Lazar:
obžaloba nevěřícího boháče
Ježíš řekl farizeům:
"Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.'
Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.'
Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.'
Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "
Spasitelný čin našeho Pána Ježíše Krista o Bílé sobotě je sestoupení do předpeklí, do lůna Abrahámova, ke spravedlivým Starého zákona a k těm, kdo na rozdíl od chiméry „anonymních křesťanů“ v rahnerovském „pokoncilním“ pojetí, jsou „anonymními katolíky“, čekajícími na Bílou sobotu, na Ježíše prolamujícího brány předpeklí.
O dnešní neděli čteme podobenství našeho Spasitele Ježíše o boháči, který si „vybral nebe na zemi“: oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu.
Evidentně tedy nepatřil a nebude patřit mezi ty, kdo očekávají „nová nebesa a novou zemi“. Udělal si „nebe na zemi“, „nebe“, kterým by mohl vyvolat třídní nenávist u Lazara – to ovšem v případě, že by tento nebyl „spravedlivý“ – očekávající spravedlnost a ospravedlnění až při příchodu svého Pána a Spasitele.
Známé rozřazení forem křtu podle Andělského Učitele rovněž odkazuje jak na „pouhé umytí nohou Knížete apoštolů při Poslední večeři, tak i na jednu z forem křtu těch, kdo v předpeklí, v lůně Abrahámově, v katolické anonymitě židů i pohanů nahlížené pohledem marxistických teologů, očekávají příchod Ježíše, který dobře víc, co je lidském srdci.
Jeho poslední slova, která pronesl náš Pán na této zemi ke svým učedníkům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, učte je a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Učte a křtěte… platí o Bílé sobotě exkluzívně pro Služebníka Otcova, jenž je „Pais tou Theou“.
Proč je nutný křest? Proč je nutné, aby proroci Starého zákona a filosofové všech dob nejen v bráně předpeklí poznali Toho, kterého očekávali celou myslí, celým srdcem, celou svou silou; tak aby vyznávali Ježíšovo učení, křesťanské hodnoty a zároveň, aby logické návaznosti na toto poznání pochopili, že je nezbytný křest? Jak porozumět tajemství křtu Lazarovu, jenž zastupuje trpícího Spravedlivého v dnešním Ježíšově podobenství? Jak porozumět jeho realitě, hloubce svátosti křtu?
První vstupní brána se nám otevře pozornou četbou těchto Pánových slov. V řeckém textu je velmi důležitá volba předložky „ve jménu Otce“. Pán říká „eis“ a nikoli „en“, což neznamená „jménem Trojice“ jako když nějaký více prefekt mluví jménem prefekta nebo velvyslanec „jménem“ vlády. Nikoli. Říká „eis to onoma“, což znamená ponoření do jména Trojice; zasazení do jména Trojice. Je to vzájemné prostupování Boží a naší existence, bytí vnořeného do Trojjediného Boha, Otce, Syna i Ducha svatého jako se v manželství dvě osoby stávají jedním tělem a tím novou, jedinou skutečností nového a jediného jména.
Pán nám pomohl lépe chápat tuto skutečnost ve své rozpravě se saducei o vzkříšení. Saduceové uznávali z kánonu Starého zákona jenom Pentateuch, tedy pět knih Mojžíšových. Není v nich řeč o vzkříšení a proto je popírali. Právě z těchto pěti knih však Pán dokazuje realitu vzkříšení a říká: „Nevíte, že Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým?“ Bůh tedy bere tyto tři a ve svém jménu je činí jménem Boha. Pro pochopení, kdo je tento Bůh, je třeba pohlédnout na tyto tři osoby, které se staly tímto jménem, jménem Boha; jsou ponořeny v Bohu. Vidíme tak, že kdo je ve jménu Božím, ponořen v Boha, je živý, protože Bůh – praví Pán – je Bohem nikoli mrtvých, ale živých. A jestliže je Bohem těchto tří, jsou živí, protože spočinuli v paměti, životě Boha. Právě to se děje, když jsme pokřtěni: jsme vsazeni do jména Božího, takže patříme tomuto jménu a Jeho jméno se stává naším jménem a my budeme moci podobně jako oni tři ze Starého zákona být také svědky Boha, znamením toho, kým je tento Bůh, svědky jména tohoto Boha.
Faktem je tedy, že pokřtěný znamená sjednocený s Bohem. V jediné nové existenci patříme Bohu, jsme ponořeni v Boha samého. Zamyslíme-li se nad tím, objevíme ihned několik důsledků. Prvním je to, že Bůh od nás není daleko, není diskutabilní skutečností, zda existuje či nikoli: jsme v Bohu a Bůh v nás. Primární a ústřední postavení Boha v našem životě je prvním důsledkem křtu. Na otázku: „Je Bůh?“, zní odpověď: „je a existuje s námi“. Blízkost Boží je středem našeho života. Toto bytí v Bohu samém, který není vzdálenou hvězdou, nýbrž mým životním prostředím, je první důsledek a je třeba, abychom s touto přítomností Boha počítali a skutečně v jeho přítomnosti žili.
Druhým důsledkem řečeného je, že křesťany se nestáváme sami od sebe. Stát se křesťanem není něco, co vyplývá z mého rozhodnutí: „Nyní se stanu křesťanem“. Moje rozhodnutí je zajisté rovněž nezbytné, ale především jde o Boží čin vůči mně. Já se nestávám křesťanem, ale jsem Bohem přijat. Bůh mne bere za ruku a já se přitakáním tomuto činu stávám křesťanem. Stát se křesťanem je tedy v jistém smyslu pasivum. Nestávám se křesťanem, ale Bůh mne činí svým člověkem. Bůh mne bere za ruku a uskutečňuje můj život v nové dimenzi. Taková je realita pasiva křesťanské existence. Stejně jako jsem si život nedal sám, ale byl mi dán. Narodil jsem se nikoli proto, že jsem se učinil člověkem, ale narodil jsem se, protože mi bylo dáno lidské bytí. A takto mi bylo darováno také křesťanské bytí. Je to pasivum pro mne a stává se aktivem v našem, mém bytí. Skutečností tohoto pasiva, tedy že se křesťany sami nestáváme, ale jsme křesťany učiněnými Bohem, v sobě zahrnuje i náznak tajemství kříže, totiž že jedině umíráním svému sobectví, vycházím ze sebe samého a tak mohu být křesťanem.
Třetím prvkem, který se v tomto pohledu záhy ukazuje, je přirozeně to, že jsem-li ponořen v Boha, jsem sjednocen s bratry a sestrami, protože v Bohu jsou i všichni ostatní, a jsem-li vytržen ze své izolace a ponořen v Boha, jsem ponořen do společenství s druhými. Být pokřtěn není nikdy „můj“ osamocený čin, ale nezbytně je také bytím spojeným se všemi ostatními, bytím v jednotě a solidaritě s celým Kristovým tělem, s celým společenstvím bratří a sester. Tento fakt, že mne křest zasazuje do společenství, láme moji izolaci. Ve svém křesťanském bytí na to musíme pamatovat.
Vraťme se nakonec ke slovům Krista k saduceům: „Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým“. Nejsou tedy mrtví. Patří-li Bohu, jsou živí. Znamená to, že křtem se stáváme živými navždy. Jinými slovy, křest je první etapou vzkříšení. Ponořením v Boha jsme již ponořeni do nezničitelného života a začíná vzkříšení. Jako Abraham, Izák a Jakub tím, že tvoří „jméno Boží“, jsou živi, tak jsme také my zasazeni ve jméno Boží a žijeme v nesmrtelném životě. Křest je prvním krokem Vzkříšení, vstupem do nezničitelného Boha.
Takto jsme díky křestní formuli svatého Matouše, posledních slov Krista, spatřili něco z podstaty křtu. Přistupme nyní ke svátostnému obřadu, abychom mohli ještě přesněji pochopit co znamená křest.
Tento obřad se jako téměř všechny svátostné obřady skládá ze dvou prvků: hmoty – vody – a slova. To je velmi důležité. Křesťanství není něčím čistě duchovním a pouze subjektivním, nějakým cítěním, volním aktem či idejí, nýbrž kosmickou realitou. Bůh je Stvořitel veškeré hmoty a hmota je součástí křesťanství. Jedině v tomto velkém kontextu hmoty a zároveň ducha jsme křesťané. Je proto velmi důležité, aby hmota byla součástí naší víry, aby tělo bylo součástí naší víry. Víra není jenom duchovní. Bůh nás totiž zasazuje do celkové reality kosmu, přetváří kosmos a přitahuje k Sobě. A spolu s tímto hmotným prvkem – vodou – se pojí nejenom základní prvek kosmu, základní hmota stvořená Bohem, ale také veškerý náboženský symbolismus, protože ve všech náboženstvích voda něco znamená. Náboženský přístup, různé způsoby hledání Boha - včetně těch pomýlených, ale vždy Boha hledajících – jsou přítomny a přijaty a tak vzniká syntéza světa. Zpřítomňuje se hledání Boha projevující se v náboženských symbolech, a přirozeně zejména v symbolismu Starého zákona a všech zkušeností Boží spásy a dobroty. K tomuto bodu se ještě vrátíme.
Dalším prvkem je slovo a toto slovo se představuje ve třech podobách: zřeknutím, slibem a vzýváním. Tato slova nejsou pouhými slovy, nýbrž životní cestou. Uskutečňuje se v nich rozhodnutí. V těchto slovech je přítomno veškeré naše křestní putování ať už před křtem anebo po něm. Křest se v těchto slovech a také symbolech vztahuje na celý náš život. Tato skutečnost slibů, zřeknutí a vzývání trvá celý náš život, protože jsme stále na křestní pouti, na neokatechumenátní cestě skrze tato slova a jejich uskutečňování. Svátost křtu není chvilkovým úkonem, nýbrž realitou celého našeho života, je cestou veškerého našeho života. V pozadí je vlastně i učení o dvou cestách, které bylo základem v prvotním křesťanství: jedna cesta je výrazem záporu a druhá přitakání.
Začněme první podobou: zřeknutím. Existuje jeho trojí stupeň, ale zaměřím se zvláště na ten druhý: „Chcete, aby vás nikdy hřích neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká?“ Co je to lákání ke hříchu? V antické Církvi a po dlouhá staletí zde byl výraz: „Zříkáte se ďábelské pompy?“ Dnes víme, co je onou okázalostí či pompou ďáblovou. Ďáblovou okázalostí byly především velkolepé krvavé podívané, v nichž byla krutost podávána jako zábava a kde se zabíjení lidí stávalo divadlem, podívanou na život a smrt člověka. Tato krvavá podívaná, tato zábava zla je „ďáblovou pompou“, která se představuje jako krása, ale přitom je veskrze krutá. Kromě tohoto bezprostředního významu slovo „ďáblova pompa“ označovalo také určitý typ kultury, way of life, způsob života, ve kterém neplatí pravda, nýbrž zdání; nehledá se pravda, nýbrž efekt, dojem a pod záminkou pravdy jsou zabíjeni lidé. Zabíjení dělá samo ze sebe vítěze. Toto zřeknutí bylo tedy velmi reálné, bylo to odmítnutí určitého typu kultury, které je antikulturou směřující proti Kristu a proti Bohu. Bylo to rozhodnutí proti kultuře, kterou svatý Jan v evangeliu pojmenovává jako „kosmos houtos – tento svět“. Ježíš a Jan přirozeně slovem „tento svět“ neoznačují Boží stvoření, člověka jako takového, ale mluví o určitém výtvoru, který dominuje a vnucuje se jakoby toto byl svět, a jakoby toto měl být uložený způsob života. Ponechám na každém z vás, aby se zamyslel nad „ďáblovou pompou“, nad kulturou, které říkáme „ne“. Být pokřtění znamená být podstatně emancipovaní, osvobození od této kultury. I dnes známe takovýto typ kultury, ve kterém pravda neplatí, ačkoli by se zdánlivě chtěla vyjevovat celá pravda. Platí pouze zdání a duch pomluv a ničení; kultura, která nehledá dobro a jejíž moralismus je vlastně matoucí maskou působící chaos a zmar. Této kultuře, v níž se lež prezentuje v rouchu pravdy a informace, této kultuře, která hledá pouze hmotný blahobyt a popírá Boha - říkáme svoje „ne“. Dobře známe také z mnoha Žalmů tento kontrast kultury, v níž je někdo všemi zly světa netknutý, staví se nad ostatní, nad Boha. Jde však o kulturu a nadvládu zla. Volba křtu je tak částí neokatechumenátní cesty, která trvá po celý náš život, je denně vyslovovaným a uskutečňovaným záporem i za cenu obětí, jimiž se platí za odpor proti kultuře, která dominuje v mnoha krajích. A třebaže se vtírá jakoby byla světem, tímto světem, není tomu tak. Existují mnozí, kteří po pravdě skutečně touží.
Tak přecházíme k prvnímu zřeknutí: „Chcete žít ve svobodě dětí Božích a zříkáte se proto hříchu?“. Svoboda a křesťanský život, zachovávání Božích přikázání dnes jakoby směřovaly proti sobě; být křesťany je jakési otroctví; svoboda je emancipací od křesťanské víry a v posledku emancipací od Boha. Slovo hřích se mnohým jeví jako úsměvné a říkají: „Boha nemůžeme urazit. Bůh je velkorysý a nezajímá Jej, zda se dopustím nějakého omylu? Nelze urazit Boha, jehož zájmy jsou příliš velké, než aby od nás mohl utrpět nějakou urážku.“ Vypadá to jako pravda, ale není. Bůh se stal zranitelným. V ukřižovaném Kristu vidíme, že Bůh se stal zranitelným, a to až k smrti. Bůh se o nás zajímá, protože nás miluje a láska Boží je zranitelnost, láska Boží je zájem o člověka, láska Boží znamená, že naší první starostí musí být, abychom nezraňovali, neničili jeho lásku, nečinili nic proti Jeho lásce, protože jinak žijeme na úkor sebe a proti svojí svobodě. Zdánlivá emancipace od Boha se záhy stává otroctvím mnoha časných diktatur, které je prý třeba následovat a klást za vzor.
A nakonec: „Zříkáte se ducha zla?“ Říká se nám, že existuje přitakání Bohu a zápor vůči Zlé moci, která koordinuje všechny tyto aktivity a chce se stát bohem tohoto světa, jak říká opět svatý Jan. Není však Bohem, ale pouhým odpůrcem, a my se nepodrobujeme jeho moci; říkáme ne, protože říkáme ano, zásadně přitakáváme lásce a pravdě. Tyto tři zřeknutí v obřadu křtu byly ve starověku provázeny třemi ponořeními do vody jakožto symbolu smrti, záporu, kterým je skutečně smrt určitého typu života a vzkříšení k jinému životu. K tomu se ještě vrátíme. Potom následuje vyznání ve třístupňové otázce: „Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země“. Tato formule, tyto tři stupně se vyvinuly z Pánova Slova „křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Tato slova jsou konkretizována a prohloubena. Co znamená Otec, co znamená Syn – veškerá víra v Krista, celá skutečnost Boha učiněného člověkem, a co znamená věřit, že jsme pokřtěni v Duchu svatém, tedy veškeré působení Boha v dějinách, v církvi, ve společenství svatých. Pozitivní formule křtu je také dialogem: není to jenom formule. Zvláště vyznání víry není jen nějakým pochopením, něčím intelektuálním, zapamatovatelným, i když to je jistě také. Týká se rovněž intelektu, ale především se týká našeho života. A to mi připadá velmi důležité. Není to jenom intelektuální záležitost, čirá formule. Je to dialog Boha s námi, působení Boha na nás a naše odpověď. Je to cesta. Kristovu pravdu lze chápat jedině, pokud se chápe Jeho život. Teprve když přijmeme Krista jako cestu, staneme skutečně na Kristově cestě a můžeme také chápat Kristovu pravdu. Pravda, která není žita, se neotevře. Jedině žitá pravda, přijatá jako způsob života, jako cesta, otevírá se jako pravda v celém svém bohatství a své hloubce. Tato formule je tedy cestou, je výrazem našeho obrácení, Božího působení. A toho se chceme skutečně držet v celém svém životě, abychom byli ve společenství s Bohem, s Kristem a tak ve společenství s pravdou. Žitím pravdy se pravda stává životem a žitím tohoto života nacházíme také tuto pravdu.
Přejděme nyní ke hmotnému prvku: vodě. Je velmi důležité uvědomit si dva významy vody. Na jedné straně nás voda přivádí k myšlence na moře, zejména na Rudé moře, na smrt v Rudém moři. Moře představuje moc zla, nezbytnost zemřít a tak dosáhnout nového života. To se mi zdá velice zásadní. Křest není jenom obřad, zavedený před lety, a není ani pouhým obmytím, kosmetickým úkonem. Je mnohem více než obmytím: je smrtí a životem, je smrtí určité existence a znovuzrozením, vzkříšením k novému životu. Toto je hlubina křesťanského bytí: není to nějaký dodatek, nýbrž nové zrození. Po přechodu Rudým mořem jsme obnoveni. Moře a všechny starozákonní zkušenosti jsou pro křesťany symbolem Kříže. Protože jedině skrze smrt, radikální zřeknutí, ve kterém se umírá určitému typu života, se může uskutečnit znovuzrození a nastat nový život. To je jedna část symbolismu vody. Ponoření symbolizuje zvláště ve starověku Rudé moře, smrt a kříž. Jedině křížem se přichází k novému životu a uskutečňuje se to denně. Bez této stále obnovované smrti nemůžeme obnovit pravou životnost Kristova nového života.
Dalším symbolem je pak pramen. Voda je počátkem veškerého života. Kromě symbolismu smrti obsahuje také symbolismus nového života. Každý život pochází také z vody. Z vody, která přichází od Krista jako pravý nový život vedoucí do věčnosti.
Tajemství svatého křtu je podmínkou spásy, dosažení věčnosti. Jedná se o dynamickou podmínku a prvotinu skutečnosti vzkříšení našeho smrtelného těla a nebeské radosti duše spojené s naším Spasitelem Ježíšem.
Proto je o cestu křtu, o život v síle Ducha svatého ve spojení s Ježíšem Kristem, jenž dává vztah ke Stvořiteli, neustále pečovat. Život Nejsvětější Trojice v naší duši i těle má být stálým leitmotivem našich všedních myšlenek, slov, skutků, celého životního zaměření naší osobnosti. Má se projevovat a jak je to možné co nejdokonaleji projevit v každé oblasti pozemského žití.“
A nakonec přichází ke slovu dnešní zvolání boháče v Ježíšově příběhu o budoucím nebi, o náruči, limbu Abrahámově, a o pekle, připravenému pro povaleče: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
Abrahám odmítá varovat jeho pět bratří: od pekla, k němuž je trvale odsouzen povaleč – boháč; přenáší jeho pohled na na nebe, ale na budoucí vzkříšení našeho Vykupitele Ježíše, které se naplnilo přede dvěma tisíci lety:
Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.'
Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "
Otec biskup Fulton Sheen píše ve své knize Pokoj v duši o destrukci moderního myšlení, které odmítá základní pohled na svět a jeho vyústění v nebi, očistci a pekle: vytlačuje jej „psychologickým“ pohledem – na místo těchto skutečností, jejichž připomínání nás má stále uvádět do reality pozemského života a stávat se neustálým impulzem k vydanému křestnímu životu, nás uvádí do latentní schizofrenie mysli „in gremio sui generis“, když tyto tři skutečnosti antropocentristicky, a proto s nejvyšším egoismem vlastním satanu, nahrazuje psychologickým pseudosvětem „superega, ega a id“ a v sociologickém tmářském pohledu zakrývá Poslední soud, kdy „kozlové budu po levici a ovce po pravici“ převedením eschatologie do falešného povrchního nálepkování společnosti jako na soubor politických stran zaujímajících místo po pravici či po levici – dočasně v jistém středu či „umírněnosti“, a to nikoli Boží, ale vlastních takto pomýlených názorů.
(http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16592
Otec biskup Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Řím, Křesťanská akademie 1969, srov. p. 11 – 15)
O. Oldřich
MODLITBA
„Buď mužem usilujícím o spravedlnost a zbožnost;
zmocni se věčného života,“
vybízí Ježíši, cesto do nebe
a věčný živote,
Apoštol Timotea k duchovnímu boji.
Naše zodpovědnost za křest je tímto duchovním bojem
o věrnost Duchu svatému
v rozvíjení charismat v instituci společenství Církve hříšníků,
o věrnost Tobě, abys nepřestal být tím,
kdo právě vnuknutími Ducha řídí každý náš krok ve všedních i svátečních dnech.
Máme se vždy zcela jasně postavit proti těm,
kdo jdou širokou cestou do záhuby
a vedou tak i své rodiny, přátele, obce a farnosti:
vydat se úzkou cestou chudáka Lazara stranícího Tobě
a podporovat ty politiky, kteří jsou spíše na straně hledačů posmrtného štěstí,
a proto straní vždy "Lazarům"
než ve straně destrukce národa, manželství, rodin a farnosti,
ve straně boháčově.
Amen.
.jpg)
