sobota 8. července 2017

Theoreia Boží konspirace





14. neděle v mezidobí


Poté, co Ježíš poučoval své apoštoly, které vyslali, svých Dvanáct, aby mu modlitbou za osvobození, exorcismy a uzdravováním připravili cestu, aby mohl přijít k uzdraveným v iniciačních svátostech Církve, vypravuje bývalý celník svatý Matouš v evangeliu Ježíše Krista o Předchůdci Páně, Janu Křtiteli, který už může ve vězení tušit konec svého mladého pozemského života, prorocké „paredothé" – byl vydán na pospas Herodovu katu, aby po novozákonním proroctví u Jordánu o Beránku Božím Ježíšovi, ukázal i na vrchol Nového zákona ve velikonočních dějinách spásy: na jeho zástupní obětní smrt na kříži za spásu lidstva.

Svatý Jan, v předtuše tohoto „ezechielovského" novozákonního proroctví, posílá z vězení dotaz Ježíšovi prostřednictvím učedníků.

Svědectví učedníků, tradice slov samotného Ježíše o uzdravených, osvobozených od démonů, jsou rezonancí chvalozpěvu těch, kdo na vlastním těle a zvláště ve své duši poznali radost příchodu Mesiáše a Jeho království. Ježíš přichází jako pravý král pokoje, míru, jako pravý Šalomoun. O Ježíšovi takto prorokuje svatý Zachariáš: o Květné neděli, o Spasiteli - Mesiáši, o přemožiteli všech válek a konfliktů odpuštěním nabídnutým všem na kříži a darovaným těm, kdo vstoupili do Jeho království znovuzrozeni z vody a z Ducha svatého, do království, které se rozšíří po celém světě.

Toto praví Hospodin:
"Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská,
hle, tvůj král k tobě přichází,
je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma,
zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj,
bude vládnout od moře k moři,
od řeky Eufratu až do končin země." 



Sláva Božího království, o níž zpívá žalmista, se projevuje oporou pro ty, kdo jsou sklíčení. Pomáhá člověku, uzdravuje jeho nesmrtelnou duši. Proto je tato naplňována radostí, jásá v Duchu svatém a může šťastná zpívat svému králi:


Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.

Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.


Svatý apoštol Pavel v dnešním úryvku listu Římanům podává krátkou adhortativní katechezi o působení Ducha Ježíšova. Pohled na Ježíše, který "zajásal v Duchu svatém“, jak uslyšíme v dnešním evangeliu, Apoštol hermeneuticky převádí na život pokřtěného, znovuzrozeného, jenž – pln víry v obětní smrt a vzkříšení Ježíše Krista – důvěrně zná tento „jásot v Duchu svatém“ ze křtů dospělých a z vrcholu doxologie, kterou je svatodušní slavení mše svaté.

Bratři!
    Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho.
    A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.
    Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.

"Dnes nám Pán Ježíš v evangeliu podle svatého Matouše," komentuje Svatý otec Benedikt XVI. chvalozpěv Ježíšův a pozvání k podílu na obětním výkupném utrpení, "opakuje slova, která dobře známe, ale která nás vždy dojmou: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“


Náš Spasitel nemluví již jen ke Dvanácti, jako v předchozích třech nedělních úryvcích z evangelia, ale ke všem lidem, sensu lato, k veškerému lidstvu a civilizacím, které byly, jsou a budou.

Zaujímá – pro svých Dvanáct, jež předtím vyučoval, a ke svatému Janu Křtiteli a jeho učedníkům, jimž na pozadí apoštolátu Dvanácti ukázal sebe jako Mesiáše a krále budoucího „aureae novissimae aetatis“ – nyní místo jakoby v opačném gardu: na budoucí Církvi, na ovoci Ducha svatého, které se prokázalo při apoštolské misii Dvanácti, ukazuje sebe. Dává paradigma, které bude platit teprve poté, až o Letnicích sešle svého Ducha od Otce a umožní svým apoštolům a učedníkům, aby se nově, jako apoštolové a misionáři, v Církvi narodili.


Doplňuje a naplňuje tak předobrazné svatojanské proroctví o svém „vydání“ tomuto světu, jejž měl a i nyní ještě mívá v moci satan, „vydání – paradosis“, o němž nyní prorokuje svatý Jan ve vězení. – Dokazuje svou mesianitu pro Jana poukazem na Skutky apoštolské, na ono páté evangelium, jehož Spiritus movens je Spiritus Koinonie Otce a Syna; sám Ježíš se nyní stává před-vzorem, prorokem svého budoucího daru, jímž dá apoštolům dozrát v Církvi, kterou jako dar Nejsvětější Trojice zplodí pro spásu mnohých.

Proto je pochopitelné, že chvalozpěv Ježíšův, který následuje po odpovědi učedníkům svatého Jana Křtitele, již mají vyřídit ve vězení budoucímu novozákonnímu učedníkovi, předchází před varováním těch, kteří mezi „mnohé“ patřit nemusí: lehkomyslným dětem na ulici, které Ježíš kritizuje, aby ukázal, jak mohou přijít o dar Církve, o spásu své duše.

A současně z odpovědi našeho Pána Ježíše svatému Křtiteli vychází skrytý chvalozpěv, pokračující Magnificat jeho matky a Matky Boží Panny Marie v Ain Karím; chvalozpěv nikoli na Nejsvětější Trojici, ale doxologie jí samotné, kdy Ježíš, jak čteme u svatého Lukáše, po návratu sedmdesáti učedníků „zajásal v Duchu svatém“ a On – Logos – Slovo, se ujal slova:


    "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. 



Tento chvalozpěv na Otce a Ducha, chvalozpěv Syna, pronesl Ježíš „před zástupy“, tedy i před těmi, které varoval, aby neztratili a nezatratili svou duši. Jako poselství Janu Křtiteli je poslal i do vězení duší, které nezačaly s pomocí Ducha, jak píše dnes Apoštol do Říma, ničit záludnosti těla: do Korozain, Betsaidy a do Kafarnaum, jimž může být v den soudu hůře než Týru, Sidónu, Sodomě a Gomoře.


Tak dnes Ježíš, Otec budoucího věku, hovoří k přítomným zástupům a implicitně ukazuje svým Dvanácti, respektive podle sepsání evangelia svatým Lukášem, Sedmdesáti reprezentujícím apoštolát u každého národa ve světě, že jsou povolání na stejném místě a ve stejném prostředí jako On – pod širým nebem, ve vězení i v hříchu velkoměst – vyzpívat doxologii Nejsvětější Trojice: předat spásu evangelia v její plnosti. 






Ježíš se ujal slova a řekl:
    "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.
    Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží." 



O. Vladimír





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Hovoříš ke svým Dvanácti před zástupy,
Ježíši, nesoucí v síle Ducha Otcova 
jho,
které netlačí
a břemeno,
které netíží.
Vyučuješ svých Dvanáct slovem do vězení v Machairous;
v podobenství o infantilnosti těch, kdo Tvého Předchůdce a Tebe odmítnou;
hrozbou městům Korozain, Betsaidě a Kafarnaum,
která Tvou výzvu k obrácení nepřijala.
Tvé kérygma vrcholí modlitbou,
doxologií Nejsvětější Trojice:
Tvým chvalozpěvem v Duchu svatém na Vaši obapolnou znalost,
jíž je láska, pouto Ducha svatého
a na Tvé poslání zjevit Otce mnohým,
obmytým milostí, omilostněným.
Jen ti jsou uváděni – již zde na zemi –
do tajemství vdechnutého Duchem, Tebou a Otcem,
do Boží konspirace,
již přijímají v nejsvětější chvíli inspirace:
při doxologii Nejsvětější Trojice
v celé mši svaté.
Amen.






Mezi dnešním chvalozpěvem Ježíše Krista na Otce a Syna, který pronáší v Duchu svatém a jeho pozváním těch, „kdo se lopotí a jsou obtíženi“ je spojnice, kterou vytváří sám Duch Otce a Syna: kdo ze zástupu, k němuž nyní Ježíš mluví, slyší jeho svatodušní modlitbu, je přitahován k Ježíšovi, jako jindy a dříve přicházeli k Němu dříve ti, kdo v Něm zpočátku viděli pouze léčitele chorob svého těla a své duše. Nyní slyší jeho vyznání víry v Trojjediného Boha, jeho chvalozpěv a v něm obsažené pozvání pro ty, jimž patří království Otce i Syna i Ducha svatého.

Naděje maličkých, ne- „moudrých“ a ne- „chytrých“ je tak plna nesmrtelnosti a oproštění se od pozemských nároků a ekonomických zájmů.

Pak můžeme vidět sociální a charitativní činnost Církve upřednostňující řešení pozemských problémů jako zradu na cestě k tomuto druhému stupni víry, na nějž vede Ježíš ty, kdo touží být navěky spaseni.

„Církev by se velice mýlila, pokud by měla za to, že jejím hlavním posláním je nabízet řešení všech politických problémů, týkajících se spravedlnosti, pokoje, chudoby, přijímání uprchlíků apod. a opomíjela by přitom evangelizaci,“ podotýká kardinál Robert Sarah v rozhovoru pro anglickou verzi webových stránek charitativní papežské nadace Církev v nouzi a dodává: „Církev, stejně jako Kristus se nevyhýbá lidským problémům. Vždycky ostatně pomáhala na poli školství, zdravotnictví a charity. Rád bych však v této souvislosti - pokračoval prefekt vatikánské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti - citoval slova jednoho Itala, který přestoupil na islám, a takových jako on je v Itálii více než sto tisíc. Jmenuje se Yahya Pallavicini, dnes je imámem, předsedou Islámské náboženské obce a profesorem na Katolické univerzitě v Miláně. Ten říká, že »Pokud církev se svojí nynější obsesí pro spravedlnost, sociální práva a boj proti chudobě zapomene na svoji kontemplativní duši, utrpí porážku a mnozí věřící ji opustí, protože už nebudou umět rozpoznat, co je vlastně jejím posláním«.“

Novinář (Jürgen Liminski) se guinejského kardinála mimo jiné tázal, zda je islám ohrožením pro církev v Africe. „Po mnoho staletí v subsaharské Africe islám harmonicky koexistoval s křesťanstvím – konstatuje kardinál Sarah. Bere-li však na sebe formu politické organizace, chce se vnucovat celému světu a je ohrožením pro celý svět, nejenom pro Afriku. Je však ohrožením především pro evropskou společnost, která nezřídka postrádá svou pravou totožnost či náboženství. Ti kdo se zříkají hodnot vlastní tradice, kultury a náboženství, jsou odsouzeni k zániku, protože tak přicházejí o motivaci, sílu, ba veškerou vůli potřebnou k obraně svojí totožnosti,“ říká prefekt zmíněné vatikánské Kongregace.

Potom vypočítává, čím trpí církev na jeho rodném kontinentu, tedy „nemocemi, válkami, hladem, nedostatkem náležitých školských a zdravotnických služeb“, dále zmiňuje „toxická pokušení na Západě vzniklých ideologií jako např. komunismus a genderová ideologie“ a dodává: „Afrika je skládkou antikoncepčních prostředků a zbraní, a zároveň je organizovaně rozkrádáno její surovinové bohatství. Za tím účelem jsou tam rozněcovány války a podporován politický chaos. Světové ekonomické mocnosti by měly zastavit sdírání chudých,“ posteskl si kardinál Sarah a vzápětí dodal: „Afrika však nepotřebuje pouze chléb, ačkoli se všechny charitativní organizace, včetně katolických soustředí výlučně na materiální chudobu.“ Guinejský kardinál cituje Ježíšova slova z pokušení na poušti »Nejen z chleba žije člověk« a vybízí pak papežskou nadaci Kirche in Not, aby pokračovala rovněž v podpoře náboženského poslání, tedy při formaci kněží a katechistů, stavbě kostelů, seminářů a exercičních domů.

„Církev potřebuje jednotnou nauku víry a mravů – říká kardinál Sarah – aby nesklouzla do rozkladu a schizmatu. Dnes existuje vážné riziko fragmentace církve, rozbití mystického Těla Kristova akcentováním národní identity církví a tím jejich schopnosti rozhodovat o sobě zejména v ústředních otázkách nauky víry a mravů. Potřebujeme papežský primát a jeho poslání utvrzovat bratry ve víře. Afrika ostatně vždycky považovala církev za rodinu, Boží rodinu,“ říká guinejský kardinál Robert Sarah.



O. Oldřich





Nedělní chvilka kocourka Chica

Ježíšův chvalozpěv dnešního evangelního úryvku "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým…“ odkrývá mystickou hloubku „spiratio“ – vydechování Ducha svatého od Otce z úst věčného Logu, činnost Otce i Syna v Duchu: „conspiratio“.

Ježíš přitom, jak rozjímá o Janu Předchůdci a Ježíšovi svatý Augustin, je Slovo, Jan je hlas.
Nyní ovšem, před posledními pozemskými Velikonocemi, je Ježíš Hlasem.

Káže zástupům, zve maličké – podle slov žalmisty – klesající a sklíčené, zve lidi čistého srdce, úmyslů, slov a skutků, aby k Němu, Hlasu, přišli a po Letnicích, po Seslání Jeho Ducha, slyšeli již Jeho vnuknutí.¨

Zve tím ke „conspiratio“, k celoživotní katharzi, jejímž cílem je „vydechovat svůj hřích“, „nadechovat“ se Ducha Ježíšova a Otcova: stejně smýšlet, stejně jednat v Církvi, což je možné těm, kdo smýšlejí myšlenkami Nejsvětější Trojice, vyjadřují její slova, jsou jejím hlasem – apoštoly a učedníky.

Odměnou za tuto cestu opomíjených, odstrčených od moci, udeptaných, je dosažení Božské konspirace: dar rozlišování, schopnost se dobře v pozemském životě orientovat, být skutečně moudrými a jednou – po smrti – těmi, kdo dosáhnou vrcholu konspirace: theorie – vidění Nejsvětější Trojice a života s Ní – teorie, ton Theon hórein.

Podle propedeuta křesťanské víry Homéra, popisujícího svět ve zmatku, v chaosu, před přípravným slovem víry vyvolenému lidu, se ukazuje každá skutečnost ve dvojí podobě, duálně. – Přesto osvědčil skrytou víru v Nejsvětější Trojici. – Konspirace tak může být i napodobeninou božské: produktem zlého ducha.

O. Michael



O démonech ovládajících konspirací i hlavního hrdinu, svědčí i film Mela Gibsona „Teorie konspirace“ – Conspiracy Theory (1997) – „Spiknutí“.

Hledání v chaosu zlého ducha nás může zaskočit, když se může zdát, jakoby se „v jednom případě zlý duch nemýlil: jakoby měl chvíli „pravdu“.

K vymanění z tenat démonů konspirace vede jen úzká cesta sebezáporu, ovládáni vášní, citu, rozumu a vůle Duchem svatým: asketická součinnost s milostí Nejsvětější Trojice.

Postupně vytříbený - na vystupování po stupních askeze a mystiky závisející- dar, charisma rozlišování, co se jakým duchem nese.

Následující ukázka, „žertovné“ předpovídání průběhu právě skončeného summitu G 20 napsané několik dní před jeho zahájením, pozvolna vystupuje ze světa nikoli již ďábelské, ale lidské konspirace. U některých „epizod“ by se mohlo vnucovat, stejně jako ve filmu Mela Gibsona, také říci: „Ale toto je pravda!“ – Porovnejme pak ovšem přečtené se záznamem z nejdůležitějšího jednání na G 20: https://cz.sputniknews.com/videoklub/201707075599173-prvni-schuzka-trump-putin/

Pravda o summitu G20. Předpovědní fejeton © REUTERS/ 


Vladimir Vladimirovič zamyšleně zkoumal mapu Arktidy a uvažoval, jak by nejlépe rozmístil nové letiště, aby nerušilo místní rodinku ledních medvědů, když tu náhle někdo zaklepal.

Do pracovny vstoupil Peskov.

„Vladimire Vladimiroviči," řekl, „omlouvám se za vyrušení od vašich každodenních agresivních plánů, ale chtěl bych vám připomenout, že 7. července se koná summit G20 v Hamburgu."

„Jo, jo. Prezident Si už mě na něj upozorňoval. G20 je fajn. Vždy si mám s kým popovídat. Navíc už jsem pěkně dlouho nebyl v Německu. Díky."
Vladimir Vladimirovič se opět upřeně zahleděl do mapy Arktidy. Neměl bych tam poslat předáky liberální opozice? Mohli by s výmluvností sobě vlastní přesvědčit medvědy, aby se přestěhovali o pár kilometrů jižněji.
…V Hamburku panovala slavnostní nálada.
Ke kongresovému centru Hamburger Messe neustále přijížděly vládní limuzíny.
Hlavy zemí se vší vážností vystupovaly ze svých černých aut, usmívaly se a pokaždé na několik okamžiků ztuhly za oslepujících blesků novinářských fotoaparátů. 
K budově dorazil působivý konvoj saudské delegace. Za pozlaceným Rolls-Roycem se táhla řada zaprášených pick-upů s těžkými kulomety připevněnými na korbě a černými vlajkami. Šéfa delegace pustili, ale ostatní měli smůlu, neboť kulomety a granátomety porušovaly dress code konané akce. Šéf delegace se pokusil vyjádřit protest: Proč se prý v Rakce a v Mosulu takhle chodit smí a v Hamburku ne a že prý umírnění beduíni pouze chtějí vyjádřit svůj protest proti barbarskému bombardování Asadovým režimem. Ochranka však zůstala neoblomná.
Ochranka ani nevpustila do kongresového centra urostlou holčičku v pomačkaném červeném čepci a opět musela Petru Olexijovyčovi vysvětlit, že není na seznamu pozvaných hlav států a že jeho neustále převleky, ať už za alpského pastýřka nebo za brémského muzikanta nepomohou, neboť ho vyzrazují jemné, aristokratické rysy jeho obličeje.
Porošenko se urazil, označil německou ochranku za Moskaly, sebral svůj košík s koláčky a vydal se k hotelu, kde se ubytoval Donald Trump, aby si na něj počíhal a vyprosil od něj několik stovek dolarů, až se ten bude vracet ze summitu.
Pořadovým krokem dorazila další účastnice summitu — Evropská unie. Angela Merkelová zavelela: „Četa, zastavit — stát! Eins, Zwei! Do sálu po jednom! Pochodem v chod!" Nato se kancléřka postavila u dveří a obratně vylovila Junckerovi z kapsy saka láhev koňaku.
Kdy a jak na summit dorazil Putin, nikdo neví. Nicméně když všichni přišli, tak již skromně seděl v koutku na polní kovové židli, která byla vyrobena z mongolských šavlí, mečů Řádu německých rytířů, švédských mušket, francouzských pušek a německých kulometů.
„Vítám tě, vládce Severu a přírodních zdrojů, které mimochodem patří celému demokratickému lidstvu!" obrátil se na něj Trump.
„Dobrý den, panovníku Velké tiskárny a otče Výjimečného národa," zdvořile reagoval na pozdrav Putin.
„Odvolej zpět své draky z nebe syrského a Asada svého nám odevzdej k pozření!" začal diplomaticky Trump z daleka.
„Dostanete leda kulový," taktně odvětil Putin, zamyslel se a dodal: „Jsem si jist."
— Vidíš?— Trump se obrátil k Merkelové. — Vidíš, jak agresivně mluví, ale kupuješ od něj plyn a druhý Severní proud kladeš k sobě. Když zaměřil k tobě plynovod, nemyslela sis na posvátnou povinnost vůči Svobodnému světu, ani na hospodářství svých přátel, ale na svůj budoucí plynový hub a na továrničky v Stutgartu a Bavorsku s mercedeskami a BMW.
_- Ano! Ano! A na Němce jsem si myslela také! — rozzuřila se Merkelová. — Když nechám Rusko plavat, kdo nám bude dodávat plyn — ty, křikloune? Ten svůj z břidlic, za nekřesťanské peníze, aby lidé žádali banky o úvěr za každé koupání ve vaně. Toho jsem si dávno všimla! Od chvíle, co mám jackpot v podobě ruského plynovodu, začali jste mne nenávidět, jinak se chovat vůči mně! Všichni se začali jinak chovat! Jako bych kradla tento plyn Varšavě a nikoli poctivě kupovala od Ruska.
— Proč za nekřesťanské peníze," urazil se Trump. — Dvaapůlkrát dráž, jsme přece spojenci.
— A v okolí Varšavy je plyn?! — vyskočil ze židle Tusk. — Opravdu?!
— Obrazně řečeno, — uklidnil ho Trump. Nemáte nic, jste nuzáci. Brzy ale začneme dodávat vám naše velmi-velmi dobrá americká jablka a budete zdraví a šťastní. A ten plyn vám dodáme v zapalovačích, nemějte obavy.
— Děkuji… — vymáčkl ze sebe Tusk usedaje na židli ve snaze nerozplakat se z hořkého zklamání.
Tu se přihlásil ke slovu Putin.
— Chtěl bych říct jen tohle, pronesl v tichu, jež okamžitě zavládlo. — Chtěl bych říci, že se blíží zima a ta bude velmi studená. Kdy přijde jaro, nevím. Takže žijme v přátelství. Děkuji všem za pozornost a navrhuji projednat konkrétní světové problémy.
Pak se zvedl a odešel do malé jednací místnosti. Si Ťin-pching a Trump ho nespěšně následovali a těsně zavřeli za sebou dveře. — Kam šli?— podivil se Tusk. — Co ale my? Co bude s námi?
— Až pak nám řeknou, — odpověděl melancholicky zkušený Juncker usrkávaje ze své druhé polní láhve, které si četařka EU nevšimla.
V tuto chvíli kdesi v Arktidě utíkali rychle Gozman a Navalnyj před rozzuřenou bílou medvědicí.
— Řekni ji, aby nás nechala, nevydržím dál! — vzlykl Leonid. — Vždyť dokážeš ukecat stovky školáků!
— Co jí mám říct?— zachraptěl Alexej a přeskočil další trhlinu. — Že jsme zdejší moc? Myslíš, že tomu uvěří? Pane Bože, kdyby byl aspoň jeden policajt na obzoru!

"Duše bolí"

- tak si  povzdechne  jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina  ve vesnici, v níž ...