První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a tam vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.
Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: "Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, (krev) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít v Božím království."
Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.
Slavnost těla a krve Ježíše Krista v letošním liturgickém cyklu biblických čtení otevírá příslib Božího lidu. Jeho reakce na všechna slova, která od Boha, jenž je začíná vysvobozovat z moci hříchu, připravovat na plné vysvobození celopalem, obětí svého vlastního Syna, Ježíše Krista, zní: "Splníme všechno, co mluvil Hospodin!"
Následně po těchto slovech pokropí Mojžíš polovicí krve obětních zvířat oltář a druhou polovici ponechá v obětních miskách. – Tak pravý Mojžíš, náš Pán, pokropil svou krví nejprve kříž, jejž nesl na Golgotu. A starozákonní lid, jak čteme v první lekci je z těchto misek pokropen až poté, co Mojžíš mezitím „vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: "Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin."
Dvojí věrnost vyjádří lid. Podobně svou věrnost vyjadřovali apoštolové a učedníci svému Pánu, než na sebe vzal kříž, podobně Ježíš při poslední večeři požaduje věrnost na nich – právě konsekrovaných biskupech a jejich nástupcích - při slavení mše svaté pro dodržování jejího základního ritu, věrnosti: „To konejte na mou památku!“
Tento večer, řekl při výkladu těchto úryvků při slavení mše svaté o slavnosti Božího těla před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., bych spolu s vámi chtěl rozjímat o dvou vzájemně spojených aspektech tajemství eucharistie: o eucharistickém kultu a jeho posvátnosti. Je třeba znovu je vzít v potaz a chránit je tak před nedávno se vynořivšími neúplnými náhledy na toto tajemství.
Neúplné náhledy se vzhledem k tajemství přítomnosti Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti nevynořily jen nedávno, ale pokaždé, když ochladla a vytratila se víra v Něj, když se církevní obec uzavřela ve svých služebnících a v těch, kdo jejich vyznání víry přijímají, Duchu svatému.
V poslední době jsou z odpadu od víry obviňováni Otcové případně papežové II. Vatikánského sněmu. Jakoby oni omezili víru v přítomnost našeho Pána ve svátosti pouze na slavení mše svaté, jakoby byli ve svém naukovém postoji novými luterány.
Nejprve úvaha o hodnotě eucharistického kultu, zvláště úcty k Nejsvětější svátosti. Tuto zkušenost budeme prožívat dnes po mši svaté před procesím, během něho a v jeho závěru. Jednostranná interpretace Druhého vatikánského koncilu tuto dimenzi penalizuje, když zužuje eucharistii pouze na moment jejího slavení. Bylo skutečně velmi důležité postavit do středu samo slavení, ve kterém Pán svolává svůj lid, shromažďuje ho kolem dvojího stolu Slova a Chleba života, živí jej a sjednocuje se Sebou v Oběti.
Porušení rovnováhy mezi slavením mše svaté a úctou k Ježíši, jenž je stále, právě mimo slavení přítomen v Tajemství nejsvětějším, nastává ve chvíli, kdy je slavení „zbožštěno“ – a následně jsou „zbožšťováni“ služebníci tohoto slavení: je popřen střed slavení i stále eucharistické úcty: sám Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý mezi námi. Jeho skutečná a svátostná přítomnost. Proto musí být, jak zdůrazňuje papež Benedikt XVI., doceněno liturgické shromáždění, ve kterém Pán působí a uskutečňuje tajemství společenství, si přirozeně zachovává svou platnost, ale musí být zasazeno do správné rovnováhy. Často se však stává, že podtržení jednoho aspektu vede k odmítnutí jiného. V tomto případě bylo akcentováno slavení eucharistie na úkor adorace jakožto úkonu víry a modlitby vůči Pánu Ježíši skutečně přítomnému ve svátosti oltářní. Tato nevyváženost se odrazila také na duchovním životě věřících. Je-li veškerý vztah k eucharistickému Ježíši soustředěn pouze na mši svatou, hrozí, že bude odstraněna Jeho přítomnost ze zbývajícího existenciálního času a prostoru. Takto je potom méně vnímán smysl stálé Ježíšovy přítomnosti mezi námi a s námi, konkrétní blízké přítomnosti mezi našimi domovy, jako „tlukoucí Srdce“ města, země, regionu a jeho rozmanitých výrazů a aktivit. Kristova svátost lásky má prostupovat celým každodenním životem.
Eucharistický kongres, který naši biskupové připravují spolu se všemi, kterým není lhostejný osud našeho národa, jeho další existence, má přispět k onomu prostoupení svátosti obětavé Boží lásky, Božího těla, naším všedním životem. Jeho uspořádání je i přiznáním slabosti víry služebníků a Božího lidu v přítomnost Ježíše ve svátosti, slabosti, která mimo jiné vzešla z rozpojení slavení a adorace, ze slavení v němž tato víra „ustydla“ a z adorace, jež byla mnohými opomíjena.
Ve skutečnosti je však pomýlené klást proti sobě slavení a adoraci, jako by si vzájemně konkurovaly. Je tomu právě naopak. Kult Nejsvětější svátosti je jakýmsi duchovní „prostředím“, ve kterém může společenství slavit eucharistii dobře a v pravdě. Teprve je-li slavení eucharistie předcházeno a následováno tímto vnitřním postojem víry a adorace, může liturgický úkon vyjádřit svůj plný smysl a hodnotu. Setkání s Ježíšem se při mši svaté uskutečňuje opravdu a plně, pokud je společenství schopno poznat, že On ve svátosti přebývá ve svém domě, očekává nás, zve ke stolu a poté co se shromáždění rozejde, zůstává s námi diskrétně a mlčky přítomen, doprovází nás svojí přímluvou a dále shromažďuje naše duchovní oběti, které přináší Otci.
Jen návrat našich kostelů a kaplí k tomu, být duchovním prostředím a nikoli místem někdy vnějšího kultu či dokonce znesvěcení a popírání přítomnosti Ježíše ve svátosti, tam, kde k této úctě jasně vybízí „věčné světlo“ u svatostánku, může zachránit každou z nevěrou oslabených církevních obcí od zkázy duchovní, sociální i mravní.
Svatý otec Benedikt XVI. Ukazuje naopak „reformní“ proudy, návraty k Ježíši Kristu, k pravému eucharistickému slavení a k pravé úctě, které jsou nadějí obnovy a znovuzrození Církve nejen na místech papežských adorací a slavení.
V této souvislosti bych rád poukázal na zkušenost, kterou budeme společně prožívat dnes. Ve chvíli adorace jsme všichni na téže úrovni: klečíme před svátostí lásky. V eucharistickém kultu je sdruženo všeobecné i služebné kněžství. Je to velmi krásná a významná zkušenost, kterou jsme vícekrát prožili v bazilice svatého Petra a také v nezapomenutelných vigiliích s mládeží, připomenu jen Kolín, Londýn, Záhřeb a Madrid. Všem je jasné, že tyto momenty eucharistického bdění připravují na slavení mše svaté, připravují srdce na toto setkání, aby bylo ještě plodnější. Stanout mlčky a dlouze před Pánem přítomným ve svátosti, je jednou z nejvíce autentických zkušeností našeho bytí Církví a je komplementárně doprovázeno zkušeností ze slavení eucharistie, naslouchání Slova Božího, zpěvu a společného přijímání Chleba života. Komunikace a rozjímání od sebe nelze oddělovat, jdou pospolu. Abych mohl doopravdy komunikovat s nějakou osobou, musím ji znát, umět stát mlčky vedle ní, naslouchat jí a s láskou na ni hledět. Pravá láska a pravé přátelství žijí stále touto vzájemností pohledů, intenzivního výmluvného mlčení, naplněného respektem a úctou, aby setkání bylo prožito hluboce osobně a nikoli povrchně. Bohužel, chybí-li tato dimenze, může se z naší strany i samo svátostné přijímání stát jen povrchním gestem. Avšak v opravdovém svatém přijímání, připraveném rozmluvou modlitby a života, můžeme Pánu sdělit důvěrná slova jako např. ta, která za okamžik zazní v responsoriálním Žalmu: „Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno“.
Niterná modlitba po svatém přijímání, oslovení Ježíše, odevzdání se Jemu, zřeknutí se sebe, je klíčem k přechodu, k pravé „pascha“ od slavení k adoraci. Ne nadarmo jeden z reformátorů Církve, její světec a učitel, říká, že zbožný kněz v takovéto modlitbě setrvává po mši svaté jednu hodinu, vlažný půl a bezbožný patnáct minut.
Nyní bych rád přešel ke druhému aspektu: posvátnosti eucharistie. Také zde jsme v nedávné minulosti zaznamenali určité nepochopení autentického poselství Písma svatého. Křesťanská novost týkající se bohoslužebného kultu byla ovlivněna určitou světskou mentalitou šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Je pravdou a stále platí, že střed bohoslužebného kultu už nespočívá ve starozákonních ritech a obětech, ale v Kristu samotném, v jeho osobě, v jeho životě a v jeho velikonočním tajemství. Z této zásadní novosti však nelze vyvozovat, že posvátnost už neexistuje, nýbrž že nalezla své dovršení v Ježíši Kristu, vtělené Boží lásce. List Židům, který jsme slyšeli tento večer ve druhém čtení, hovoří právě o novosti kněžství Krista, „velekněze budoucích hodnot“, ale neříká, že kněžství zaniklo. Kristus „je prostředníkem nové smlouvy“, ustanovené v jeho krvi, která „očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků“. Nezrušil posvátnost, ale naplnil, zavedl nový bohoslužebný kult, který je sice plně duchovní, ale dokud putujeme časem, stále používá znamení a obřady, které přestanou až na konci, v nebeském Jeruzalémě, kde už nebude žádný chrám. Díky Kristu je posvátnost opravdovější, intenzivnější a - stejně jako u přikázání – také náročnější! Nestačí dodržovat rituály, ale je zapotřebí očišťovat srdce a nasazovat život.
Učedníci odešli, čteme v dnešním evangeliu, odešli od svého Pána, na chvíli Jej opustili, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Jejich poslušnost, věrnost příkazu, který jim Ježíš vydal, jejich cesta od Olivetské hory do Jeruzalémského večeřadla, se v této chvíli odehrává s věrností Ježíši v srdci: tím spíše by se tato cesta měla odehrávat s Ním v srdci, když z večeřadla, z místa Nejsvětější oběti vycházíme a dáváme Jej – a tak by tomu mělo být v našich zemích obnovených eucharistickou vírou – nikoli k adoraci nevěřícím, ale věřícím. Až v této chvíli začíná obrat v úpadku víry: výchova k posvátnosti.
Rád
bych také zdůraznil, že posvátnost má výchovnou funkci a její
zmizení nevyhnutelně ochuzuje kulturu, zejména formaci nových
generací. Pokud by například ve jménu sekularizované víry,
která už nepotřebuje posvátná znamení, bylo zrušeno toto
městské procesí Corpus
Domini, byl by duchovní
profil Říma „zploštěn“ a naše osobní i kolektivní vědomí
oslabeno. Anebo pomysleme na nějakou maminku a tatínka, kteří by
ve jménu víry zbavené posvátnosti odňali svým dětem všechny
náboženské obřady. Nakonec by tak přenechali volné pole četným
náhražkám konzumní společnosti, jiným obřadům a znamením,
které by se snadněji staly modlami. Bůh, náš Otec, takto s
lidstvem nejednal. Poslal na svět svého Syna, nikoli aby posvátnost
zrušil, nýbrž naplnil. Toto poslání vyvrcholilo na Poslední
večeři, kdy Ježíš ustanovil svátost svého Těla a své Krve,
památku velikonoční oběti. Zaujal tak místo starozákonních
obětí, ale učinil to v rámci určitého ritu, který svěřil
apoštolům, aby jej zvěčnili jako svrchované znamení pravého
Posvátna, kterým je On sám. S touto vírou, drazí bratři a
sestry, slavme dnes a každý den tajemství eucharistie a adorujme
ho jako střed svého života a srdce světa.
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Corpus Domini, bazilika svatého Jana na Lateránu 7. 6. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz¨)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
První eucharistický kongres, shromáždění,
jsi svolal Ty, Ježíši,
„v těle“:
když jsi před Jeruzalémem poslal své učedníky,
v závěru své výkupné pozemské pouti,
aby toto shromáždění v Horní místnosti připravili.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž apeluje na naši víru,
která je základem slavení i uctívání,
sloužení mše svaté i adorace:
víru v Tebe.
Je opakem hříchu Adama,
hříchu, do kterého se noří ta církevní společenství,
která popírají slovy či svým životem
- chováním před Tebou v Nejsvětější svátosti to,
čím je přemáhán:
svátostí křtu, svátostí smíření a Svátostí nejsvětější-
Jen víra učedníků v Tvoji stálou přítomnost,
ve Tvé tělo a krev na obětním oltáři,
je vírou v krev novozákonní oběti,
která nás pokaždé jen díky této víře očišťuje od pádu do zesvětštění,
od nového vyhnání nevěřícího křesťana,
následovníka Adama,
z rajské zahrady Nejsvětější eucharistie;
s vírou, která je spojena se svatostí společenství při adoraci a při mši svaté
s naprostou poslušností a věrností Tobě:
„To konejte na mou památku!“
Amen.
