„Liturgie nám dnes ve čtení z první knihy Královské,“ komentuje liturgické texty Svatý otec Benedikt XVI., „představuje postavu krále Šalomouna, Davidova syna a následníka. Představuje nám jej na počátku jeho kralování, kdy byl ještě velice mlád. Šalomoun zdědil velmi náročný úkol, a odpovědnost, která spočinula na jeho bedrech, byla pro nezkušeného mladíka obrovská. Nejprve tedy nabídl Bohu velkorysou oběť – „tisíce celopalů“, jak praví Bible. Pán se mu pak zjevil v nočním vidění a přislíbil, že mu dá, oč jej v modlitbě prosil. Tady je zřetelně vidět velikost Šalomounovy duše: nežádá dlouhý život, ani bohatství, ani odstranění nepřátel, ale praví Pánu: „Dej svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo“. A Pán jej vyslyšel, takže Šalomoun na celém světě proslul svojí moudrostí a svými správnými úsudky.
Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát."
Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?"
Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."
Žalmista zpívá s „chápajícím a milujícím srdcem“, s duší obrácenou – dosud implicitně – k Božímu Duchu, k Duchu Ježíšovu, jenž v něm, Duch Božího Syna, již nyní působí, vede jej k modlitbě opěvující vyprošený a zdarma daný dar „lásky k předpisům“, v níž se skrývá láska bezbřehé svobody lidského srdce. Dar Mesiáše – „šalomouna“ – Božího vtěleného Logu.
Jak miluji tvůj zákon, Hospodine!
Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře.
Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení.
Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu.
Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi.
Papež Benedikt XVI. ve svém
rozjímání nad chvalozpěvem na vtělené Boží Slovo, Logos, na Boží moudrost v listu
do Kolos, ukazuje cestu těch, „kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“,
jak čteme v dnešním úryvku druhého čtení z listu Římanům. Říká: „Již
dříve jsme se zastavili nad velkolepou freskou Krista, Pána vesmíru a dějin,
který vévodí hymnu vloženému na počátek listu svatého Pavla Kolosanům. Tento
chvalozpěv rytmicky doprovází všechny čtyři týdny liturgie hodin.
Srdcem hymnu jsou verše, kde vystupuje na scénu přímým a slavným způsobem Kristus, definovaný jako „obraz neviditelného Boha“. Řecký výraz eikon “ikona“, je oblíbeným termínem apoštola: ve svých listech jej užívá devětkrát, tím, že jej uplatňuje jak na Krista, dokonalou ikonu Boha, tak na člověka, obraz a sláva Boha. Ten však hříchem „zaměnil vznešeného a nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka“ a raději se klaněl modlám, a stal se jim podobným.
Musíme proto stále vytvářet svůj obraz podle podoby Božího Syna, protože jsme byli „vytrženi z moci temnosti, a převedeni do království jeho milovaného Syna".
Srdcem hymnu jsou verše, kde vystupuje na scénu přímým a slavným způsobem Kristus, definovaný jako „obraz neviditelného Boha“. Řecký výraz eikon “ikona“, je oblíbeným termínem apoštola: ve svých listech jej užívá devětkrát, tím, že jej uplatňuje jak na Krista, dokonalou ikonu Boha, tak na člověka, obraz a sláva Boha. Ten však hříchem „zaměnil vznešeného a nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka“ a raději se klaněl modlám, a stal se jim podobným.
Musíme proto stále vytvářet svůj obraz podle podoby Božího Syna, protože jsme byli „vytrženi z moci temnosti, a převedeni do království jeho milovaného Syna".
Kristus je pak prohlášen za „věrný
obraz neviditelného Boha“. Kristus je dříve než celé tvorstvo, protože byl
zplozen od věčnosti: proto „všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“.
Také starobylá hebrejská tradice tvrdila, že „celý svět byl stvořen pro Mesiáše“.
Pro apoštola je Kristus principem soudržnosti („všechno v něm trvá“), je prostředníkem („skrze něho“), tak konečné určení, k němuž směřuje všechno stvořené. On je „první z mnoha bratří“ neboli Syn par excellence (po výtce) ve velké rodině Božích dětí, do které nás zařazuje křest.
Pro apoštola je Kristus principem soudržnosti („všechno v něm trvá“), je prostředníkem („skrze něho“), tak konečné určení, k němuž směřuje všechno stvořené. On je „první z mnoha bratří“ neboli Syn par excellence (po výtce) ve velké rodině Božích dětí, do které nás zařazuje křest.
V tomto bodu pohled přechází na
svět stvoření a dějin: „Kristus je hlava těla, to je Církve“ a je jí už
skrze své Vtělení. Vždyť vstoupil do lidského společenství, aby je držel a
spojil v jedno „tělo“, to je v harmonickou a plodnou jednotu. Soudržnost
a růst lidstva mají v Kristu svůj kořen, vitální stěžejní bod, „princip“.
Právě tímto primátem se Kristus může stát principem vzkříšení všech „prvorozeným z mrtvých“, protože „všichni budou povoláni k životu v Kristu... Na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde“.
Právě tímto primátem se Kristus může stát principem vzkříšení všech „prvorozeným z mrtvých“, protože „všichni budou povoláni k životu v Kristu... Na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde“.
Hymnus se chýlí k závěru a
oslavuje „plnost“, v řečtině pleroma, kterou
má Kristus v sobě jako dar Otcovy lásky. Je to plnost božstvím, které vyzařuje
do vesmíru a do lidstva, tím, že se stává pramenem pokoje, jednoty a to
dokonalé jednoty.
Toto „usmíření a zjednání pokoje“ je vykonáno „krví prolitou na kříži“, jíž jsme byli ospravedlněni a posvěceni. Tím, že vylil svou krev a tím, že dal sám sebe, Kristus vylil pokoj, který je v biblické řeči souhrnem mesiášských darů a spásonosná plnost, na celou stvořenou skutečnost.
Hymnus proto končí v zářivém horizontu smíření, jednoty harmonie a pokoje, na něm se slavnostně tyčí postava jeho tvůrce Krista, milovaného Syna Otce.
Toto „usmíření a zjednání pokoje“ je vykonáno „krví prolitou na kříži“, jíž jsme byli ospravedlněni a posvěceni. Tím, že vylil svou krev a tím, že dal sám sebe, Kristus vylil pokoj, který je v biblické řeči souhrnem mesiášských darů a spásonosná plnost, na celou stvořenou skutečnost.
Hymnus proto končí v zářivém horizontu smíření, jednoty harmonie a pokoje, na něm se slavnostně tyčí postava jeho tvůrce Krista, milovaného Syna Otce.
Nad tímto hutným úryvkem
uvažovali spisovatelé starobylé křesťanské tradice. Svatý Cyril Jeruzalémský v
jednom svém rozhovoru uvádí chvalozpěv z listu Kolosanům, aby odpověděl
nejmenovanému muži, který se ho ptal: „Říkáme tedy, že Slovo, zplozené Bohem
Otcem trpělo za nás ve svém těle?" Odpověď podle kantika je kladná. Vždyť,
tvrdí Cyril, „obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva,
viditelného i neviditelného, pro něhož a skrze něhož všechno existuje, byl dán…za
hlavu Církvi“: on je nadto „prvorozený z mrtvých“ to je první v řadě
mrtvých, kteří jsou vzkříšeni. On - pokračuje Cyril - „přijal za své všechno,
co je člověka, a podstoupil smrt na kříži a nic nedbal na urážky. My říkáme, že
není obyčejným člověkem, zahrnutým kdovíjakými poctami, pro své spojení s námi,
byl za nás obětován, ale je to týž Pán slávy, ten který byl ukřižován“. Před
tímto Pánem slávy, znamením svrchované lásky Otce i my pozvedáme svůj
chvalozpěv a klekáme, abychom se mu klaněli a děkovali mu.
Bratři!
Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.
Dnešní text
z evangelia podle sepsání svatého Matouše je třetím pokračováním Ježíšova
Jezerního kázání o Božím království.
Ve své
knize o Ježíši z Nazareta, Božím Synu, píše papež Benedikt XVI. o různých
výkladech těchto podobenství, o různorodé snaze pochopit, co je Boží
království. Nechápou ti, kdo stojí mimo Církev a jako zástupy neslyší výklad těchto
parabol o Království, na rozdíl od učedníků – katechumenů, jimž vše Ježíš, na požádání,
vykládá. Ti, kdo takto stojí "vně" jsou často sváděni snahou projektovat Ježíšovo myšlení na pozadí a do
povrchních „principů“ zmatků té či oné doby či osobnosti.
Svatý otec
Benedikt XVI. zmiňuje v této své knize období před první světovou válkou,
kdy někteří, nezakotvení v plnosti víry Církve – je citován názor jednoho
z nich, Adolfa von Harnacka, vyzdvihují Ježíšovu revoltu proti
farizeům a zákoníkům, jeho morální imperativ, jímž nám otevírá Boží království
a je představuje. Výsledkem takového názoru je okleštění křesťanství a
Království na morálku, dobré vztahy mezi lidmi, na humanismus ničící vše božské
a věčné.
Druhý forma
exkluzivního, jen jeden akcent upřednostňujícího, tudíž heretického výkladu
Ježíšových slov o Království, je důraz na eschatologii, o níž se náš Pán v některých
parabolách zmiňuje. Zvláště v podobenství o koukolu, plevelu a pšenici
minulé neděle a dnes o rybářské síti.
Tato
interpretace se rozšířila v minulém století zvláště v období první
světové války. Do určité míry právě jako projekce „sebe“ do pak již více a více
zdánlivě Božího světa, do Království.
Tyto často
protestantské výklady, jimž ovšem podlehli i méně věřící katoličtí biblisté,
zakrývají to nejdůležitější, co je „conditio sine qua non“, podmínkou, bez níž
nikdy nelze rozvíjet vnímání posvátné tradice případně jejího zapsaného textu v Bibli.
A tím je apoštolská, katolická víra Církve v Ježíše Krista, jenž je
především sám Královstvím, o němž ve svých podobenstvích hovoří.
"Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.
Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.
Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano."
A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré."
(srv. Sanhedrin 98 b;
Perché Cristo é uno: Collana di
Testi Patristici, XXXVII, Roma, 1983 str. 101;
O. Vladimír
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Do rybářské
sítě,
pro Tvé království v nebi,
jsi, Ježíši,
poklade skrytý v poli,
nejvzácnější
perlo,
pro niž
rybář Petr opustil vše,
nechal jím
- a jeho
spoluapoštoly až dodnes necháváš -
zahrnout
vše:
každou duši
ať jde ke spáse či k zavržení.
Tví andělé
na konci času oddělí užitečné od neužitečných:
Neužitečnými se stali ti, kdo
svedli od Tvého království sebe i druhé,
ti, kdo jej
představili jako charitativní humanistický spolek
ti, kdo se
takto stali stoupenci falešné, svůdné svobody,
na jejímž
konci čeká otrokář satan,
neuvěřili,
že jsi nepřišel ve svém království zákon zrušit,
ale naplnit
svým a Otcovým Duchem.
Od Tvého
království svedli i ti,
kdo důrazem
na „konec světa“ a na Tvůj příchod se snaží vést
a povyšují
ji nad instituci Církve,
a tím svádějí
sebe i druhé od Tvé milosti a pomoci.
Jen Tví
učedníci, kteří v Tebe věří a prosí Tě o výklad Tvých slov,
jen Ti, kdo
se modlí k Tobě,
mohou
poznávat,
že současný
rozklad západoevropské říše
odvolávající
se na své hodnoty poskvrněné démony,
přežije Tvé
království,
jímž jsi
Ty, jako jeho arché:
vládnoucí
princeps – král,
skrytý v Nejsvětějším
mysteriu,
v této
svátosti.
Amen.
