sobota 30. září 2017

„Hříšník, celník Matouš ve mne uvěřil, a Ty, Petře, ne?“







26. neděle v mezidobí


V prvním čtení z knihy proroka Ezechiela při mši svaté katechumenů čteme o spravedlivém, který opustil svou spravedlnost. Předobrazně zde prorok mluví o svatém Petru, který, jako designovaný papež, zapřel Ježíše. Nikoli chronologicky, ale v kairos, v čase spásy, svatý Matouš, hříšník a celník, v něj naopak uvěřil.

I když podle svědectví evangelistů – tedy i jej samého – nedoprovodil Ježíše na Golgotu pod kříž, přesto je oním synem z dnešního evangelia, z Ježíšova slova, o synovi, který nejprve řekl: „Nechce se mi Tě následovat. Miluji více peníze a být u okupantů Svaté země nežli se stát jejím okupantem!“ – Ale pak se odvrátil od svých hříšných skutků celníka. Napsal, podobně jako ještě svatý Jan Miláček Páně, osobní vyznání lásky v katechezích Ježíšova evangelia. Popřel tak reptání těch, kdo by jemu i dokonce Bohu chtěli vyčítat, obdobně, jak nás varoval Ježíš v evangeliu minulé neděle: „Nejednáš správně, majiteli vinice!“

Toto praví Hospodin:
    "Říkáte: 'Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil.
    Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře." 


Hospodář našich duší Ježíš se rozpomíná na své milosrdenství, když se setkává s pokornými lidmi. Tak se setkal s Šimonem, synem Jonášovým, pak se setkal s celníkem Lévi – Matoušem. Šimona – Petra ovšem později musel – pro jeho pýchu – „vést ke správnému jednání“, jak zpívá žalmista:

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování. 

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, nepřestávám v tebe důvěřovat.

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění, pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!

Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.

Také svatý Pavel nás v úryvku listu Filipanům, který dnes meditujeme, vybízí k pokoře: „Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího.“

Takové je cítění samého Krista, který se zřekl božské slávy z lásky k nám, stal se člověkem, „ponížil se a byl poslušný až k smrti na kříži“. Použité sloveso eskenosen doslovně znamená „sám sebe vyprázdnil“ a staví do jasného světla Ježíšovu hlubokou pokoru a nekonečnou lásku, On je pokorný Služebník par excellence.

Bratři!
    Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.


    Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.


Ve slovech svatého evangelia podle Matouše nám dnes liturgie předkládá evangelní podobenství o dvou synech, které otec poslal na vinici, řekl před devíti lety Svatý otec Benedikt XVI. při modlitbě Pozdravení andělského na nádvoří papežské rezidence v Casel Gandolfo.  

Jeden z nich ihned přitakává, ale pak nikam nejde. Druhý naopak v té chvíli odmítne, ale pak ho to zamrzí a poslechne otcovo přání. Tímto podobenstvím Ježíš zdůrazňuje svou přednostní lásku vůči hříšníkům, kteří se obracejí, a učí nás, že je zapotřebí daru pokory, abychom přijali dar spásy.

…Když jsem uvažoval o těchto biblických textech, řekl dále papež Benedikt XVI., vzpomněl jsem si na papeže Jana Pavla I. Na dnešek totiž připadá 30. výročí jeho smrti. Jako biskupské heslo si zvolil to, které používal sv. Karel Boromejský: humilitas - pokora. Jedno jediné slovo, jež shrnuje podstatu křesťanského života a označuje nezbytnou ctnost toho, kdo je v církvi povolán plnit službu představeného. V jedné ze čtyř generálních audiencí, které během svého velmi krátkého pontifikátu pronesl, řekl - mimo jiné - svým charakteristickým srdečným tónem: „Omezím se na to, abych doporučil jedinou ctnost, velmi drahou Pánu, který řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“...I když jste vykonali veliké věci, „řekněte: jsme neužiteční služebníci“ a poznamenal: Zatímco v nás ve všech je spíše opačný sklon: ukazovat se a vychloubat se, pokoru lze považovat za jeho duchovní odkaz.

Právě tato jeho ctnost způsobila, že stačilo jen 33 dní, aby se papež Luciani zapsal lidem do srdce. Ve svých proslovech používal příklady z konkrétního života, ze svých rodinných vzpomínek a z lidové moudrosti. Jeho prostota byla nositelem jeho solidního a bohatého učení, které díky mimořádné paměti a rozsáhlé kultuře bohatě zdobil citáty z děl církevních i světských spisovatelů. Ve stopách svatého Pia X. svého krajana a předchůdce na katedře sv. Marka (Benátky) a pak i na Petrově stolci byl katechetou, který neměl sobě rovna. 

„Musíme se cítit před Bohem maličcí,“ říkal v téže audienci. A dodal: „Nestydím se za to, že se cítím jako dítě před maminkou: matce se věří a já věřím Pánu a tomu, co mi zjevil.“ Tato slova ukazují celou velikost jeho víry. Zatímco děkujeme Bohu, že ho daroval Církvi a světu. Čerpejme z jeho příkladu tím, že se budeme zasazovat o pěstování téže pokory, která mu dala schopnost oslovit všechny, zvláště malé a tak zvaně vzdálené.

O svatém Matoušovi – celníkovi Lévim – nečteme, že by zapřel po svém obrácení svého Mistra a Pána. Toho, v nějž tak velkodušně uvěřil. Jeho zápis Ježíšova evangelia je prosycen opravdovostí bývalého vyznavače judaismu, který celou svou osobností a celou svou judaistickou, nenaplněnou vírou v Nejsvětější Trojici vložil do  důvěry v Božího Syna Ježíše a přijal o Letnicích Jeho a Otcova Ducha.

Podobně s apoštolskou oddaností evangelisty Nového zákona chce Ježíšovými a svými slovy dosvědčit všem židům, kteří jsou dosud v temnotě judaistického náboženského systému, že vše, co proroci, kněží a spravedliví Staré smlouvy o Mesiáši slovem a skutkem předpovídali, se naplnilo na Ježíši Kristu, Druhé božské osobě.






Dosvědčuje zároveň i schopnost změny smýšlení, která byla zakotvená v židovském prostředí – a dodnes v pyšné formě sionismu je – návratem domů. Svatý Matouš veden Duchem svatým rozpoznal, stejně jako svatý Štěpán, že Siónem a Chrámem je Ježíš, který Titem Vespasiánem zničený jeruzalémský templ nepřišel obnovit, ale umožnit židům, aby se pravému Bohu klaněli v Duchu a v pravdě, jak sám Spasitel říká Samaritánce, člence pospolitosti, kterou židé považovali za svou sektu.

Toto vyznání znamenalo pro prvomučedníka svatého Štěpána podstoupit zákonické a rituální ukamenování, trest smrti za domnělý náboženský přečin. A přitom kamenující přehlédli – ve svém „sionismu“, že náboženského přečinu se naopak dopouštějí oni, protože zaměnili Boha, Božího Syna za modlu svého chrámu: dopustili se nejhoršího z hříchů – modlářství.

Takové upadnutí do bludu, do zmatku a chaosu nemusí minout žádného jiného stoupence dalších světových náboženství nebo dokonce samotného učedníka Ježíšova, jak dokazují celé dvoutisícileté dějiny Církve. Kolikrát již tušení hříchu modlářství vedlo ty, kdo si chtěli uchovat pravou víru v Ježíše Krista k odtržení se od těch, jejichž hřích modlářství právem či neprávem předpokládali. Kolikrát sami katharsky „čistí“ upadli svou nenávistí k těm, které považovali za modláře do stejného hříchu. Zjednodušeně vyjádřeno ikonoklasté propadli zbožštění Bible: „sola Scriptura“ a začali tak zhášet, zužovat působení Božího Ducha na zapsanou část Tradice, kterou si navíc začali častěji podle “lidského pohledu budoucího papeže Petra vykládat, takže i zde Ježíš přichází ostře napomenout: „Jdi mi z očí, satane, nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Přichází je vést k pokoře druhého syna z jeho dnešního podobenství.

Schopnost se orientovat a přeorientovat ve chvíli, kdy „demokratická většina“ nemá pravdu, osvědčili i v současné posthelenistické společnosti mnozí. Papežové a biskupové, kazatelé a učitelé mluvící pod vlivem Božího Ducha, muži a ženy žijící v opravdovém přátelství s Ježíšem, naším Pánem a s Jeho Církví. Pokorní a poslušní.

Poslušní Ducha Svatého natolik, že pozvedali jako svatá Brigita či Kateřina Sienská i hlas proti papeži, hlas milujícího Ježíše a jeho papeže a papežství samotné: věřili v Jeho slovo o papežském primátu, nepochybovali o tom, že Pán Ježíš projevil, přislíbil a udělil prvenství mezi apoštoly a v celé Církvi Petrovi a jeho nástupcům, a že tento primát ani pekelné mocnosti nepřemohou.

Proto se dnešní podobenství a následná Ježíšova didaskalia dotýkala a dotýká Církve dodnes: 

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
    Odpověděli mu: "Ten první." 

    Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu." 



(Srov.:Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Castel Gandolfo 28.září AD 2008;


O. Vladimír







MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Budoucího papeže Petra i celníka Léviho
jsi, Ježíši, zvoucí k návratu domů,
postavil před volbu:
„Pojď za mnou! – Následuj mne!“
V tomto povolání zní nárok vše opustit
a zcela se Tebou nechat vést.
I nárok odříkat se model,
jak vybízí Tvůj přítel Jan svým zvoláním na závěr své první epištoly.
Svatý Petr Tě zapřel.

Sešel na scestí ve chvíli, kdy hrozilo pronásledování, oběť pro Tebe,

možná i svatoštěpánská,
řekl svým skutkem jako druhý syn z Tvého dnešního podobenství:



„Nechce se mi!“

Nechce se mi nést podíl na Tvém kříži.
Implicitně: „Nechce se mi jít cestou vzkříšení!
Proto se rozhoduji milovat modly!“
Pokora a kajícnost,
dar Tvého Ducha od Otce, kterého o Letnicích plně přijal.
jej již nyní zahrnula darem slz konverze,
I jako papež,
podle zbožné tradice,
se Tě při útěku z místa pronásledování na okraji Říma ptá:

„Quo vadis, Domine?“

A Ty jej zveš jako syna, který slíbil, že Tě bude následovat,
cestou kajících zákoníků a kněží,
cestou druhého syna

nyní cestou celníků a hříšníků -

k Tvé mešní oběti,
aby Ti obětoval své tělo a krev
a přijal Tvé:
odpuštění a vzkříšení v této Nejsvětější obětní eucharistii.
Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...