24. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Měsíc v plné záři Slunce

Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky.

Tento chvalozpěv vytryskl ze srdce svatého hříšníka, konvertity z judaismu svatého Pavla ve chvíli, kdy psal svému učedníkovi Timotejovi. Jeho srdce bylo – a je – naplněno radostí nad bytím, essencí, jediného a neviditelného Boha. Takový jásot může vycházet jen z duše, která vidí. Duchovním pohledem. Vnímá existenci této essence, bytí Osoby, která nás stvořila, udržuje při životě a vede k věčnému životu. Vnímá existenci Vtěleného Slova, Osoby Božího Syna.

Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí o duchovních osobnostech Církve přiblížil toto tajemství duchovního vnímání a dokonce i vidění, které nahlíží na pravou realitu, když popisoval život a setkání s Bohem v Ježíši Kristu svaté Juliány z Lutychu.

V době jejího narození na sklonku dvanáctého století, se zvláště belgický Lutych podobal jeruzalémskému večeřadlu při Poslední večeři, kdy Miláček Páně kontemploval svého Spasitele v Nejsvětější svátosti. Žila tu společenství modlitby zcela podle pozdějších slov P. Angela Silesia:

„U nohou Marii, na prsou vidím Jana,

oba nic nečiní, jen požívají Pána.“

Právě v této době se šířila reakce na nauku Berengara z Tours, která znesvěcovala největší poklad Církve – přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti a tím i srdce těch, kdo by ji mohli poznávat.

Reakce „proroků“ – „vidoucích“ byla příznačná pro světce Církve. V době, kdy Bůh povolal svatou Juliánu, se zvláště v Lutychu scházela společenství křesťanských žen, které se pod vedením horlivého kněze věnovaly adoraci Ježíše v Nejsvětější eucharistii, charitě a přistupovali často ke svatému přijímání.

V augustiniánském klášteře na hoře Cornillon, kam později svatá Juliána vstoupila, jí náš Pán poslal představenou, která její cestu ke spočinutí v kontemplaci Ježíše podporovala. Tutéž podporu získávala četbou – protože ovládala latinu – církevních Otců, svatého Augustina, Bernarda a současných plamenných obránců katolické víry v Nejsvětější svátost.

V mystických chvílích zvláště vnímala Ježíšova slova: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.

V sedmnácti letech měla první vidění, které se později, když konala eucharistickou adoraci, několikrát opakovalo. Vidění představovalo měsíc v úplňku s temným proužkem, který jej přetínal. Pán jí dal pochopit význam toho, co jí bylo ukázáno. Měsíc symbolizoval život Církve na zemi, tmavý proužek znázorňoval absenci liturgického svátku, o jehož ustanovení se Juliána měla účinně zasadit. Svátku, při kterém by věřící mohli adorovat eucharistii a posilovat tak svoji víru, činit pokroky praktikováním ctností a odčiňovat urážky Nejsvětější svátosti.

Dvacet let o tomto vidění svatá Juliána mlčela, bylo tak plnou radostí jejího srdce.

Až po této době jí náš „Pán poslal – to již byla převorkou svého kláštera - blahoslavenou poustevnici Evu a spolusestru Isabelle.

To, co zakusila Juliána z Cornillon, se v životě svatých opakuje často. Aby bylo dosaženo potvrzení, zda inspirace pochází od Boha, je vždycky zapotřebí ponořit se do modlitby, trpělivě čekat, hledat přátelství a konfrontaci s jinými dobrými dušemi a všechno podřídit úsudku církevních pastýřů. Právě biskup z Lutychu, Roberto z Thourotte, po počátečním váhání přijal návrh Juliány a jejích družek a poprvé ustanovil ve své diecézi slavnost Božího Těla.

Dříve než byla slavnost Božího Těla rozšířena na celou Církev, musela svatá Juliána projít mnohými očistnými zkouškami, které jí připravil Ježíš, jejž milovala. Zakoušela je od mnohých spoluřeholnic i od představených. Jako vyhnankyně spolu s několika spolusestrami pobývala deset let v různých cisterciáckých klášterech. Příkladem byla její pokora- Bez kritiky či výčitek vůči svým pronásledovatelům dále šířila úctu k Ježíši v Nejsvětější svátosti.

V ustanovující bule, nazvané Transiturus de hoc mundo (11. srpna 1264) papež Urban diskrétně naráží také na mystické zkušenosti Juliány, potvrzuje jejich autenticitu a píše: „Třebaže eucharistie je důstojně slavena každý den, považujeme za správné, aby se alespoň jednou za rok konala její slavnostnější a důstojnější památka. Jiné věci, které si připomínáme, totiž chápeme duchem a myslí, ale nedostává se nám jejich reálné přítomnosti. Avšak v této svátostné připomínce Krista, byť jinou formou, je Ježíš Kristus přítomen s námi svojí podstatou. Dříve než vystoupil na nebesa, totiž řekl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.

Která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'

V době, kdy se začala hříchem intelektu jednotlivých teologů šířit v Církvi nevěra v přítomnost Ježíše v Nejsvětější eucharistii, povolává Duch svatý zvláštními zásahy zpět k víře ve Svatého svatých.

Zvláštní cestou mystické lásky vedl k víře, která očima víry vidí, svatou Juliánu z Lutychu. Vede k nalezení vzácné drachmy, jíž mnozí v Církvi i dnes ztratili.

Jakoby opačnou cestou vedla jednoho z kněží, kteří v době mystických vidění daných této světici, ztratili víru v transubstanciaci: V pokušení nevěry putuje roku 1263 kněz Petr z Prahy k papeži Urbanovi IV., aby jej poprosil o pomoc ve svých pochybnostech ohledně víry v přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti. Cestou slouží mši svatou v italském Bolsenu, v kostele svaté Kristýny. Pán se mu dává poznat. Při konsekračních slovech se Svatá Hostie mění: chléb se v rukou kněze proměňuje v maso, které krvácí. Krev kane na korporál. Z nedalekého Orvieta přispěchá sám papež a spolu s knězem se klaní našemu Pánu, jenž ukázal svou přítomnost podle přislíbení, jež dal apoštolům. V témže místě a době další světec – dominikán Tomáš Akvinský skládá oslavnou píseň ke slavnosti Božího Těla, která se od prvního výročí tohoto zázraku jako ovoce oběti poutní cesty onoho kněze a věrnosti v mystickém životě svaté Juliany z Lutychu slaví, aby mnoho zbloudilých nalezlo opět cestu do společného ovčince s Ježíšem, který nás na této zemi doprovází jako dobrý Pastýř.

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" 

Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'

Hledíme-li v adoraci na proměněnou Hostii, potkáváme dar Boží lásky, potkáváme Ježíšovo utrpení a kříž, jakož i Jeho Zmrtvýchvstání. Právě skrze náš pohled v adoraci nás Pán přitahuje k sobě, do nitra svého tajemství, aby proměnil nás, jako proměňuje chléb a víno. Svatí v tomto eucharistickém setkání vždycky nalézali sílu, útěchu a radost. Slovy eucharistického hymnu Adoro te devote opakujme před Pánem, přítomným v Nejsvětější svátosti: „Rač mé chabé víře větší sílu dát, více v Tebe doufat, víc tě milovat!“

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI., Náměstí. svatého. Petra 17. 11. AD 2010; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír  Mikulica

MODLITBA

Pohled na Tebe při mši svaté vede k návratu každou bloudící duši,

Ježíši, jenž mezi námi dlíš ve svatostánku

i na korporálu kněze Petra

a především v rukou všech,

jimž jsi na základě svatodušní apoštolské posloupnosti dal moc proměňovat.

Kněze a biskupy vedeš cestou Tradice,

mystickou cestou svaté Juliány

i hledačskou cestou Tvého kněze Petra,

aby při mší svaté od chvíle proměňování měli oči upřené na Tebe,

od něhož naše víra v proměňování pochází

a který ji vedeš k vítězství.

Tak jsi vedl kněze Petra k papeži,

tak jsi vedl svatou Juliánu k arcijáhnovi,

jenž se později tímto papežem stal.

Děkujeme TI za katechezi Svatého otce Benedikta XVI. o eucharistickém jaru Církve v třináctém století,

které se dnes opět projevuje:

„Množství lidí se zdržuje mlčky před svatostánkem,

aby vedlo láskyplný rozhovor s Tebou.

Potěšující je zjištění, že nemálo skupin mladých lidí

odhalilo krásu modlitební adorace před Tebou v Nejsvětější svátostí.“

V ní jsi přítomen Ty jedinečným a nesrovnatelným způsobem.

Jsi přítomen opravdu, skutečně a podstatně:

se svým tělem a krví,

se svou duší a se svým božstvím.

Svátostným způsobem, 

totiž pod eucharistickými způsobami chleba a vína, 

jsi přítomen naprosto celý Ty, Kristus, Bůh a člověk“.

Shlížíš k nám jako Slunce spravedlnosti a milosrdenství,

Slunce hřejivých paprsků Ducha svatého,

které naplňují a rozněcují duši k věčné lásce ty,

kdo svůj pohled při mši svaté zaměří na Tebe v Nejsvětější eucharistii

a prožijí chvíli Tvé přítomnosti na pateně a v kalichu na korporálu

až do svatého přijímání

jako jediný chvalozpěv vděčnosti;

dáváš jim prožít ovoce děkování, eucharistie.

Naplňuješ vidění svaté Juliány:

jejich pozemský život se jako Měsíc ozářený svitem Slunce

začíná proměňovat

a prozařovat věřícího světlem Tvého Ducha

bez „temného proužku nevěry a neúcty“.

Amen.

23. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Životní moudrost:

nemilovat sebe

Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. 
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby" Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' 
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci" Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru. 
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem." 

S blížícím se závěrem liturgického roku přibývají ve čteních nedělních liturgických cyklů úryvky z Písma svatého, které vybízejí k připravenosti vše pro našeho Pána a Spasitele Ježíše opustit, "předejít" tak tragedii, již bychom prožívali, kdybychom lpěli na "svém" - na svých pozemských věcech, vztazích a nakonec i na svém pozemském životě.

V dnešním líčení Velké cesty Ježíše na Jeho poslední velikonoční týden do Jeruzaléma, vychovává Mistr, Učitel a Otec budoucího věku Ježíš k učednictví. A to náročnými a k celoživotní oběti vedoucími slovy: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. 
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem."

"Kdo může být Tvým učedníkem, Ježíši?" - ptá se po těchto slovech každý kdo miluje Otce.

A Ježíš říká: - Ten, kdo je prozíravý. Kdo dobře počítá, kdo dobře promýšlí svůj život.

Můžeme říci ve světle promluvy Svatého otce Benedikta XVI. v rakouském klášteře Heiligenkreuz před několika lety – kdo promýšlí svůj život před Ježíšem při adoraci: cum fide et ratione, s vírou a promyšleně.

Papež Benedikt XVI. tehdy řekl:

Moje návštěva patří také Akademii, dnes již Papežské, která slaví 205. výročí svého založení a která ve svých nových statutech dostala od Opata dodatečné jméno aktuálního Petrova nástupce. Jakkoli je důležitá integrace teologické discipliny v universitas vědy prostřednictvím katolických teologických fakult na státních univerzitách, je rovněž důležité, že existují místa studií tak profilovaných jako je vaše, kde je umožněno spojení vědecké teologie a žité spirituality. Bůh totiž není nikdy pouhý Předmět teologie. Je vždy zároveň také jejím živým Subjektem. Křesťanská teologie ostatně není nikdy pouze lidským pojednáním o Bohu, ale vždycky je zároveň Logem a logikou, v níž se Bůh zjevuje. Proto jsou vědecká intelektualita a žitá zbožnost dvěma prvky studia, které svou nezbytnou komplementaritou závisí jeden na druhém.

Otec cisterciáckého řádu, svatý Bernard, bojoval ve své době proti oddělování objektivizující racionality a církevní spirituality. Naše dnešní situace ve srovnání s tou tehdejší vykazuje i přes jistou odlišnost také značnou podobnost. Teologie ve své úzkostné touze po dosažení statutu rigorózní vědeckosti v moderním smyslu slova hrozí ztráta dechu víry. Jako liturgie, která zapomíná vzhlížet k Bohu, pohasíná, tak také teologie, která už nedýchá v prostoru víry, přestává být teologií. Je redukována na sérii disciplín, které jsou více či méně vzájemně propojeny.

Tato plodnost se ukazuje v podpoře a formaci osob, které si v sobě nesou duchovní povolání. K tomu aby bylo dnes možno věrně si udržet povolání ke kněžství a k řeholnímu stavu, je zapotřebí formace, která integruje víru a rozum, srdce a mysl, život a myšlení. Život v následování Krista potřebuje integraci celé osobnosti. Tam kde je přehlížena intelektuální dimenze, vzniká snadno určitá forma zbožného poblouznění, které žije jakoby výlučně z takových emocí a duševních stavů, které si nelze udržet po celý život. A kde je přehlížena dimenze duchovní, vytváří se zředěný racionalismus, který na bázi vlastní chladnosti a svého odstupu, nemůže nikdy vyústit v nadšenou oddanost Bohu. Život v následování Krista nelze založit na takovýchto jednostrannostech; polovičatosti způsobují osobní neuspokojenost a ve svém důsledku možná i duchovní neplodnost. Každé povolání k řeholnímu životu nebo ke kněžství je poklad tak cenný, že ti, na kterých spočívá zodpovědnost za formaci, musí učinit vše pro to, aby byly nalezeny vhodné cesty formace prosazující společně fides et ratio " víru i rozum, srdce a mysl.

Na radu svého syna, blahoslaveného Otty z Freisingu, který byl mým předchůdcem na biskupském stolci ve Freisingu, svatý Leopold Rakouský roku 1133 založil vaše opatství a dal mu jméno "Naší Milé Paní od Svatého Kříže". Tento klášter není dedikován Madoně jen z tradice " jako všechny cisterciácké kláštery " ale plane zde i mariánský zápal svatého Bernarda z Clairvaux. Bernard, který spolu se 30 druhy vstoupil do kláštera, je jakýmsi Patronem duchovních povolání. Možná měl vliv tak povznášející a nadšení vzbuzující na mnohé Bohem povolané mladé lidi své doby proto, že byl oduševňován zvláštní mariánskou zbožností. Kde je Maria, tam je obraz prvotní naprosté odevzdanosti a následování Krista. Kde je Maria, tam je letniční vanutí Ducha svatého, tam je začátek autentické obnovy.

U tohoto mariánského místa na Via Sacra přeji všem duchovním místům v Rakousku plodnost a schopnost vyzařovat. Chtěl bych zde před svým odjezdem, stejně jako v Mariazell, prosit Matku Boží ještě jednou o přímluvu za celé Rakousko. Slovy svatého Bernarda zvu každého, aby se před Marií stal důvěřivým "dítětem", jako to učinil samotný Syn Boží: "Hleď na Hvězdu, vzývej Marii" V nebezpečích, v úzkostech, v nejistotách mysli na Marii, vzývej Marii. Ať se nevzdaluje z tvých úst její jméno, ať se nevzdaluje z tvého srdce" Budeš-li ji následovat, neztratíš se, budeš-li ji prosit, nebudeš zoufat, budeš-li na ni myslet, nechybíš. Když tě ona drží, nepadáš; když tě ona chrání, nebojíš se; když tě ona vede, neunavíš se, když tě obdaří svou přízní, dosáhneš svého cíle".

Panna Maria, jejíž narození a svátek jejího jména budeme brzy slavit je příkladem naprosté odevzdanosti "všeho, co měla" pro Ježíše a pro Jeho učedníky. Ona – čistého srdce – ve chvíli, kdy se jí v Nazaretě otázal archanděl Gabriel, zda se chce vzdát své vůle, svých plánů do budoucnosti a stát se Matkou Syna Nejvyššího a matkou Mesiáše, nejprve zaváhala, co má první "slovo" archanděla znamenat. Ona chvíli mohla "počítat stavbu, počítat duchovní vojsko" avšak my na rozdíl od ní potřebujeme si "sednout" a sčítat náklady na stavbu: potřebujeme někdy i jmenovitě vypočítat, co všechno našemu Pánu ze svých pozemských věcí odevzdáme. Potřebujeme se na chvíli zastavit a spočítat své bojovníky, podívat na na své schopnsti zasažené či oslabené neřestmi, abychom o těchto duchovních vojínech mohli říci: jsou připraveni Ti sloužit, Pane a Vykupiteli Ježíši, cvičím je k boji, připravil jsem je, aby má narušená přirozenost mohla přijmout dar znovuzrození z vody a z Ducha svatého, aby mohla po dostatečné přípravě v katechumenátu říci o svém srdci, o svém těle, o své osobnosti: "Jsem Tvůj služebník, Pane, ať se mně stane podle Tvého slova."

Prozíravost Panny Marie a všech, kdo ji jako Duchem Božím vychovaní učedníci Ježíšova Království následují, má svůj základ v "opuštění všeho", co měli a mohli by mít. "Děti světa" jsou, jak na jiném místě evangelia náš Pán a Spasitel říká, prozíravé v péči o živobytí, chléb pozemský. Děti světla by měli mít stejnou prozíravost a použít ji a až do smrti ji používat ve vztahu k Tomu, který je věčný a na věčnosti; ve věčnosti nás čeká, aby dokonal naše přijetí za Boží děti.

Když 21. srpna před třemi lety probíhal varovný happening na pražském Staroměstském náměstí, který prozatím hravou formou představoval příjezd okupačních vojsk Islámského státu, málokdo věděl, že v onen den byly uvedeny do činnosti přípravy k útoku jaderné hlavice Spojených států amerických. Těsně nato následovala přípravná vojenská reakce vojsk Ruské federace. Mohli jsme prožít situaci obdobnou Kubánské krizi z šedesátých let minulého století, ba i více...K uklidnění obyvatelstva Evropy nepřidala ani výzva ministerstva vnitra Spolkové republiky Německo, aby si občané připravili zásoby jídla na deset dní a pití na několik dní. Zanedlouho s podobným oficiálním vyhlášením přispěchala vláda Polska a Maďarska. Mlčení České vlády jakoby počítalo s vycvičeností na podobné situace českých hospodyněk ze sedmdesátých a osmdesátých let rovněž minulého století.

V této chvíli příprava "vezdejšího chleba" na každý den – víme, že "epiousios artos" byl příděl pro římského vojáka takového množství proviantu, aby nepadl na cestě vysílením a zároveň, aby jej byl schopen po celou tuto cestu unést – vybízí k přípravě rovněž "vezdějšího chleba", ve smyslu, jak toto sousloví z modlitby Páně vykládali mysticky Otcové: eucharistického Chleba, který může přijmout jen ten, kdo se před svatým přijímáním při obětování Ježíši jako Pánu svého života zcela odevzdal, stal se jeho učedníkem: zřekl se všeho, co měl a mohl by mít. S touto vírou – cum fide – podal nejen přesný přehled zásob, které si na záchranu vytvořil, ale především – cum ratione obumbrante Spiritu Sancto – podal svému Pánu – Ježíši výčet všeho, co mu z nahromaděného odevzdává.

Panna Maria odevzdala vše.

Svatý Bernard z Clairvaux, In laudibus Virginis Matris,Homilia 2,17;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8377O. 

Vladimír Mikulica

MODLITBA

Katechumen Onesimos jako otrok vše ztratil,

Ježíši požadující po svých učednících,

aby Tě nejen nazývali Pánem,

ale aby Tobě současně všechno odevzdali.

Proto podnikatel Filemon

čte v dopisu od Apoštola národů,

aby svého uprchlého otroka Onesima přijal zpět

již jako svého svobodného bratra,

protože se stal Tvým učedníkem:

podle příkladu Panny Marie, Tvé matky a Matky Církve,

vše opustil a vrací se nazpět

do otrokářského světa.

Podobně voláš nás, abychom

- zotročeni vojenskými a politickými ambicemi těch,

kdo se dosud nestali Tvými učedníky,

se vydali cestou Panny Marie,

znovu Ti vše pozemské odevzdali při mešním obětování,

při vyznání hříchů v obnově znovuzrození,

jíž je slavnost svátosti smíření,

vzali svůj kříž,

vydali se Tvou cestou k našemu "Filemonovi"

a přitom měli pečlivě spočítánu svou stavbu:

vše co nyní z našich věcí patří Tobě;

i své bojovníky – vojáky:

všechny své neřesti i ctnosti,

které v našem smrtelném těle

spolu zápasí.

Pak s vírou, v souladu s rozumem,

přijmeme "chléb vezdejší"

v Tvém Nejsvětějším těle a krvi,

přijmeme podíl s Tvými učedníky v nebi.

Amen.

22. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Zbrojní průkaz ctihodného Martina Středy SI

   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. 
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. 
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. 
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých." 

Po poučení o hořčičném semeni a o těsné bráně přichází třetí Ježíšovo slovo: dnešní neděli o svatební hostině. Jí vlastně přirovnává slavnostní sabatickou hostinu v domě jednoho z předních farizeů. Implicitně tím vyjadřuje povolání předního, prvního mezi ostatními farizeji i tehdejšími starozákonními židy – zve tohoto prvního, aby se stal posledním, aby si uvědomil, že nyní němu přišel Mesiáš, věky a generacemi očekávaný Vykupitel člověka, který se sám postaví na poslední místo v Izraeli. Stane se otrokem všech, zakryje své božství lidským tělem zbičovaným, poplivaným vysmívaným a ukřižovaným: Ukazuje spojnici mezi hostinou, na níž se každý příchozí nejprve posadí na poslední místo – mezi nejposlednější z "mrtvých", aby dostal místo první: odměnu při vzkříšení spravedlivých.

Náš Pán Ježíš Mesiáš hovoří o hostině, k níž je ona sobotní sváteční v domě předního farizea předobrazem. Vždyť Ježíšovi bylo jistě určeno nejprvnější místo na této pozemské hostině. Proto mluví k váženému farizeovi, dalším hostům i ke svým učedníkům o budoucí eucharistické a eschatologické svatební hostině, kde On bude opět první – ze všech vzkříšených – ale pak budou následovat ti, kdo mu patříme a především v oné chvíli budeme patřit.

O této skutečnosti, jak uvedl před devíti lety Svatý otec Benedikt XVI. na setkání italské mládeže v Loretu, mluví ve své homilii pisatel listu Židům jako ten, kdo jménem našeho Spasitele na tuto dvojí hostinu, vzájemně spojenou, zve:

"Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha". Slavením eucharistie ve stínu Svatého domu i my přistupujeme "k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi". Můžeme tak okusit předchuť radosti z toho, že přistupujeme "k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle". Spolu s Marií, Matkou Vykupitele a Matkou naší jdeme vstříc především "prostředníku Nové Smlouvy", našemu Pánu Ježíši Kristu. Nebeský otec, který mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k lidem, chtěl v plnosti časů uzavřít s lidmi novou, definitivní a neodvolatelnou smlouvu a zpečetit ji krví svého Jednorozeného Syna, zabitého a zmrtvýchvstalého pro spásu celého lidstva. Ježíš Kristus, Bůh, který se stal člověkem, přijal z Marie naše tělo, účastnil se našeho života a chtěl sdílet naše dějiny. Bůh, aby uskutečnil svou Smlouvu, hledal mladé srdce a nalezl je v Marii, "mladé ženě".

I dnes Bůh hledá srdce mladých, hledá mladé lidi s velkým srdcem, schopné dát Mu prostor ve svém životě a stát se protagonisty Nové Smlouvy. K přijetí přitažlivé nabídky, jakou je ta, kterou nám činí Ježíš; k uzavření Smlouvy s Ním, je zapotřebí být cele mladí, schopní nechat se oslovit jeho novostí a vykročit s Ním na nové cesty. Ježíš má mladé lidi v oblibě, jak to dobře ukazuje dialog s bohatým mladíkem; respektuje jejich svobodu, ale nikdy jim nepřestává nabízet nejvyšší cíle jejich života: novost evangelia a krásu svatého jednání. Církev, následujíc příklad svého Pána, se i nadále vyznačuje stejnou pozorností. Proto na vás, drazí mladí, hledí s nezměrnou sympatií, je vám nablízku ve chvílích radosti i slavení, zkoušek i rozpaků; podporuje vás dary svátostné milosti a provází vás při rozlišování vašeho povolání. Drazí mladí, nechte se vtáhnout do nového života, který vyvěrá ze setkání s Kristem, a budete s to být apoštoly jeho pokoje ve vašich rodinách, mezi vašimi přáteli, uvnitř vašich církevních společenství a v různých prostředích, ve kterých žijete a působíte.

Co však činí opravdu "mladým" v evangelním smyslu? Toto naše setkání, které se koná ve stínu mariánské svatyně, nás vybízí hledět na Madonu. Ptáme se tedy: Jak žila své mládí Maria? Jak to, že se v ní nemožné stalo možným" Vyjevuje to ona sama ve chvalozpěvu Magnificat: Bůh "shlédl na svou nepatrnou služebnici". Mariina pokora je tím, co na ní Bůh oceňuje více než co jiného. A právě o pokoře mluví další dvě čtení dnešní liturgie. Není to snad šťastná náhoda, že je nám toto poselství podáno právě tady v Loretu? Tady se naše myšlení přirozeně obrací ke Svatému Nazaretskému domku, jenž je svatyní pokory: pokory Boha, který se stal tělem a pokory Marie, která jej přijala do svého lůna; pokory Stvořitele a pokory stvoření. Z tohoto setkání pokor se zrodil Ježíš, Syn Boží a Syn člověka. "Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána", říká nám úryvek ze Sirachovce. A Ježíš v Evangeliu, po podobenství o pozvaných na hostinu, uzavírá: "Každý kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen". Tato perspektiva, naznačená Písmem, se dnes v rámci kultury a vnímavosti současného člověka ukazuje více než kdy předtím jako provokující. Pokora je vnímána jako rezignace, poraženectví. Pokorný je někdo, kdo nemá světu co říci. Avšak právě toto je mistrovská cesta. Nejen proto, že pokora je velká lidská ctnost, ale na prvním místě proto, že reprezentuje způsob jednání Boha samého. Je to cesta zvolená Kristem, prostředníkem Nové Smlouvy, který "byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži".

Takovouto pokoru osvědčil jeden ze statečným mužů našeho českého národa, moravského a slezského lidu, kněz Martin Středa.

Narodil se v Horním Slezsku v roce 1587, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, kongregace, která v době duchovních a společenských temnot Třicetileté války přinášela světlo Ježíšovo do srdcí stržených do chaosu. Toužil po kněžství, aby přispěl k obnovení rozbitého společenství Církve apoštolů a přátel Božích. Nešel cestou pýchy, dobyvačnosti a falešného získávání příznivců či cestou stranění tehdejším "oligarchům" a "médiím". Vydal se cestou hluboké víry v Ježíše Krsta jako Pána svého života, cestou obětavé lásky sloužící všem bližním. Zvláště při obraně obléhaného Brna a Prahy zaujal "poslední místo". V modlitbě, v pokorné prosbě za vítězství obránců města. I to nejvíce nebezpečné, na hradbách ve chvílích nejkrutějších útoků nepřátel.

V jezuitském periodiku o této příkladné osobnosti našeho národa čteme:

V březnu 1641 se P. Martin Středa podruhé vrátil do Brna a až do roku 1646 tam působil jako rektor jezuitské koleje. V této funkci zažil roku 1645 obléhání Brna Švédy. Právě Pater Martin, který proslul jako duchovní vůdce obrany Brna před Švédy, patří mezi osobnosti, jimž Brno vděčí za to, že jako jediné moravské město dokázalo odolat mnohonásobné přesile. Švédská armáda vedená generálem Torstensonem dorazila k Brnu, které pro Švédy představovalo jedinou překážku ve vítězném tažení na císařskou Vídeň, po vítězné bitvě u Jankova (6. března 1645) počátkem května roku 1645. Proti bezmála třiceti tisícům profesionálních vojáků bránila hradby města pětistovka vojáků a zhruba tisíc civilistů, mezi které náleželi ozbrojení měšťané, řemeslníci, ale také studenti z jezuitské koleje. Brňany k obraně města neúnavně povzbuzoval právě Pater Martin Středa, velký ctitel Panny Marie. Nepodléhal panice ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání a bojovou morálku. Obráncům Brna pomáhal nejen modlitbou, ale i svými organizačními schopnostmi. Ve zbrani dal vycvičit také oddíl studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi sedmdesáti lidí odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou branou v městských hradbách mezi kostelem svatého Tomáše a jezuitským chrámem.

Účastníci bojů později svědčili o tom, že Pater Martin byl neustále k vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily nejtvrdší boje; povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl pomoc pro potřebné a vyzýval k odvaze a především k důvěře v Boží pomoc a v přímluvu Panny Marie Svatotomské, jejíž obraz byl uchováván v kostele svatého Tomáše. U Otce Martina hledal jako u svého přítele útěchu a povzbuzení sám velitel obrany města plukovník Louis Raduit de Souches, který byl původně kalvinistou a po válce se stal katolíkem. Na Patera Martina Středu v roce 1671 vzpomínal takto: „Zdá se, že této statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé posty Otce Martina Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází z jakési nadzemské ochrany. (...) Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě Patera Martina a k rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj... tomuto muži přičítám první pohnutky ke svému obrácení ...“

Působení Otce Martina Středy si velmi cenila rovněž městská rada. Z písemného svědectví jejích členů se dovídáme, že Pater Martin těšil lid a ujišťoval ho předpověďmi, aby se nebál, že nepřítel město nedobude, ani neobsadí, což se v průběhu dalších událostí potvrdilo. Kdykoli mělo dojít k boji, Otec Martin po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil o přispění nebeské moci. Z některých svědeckých výpovědí lze usuzovat, že pravděpodobně měl i některé mimořádné duchovní dary, dar proroctví a dar bilokace. Díky jeho modlitbám, prozíravosti a pomoci Švédové po neúspěšném rozhodujícím útoku dne 15. srpna 1645, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, obléhání Brna vzdali a odtáhli. Historické prameny tvrdí, že poslední koule vypálená na Brno z největšího švédského děla dopadla k nohám Otce Martina Středy a zůstala tam nehybně ležet. Brňané toto vítězství připisovali modlitbám Patera Martina a přímluvě Panny Marie. Dosvědčuje to i vyjádření Městské rady Brna 22 let po smrti Otce Martina Středy, roku 1671:  „... Tak veliká byla též jeho horlivost a důvěra v Boha, že kdykoliv mělo dojít k boji s obleženými, ať už před hradbami nebo za mohutného nepřátelského útoku, otec Středa po celou dobu ležel na zemi a modlitbami a vzdechy prosil o přispění nebeské moci. A tak když zesílil boj hned tam, hned jinde, také on, pravověrný atlet a zasloužilý Kristův vojín bojoval neúnavně vítězným Gedeonovým mečem a vždy byl od Boha vyslyšen ... není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu města Brna ...“ 

Městská rada také slíbila, že každý rok dne 15. srpna bude slavným průvodem a bohoslužbami oslavovat Bohorodičku Pannu Marii. Sám P. Středa po tomto vítězství organizoval děkovné bohoslužby a poutě (např. vedl pouť na poděkování Panně Marii na významné mariánské poutní místo Křtiny nedaleko Brna) a zasloužil se také o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových statcích v okolí.

V době, kdy podobně jako dnes, se schylovalo k "Armageddonu" v roce 1683 u Vídně; kdy se rozhodovalo, zda bude Evropa podobně jako křesťanská Konstantinopol a Byzantská říše zničena, zastavil Otec Martin Středa vítězný postup švédských vojsk na hlavní město tehdejšího císařství, na Vídeň: tím, že se postavil na poslední místo odsouzených přesilou k porážce, na místo Ježíšovo na Golgotě. Získal vítězství – první místo pro Brňany a implicitně pro tehdejší soustátí, Rakouskou monarchii, která naše země před chránila nejen před Osmanskými Turky, před invazí islámu, ale i před ideologií pseudoevropských hodnot, již švédská protestantská plenící a loupící armáda "nahrazovala" pravé hodnoty křesťanské Evropy. Právě tento, vnitroevropský boj v době Třicetileté války oslabil křesťany i v rozhodující bitvě před Vídní. I dnes se svár mezi těmi, kdo zastávají zdánlivě humanistické ideály v křesťanství s těmi, kdo hájí cestu tradiční apoštolské víry, může stát počátkem zničení Evropy.

Pater Martin Středa v obdobné situaci neváhal. Vydal se cestou Ježíše Krista, Pána nad silami dobra a zla, cestou Jeho tradice, jíž je pokora. Proto dosáhl mezi sekularizovanými katolíky, jak můžeme nazvat ty, kdo ztratili víru v působení Ducha Ježíšova ve svátostech apoštolské Církve, takového vítězství: plukovníka Louise Raduita de Souches, který se ze sekularizovaného katolicismu, kalvínsmu, vrátil zpět do Církve, postavil dokonce – přes námitky a nedůvěru obránců Brna – do čela brněnského vojska. Touto zbraní, svou navenek projevenou pokorou, jej z "posledního místa na hostině" přijal na první.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8330Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8331

http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=56

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=1988

srovn.: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Elitni-instruktor-vyzyva-civilisty-aby-se-ozbrojili-447132

O. Oldřich

MODLITBA

Ty z hostů Tvé svatební mešní hostiny,

kteří zaujmou poslední místa,

zveš na první,

Ježíši, ztělesnění pokory,

ve chvíli, kdy ses zřekl sám sebe

a vzals na sebe přirozenost otroka,

služebníka u stolu obětního oltáře.

Tváří v tvář "Armageddonu",

který probíhá v bitvě národů u syrského Aleppa,

nás varuješ před dalším, zde v Evropě:

ve chvíli, kdy "mořské národy" byly námi samotnými pozvány

zničit křesťanskou kulturu Evropy,

vyvstává v jejich pozadí protivník

mnohem mocnější ve své pýše -

sami ti z Evropanů,

kteří podněcují ničení křesťanské společnosti

či mají na něm pasivní podíl.

Pro ně a pro ty, které ve svém zmatku

k prosazení svých zvrácených a pyšných cílů zvou,

si mnozí pořizují zbraň na ochranu sebe, svých rodin obcí a vlasti;

Otec Martin Středa je příkladem kněze,

který si pořídil pro pozemskou bitvu

nejdůležitější a nejúčinnější duchovní zbraň,

jíž umožnil i pozemské vítězství:

zbrojní pas

na pokoru.

Amen.