra, který může ozdravit a dát život. Toto slovo je určeno také nám: kéž se v našich městech najde zárodek dobra, učiňme všechno, aby bylo nejenom deset spravedlivých, aby se skutečně dostalo života a přežití našim městům a byli jsme zachráněni od oné vnitřní hořkosti, kterou je absence Boha. Chorá realita Sodomy a Gomory onen zárodek dobra postrádala.
Milosrdenství Boha v dějinách jeho lidu se však dále šíří. Pro záchranu Sodomy by stačilo deset spravedlivých a prorok Jeremiáš jménem Všemohoucího později řekne, že stačí jenom jeden spravedlivý, aby byl zachráněn Jeruzalém: „Probíhejte ulicemi Jeruzaléma, jen se dívejte, poptejte se, hledejte na náměstích, najdete-li muže, někoho, kdo žije podle práva, kdo vyhledává pravdu: pak tomu městu odpustím“. Počet byl opět snížen a dobrota Boží se znovu vyjevila jako větší. A přece to ještě nestačí, hojné milosrdenství Boha nenalezne odpověď dobra, kterou hledá a Jeruzalém upadne do rukou nepřátel.
Bude zapotřebí, aby se Bůh sám stal spravedlivým. A to je mystérium Vtělení: aby zaručil jediného spravedlivého, stává se On sám člověkem. Spravedlivý bude vždy, protože jím je On. Oním spravedlivým se však musí stát Bůh sám. Nekonečná a překvapivá láska bude plně zjevena, až se Boží Syn stane člověkem, definitivním Spravedlivým, dokonale Nevinným, který přinese spásu celému světu svou smrtí na kříži, odpuštěním a přímluvou za ty, „kteří nevědí co činí“.
Jejich silné a mnohočetné gesto modlitby je božským protikladem ďábelsky rozkladného procesí Sodomy a Gomory: „gay pride“, již nikoli hrdosti, ale satanské pýchy v našich ulicích, která se chystá v blízkých dnech.
Sodomou a Gomorou,oním místem „tam“, dokonce i Jeremiášovým Jeruzalémem, se v tomto čase stala celá Evropa, hrdá kolébka kultury a poznání, jejíž hrdost přerostla pýcha hříchu. Zatemnila její minulost, zatemňuje její křesťanské dějiny katolické Církve, zatemňuje její slovo o Světle, jejž původně přijala, slovo o Ježíši Spasiteli, který ji na své Velké cestě navštívil.
Pokud potom nalezne modlitba každého člověka odpověď, pak každá naše přímluva bude plně vyslyšena.
O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA
Jsi
novým a pravým Abrahámem,
Ježíši,
přímluvce od Otce v síle Ducha svatého.
Dřív
než svého Utěšitele a Pramen moudrosti k vítězné modlitbě
od Otce
jako našeho Parakléta sešleš,
připravuješ
nás na své Velké cestě k vítězství nad satanem
svou
dnešní katechezí o modlitbě.
Rozvíjíš
své podobenství,
které
se stává reálným příběhem,
z něhož
mohlo i vyplynout,
Tvé
přirovnání o bližním, o sobě – Milosrdném Samaritánovi.
Mluvíš
o větší oběti Marie z Betánie,
která
přesahuje obětavost její sestry Marty:
mluvíš
o vytrvalosti v modlitbě
oproti
„záchranářství“ přičinlivých.
V
současné Evropě jsou mnozí z nich,
z
průvodu poskytujícím na „Gay Pride“
přehlídku
především duchovních nemocí,
démonů,
příčinou
pozvání morálně rozohněných
a po
Boží pomstě falešně toužících islamistů
do
Evropy, do Sodomy a Gomory:
Oni se
stávají: jejich nepřetržitý průvod
přes
hranice zhroucené Evropské unie –
sirnou
zkázou,
Božím
dopuštěním příchodu Anděla zhoubce
odmítnuté
křesťanské civilizace a katolické Církve:
trestem
Božím za tento hřích.
Ty se
„ústy Abrahamovými“
ptáš
na deset poutníků Velké cesty,
alespoň
na deset spravedlivých.
Amen.
