sobota 22. července 2017

„Neprotivení se násilí“ ve škole Mariině












16. neděle v mezidobí

V prvním čtení dnešní neděle z knihy Moudrosti se ona sama – srdcem a ústy Duchem svatým inspirovaného Filosofa – modlí před námi: před zástupy, které se teprve učí v Božího Syna Ježíše věřit, a před učedníky a apoštoly, které On – vtělená Moudrost a Slovo – učí víru v Něj předávat.

    Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě.
    Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají.
    'Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný.
Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.

Svatopisec povolaný Duchem svatým, aby komponoval budoucí církevní zpěv a hudbu, prorokuje v modlitbě. Modlí se k Bohu, vypočítává, opěvuje v dnešním úryvku devět Božích vlastností, které nám Duch svatý dává poznávat na Ježíši Kristu, Apoštolu Nejsvětější Trojice, abychom tak mohli v Ježíši, našem Pánu poznat cestu k Otci, do nebe.

Tys, Pane, dobrý a shovívavý. 

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby.

Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh.

Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.


Každý z pokřtěných se má stát svatopiscem své knihy pozemského a posmrtného života. Nejsme často, zvláště ve víře ve vzkříšení, v mocný zásah Boží při transubstanciaci, dokonce i ve víře ve větší účinnost zbraní Ducha svatého než psychologických možností či fyzické agrese silní. Apoštol národů nám ve svém listu do Říma představuje, jakoby v prvním stupni, tajemství působení Ducha v nás, aby nás ke svatopisectví osobního duchovního deníku, dialogu s Ježíšovou Prozřetelnost, inspiroval. 

Zároveň ovšem Duch Ježíšův a Otcův v nás, implicitně podle dnešního úryvku z listu Římanům, vyjadřuje „nevyjádřitelné“. Jak říkají svatoviktorští teologové, jen Slovo může představit nepředstavitelného Stvořitele i sebe jako Vykupitele. 

Proto nás Apoštol připravuje na pokornou svatodušní školu první učednice Pána – i v tomto smyslu Spoluvykupitelky – která naslouchá Ježíšovi jako samotnému podobenství, ikoně Otce s nejčistším srdcem, aby mohla chápat a vykládat jeho následující podobenství o nebeském království, o „nevyjádřitelném“. 

Bratři!
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.


Před týdnem nám Svatý otec Benedikt XVI. představil Ježíše jako Rozsévače i Logos, jako autobiografa v podobenstvích, která před zástupy předkládal učedníkům a apoštolům, aby jim je později – na jejich pokornou žádost – vykládal.

V dnešním liturgickém úryvku z evangelia podle sepsání svatého Matouše postupuje náš Učitel a Pán ve své katechezi o zrnu, o rozsévači ještě dále.

Poté, co představil démonické útoky, které čekají upřímné hledače Slova, nebeského království, obrací pozornost na druhou stranu barikády: na protilehlou stranu zla, které nechce dobro. Zla usilující všemi prostředky dobro pomluvit, oslabit, domněle „zničit“.

Po křestní katechezi o nebeském království nadchází téma pro bojovníky s vnějším nepřítelem, který ovšem dokáže v našem nitru působit podobně účinně jako naše neřesti.

Dnešní část katecheze Ježíšovy není apendixem předchozí, ale jejím dalším stupněm, stejně jako consacramentum confirmationis není apendixem svátosti křtu, ale jejím nutným svátostným rozvinutím.

A to již z toho prostého důvodu, že ten, kdo po křtu nedokáže odpovědět Ježíšovými slovy a svým životem na příchod nepřítele zasévajícího koukol, slábne ve víře až k její skutečné ztrátě.

Proto také se učedníci  - po vyslechnutí tří dnešních podobenství -  jakoby vracejí zpět a prosí Ježíše o výklad prvního: o koukolu a pšenici. Tím postupují, aby mohli po Ježíšově výkladu porozumět a hlavně podřídit i svůj život hořčičnému zrnu a kvasu.

„Evangelní podobenství jsou krátké příběhy, které Ježíš používá, aby hlásal tajemství nebeského království. Užitím obrazů a situací každodenního života, nám chce Pán „ukázat vlastní základ všech věcí. Ukazuje nám... Boha jednajícího, který vstupuje do našeho života a chce nás vzít za ruku“. Tímto typem promluv božský Mistr vybízí k uznání primátu Boha Otce. Tam kde není On, nic nemůže být dobré. Tato priorita rozhoduje o všem. Nebeské království označuje právě Boží vládu, a to znamená, že jeho vůle musí být přijata jako vůdčí kritérium naší existence.





Tématem, které obsahuje evangelium této neděle, je právě nebeské království. „Nebe“ netřeba chápat jenom ve smyslu výše, která nás přesahuje, poněvadž tento nekonečný prostor obsahuje i lidské nitro. Ježíš přirovnává nebeské království k obilnému poli, aby nám dal pochopit, že v nás je zaseto něco malého a skrytého, co však má nepotlačitelnou životní sílu. Navzdory všem překážkám osení vyroste a uzraje. Tento plod bude dobrý jedině, pokud bude půda života kultivována podle Boží vůle. Proto nás v podobenství o pšenici a koukolu Ježíš upozorňuje, že poté, co zasel hospodář, „když lidé spali, přišel jeho nepřítel, který rozházel plevel“. To znamená, že musíme být připraveni pečovat o milost obdrženou v den křtu a dále živit víru v Pána, který brání zlu zapustit kořeny. Svatý Augustin, který komentuje toto podobenství, poznamenává, že „mnozí jsou nejprve koukolem a potom se stávají dobrou pšenicí“ a dodává: „kdyby ti, kteří jsou špatní, nebyli trpělivě snášeni, nedospěli by ke chvályhodné změně“.

    Ježíš předložil zástupům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel.
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však řekl: 'Ne. - Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' "
    Předložil jim další podobenství:
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
    Pověděl jim jiné podobenství:
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl:
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce.
    Kdo má uši, slyš! " 



(Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský I, Barrister and Principal, Brno, 2007, p. 139;
Quaest. septend. in Ev. sec. Matth., 12,4)


O. Vladimír







MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jsi pokrm silných,

bojovníků, kteří dokážou ovládnout agresi,


Ježíši, Pane žně, ženců, plevele a pšenice,


Pantokratóre nad skonáním věku, nad anděly, nad satanem, nad jeho syny

a nad námi – syny Království.

Nyní Tě s vírou přijímají spravedliví,

kteří jsou voláni, aby zářili v Království našeho Otce jako slunce.

Volal jsi v Kázání na hoře k přípravě na znovuzrození z vody a z Ducha:

Neprotivte se Zlému.

Ti, kdo pochopili Tvé slovo,

jak dnes vykládáš učedníkům podobenství o koukolu a pšenici,

nezbloudili jako uctívači míru a slunce,

pochopili spolu s Tvým učedníkem svatým Augustinem,

vyučování Tebou, Magistrem a Tvým Magisteriem,

že je třeba jak trpělivě snášet útoky synů Zlého,

tak proti němu bojovat zbraněmi Ducha;

prosit Pannu Marii,

ve škole jejího Nejčistšího Srdce,

o dar se rozhodovat mezi obojím:

pro Tvé Království.

Neprotivit se Zlému.

Amen.

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dos...