Epifanie Ježíše Krista pokorným ve svatodušní Církvi
"Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku," začíná úryvek z knihy proroka Sofoniáše o dnešní nedělní posvátné liturgii. Pokornými v zemi chaldejské byli podle Tradice mudrci, kteří se přišli do Betléma poklonit narozenému Ježíškovi. Jednali podle výroku Stvořitele, Logu a Ducha svatého, jímž bylo podivuhodné výjimečné znamení patrně přesahující očekávatelný pohyb hvězd v oné době: hvězda na Východě. Ona "sestoupila z nebe", aby se nakonec zastavila nad místem, kde se jejich a náš Spasitel narodil. Nadto jednali mágové podle vnuknutí Trojjediného, když k svatým jeslím položili tři dary – Boží, a jejich implicitní, vyznání víry, že náš Pán bude králem, knězem a prorokem, který sám třikrát pronese před učedníky proroctví o svém ukřižování a zmrtvýchvstání. Proroctví, které se v neděli všech nedělí před dvěma tisíci lety naplnilo.
Vzápětí, když Výchoďané neposlechli hlas satana, výzvu Heroda Velikého, naplnili další ze slov svatého Sofoniáše:
Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru,
snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.
A následující prorokova slova mluví o pohanokřesťanch, vzcházejících díky cestě víry z Východu "tří" pohanů, uprostřed prvotní židokřesťanské jeruzalémské, césarejské a antiochejské církevní obce:
Zanechám uprostřed tebe lid pokorný, chudý, ty, kteří hledají útočiště v Hospodinově jménu.
Slova o "svatém zbytku" odkazují jak na židokřesťany, tak mysticky na všechny křesťany, kteří zůstanou věrní apoštolské katolické Církvi – i uprostřed ní samé, kdykoli a v každé chvíli, kdy se v dějinách vyskytnou nehodní – nevěřící a podle svatého křtu nežijící - papežové, biskupové, kněží a "věřící".
Kdo zbudou z Izraele,
už nebudou konat nepravost, nebudou lhát,
v jejich ústech se už nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.
Král David předjímá žalmem, který navazuje na starozákonní úryvek, první slovo Ježíšova prvotního Kázání na hoře: "Blahoslavení...":
Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Blahoslavení, kdo odpovědí na milost Hospodáře našich nesmrtelných duší, nabídnutou na Hoře blahoslavenství...
- ...Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
Svatý Apoštol národů navazuje na téma evangelia o epifanii čtveřici apoštolů u Genezaretského jezera z minulé neděle, když píše v prvním listu Korinťanům.o povolání ke znovuzrození z vody a z Ducha svatého. Z oné čtveřice a dalších apoštolů a učedníků rozvíjí pohled na epifanii Ježíše při vokaci na všechny "chudé v duchu".
Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.
A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco", aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.
A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce; moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmě: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'
Učedníci a ti, kdo už jsou na cestě "chudoby v duchu", ti, kdo opustili svůj volný čas, práci, své "hodnoty", ti jsou schopni stejně jako čtveřice prvotních apoštolů "opustit své sítě" odejít ze svých domovů, vystoupit s Ježíšem na Horu, přistoupit k Němu a uslyšet Jej – a ti, kdo přijmou "chudobu v duchu" i uvidět tvář - Božího Syna milovaného Otcem: stávat se a stát se blahoslavenými.
O této čtvrté neděli po Zjevení Páně je Epifanie našeho Spasitele pohanům věnována jim: židům a dalším národům ze zpohanštělé Galileje a okolí. Slyší hlas Logu, Světla a blahoslavení z nich Jej vidí, ukazuje se těm, kdo jsou čistého srdce; počíná se epifanie Ježíše Božího Syna všem povolaným a vyvoleným. Multis.
Pán našich duší Ježíš jako nový Mojžíš "zaujímá místo na hoře - "učitelském stolci" - a prohlašuje "blahoslavenými" chudé v duchu, plačící, milosrdné, toužící po spravedlnosti, čisté srdcem a pronásledované. Nejedná se o novou ideologii, ale o učení, které pochází shůry a dotýká se lidství, právě toho lidství, které Pán svým vtělením přijal, aby jej spasil. Proto je "horské kázání směřuje do šíře a dáli světa v přítomnosti i budoucnosti" a přece jen je k jeho pochopení a žití nutné následování Ježíše, putování s Ním". Blahoslavenství jsou novým životním programem za osvobození od falešných hodnot světa a otevření se pravým dobrům, přítomným i budoucím. Když totiž Bůh potěšuje, sytí hlad po spravedlnosti, stírá slzy lkajících, znamená to, že kromě citlivé odměny dané každému otevírá nebeské království. "Blahoslavenství jsou přenesením kříže a vzkříšení do každodenní existence učedníků". Odrážejí život Božího Syna, který se nechává pronásledovat, pohrdat až k odsouzení na smrt, aby lidem byla darována spása.
Jeden starověký poustevník praví: "Blahoslavenství jsou dary Boží, které máme učinit velkými jimi samotnými a odměnami, které z nich plynou, totiž nebeským královstvím v budoucím světě, útěcha tady, plnost veškerého dobra a milosrdenství od Boha" až se jednou staneme obrazem Krista na zemi".
Evangelium o blahoslavenství je komentováno samotnými dějinami Církve, dějinami křesťanské svatosti, protože - jak píše svatý Pavel - "ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které má svět za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco". Proto se Církev nebojí chudoby, pohrdání a pronásledování uprostřed společnosti, která je často přitahována materiálním blahobytem a světskou mocí. Svatý Augustin nám připomíná že "užitek nepřináší trápení se těmito zly, nýbrž jejich snášení pro Ježíšovo jméno, a to nejenom s klidem, ale i s radostí. - S rodící se blažeností trvající na věky.
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je takto:
"Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."
Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra Petra ¨30. 1. AD MMXI: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14027;
Svatý otec Benedikt XVI.Ježíš Nazaretský, Brno 2007, p. 58, p. 60, p. 97;
Svatý Petr Damašský, in Filocalia, vl. 3, Torino, 1985, p. 79;
Svatý Augustin Aurelius, De sermone Domini in monte, I,5,13)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Tvůj svatostánek,
nyní v době oslav Tvé Epifanie,
zdobí jesličky, v nichž jsi ležel o Svaté noci,
Ježíši v Domě chleba v Betlémě,
nyní v domě Ducha svatého,
jímž je naše tělo
a v jesličkách, kterými je naše duše,
poté, co jsme přijali Tě v Nejsvětějším z nejsvětějších.
Jen pokorným pastýřům
- nyní pastýřům Tvé Církve
- papežům, biskupům, kněžím a Božímu lidu se nyní ukazuješ.
Jen těm, kdo nepropadli ideologii a konzumu
a jsou chudí v duchu.
Slyší Tvé slovo:
"Blahoslavení!"
a přijímají Tě,
jako jsme nyní Tebe přijali:
šťastní – blahoslavení
jako svatí Kašpar, Melichar a Baltazar,
kteří poprvé po svatém Janu u Jordánu
uviděli Tvou Epifanii v domě Chleba,
protože Ti stejně jako zástupy na Hoře
obětovali své dary.
Amen.
Svátek Uvedení Páně do chrámu
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.
Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu."
Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."
Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova - bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a slou-žila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Víra rozpoznává moudrost slabosti
Svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově Hromnice dnes dovršuje čtyřicet dnů od slavnosti Narození Páně. Téma Krista-Světla, jímž se vyznačoval cyklus vánočních svátků a vyvrcholil slavností Zjevení Páně, je převzato a prodlouženo v dnešním svátku.
Svátek Obřezání Páně i svátek Jména Ježíš rozvíjejí tajemství narození Ježíše Krista v duchu židovské iniciace a oba dávají poznání zlomového okamžiku narození Božího Syna na tento svět. Tehdy se narodil pro lidi, říká ve svém kázání svatý Maxim Turínský.
Svátek Uvedení je dalším stupněm ke chvíli, kdy nadejde okamžik jeho křtu v řece Jordán, kdy se „tajemně znovuzrodí. – Tehdy (o Betlémské noci) jej vydala světu Panna, ve chvíli křtu jej zplodilo Boží tajemství spásy,“…rodí se pro tento svět podle řádu Božího tajemství. – Hromnice připravují na „světlo z nebe“.
Svatý Lukáš ve svém podání Ježíšova dětství, uvádí do hloubky textů svátku Uvedení malého Ježíše do chrámu Svatý otec Benedikt XVI., zdůrazňuje věrnost Marie a Josefa Pánovu zákonu. S hlubokou zbožností plní všechno, co bylo předepsáno pro prvorozeného chlapce. Jde o dva velice starobylé předpisy: jeden se týká matky a druhý novorozeného dítěte. Pro ženu bylo předepsáno, aby se na čtyřicet dní zdržela rituálních úkonů a potom přinesla v oběť beránka a hrdličku nebo holoubě a pokud byla chudá, mohla nabídnout dvě hrdličky nebo holoubata. Svatý Lukáš upřesňuje, že Maria a Josef přinesli oběť chudých a zdůrazňuje tím, že Ježíš se narodil v rodině prostých, obyčejných, ale velmi věřících lidí; v rodině patřící k oněm chudým Izraele, kteří tvoří pravý Boží lid. Pro prvorozené dítě mužského rodu, které podle Mojžíšského zákona patří Bohu, bylo předepsáno výkupné, stanovené částkou pěti šekelů, které bylo třeba odevzdat některému knězi v libovolném místě. Byla to trvalá připomínka skutečnosti, že v době exodu Bůh ušetřil hebrejské prvorozence.
Jako slavnost Obřezání reprezentuje zasvěcení Bohu prostřednictvím Staré smlouvy připravující na krvavou oběť Ježíše Krista na Golgotě, tak čtyřicátý den po jeho narození předznamenává vstup jordánského světla do chrámu, pomazání pravého Pomazaného, Mesiáše, pomazání od Svatého, které se dotýká jak andělský uhlík při povolání Izaiášově čistého srdce Mariina i očišťovaných srdcí spravedlivých – Simeona a Anny.
Je důležité všimnout si, že splnění těchto dvou předpisů – očistění matky a vykoupení prvorozeného – nevyžadovalo pouť do Chrámu. Maria a Josef však chtějí všechno vykonat v Jeruzalémě a svatý Lukáš ukazuje, že celá tato scéna v Chrámu je soustředěna na Ježíše, který tam vstupuje. A tak se právě skrze předpisy Zákona stává celá hlavní událost něčím jiným, totiž „uvedením“ Ježíše do Božího chrámu. Syn Nejvyššího je zasvěcen Otci, který jej poslal.
Dítě Boží v chrámu tak poukazuje na tajemství Vtělení i na tajemství Nejsvětější Trojice, jež se nyní, od proroctví Simeonova až do chvíle jordánského křtu začíná odvíjet před očima všech, kdo jsou voláni Boží slovo vyložit: vyzývá je, aby pečovali o svou touhu se Trojjedinému Bohu zcela zasvětit.
Dozrávání Dítěte Ježíše v našich očích směřuje k jedinému: Ježíš nám ukazuje svou zpočátku našim očím skrytou lásku k Bohu Otci a k Duchu svatému více a více na svém zasvěcení. Chrám, do nějž byl po narození uveden, před svým utrpením a zmrtvýchvstáním jako příklad zralého muže - Izraelity, Boha, který bojuje, vyčistí.
Toto podání evangelisty je odrazem slov proroka Malachiáše, která jsme slyšeli v prvním dnešním čtení: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte… očistí syny Leviho…a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti“. Evidentně tu není řeč o žádném dítěti, a přece tato slova nacházejí své naplnění v Ježíši, který je „hned potom“ díky víře svých rodičů přinesen do chrámu a úkonem „uvedení“ nebo osobního „zasvěcení“ Bohu Otci se jasně vyjevuje téma oběti a kněžství, vyskytující se v úryvku proroka. Ježíš, který je jako Dítě záhy uveden do chrámu, je tím, který později jako dospělý vyčistí chrám, ale především jakožto velekněz nové Smlouvy přinese v oběť sebe samého.
Ježíš, náš Pán a Spasitel nejprve obětuje sám sebe jako Chrám Boha a Ducha svatého. Připraví pro nás mnoho příbytků u svého Otce, projeví lásku k člověku až do krajnosti. Každému nabídne, aby se stal kamenem jeho chrámu, a mnoho bude do jeho chrámu uvedeno.
Toto je také perspektiva listu Židům, jehož pasáž jsme slyšeli ve druhém čtení a kterým je posíleno téma nového kněžství. Ježíš zavádí existenciální kněžství: „A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí“. A tím se dostáváme také k tématu utrpení, které je silně akcentováno v dnešním evangeliu, když Simeon pronáší své proroctví o Dítěti a jeho Matce: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč“. „Spása“, kterou Ježíš přináší svému lidu a kterou ztělesňuje v sobě samém, vede skrze kříž, násilnou smrt, kterou přemůže a promění obětováním svého života z lásky. Celé toto obětování je již předpověděné gestem uvedení do Chrámu, gestem zajisté inspirovaným tradicemi starozákonní Smlouvy, ale vnitřně oživenými plností víry a lásky, která souvisí s plností časů v přítomnosti Boha a Jeho svatého Ducha v Ježíši. Nad celou scénou uvedení Páně do chrámu vskutku spočívá Duch, zejména v postavě Simona, ale také Anny; Duch „Přímluvce“, který přináší „potěšení“ Izraele, přivádí na cestu a hýbe srdcem těch, kteří jej očekávají; Duch, který vnuká prorocká slova Simeonovi i Anně, slova požehnání, chvály Boha, víry v Jeho Zasvěceného i díkůvzdání, aby naše oči mohly konečně uvidět a naše ruce obejmout „Jeho spásu“.
Proroctví, která zaznívají ve společenství rodící se Církve, jsou právě jejími stavebními pilíři. Reagují na přítomnost Spasitele uprostřed nejposvátnějšího místa a ukazují, jak již nyní mocí Ducha svatého vyznání víry v Ježíše Krista přetváří srdce k ochotnému přijetí spásy, jíž je nebeská blaženost ve spojení s naším Pánem Ježíšem. Uprostřed pozemského chrámu vyrůstá společenství věřících v Krista – místo spásy, Církev.
„Světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu“ – tak definuje Simeon Pánova Mesiáše v závěru svého kantika. Téma světla, které se objevuje v prvním a druhém zpěvu o Hospodinově služebníku v deutero-Izaiášovi, je intenzivně přítomno také v této dnešní liturgii. Byla zahájena působivým procesím, kterého se účastnili zde přítomní vyšší představení a představené institutů zasvěceného života, kteří v rukou nesli rozžaté svíce. Toto znamení, příznačné pro liturgickou tradici tohoto svátku, je velice výmluvné. Vyjevuje krásu a hodnotu zasvěceného života jakožto odrazu Kristova světla; znamení, které připomíná Mariin příchod do chrámu: Panna Maria, Zasvěcená par excellence, nesla v náruči Světlo samo, Vtělené Slovo, které přišlo rozptýlit temnoty tohoto světa Boží láskou.
Láska volá lásku, Trojjediný Bůh probouzí lásku ve svém tvoru, staví chrám našeho těla pro věčnost: vkládá do naší duše touhu, abychom se Mu zcela zasvětili.
Trojí cestu k zasvěcení ukázal ve své promluvě řeholníkům a řeholnicím a kněžím papež Benedikt XVI.:
Nejprve vás zvu, abyste živili víru, která je s to osvěcovat vaše povolání. Vybízím vás proto, abyste si formou jakési vnitřní pouti připomněli onu „první lásku“, kterou Pán Ježíš Kristus roznítil ve vašich srdcích. Nikoli z nostalgie, ale kvůli opětovnému roznícení onoho plamene. Proto je třeba být s Ním v mlčenlivé adoraci; vzbuzovat vůli a radost ze sdílení života, rozhodnutí, poslušnosti víry, blahoslavenství chudých a radikality lásky. Neustále obnovujte toto setkání lásky a zanechávejte všeho, abyste byli s Ním a dávali se jako On do služeb Bohu a bratřím.
Tichá, milostná chvíle, kdy by již slova rušila – to je vrchol adorace tvora, který se sklání před Bohem, přítelem, a chce se mu zcela zasvětit.
Za druhé, vyzval Svatý otec Benedikt XVI. zasvěcené osoby, vás zvu k víře, která umí rozpoznat moudrost slabosti. V radostech a strastech nynějšího času, kdy doléhá tvrdost a tíha kříže, nepochybujte, že kenose Krista již je velikonočním vítězstvím. Právě v omezeních a v lidské slabosti jsme povoláni žít připodobňování se Kristu; ve scelující tenzi, která předchází v mezích možností a v čase eschatologickou dokonalost. Uprostřed společností založených na efektu a úspěchu se váš „menšinový“ život, vyznačující se slabostí maličkých a empatií s těmi, kdo nemají hlas, stává evangelním znamením odporu.
Víra, která „rozumí“ milovanému, chápe srdcem rozumem nepochopitelné tajemství lásky, že Ježíš Kristus, Boží Syn, si v poslušnosti Otci vyvolil cestu nejslabšího na této zemi, k smrti umučeného a zmrtvýchvstalého, aby nás uvedl na cestu životní, věčné moudrosti.
Nakonec, dokončuje své rozjímání o trojičné cestě zasvěcení Svatý otec Benedikt XVI., vás zvu k obnově víry, která z vás činí poutníky k budoucnosti. Svou povahou je zasvěcený život duchovní poutí, hledáním Tváře, která se někdy ukazuje a jindy skrývá: „Faciem tuam, Domine, requiram“. To ať je stálá touha vašeho srdce, základní kritérium, kterým se orientuje vaše cesta v malých každodenních krůčcích i zásadních rozhodnutích. Nespojujte se s proroky zkázy, kteří hlásají zánik nebo nesmyslnost zasvěceného života v církvi našich dnů, „ale spíše se oblečte v Ježíše Krista a do výzbroje světla,“ jak vybízí svatý Pavel, buďte bdělí a pozorní. Svatý Chromácius z Akvileje psal: „Oddal od nás, Pane, toto nebezpečenství, abychom se nikdy nenechali obtížit spánkem nevěrnosti; ale dostalo se nám Tvé milosti a Tvého milosrdenství, abychom mohli bdít vždy ve věrnosti Jemu, neboť naše věrnost může bdít jedině v Kristu“.
Věrnost Ježíši Kristu reprezentují především kněží, kteří se s Ním nejvíce spojují především při konsekračních slovech, jež právě u Ježíše jsou znamením plné poslušnosti a věrnosti Boží vůli.
Prostřednictvím kněží slavících Nejsvětější oběť radost zasvěceného života, vede nutně skrze účast na Kristově kříži. Tak tomu bylo u Nejsvětější Panny Marie. Utrpení Jejího srdce tvoří jediný celek se Srdcem Božího Syna, probodnutým z lásky. Z této rány proudí Boží světlo a také z utrpení, obětí, sebedarování, kterým zasvěcené osoby žijí z lásky k Bohu a k bližním, proudí totéž světlo, které evangelizuje národy. V tento sváteční den přeji zvláště vám zasvěceným, aby váš život měl vždy příchuť evangelní parresie a Dobrá zvěst byla ve vás žita, dosvědčována a hlásána a svítila jako Slovo pravdy.
Posledním klíčovým slovem, které bych ještě chtěl zmínit, se nazývá horlivost pro duše (animarum zelus). Tento výraz vyšel z módy a dnes se prakticky nepoužívá. V některých oblastech je slovo duše považováno dokonce za zapovězené, protože prý – jak se říká – vyjadřuje dualismus těla a duše a člověka neprávem rozděluje. Člověk je zajisté určitý celek, který je tělem i duší určen pro věčnost. Nemůže to však znamenat, že už nemáme žádnou duši, konstitutivní princip, který zaručuje jednotu člověka v jeho životě i po jeho pozemské smrti. A jako kněží si přirozeně děláme starost o celého člověka, včetně jeho fyzických nutností, o hladové, nemocné a bezdomovce. Nicméně, nestaráme se jenom o tělo, ale také o potřeby duše člověka, o lidi, kteří trpí v důsledku pošlapávání svých práv nebo zmařené lásky, o lidi, kteří se ocitli v temnotě ohledně pravdy a kteří trpí absencí pravdy a lásky. Staráme o spásu člověka s jeho tělem i duší. A jako kněží Ježíše Krista tak činíme s horlivostí. Lidé nesmí nikdy mít dojem, že dodržujeme svědomitě pracovní dobu a před ní a po ní patříme jenom sobě samým. Kněz nepatří nikdy sobě samému. Lidé musí vnímat naši horlivost, která svědčí o věrohodnosti evangelia Ježíše Krista. Prosme Pána, aby nás naplnil radostí svého poselství, abychom s radostným zápalem sloužili Jeho pravdě a Jeho lásce.
Tak se stává zasvěcená osoba a po výtce kněz světlem, které v sobě nese pravé světlo Ježíšovo, v němž se spojuje paprsek Boží s čistým, lidským. Jde o proces, celoživotní cestu, k níž vedou stejné prostředky, jako u zasvěcených osob v řeholním stavu. Kněžská cesta ovšem vychází z adorace svátostného Ježíše, jehož kněžské ruce drží při proměňování, z kenose, jež nese ovoce v kněžské služby mezi chudými v místním společenství – chudými v duchu, pokornými a v intenzivní touze vidět tajemství mešní oběti při slavení nebeské liturgie.
Žádá se, abychom my – já – nevymáhali svůj život pro sebe sama, ale dali jej k dispozici jinému: Kristu; abych se neptal: co z toho budu mít já, nýbrž: co mohu dát já Tobě a tak těm druhým? Nebo ještě konkrétněji: jak uskutečnit připodobnění Kristu, který nepanuje, ale slouží; nebere, ale dává – jak to uskutečnit v často tak dramatické situaci dnešní církve?
… Je možné v tom zaznamenat nějaké připodobnění se Kristu, které je předpokladem každé opravdové obnovy anebo jde spíše o zoufalý podnět učinit něco pro přetvoření církve podle vlastních tužeb a idejí?
Ovoce kněžského života závisí na pevném postoji duchovního pastýře, který se nenechá odtrhnout o „mízy Ducha svatého“, jíž je niterný život: stálé zasvěcování se Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém.
Ježíš Boží Syn…nám zjevil autentickou vůli Boží, aby tak otevřel cestu Božího slova do světa pohanů. On nakonec konkretizoval svoje poslání vlastní poslušností a pokorou až na kříž, čímž učinil svoje poslání věrohodným. Ne má, ale tvá vůle – to je slovo, které zjevuje Syna, jeho pokoru a zároveň jeho božství a ukazuje nám cestu.
Každé naše zvěstování musí být poměřováno slovem Ježíše Krista: „Moje učení, není moje“. Nevyučujeme soukromé teorie a názory, nýbrž víru církve, které sloužíme. Nesmí to přirozeně znamenat, že toto učení nezastávám cele a že ve mne není ukotveno pevně. V této souvislosti mi přicházejí na mysl slova svatého Augustina: Co je více mé než já sám? Co je méně mé než já sám? Nepatřím sobě samému a stanu se sebou samým právě tím, že překročím sebe sama a překročením sebe samého se dokáži včlenit do Krista a Jeho těla, kterým je církev. Pokud nezvěstujeme my sami a pokud jsme se my sami stali jedno s Tím, který nás povolal za svoje posly, takže jsme utvářeni vírou, kterou žijeme, pak bude naše zvěstování věrohodné. Nedomáhám se sebe samého, nýbrž daruji sebe samého. Farář Arský, jak víme, nebyl učencem, intelektuálem. Svým zvěstováním se však dotýkal srdce lidí, protože byl sám v srdci dotčen.
Lumen Christi, světlo Kristovo, jež kněz niterně spojený se svým Pánem a Přítelem nese v sobě, zcela „spontánně“, bez vyčerpání a vyhledávání psychologických metod či dokonce lidských úskoků vede k horlivosti pro spásu duší.
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši sv. na svátek Uvedení Páně do chrámu bazilika. sv. Petra, 2. 2. AD 2013
z promluvy při nešporách, bazilika sv. Petra 2. 2. AD2012
a z promluvy při mši se svěcením olejů, bazilika sv. Petra 5. 4. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;
srov. Vita consecrata, 1,16;
svatý Chromácius z Akvileje Sermones 32,4;
srov. Porta fidei, 6)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Přijď, Ježíši, Světlo světa,
z Betléma, původně nečisté jeskyně,
v níž zazářilo světlo Vtělení.
Přijď z duše, která byla zalita nebeským křestním světlem Ducha svatého,
do chrámu své Církve,
Přijď do srdcí těch, kdo se s Tebou na této zemi setkali,
aby Tebe, Světlo tajemství, svátostí,
v chrámu Církve ukazovali druhým
a svědčili o Tobě, Pomazaném, Mesiáši,
plném Ducha svatého, Ducha vzkříšení.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž nám klade před oči nesčetný
zástup takových proroků:
řeholníky, řeholnice a zvláště kněze,
kteří zasvěcení Tobě prožívají díky daru Tvého kněžství.
V každodenní modlitbě, ¨
kterou jsi nás, Ježíši,
očišťující svou obětní smrtí od každé poskvrny hříchu,
naučil volat v moci Ducha svatého ke svému Otci v nebesích,
prosíme, aby se posvětilo Tvé jméno:
aby bylo očištěno v našich srdcích prstem novozákonního Árona,
jenž se dotýká Tvého těla a Tvé krve
a podává ji všem,
kdo touží již na této zemi spatřit Tvou tvář
stejně jako Simeon a Anna
v těch nejchudších.
Amen.
