30. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Nevykonal jsem, Ježíši, co jsem měl vykonat

Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. 

Podobenství o farizeovi a publikánovi, vyprávěné Ježíšem a podané evangelistou svatým Lukášem, vztahuje ve své promluvě na závěr synodu pro Blízký východ Svatý otec Benedikt XVI. na tajemství jednoty mezi jednotlivými tradicemi Církve – jednotlivými rity.

„Také bychom mohli být pokoušeni jako farizeus a připomínat Bohu naše zásluhy, třeba s myšlenkou na úsilí uplynulých dní. Aby však modlitba mohla vystoupit k nebi, musí vyjít ze srdce pokorného a chudého. „A proto také my na závěr této církevní události chceme především vzdávat díky Bohu nikoli za naše zásluhy, ale za dar, který nám poskytnul On. Uznáváme, že jsme nepatrní a potřebujeme spásu a milosrdenství; uznáváme, že všechno pochází od Něho a že pouze s jeho Milostí se uskuteční to, co nám sdělil Duch svatý. Jenom tak se budeme moci „vrátit domů“ opravdu obohaceni, ospravedlněni a schopni kráčet po stezkách Páně.“

A proto „návrat domů“ – metanoia, změna smýšlení, začíná vyznáním vlastní slabosti. V liturgii západní mše svaté dokonce, aby otevření srdce více zasáhlo celý hmotný rozměr člověka, také konáme vnější gesto: třikrát klademe pravou ruku na srdce. A v tradičním, gregoriánském ritu dokonce - „orientálně“ - třikrát opakujeme: „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“.

„První čtení a responsoriální žalm kladou důraz na téma modlitby, přičemž podtrhávají, že má u Božího srdce tím větší moc, čím více je ten, kdo se modlí, ve stavu nouze a zkroušenosti. „Modlitba chudého proniká oblaka,“ tvrdí Sirachovec; a žalmista dodává: „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje“.

Při mši svaté zaměřuje Církev naši pozornost především na Osobu Ježíše Krista, jenž se v Duchu svatém znovu – nekrvavě – obětuje Bohu Otci. Neodtrhává náš pohled od světa. Naše myšlenky, které bychom mohli na první podnět považovat za rušivé, mají umocnit náš vztah lásky, oddanosti našemu Pánu a Spasiteli. Takto, můžeme říci v hloubce vztahu k Trojjedinému Bohu: myslíme na mnohé naše bratry a sestry, „kteří se ocitli v obtížných situacích, někdy velmi tíživých jednak v materiální nouzi, jednak kvůli malomyslnosti a situaci napětí, někdy strachu.

Boží slovo nám dnes nabízí světlo útěšné naděje tam, kde prezentuje personifikovanou modlitbu, která „se nevzdálí, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivé a neobnoví právo“, říká dnešní čtení. Také toto pouto mezi modlitbou a spravedlností nám umožňuje se zamyslet nad mnoha situacemi ve světě… Volání chudého a utlačeného nachází bezprostřední ozvěnu u Boha, který zasahuje, aby dal východisko, aby opět ustanovil budoucnost svobody, horizont naděje.“

Nejprve, aby náš pohled na trpící a především naše modlitba za ně měla intenzitu našeho přátelství s Ježíšem, intenzitu lásky, je třeba položit ruku na vlastní srdce a říci to, co je otevře pro působení a „vyslání“ Jeho posilující útěchy trpícím.

„Důvěru v blízkého Boha, který osvobozuje svoje přátele, dosvědčuje apoštol Pavel v dnešní epištole, vzaté z druhého listu Timoteovi. Pavel, který již vyhlíží blížící se konec pozemského života, podává bilanci: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval“. Pro každého z nás, drazí bratři v biskupské službě, je to následováníhodný vzor. Kéž nám božská Dobrota dá, abychom došli k podobnému zúčtování! „Pán „ pokračuje svatý Pavel „ stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů“.

Tato slova nejsou pronesena s pýchou. Ač by svatý Pavel, kdyby žil podle těla, mohl o svých úspěších, i na úkor svých neúspěchů, vyprávět! Nenechá se svést satanem, učí jinak o zásluze před Bohem, než slyšíme slova obdobného horlivce – ovšem pro Zákon, nikoli pro Ježíše Krista – farizea:

Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.'

„Jak nám připomněl dnešní úryvek z evangelia, máme zapotřebí pokory, abychom uznali svá omezení, svá pochybení a opomenutí, abychom mohli opravdu tvořit „jedno srdce a jednu duši“.

Co vytvářelo onu tajemnou jednotu církevní obce jeruzalémské a dalších církevních pospolitostí, jak dosvědčují Skutky apoštolské a celá historie Církve až dodneška? - Oběť mše svaté, na jejímž počátku je postoj pokory ukazující na sebe a své chyby:

Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.' 

"Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj. aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby smiřovala hříšníky s Bohem, aby ustavičně prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného zmrtvýchvstání… je církev přítomna a jedná, aby přijala každého člověka a nabídla mu v Kristu plnost života. Jak napsal italsko-německý teolog Romano Guardini: „Realita ‚církve‘ v sobě zahrnuje celou plnost křesťanské existence, která se odvíjí v dějinách, neboť objímá plnost lidství, jež existuje ve vztahu k Bohu“.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na závěr synody pro Blízký východ, bazilka svatého Petra

a z jeho promluvy při Pozdravení andělském, nám. sv. Petra 24. 10. AD 2010.; zdroj: www.radiovatiana.cz

Evangelium nuntiandi, 14

P. Romano Guardini, Formazione liturgica, Brescia 2008, p. 106-107)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Jediný Spravedlivý,

jsi dárcem ospravedlnění;

Ježíši, kladoucí ruku na své Nejsvětější srdce,

na chrám svého těla, kterés nechal umučit pro naše viny,

proniknout ostnem smrti pro naše hříchy.

Od Letnic vedeš svou Církev,

aby si na počátku nejintenzivnějšího pohledu na Tebe a Tvé probodené srdce,

při každé mši svaté,

kladla ruku na své „srdce“,

jímž jsou trpící, nemocní, opuštění a umírající,

a především vzdálení od Tebe - hříšníci;

tím, že každý, kdo začíná slavit mešní oběť,

položí třikrát ruku na své vlastní srdce.

Má se po svatém přijímání Tvého těla a Tvé krve stát opět Tvým srdcem:

tak prorocky pokládá ruku na Tvé srdce, jemuž chce patřit:

Tvé lásce.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž na synodu pro Blízký východ

ukázal uprostřed bouří arabského podzimu

na zimu doutnajícího válečného konfliktu,

jenž se zrodí ze srdce každého člověka,

který ovšem od Tebe

– a to se týká i slavnosti Svaté eucharistie -

neodejde jako celník.

Celník se vrátil domů ospravedlněn,

ne však farizeus.

Neboť každý, kdo se povyšuje,

bude ponížen,

a kdo se ponižuje,

bude povýšen." 

Amen.

29. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Getsemanská agonie Církve nebo „agonismus“ v Církvi?

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. 
 Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' " 
 A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? 
 Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"

Síla této otázky Ježíše Krista, Pána života těch, kdo se mu zasvětili a každý den zasvěcují, proměňuje nitro, a to podle víry každého z nás: ten, kdo věří v sebe může být zasažen na svém nejcitlivějším místě. Je - po upřímné úvaze - konfrontován se skutečností druhého příchodu svého Pána. Pak Ježíšova otázka - „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?" - vede k úzkosti a strachu. O sebe, o Církev, o spásu své duše i svých bližních. Víra v sebe, stejně jako sebeláska, je zdravě otřesena. A cílem tohoto „probuzení“ v zamyšlení nad Božím slovem, nad Boží otázkou, je pro takto často skrytě nešťastného člověka osvobození od úzkosti, v případě nevěry v Ježíše Krista od depresivnosti, nikoli rozšíření tohoto podhoubného strachu ze zavržení.

Představa a výsměch pomlouvačné propagandy představuje křesťanství jako slabé, ustupující démonu konzumního života, agresivitě islámu či neschopné pomoci takto nešťastnému člověku: těm, jimž sebeláska vytvořila zdánlivě nepropustnou bariéru pro vyjití ze sebe, ze svých problémů, ze svého již často imaginárního světa, který ovládají katastrofické scénáře osobní tragické budoucnosti, strach z bezprostředně se blížícího světového válečného konfliktu, úzkost o hmotné zajištění v době, kdy září červené signální světlo na pochybné ruletě obchodních světových trhů. Pro takto nešťastnou duši se stává dnešní Ježíšova otázka tvrdým a potencionálně uzdravujícím střetem s vlastní „realitou“. Ukazuje mu prázdné kostely v Evropě, prázdná „společenství modlitby“, prázdné charitativní akce, prázdná slova „víry.“ - To vše ovšem uvozené větou, která této otázce předchází: „Říkám vám, že se Bůh svých vyvolených rychle zastane!“ - Ano, kdo si je vědom, že jej Bůh příchodem svého Syna na tento svět vyvolil ke spáse, k vytržení z rukou satana, přestává se ničit jeho úzkostí, přestává se bát. Začíná milovat. Poznává v této víře Církev, kde není strach a úzkost překrývaná vnějškovou aktivitou, frázemi o víře, frázemi v modlitbě. Poznává Církev, v níž působí mocně Třetí osoba Nejsvětější Trojice. Duch Otce a Syna. Prosí o Něj, prosí, aby jej Jeho síla pronikla a osvobodila. Hledá ty služebníky Ježíšovy, kteří se budou za jeho osvobození z moci démona sebelásky a falešné sebedůvěry modlit, aby jej osvobodili mocí tohoto Ducha od pýchy, od protipólu tohoto blahodárného působení, od démona. V tuto chvíli teprve přichází ono „rychlé zastání se“ - od Zastánce, Utěšitele. - Až v tuto chvíli modlitba takto již osvobozeného člověka podle slov jednoho z katolických mystiků Otce Jana Taulera OP, prochází tlustou kůží našeho „já sám“, „jedině já“, stává se niternou, stálou – osvobozená duše se připojuje ke společenství Církve na nebi i na zemi, těch, kteří – nyní po Letnicích v síle Ducha díky Církvi volají k Ježíši, svému Pánu - ve dne v noci.

Ježíš takto hovoří o stálé víře, již nekolísající, nesené jejím projevem, stálým kontaktem s Ním, stálou modlitbou. A On vždy na pokornou prosbu odpovídá jako milosrdný soudce, který na řeč satana, žalobce nedá, a u vdovy, přímluvkyně tuto vytrvalost nachází díky čisté či od sebelásky očišťované duši. Pro ni klade otázku pro posilu její víry v modlitbu: „Nechal by – dnem i nocí se takto modlící - dlouho čekat?“

Silou, která v mlčení a bez povyku mění svět a přeměňuje jej v Boží království, říká Svatý otec Benedikt XVI., je víra - a výrazem víry je modlitba. Když se tato víra naplní láskou k Bohu, který je uznáván jako dobrý a spravedlivý Otec, stává se vytrvalou, naléhavou, stává se nářkem ducha, křikem duše, který proniká do Božího srdce. Takovým způsobem se modlitba stává největší silou přeměny světa. Tváří v tvář obtížným sociálním skutečnostem, jako je jistě ta vaše, je třeba posílit naději, která se zakládá na víře a vyjadřuje se neúnavnou modlitbou. Právě modlitba udržuje zapálenou pochodeň víry. Ježíš se ptá: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

Biblická čtení, která jsme slyšeli, uvádí dále papež Benedikt XVI., nám prezentují některé vzory, které nás mohou inspirovat při našem vyznání víry. Je to postava vdovy, s níž se setkáváme v evangelijním podobenství a postava Mojžíše, o něm mluví kniha Exodus. Vdova z evangelia nám dává myslet na „maličké“, na ty poslední, ale také na tolik prostých a čestných osob, které trpí útiskem a svévolí, cítí se bezmocní tváří v tvář nekončící sociální tísni a podléhají pokušení klesat na mysli. Těm Ježíš opakuje: pohleďte na tuto chudou vdovu s jakou úporností naléhá a nakonec dosáhne, že jí nepoctivý soudce vyslechne! Jak byste mohli myslet, že váš nebeský Otec, dobrý a věrný, který chce pro své děti jen dobro, se vás v pravou dobu nezastane? Víra nás ujišťuje, že Bůh naslouchá našim modlitbám, a že nás ve vhodnou dobu vyslyší, i když se zdá, že denní zkušenost vyvrací tuto jistotu. Vždyť před jistými fakty černé kroniky nebo tolika všedními svízeli života, o nichž ani noviny nepíší, se samovolně ze srdce zvedá prosba starozákonního proroka Habakuka: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ta neslyšíš? Úpím k tobě pro násilí a ty nezachraňuješ.“ Odpověď na tohle naléhavé volání je jediná: Bůh nemůže změnit věci bez našeho obrácení a naše opravdové obrácení začíná křikem duše, která naléhavě prosí o odpuštění a spásu. Křesťanská modlitba tedy není výrazem fatalismu nebo netečnosti, ba je pravým opakem útěku ze skutečnosti, konejšivého intimismu. Je silou naděje, svrchovaným výrazem víry v moc Boha, který je láska a který nás neopouští. Modlitba, jaké nás naučil Ježíš, vyvrcholila v Getsemanech a má charakter „agonismu“, tj. boje, protože rozhodně stojí po boku Pána, aby potírala nespravedlnost a přemáhala zlo dobrem. Je to zbraň malých a chudých duchem, kteří odmítají jakýkoliv druh násilí. Ba naopak. Odpovídají na něj evangelijním nenásilím, a tím vydávají svědectví, že pravda Lásky je silnější než nenávist a smrt.

To se také vynořuje z prvního čtení, proslulé líčení bitvy mezi Izraelity a Amalečany. O osudu této tvrdé bitvy rozhodla právě modlitba obrácena s vírou k pravému Bohu. Zatím co Jozue a jeho muži čelili na bojišti protivníkům, Mojžíš se modlil na pahorku se zvednutýma rukama. Tyto zdvižené ruce velkého vůdce zajišťovali vítězství Izraeli. Bůh byl se svým lidem, chtěl jeho vítězství, ale podmiňoval svůj zásah zvednutýma rukama Mojžíše. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Bůh potřebuje zvednuté ruce svého služebníka! Mojžíšovi zvednuté ruce dávají pomyslet na Ježíšovi ruce na kříži: rozpřáhnuté ruce, přibité na kříž, jimiž Vykupitel zvítězil v rozhodné bitvě s pekelným nepřítelem. Jeho boj, ruce zvednuté k otci a rozpřáhnuté nad světem, vyžadují jiné ruce, jiná srdce, které se i nadále obětují se stejnou láskou až do konce světa.

Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8580

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Ptáš se, Ježíši, spravedlivý a milosrdný soudce,

na mou duši, na stav její čistoty či špíny,

až přijdeš pro ni,

až přijdeš pro tento svět.

Nalezneš víru?

Prázdnou duši jako prázdný kostel,

svatostánek,

duši z níž byl vyhoštěn Duch svatý

sedmerem démonů,

horších než těch, kteří doráželi před konverzí?

Nalezneš čistou duší, která se modlí dnem i nocí

– je neustále spojena s Tebou -

takže Tvůj příchod není nepříjemným, skutečně depresivním představením,

ale vrcholem spojení lásky duše a Trojjediného Boha?

Soudem, v němž ses ujal své pře proti satanu, našemu žalobci?

Proto nás zveš nikoli k cestě do Getseman Tvé Církve v tomto světě,

ale do společného „agonizein“ – agonismu,

do duchovního boje v Getsemanech po Letnicích

s Církvi v nebi a na zemi:

k vytrvalé modlitbě „ve dne i v noci“.

Amen.

28. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Síla ticha

a svatodušní vánek Reformy liturgické reformy

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. 
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka." 
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!" 
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. 
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni. 
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. 
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?" 
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila." 

Stejně jako překvapivý závěr prvního čtení dnešní neděle o uzdravení Naamana Syrského, podobně nečekaně zaznívá slovo našeho Pána a Spasitele Ježíše k jedinému z deseti uzdravených malomocných,k vděčnému cizinci, Samaritánovi. Ten pokleká před Božím Synem, klaní se Mu tváří až k zemi: vyznává Ježíšovo božství: ten jediný uslyší - "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

V prvním čtení z Královské knihy popisující činy - znamení proroka Eliáše a Elizea, odmítá prorocký žák Eliášův přijmout jakýkoli dar od Naaman Syrského, jehož Bůh jeho prostřednictvím uzdravil rovněž z malomocenství.

A odměna prorokova za nezávislost milosti na majetku a penězích je vskutku královská i prorocká – dnes pro společenství církve v Evropě: "Když tedy opravdu nechceš," říká uzdravený Naaman, "dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."

Obojí nás vede k zamyšlení o uzdravení nesmrtelné lidské duše. Svatý otec Benedikt XVI. rovněž rozlišuje v dnešním evangeliu dva stupně uzdravení: ... jeden, ten povrchnější se týká těla; druhý, hlubší se dotýká lidského nitra, které Písmo svaté nazývá "srdcem" a odkud se šíří do celé jeho existence. Kompletním a radikálním uzdravením je "spása". Běžná mluva sama, která rozlišuje "zdraví" a "spásu", nám pomáhá chápat, že spása je mnohem víc než zdraví: je totiž novým, plným a definitivním životem. Kromě toho Ježíš pronáší tady, jakož i při jiných příležitostech, slova: "Tvá víra tě zachránila". Je to víra, která zachraňuje člověka, když ho obnovuje v jeho hlubokém vztahu k Bohu, k sobě i druhým. A víra se vyjadřuje vděčností. Kdo jako onen Samaritán umí děkovat, dokazuje, že nepovažuje všechno za samozřejmost, ale za dar, který, ačkoli přichází prostřednictvím lidí či přírody, pochází nakonec od Boha. Víra tedy obnáší otevření se člověka k milosti Pána; uznání, že všechno je dar, všechno je milost. Jaký poklad se skrývá v jediném slůvku: "díky"!

Uzdravení Naamana Syrského i desátého, “posledního“ malomocného, totiž opovrhovaného Samaritána, je přípravou na plné uzdravení duše ve svátosti znovuzrození. Jí začíná ono „díky“ pronášené uzdravenými od malomocenství hříchu Adama i hříchů osobních. Jí začíná „dík“ eucharistický - „eucharistizein“ díkůčinění , jímž je nekrvavé zpřítomnění kalvarské oběti Ježíšovy. Tento dík má zaznít s pokleknutím a padnutím na tvář před Božím Synem Ježíšem v Nejsvětější svátosti. Má být pravdivě vyřčený, a proto musí vycházet z ticha, v němž slyšíme Jeho hlas: Jeho ubezpečení pro slavení mše svaté: „Tvá víra tě zachránila."

Dnešní slovo Ježíšovo k malomocnému Samaritánovi je slovem Ježíšovým ke každému věřícímu, který chce hodně přistoupit ke slavení mešní oběti, je slovem vybízejícím k reformě reformy liturgie, jak ji započal papež Benedikt XVI. K mešní víře, která duši každého z malomocenství uzdraveného Samaritána aktuálně zachraňuje, proměňuje a posiluje. Semeništěm konfliktu v bohoslužebném konfliktu jsou ti, kdo Ježíše jako Božího Syna nevyznávají a neklanějí se Mu.

Reforma liturgické reformy nastane, i kdyby se při tom mělo skřípět zuby, protože na ní záleží budoucnost Církve – říká kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Podle jeho přesvědčení je dnes liturgie nemocná, neuvádí člověka do Božího tajemství, byla připravena o posvátný charakter. Ochuzován je tím především lid Boží, obyčejní lidé, kterým se bere možnost vstupovat do společenství s Bohem. Je naléhavě potřebné vrátit liturgii její krásu a posvátnost, objevit její Božský původ – zdůrazňuje šéf vatikánské kongregace.

Kardinál Sarah rozvádí obšírně tyto úvahy v knižním rozhovoru, který před třemi lety vyšel ve Francii a je překládán do dalších jazyků. Kniha nese titul „La Force du silence", tedy "Síla ticha". Právě na tento aspekt liturgie se africký kardinál zaměřuje nejvíce, vycházeje z trefné diagnózy kardinála Danneelse, který už před mnoha lety konstatoval, že západní liturgie se stala „příliš upovídaná“. Kardinál Sarah proto poukazuje na význam tiché adorace v liturgii v rámci eucharistické modlitby. Nezůstává však pouze při tom.

Jeho reflexe nad krizí liturgie západní církve má široký historický rámec. Připomíná zhoubnou desakralizaci křesťanství, kterou před několika desetiletími provedli vlivní teologové a další muži církve. Domnívali se totiž, že kvůli vtělení Božího syna kategorie posvátna ztratila důvod k existenci. V důsledku toho „byla shozena také zbožnost, včetně slova samotného. Odstranili ji liturgici, kteří ji nazvali bigotností. Lid mezitím musel snášet jejich liturgické experimenty, zatímco různé spontánní formy zbožnosti a adorace byly odstraněny,“ vzpomíná kardinál Sarah. Dopad těchto změn je velice závažný. „Cit pro tajemství totiž vymizel následkem změn, neustálých úprav zaváděných libovolným a individuálním způsobem, které nás měly okouzlit světskou mentalitou, poznamenanou hříchem, zesvětštěním, relativizací a odmítnutím Boha,“ říká prefekt Kongregace pro liturgii a svátosti.

Ve svých poukazech na nutnost liturgické obnovy, guinejský kardinál nepolemizuje s učením koncilu. Právě naopak: „Přišel čas – říká – abychom se učili od Koncilu, místo toho, abychom si jím sloužili k hájení kreativity podle vlastního gusta.“ Podle jeho mínění se mnoho postojů v současné liturgii zpronevěřuje hlubokým záměrům Koncilu.

Ve své knížce se kardinál Sarah opakovaně odvolává k záměrům posledních papežů: Pavla VI., Jana Pavla II., Benedikta XVI. a rovněž Františka, protože právě on mu svěřil úkol pokračovat v reformním díle započatém papežem Benediktem. Kardinál Sarah se odvolává na Františkovu autoritu zejména v pasážích, kde popisuje situaci prostých lidí, kteří se stali obětí arogance těch, kdo se považují za „osvícené“, a byli ochuzeni o přístup k tajemství Boha. Připomíná také opakovaná napomenutí současného papeže, který doporučuje kněžím, aby nevystupovali „jako herci“. „Často mám pocit, že katolický kult se změnil z adorace Boha na jakási vystoupení kněze a věřících,“ říká kardinál Sarah.

V právě vydané knize nepředstavuje hotový program reformy. Poukazuje prozatím na některé prvky, které považuje za nejdůležitější. Jedním z nich je návrat ticha do liturgie, která je „zvukovým závojem“ vyjevujícím tajemství. Nelze jej kodifikovat, neboť jde o duchovní postoj. Šéf vatikánské kongregace však mluví o zákazu dodatečných promluv a komentářů během eucharistie. Zvažuje možnost navrátit do jisté míry ticho do eucharistické modlitby. Pranýřuje kněze a biskupy, kteří nezachovávají mlčení a vážnost v sakristii a během procesí. Připomíná, že soustředění přeje odpovídající výběr liturgických zpěvů a zejména využívání gregoriánského chorálu, který vyrůstá z monastického ztišení a ke ztišení vede. Jako prefekt kongregace potvrzuje, že misál dovoluje sloužit liturgii ad Orientem, protože jde o apoštolskou tradici. Doporučuje dokonce, aby se v každé farnosti pravidelně sloužilo podle této orientace, a připomíná, že tam, kde to není z praktických důvodů možné, má na oltáři stát dobře viditelný kříž, který bude orientačním bodem pro všechny. Dodává rovněž, že kněží, kteří slouží eucharistii obráceni stejným směrem jako věřící, se chovají jinak. „Jsou v menším pokušení vystupovat jako v divadelním představení, jako herci,“ zdůrazňuje kardinál Sarah.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24502

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8545

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Do nové země nás vedeš, Ježíši, skrze nějž je vše stvořeno,

do země svobody - skrze Tebe je všechno vykoupeno,

do země pokoje - skrze Tvého Ducha.

Do duše člověka přichází On - Pomazání,

On, Svatý.

Jeho svatosti přijímá každý kdo - v Jeho síle a světle - ve fótismatu, v křestním naplnění světlem - v Tebe uvěří, v Tebe Pána a Dárce života.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž na pozadí uzdravení deseti malomocných

a na vděčnosti jednoho z nich - a je to opovrhovaný Samaritán,

ukazuje svatopavelskou modlitbu jako základ našeho vstupu do Tvého království,

jako vrchol chvalozpěvu.

Uvozuje jej modlitba k Otci skrze Tebe v Duchu svatém,

dotýkající se pozemského království.

Tímto vyznáním se odkrývá ve Tvém pozemském království ono nebeské

a toto trinitární vyznání,

které se má dotýkat každé pozemské skutečnosti,

s níž se při své pozemské pouti setkáváme,

je umocněno Duchem svatým,

který naše myšlenky uvádí k modlitbě, formuluje ji a vede k jejímu vrcholu,

vyjadřujícímu,

že vše se děje díky Otci skrze Tebe, Krista, našeho Pána,

jenž s Ním v jednotě Ducha svatého žiješ a kraluješ na věky věku.

Amen.

27. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Kvas sekularizované společnosti
a hořčičné zrnko katolické víry

   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!" 
   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. 
   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? 
   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' " 

Texty dnešní neděle, první v růžencovém měsíci říjnu, je o síle víry i o její slabosti. Prorok Habakuk si stěžuje: Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: “Násilí!" - ty však nepomáháš. Vzápětí však zvěstuje Boží slovo o vidění, které přjde v pravý čas, v kairos - spěje k naplnění a nezklame.

Tím viděním je pohled na sedm bolestí Panny Marie, na pět bolestných ran našeho Spasitele Ježíše Krista. Ony bolesti, tyto rány, dospěly k naplnění, ke smrti a ke vzkříšení Ježíšově – a nezklamaly: Ježíš nám dal naději, která nezklame, když o Letnicích seslal svého Ducha.

K této letniční víře vybízí Apoštol svého duchovního syna, biskupa Timotea: Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou.

Podobně Svatý otec Benedikt XVI. v roce 2005, na počátku svého pontifikátu, vybídl naše české biskupy, aby se jejich víra stávala plamenem: jako kvas ve společnosti, která přestala vnímat své pravé dění a události, jež dávají jedině řešení všech problémů: aby se jejich víra stávala kvasem sekularizované české společnosti. Zároveň byli naši biskupové papežem Benediktem vybízeni, aby byli hořčičným zrnkem. Tedy světlem víry, které je nepatrné, ale mocné. Zasahuje do společnosti jako do "života" moruše, která může být silou této víry, ač "nepatrné" – vzhledem k množství povrchně věřících – přesazena ze země do moře. Takto se může radikálně změnit život společnosti a v tomto případě místní církve, když je biskup jejím svícnem: neochvějným zastáncem katolické víry a morálky.

Svatý otec Benendikt XVI. tehdy řekl:

Jedna z nejintenzivnějších chvil církevního společenství a bratrského sdílení biskupské služby je návštěva Ad Limina Apostolorum. Při této příležitosti se může každý zastavit před Pánem, aby se spolu s ostatními spolubratry zamyslil nad životem svého společenství v perspektivě vnitřního vztahu, který spojuje místní církve s všeobecnou Církví. Spolu s Petrovým nástupcem chcete vydat svědectví naprosté věrnosti Kristu a velkomyslné ochoty vůči věřícím stádce, které vám bylo svěřeno. Buďte vítáni, milovaní, v tomto římském sídle, které je také v duchovním smyslu opěrným bodem pro katolíky ze všech končin světa.

V setkáních s každým z vás jsem měl příležitost poznat velmi živou církev, která cítí své povolání být kvasem sekularizované společnosti, jež se ale zároveň a často s nostalgií zajímá o osvobozující, i když náročné poselství evangelia. Zdůrazňovali jste rostoucí počet svých spoluobčanů, kteří o sobě prohlašují, že nepatří do žádné církve. Zároveň ale zaznamenáváte zájem občanské společnosti o činnost katolické Církve a její programy. Myslím, že hmotná a kulturní zpustošení dřívějšího režimu zanechala ve vašich spoluobčanech, kteří nyní nabyli plnou svobodu, tísnivý pocit, že musí dohonit ztracený čas, a tak se vrhají dopředu, a nevěnují dostatečnou pozornost důležitosti duchovních hodnot, jež jsou páteří, a jež dodávají soudržnost občanským i hmotným vymoženostem. Právě tady se otevírá rozsáhlé pole pro poslání křesťanského společenství. Jako malé hořčičné zrnko, když jednou vzejde, se stává velkým keřem poskytujícím útočiště nebeskému ptactvu, tak i vaše církve mohou poskytovat vlídné přijetí těm, kteří hledají platné důvody pro svůj život a pro svá existenciální rozhodnutí. Vaše společenství, velmi jednotná a horlivá, ale i vnímavá pro témata milosrdné lásky, poskytují již nyní solidní svědectví, které přitahuje nemálo osob i ze světa kultury. Je to znamení naděje pro formaci zralých laiků, kteří na sebe dokážou vzít svoji odpovědnost v církvi.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4816

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

"Násilí!" - volali v skrytu a ve svých srdcích Tví učedníci,

když Tě, Ježíši, služebníku Otce i Ducha,

konající jako člověk to, cos měl vykonat pro spásu lidstva,

a jako Boží Syn nesoucí do temnoty hrobu svatého Josefa z Arimatie

dar věčného života

pro všechny, kdo vstoupí do nitra komnaty Ducha svatého,

kdo vyznají, že jsi Pán a Bůh,

kdo uvěří.

Z tohoto malého hořčičného zrnka,

z víry v Tebe těch,

kdo uviděli Tvé zjevení v oslaveném těle,

vzešlo svědectví Církve,

ratolesti a výhonky hlavy vinné révy,

vinného kmene

jímž jsi Ty – do všech národů, plemen a jazyků.

Prvním z těch, kdo jsou nositeli kvasu,

biskupové, vůdci Tvé Církve,

ke svěřeno toto zrnko zdánlivě nepatrné

a přesto plné a mocné víry,

která může poručit

a učinit zázrak,

jenž přesadí konzumní společnosti

do očistných přívalů Tvého Ducha,

který ve smrti těla

dává život znovuzrozeným.

Amen.