sobota 15. července 2017

Ježíš - pravé podobenství Otce






15. neděle v mezidobí


V úryvku svatého evangelia minulé neděle mluvil náš Pán Ježíš ke svým apoštolům a učedníkům před zástupy. Po přímých poučeních nejbližším následovalo vyučování určené pro všechny. Dnes vystupujeme s Ježíšem, Božím Synem, blíže Otci a Duchu svatému: v Duchu svatém Ježíš představuje sebe, jak uvádí v jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt XVI., nikoli jen jako Slovo, Logos, ale jako Parabolu Otce. Představuje sebe, jak později Apoštol ze Zjevení poznává jako viditelnou ikonu neviditelného Otce v nejvyšším a nejdokonalejším podobenství, jímž je On sám. Rozsévač z dnešního Ježíšova podobenství je „těsně“ spojen s Otcem a v Duchu rozsévá Sebe-Logos. Proto papež Benedikt XVI. dodává, že podobenství o rozsévači je Ježíšovou autobiografií, a to v dějinách spásy.

Bůh – nevyjádřitelná a nepochopitelná skutečnost Jeho bytí – se nemůže vyjádřit, ukázat lidem – i těm, kdo mají horoucí touhu Jej najít, setkat se s Ním a stát se učedníky božského života, jinak než v parabole, podobenství. To již samo o sobě odkazuje na to, že On je jiný než všechno ostatní: než andělé, člověk duše- psýché. A samozřejmě je daleko více, než psychologie a každá metoda, jež k Němu vede.

Duch Boží mluví k proroku Izajášovi a činí z něj podílníka na Boží řeči, apoštola, učedníka, jenž slyší Boží hlas a je  Jím volán, aby v podobenství o Bohu mluvil, jak čteme v knize tohoto proroka o tajemství Boží lásky, milosti, o sestoupení kapky vody a zrna úrody. 

Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Z jediného semena, které odumřelo sobě a dalo růst stéblu, které nasadilo na klas  a ten přinesl „stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný“ výnos dalších nových semen, jakoby učedníků a apoštolů jediného mistra, je nakonec množství údolí, jež se pokrývají obilím, jak zpívá svatý Žalmista ve svém parabolickém chvalozpěvu na lásku, milost Boží:

Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.

Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.

Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.

Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.


Niterný chvalozpěv na Boží tvorstvo, na „osoby a věci“ stvoření, který vytryskne ze srdce a mysli Apoštola ve chvíli, kdy popíše dějiny spásy v novém Adamovi – Ježíši Kristu – a nebezpečí zavržení soukmenovců; tento chvalozpěv jakoby se zalykal ve vyslovení nevyslovitelného: chválou na touhu po slávě, která vychází z vědomí nicotnosti, na otroctví a determinací smrtí provázenou touhou samotnou smrt přesahující, touhou po svobodě; sténáním, utrpením a naříkáním, v němž se skrývá žízeň stát se Božími syny, učedníky Boha. Toto apofatické sténání duše touží po Ježíši Kristu, jehož už Apoštol důvěrně mysticky poznal a kterého v mysteriu mše svaté přijímá. On toto vše nevyslovitelné vyslovil v jediném podobenství, jímž je On sám, v podobenství o pšeničném zrnu, jímž se stal na kříži.
Takto naši duši svatý Pavel připravuje v chvalozpěvu na sténání tvorstva v dnešním úryvku z listu Římanům na příchod Otce v Duchu skrze Slovo:

Bratři!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.



„V evangeliu dnešní neděle podle sepsání svatého Matouše,“ uvedl před několika lety liturgická čtení Svatý otec Benedikt XVI., „Ježíš oslovuje zástup známým podobenstvím o rozsévači. V jistém smyslu je toto podobenství „autobiografické“, protože reflektuje samu Ježíšovu zkušenost kázání. Ztotožňuje se s rozsévačem, který rozsévá dobré semeno Božího Slova a všímá si různých účinků, kterých se mu dostává, podle způsobu, jakým byla jeho zvěst přijata. Někdo naslouchá Slovu povrchně, ale nepřijímá je; někdo jej nejprve přijme, ale nemá vytrvalost a ztrácí všechno; někdo je přemožen starostmi a sváděním světa a někdo naslouchá vnímavě jako dobrá půda. A tady Slovo přináší hojné plody.
S učedníky, tedy s těmi, kdo se už rozhodli pro Něho, může mluvit o Božím království otevřeně; ostatním jej však musí hlásat v podobenstvích právě proto, aby je podnítil k rozhodnutí, obrácení srdce; podobenství totiž svojí povahou vyžadují interpretaci, interpelují inteligenci, ale také svobodu. Sv. Jan Zlatoústý vysvětluje: „Ježíš pronesl tato slova s úmyslem přitáhnout své posluchače k Sobě, povzbudit je a ujistit, že pokud se obrátí k Němu, uzdraví je“ Pravým „podobenstvím“ Boha je totiž samotný Ježíš, jeho Osoba, která svým lidstvím skrývá a zároveň zjevuje božství. Tímto způsobem nás Bůh nenutí, abychom v Něho věřili, ale přitahuje nás k Sobě pravdou a dobrotou svého vtěleného Syna. Láska totiž vždycky respektuje svobodu.“

Toto evangelium však zdůrazňuje také „metodu“ Ježíšova kázání, tj. právě užívání podobenství. „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ – zeptali se učedníci“. A Ježíš odpoví tím, že poukáže na rozdíl mezi nimi a zástupem. 






    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Božím království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

S. Ioannes Damascenus, Commentari) al Vangelo, 45,1-2)


O. Vladimír





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ







Jsi Chléb,


Ježíši, ukřižovaný na nejkamenitějším,

nejvíce trním obepnutém místě,

na okraji cesty z Jeruzaléma na popraviště za hradbami.

Sem padlo zrno Boží, Logos -

Tys zde zemřel své lidské vůli,

a proto zázračně vydáváš nevyčíslitelné množství zrn,

jež po Letnicích, Ty, Pokrm, Chléb věčného života

shromáždíš.

V podobenství popisuješ, Ježíši, pravý obraze Otce,

svou golgotskou smrt, krutost Tvých mučitelů,

když líčíš skálu, trní a pošlapání Tvého lidství a božství

i utrpení zrn, která umírají tísněna takto satanem

bez víry v Tvou výkupnou obětní smrt na Kalvárii.

O Letnicích hovoříš v parabole: prorokuješ o svých apoštolech a učednících,

křesťanech, kteří ve svátosti znovuzrození

zemřou na Tvé Golgotě, v Církvi,

a ve spojení s Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním

přinášejí stonásobný, šedesátinásobný i třicetinásobný užitek.

O Tvém zmrtvýchvstání a seslání Tvého Ducha od Otce

mluví v podobenství Evangelista Staré smlouvy,

když líčí Slovo Boží – Tebe -  sestupujícího ve vláze Ducha na zem,

v Rozsévači, který sklízí první dary Ducha pro Církev

a ji zakládá:

pro Ty, kdo chtějí v pozemském a posmrtném životě přinést a zakusit největší užitek:

ti, kdo vše pro Tebe opustí,

stonásobný.

Amen.

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dos...