neděle 15. října 2017

Volba pana Tomio Okamury


(beseda Osmi – Oktolog)


Otec Vladimír: Četli jsme dnes evangelium podle sepsání svatého Matouše – podobenství našeho Pána a Spasitele Ježíše o pozvání na královskou svatbu...odtud bychom měli vyjít, aby slovo k volbám, které mají proběhnout na konci tohoto týdne, nebylo jako „z jiného světa“.

Otec Oldřich: Ano, četli jsme o odmítnutí tohoto pozvání ze strany oficiálních hostů, kteří mohli pocházet z vrstvy nobility tehdejšího doznívajícího kmenového zřízení, z rodů a významných rodin, jak tomu bývá i dnes. Vzpomeňme například na královskou svatbu asi před třinácti lety ve Španělsku, kde se sešla šlechta z Evropy i Zámoří… - A když by tak význační hosté odmítli přijít, je položena roznětka k mezinárodnímu konfliktu, v příběhu svatého evangelia patrně na provinční úrovni. Trest je hrozný. Mrtvá těla poslů – „apoštolů“ v městech, jejichž představitelé a zástupci odmítli přijít na svatební hostinu sousedního krále, jsou předzvěstí nikoli snad Lidic a Ležáků v oblasti Svaté země, ale spíše Sodomy a Gomory, a Ježíšem avizované hrozby Chorazinu, Bethsaidě a Kafarnau, pokud by se tato města neobrátila.

Otec Michael: Obrácení, „reforma reformans seipsum“ je líčena na pozadí ohlašované zkázy velkoměsta Ninive samotným prorokem Jonášem v souvislosti s jeho dozráváním k roli nikoli politického proroka, ale mluvčího Ducha Svatého. Je výzvou, abychom v současné duchovní krizi Evropy a Evropské unie nacházeli primární řešení v „dozrání proroka“. Totiž, aby každý z nás, Evropanů, dozrál v proroka typu Jonášova uprostřed živého, eucharistického a mystického společenství věřících. Mše svatá, slavená v kontinuitě Tradice, je zárukou tohoto dozrání. Ona je vlastně cestou k záchraně současné Evropy. Řečeno, podle spisu blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové, ona, mše svatá, se má uprostřed záplavy vod potopy v Evropě stát „Horou proroků“ typu Jonášova -  a tak se vody zkázy změní ve vody křestní…

Otec Oldřich: Zcela Vám rozumím, Otče Michaeli, a souhlasím s Vámi i proto, že za Vašimi slovy stojí Váš život. Život milující adoraci Ježíše v Nejsvětější svátosti oltářní, život rozjímavé modlitby – příklad pro nás, ostatní kněze a služebníky Církve!

Přesto mně dovolte, abych doplnil: vyprazdňující se a prázdné kostely v současné Evropě, dražba kostelů a posvátných předmětů – dříve židům, dnes muslimům -poloprázdné či prázdní semináře, kláštery, které v úspěšně islamizované podstatné části Evropy jsou rovněž poloprázdné – až na několik výjimek – rušené samotnými řeholemi a nabízené sekulárním účelům… jen ve Španělsku se v této době podle jedné tiskové agentury zavírá každý měsíc jeden katolický klášter – to vše ukazuje na hlubokou krizi víry, křesťanství, lépe řečeno křesťanů, kteří Ježíše opustili.

Bratr Adeodatus: Když vystoupil Berengar z Tours se svým popíráním přítomnosti Ježíše v Nejsvětější svátosti, způsobil svým falešným učením války. Pomýleně se jim říká náboženské války. Spíš války zbloudilých filosofů a teologů!

Bratr Juniper: Do náboženské války tohoto typu – omlouvám se Vám, bratře Adeodate – tedy podle Vás do pseudonáboženské války, nás dnes vedou politikové podporující příchod muslimů.

Bratr Lupicinus: Vedou… jedná se spíš o zradu ideálu křesťanské Evropy a státního zřízení jednotlivých národních států či útvarů a státního zřízení Evropské unie jako celku.

Bratr Akvilinus: Vždy „princeps“ císařství, království a knížectví“ ve svých výnosech, dekretech ke svému jménu s pokorou připojovali „z Boží milosti“ – vládnoucí, mající podíl na službě lidu z Boží milosti, ne ze svých zásluh. Proto se vždy zodpovídali přednostně za své myšlenky, slova a skutky Bohu a pak teprve národu a státu.

Bratr Modestus: Věřím v „reformu reformy“. Věřím, že situace v Evropě není dosud ztracená. Věřím tomu, že každý člověk má přijmout výzvu novozákonního proroka, jakým byl v předobrazu Jonáš. Věřím, že je ještě Bohem daný čas na obrácení Evropanů a to těch, kdo chtějí svou kulturu ničit, a Neevropanů, kteří ji chtějí zničit.

Otec Vladimír: Většina z našeho národa, ale i z našich nejbližších sousedů v národech ve střední Evropě vnímá historický zlom, který nastal pro naši křesťanskou civilizaci. A do ní je třeba zahrnout i takzvanou ateistickou, konzumní společnost. Lze vycházet z evidentní obecné zkušenosti, že ten, kdo odmítá Boha, nauku a tajemství víry a Církev odmítá právem modly. Ovšem je zároveň ihned potřeba zdůraznit, že člověk, který odmítá modly a nepřijímá poznání pravého Boha, pravého poznání, není schopen v ohlušujícím lomozu své duše vnímat tajemství hlubší reality tohoto světa a nepozná společenství Církve, hříšníků naplněných a naplňovaných ve svátostech Duchem Božím, má v sobě nemoc, překážeku – předsudek, jak by řekl Sókratés, který má ve spolupráci s křestní milostí odstranit.

A tento komplex postojů se projevuje tím, že i ti, u nichž bychom to dnes nečekali, hájí skutečné duchovní křesťanské hodnoty, pravou křesťanskou morálku, křesťanské symboly, kostely a kaple a celkově křesťanskou kulturu proti agresivně nastupujícímu islámu…
Bratr Adeodatus: Zatímco ti, kdo by měli takto hájit křesťanství – a mají to v „popisu práce“ či na „firemním štítu“ jsou schopni křesťanskou nauku, morálku a kulturu zapírat, relativizovat nebo dokonce proti ní vystupovat ve prospěch islámu.

Bratr Juniper: Připomíná mně to, co říkáte Otče Vladimíre a bratře Adeodate, Ježíšovo slovo, že první budou posledními a poslední prvními.

Bratr Akvilinus: Nebo dokonce varovné Ježíšovo slovo: „Vám bude Boží království odňato a dáno…“

Bratr Lupicinus: …A ti, kteří byli posledními skutečně se stali prvními: pár vzdělanců jako svatý Lukáš, Jan, Marek, celník Lévi…a pak jedna z „jedniček“ židovských intelektuálů Šavel z Tarzu. – Přijali o Letnicích nebo v Církvi pečeť daru Ducha svatého. A elity, židovské elity, které Ježíše odsoudily na smrt, opravdu podle Jeho předpovědi ztratily první místo a dostaly poslední. Řeklo by se „zaspaly“, ujel jim vlak.

Otec Vladimír: Takto „zaspali“ mnozí, u nichž bychom to nečekali. Na místech, kde lidská duše nese až zdrcující zodpovědnost.

Otec Michael: Náš Pán ovšem ani v temnotě stínu smrti, myslím tím smrt křesťanské kultury a regionální civilizace, jaká nastala například za takzvané Francouzské revoluce v roce 1789 nebo za hrozné takzvané revoluce v roce 1917 v Rusku…

Otec Oldřich: …či v severní Africe, kde byla jedna z nejrozvinutějších křesťanských kultur a byla zničena islámem ihned v prvních expanzích postmohamedovské doby…

Otec Michael: …ano, nikdy náš Pán neopustil svou Církev. Dával jí proroky, jak jsme mluvili o "novozákonním" Jonášovi.

Těmi nynějšími proroky jsou kněží, řeholníci a řeholnice, stateční bratři a sestry z Božího lidu a zvláště jejich biskupové těžce zkoušené Sýrii, Iráku, Palestině, Jordánsku, Libanonu.
Otec Oldřich:  Jistě, ti i všichni jsou pevným a jasným hlasem, který by naši evropští biskupové a všichni věřící i hledající měli reflektovat, věřit mu více než cenzurovaným a tendenčním a manipulativním zprávám, ať pocházejí z takzvaných křesťanských medií či z „mainstreamu“.

Bratr Akvilinus: Vřele doporučuji číst svědectví premonstrátského kněze z Blízkého východu, jak jsme je nedávno slyšeli na Rádiu Vatikán či si přečíst knížku „Moje milovaná Sýrie“ od Otce patriarchy Řehoře III. Lahama, která vyšla letos v Karmelitánském nakladatelství.

Otec Oldřich: Takové informace šiřme a upozorňujme na hlas těch, kdo dávají pomýleným evropským politikům pravé svědectví, vycházející ze statečnosti říkat a psát pravdu za všech okolností – a bez finanční odměny, z odvahy kterou jim dává Duch Svatý a z pravdivého poznání reality o takzvaných utečencích, protože skutečných uprchlíků je nepatrné procento. A ti jsou právě vlastními i našimi dobrými představenými Církve i států vybízeni, aby se vrátili, statečně se podíleli jako praví muži na obraně svých rodin, státu a Církve, a tam, kde již je zpět od multikulturního teroristického seskupení organizovaného mafiemi, včetně státních a výzvědných služeb, již dobyto zpět území, aby se vrátili se a podíleli se případně vedli obnovu země a nešířili kulturu smrti, kterou by přijali – i jako křesťané či muslimové – v Evropě.

Bratr Modestus: Na tomto místě je třeba určitě velmi vyzdvihnout a ocenit postoje našeho českého kardinála Otce Dominika. Jako býval statečný v dobách, kdy „mainstream“ útočil pomluvami na hnutí Pro život, kdy jen zahraniční biskupové se účastnili modlitebního procesí, a on chtěl veřejně sloužit mši svatou pro účastníky Pochodu pro život, tak nyní jsou dva představitelé České a Moravské provincie, kteří se nebojí jasně vyjádřit postoj jako dobří pastýři Církve. Myslím tím interview s Otcem arcibiskupem Janem Graubnerem v Parlamentních listech v době, kdy začínala řízená migrace – článek s jeho výzvou „Stop migraci!“ - a nyní stále četnější a jednoznačná prohlášení Otce kardinála Dominika, která vyvrcholila jeho kázáním a přímluvami při letošní poutní svatováclavské mši svaté ve Staré Boleslavi. Podobný růst k postoji zodpovědného pastýře a pastýřů můžeme v Církvi vidět na mnohých příkladech těch, které právem považujeme za ctihodné, blahoslavené a svaté. Lze jen namátkou uvést přerod osobnosti Otce Františka kardinála Tomáška, papeže blahoslaveného Pia IX. či Otce Jindřicha Šimona Baara…ale je množství dalších příkladů. Každý, kdo s vírou přijímá v milosti posvěcující Svaté svatých, papežem počínaje posledním na okraji Církve, nejchudším z chudých konče, takto dozrává na cestě do nebe. U Otce kardinála Dominika můžeme tento růst ovšem vidět v posledních několika letech a zvláště měsících markantně.

Bratr Juniper: Dá se ovšem říci, že Církev i církevní společenství v naší zemi – tím myslím naše odloučené bratry a sestry – jako celek „zaspala“ dobu. Podobně jako tomu bylo u takzvaného revolučního roku 1848, při vzniku dělnického hnutí, socialistických a komunistických proudů, které následovaly, nebo při vzniku New Age ve dvacátých a třicátých letech minulého století, a zvláštně bolestně promarnila šanci v devadesátých letech. Nepružnost, nezralost, zahledění do sebe, falešné metody pastorace, dezorientace ohledně skutečných problémů ve společnosti, a dokonce i v Církvi, a už vůbec absence schopnosti zlu prevenovat vedla k tomu, že i nyní je málo pastýřů, kteří by vedli svěřené ke spáse.

Otec Michael: Tvá horlivost, bratře Junipere je jistě chvályhodná, ale v bolesti nad hříšníky ve svaté Církvi nesmíme opominut její božský charakter. Nejsme přece donatisté, věříme, že i nehodný, hříšný služebník – papež, biskup, kněz – vysluhuje platně svatá tajemství. To znamená, že spásu může přijmout každý, kdo opravdově hledá cestu vykoupení z moci satana.

Bratr Adeodatus: Každý z nás má nezpochybnitelnou vlastní zodpovědnost za svou nesmrtelnou duši.

Otec Vladimír: A je schopen a má se rozhodovat pro spásu svou i svých bližních, za něž před Trojjediným Bohem nese odpovědnost. A v dílčích rozhodnutích na této cestě ke spáse či k zavržení je skryta svatost všedního dne.

Jedním z takových všedních dnů je tento pátek a sobota. Parlamentní volby jsou potvrzením nebo popřením našeho hledání pravdy uprostřed milostí a hříchů naší společnosti, našeho českého národa.

Otec Michael: V Písmu svatém čteme: „Kdo hledá Boha, ten sílí!“ a svatá Terezie Benedikta od Kříže – předtím stoupenka fenomenologické filosofické metody – píše: „Kdo hledá pravdu, hledá Boha!“

Otec Oldřich: První, co byste nám patrně, Otče Michaeli, řekl k metodě hledání Boha, v případě nynějších voleb, ke zodpovědnému hledání koho volit, je to, čím jste nám příkladem a k čemu vybízejí čeští a moravští biskupové v pastýřském listě: k modlitbě, adoraci.

Bratr Lupicinus: A to jistě neznamená oddrmolit nějakou modlitbičku, ale dát našemu Pánu lásku, aby On nám mohl dát svou milost rozhodování. A to je čas daný k modlitbě.

Bratr Akvilinus: Pokud na rovině přirozenosti je třeba alespoň půl hodiny „vzájemné empatie“, aby rozmlouvající mohli najít společnou mysl a srdce, pokud chtějí a jsou schopni, pak v rovině milosti platí jiná pravidla: Trojjediný Bůh mluví ihned a slyší nás ihned. My jsme na tom skutečně podstatně hůře. My tu půl hodinu, hodinu k rozmluvě s naším Pánem potřebujeme, abychom nešli ve svých rozhodnutích cestou své panovačnosti, ale jeho Království.

Bratr Adeodatus: A pak, když se rozhodneme na základě takovéto modlitby, pak se bude v našem národě šířit Boží království: spravedlnost, pokoj, statečnost vůči zlu, síla šířit svornost…

Otec Oldřich: Situace, v níž se náš národ a národy Visegrádské čtyřky, starobylé státotvorné seskupení sahající nejméně k době svatého Vojtěcha táhnoucí se jako zlatá niť – i s bolestnými vzájemnými konflikty a bitvami – dobou přemyslovskou, jagellonskou a dokonce v určité míře i dobou habsbursko-lotrinskou, je opět, jako tomu bylo již několikrát v dějinách tohoto „volnějšího soustátí“, v bodu přelomu.

A k tomu celá Evropa je postavena před rozhodnutí, jak se postaví vůči islámu.

Bratr Juniper: Obávám se, že pro svobodné rozhodnutí je už pro většinu Západoevropanů pozdě. Pomýlenou filosofií a teologií se už dávno rozhodli a nyní jako člověk žijící v neřesti, sklízejí ovoce „svého myšlení, vyjadřování a svých skutků“.

Otec Michael: „Kdo stojíš, dej pozor, abys nepadl!“ Nyní my, náš národ, máme být – i s vědomím či nevědomky, že se v těchto parlamentních rozhoduje nejen o bytí či nebytí naší křesťanské kultury, o životech nás a našich evropských dětí, ale především o našem vyznání víry – na jakémkoli stupni její zralosti – které vede ke spáse. A nyní je potřeba říci, že spásu dává jen návrat či nové obrácení se k Ježíši Kristu a zasvěcení se Jemu skrze Neposkvrněné Početí Panny Marie. Jiná cesta spásy není.

Bratr Adeodatus: Tím se ovšem nabízí otázka, jaké poslance volit. Všem je nám přece jasné, že slova, která jsme slyšeli od našich obou metropolitů, vybízejí volit ty, kdo navenek či podloudně nepodporují islamizaci naší společnosti, řízenou migraci. Tím jsou i ti, kdo buď se zaštiťují křesťanstvím anebo se na něj odvolávají jako jednotlivci či jako poltické strany, naprosto nevolitelní. Případně i pro ty, kdo se za křesťany nepovažují.

Bratr Akvilinus: V takovém případě je třeba volit ty, kdo se dobře v politické situaci orientují podle zdravého rozumu – již implicitně osvíceného Duchem Svatým – a jsou na cestě víry. Nebo se k ní, pokud byli křesťansky vychování – mohou a chtějí vrátit.

Bratr Modestus: A hlavně, kteří již na této cestě zastávají morální stanoviska ohledně rodiny, manželského života a obrany duchovní a národní tradice našeho národa.

Otec Oldřich: Na úrovni každého volebního okrsku je jistě možnost si zjistit, zda ti, které chceme volit, takové postoje zastávají.

V našem volebním systému je prozatím určitá nevýhoda, že nemůžeme volit napříč politickými stranami osobnosti, které jdou nebo jsou schopny a ochotny se vydat cestou svatosti, která v sobě zahrnuje upřímné hledání pravdy, nezkorumovatelnost, nezávislost na hmotných prostředcích, jakými jsou peníze a majetek…

Otec Michael: Prvním kritériem by měl být vnitřní kontakt s Dárcem těchto ctností a prostředků na cestě svatosti, tedy svátostný život poslance.

Bratr Juniper: Pak také, aby pro něj nebyla potíž vzdát se svého poslaneckého příjmu…
Otec Michael: Jistěže jde o ideál. Jak jsme mluvili o Otci kardinálovi a dalších ctihodných mužích – pastýřích Církve, k tomuto ideálu jsme vázání dorůstat.

Otec Oldřich: Proto v systému, kdy volíme politickou stranu, je třeba volit tu, za niž nese zodpovědnost její vůdce. Což není pro dnešní úpadek demokracie špatná situace. Proto volíme přednostně vůdce strany a poté prostředečně její zástupce v jednotlivých volebních okrscích – a zde zase podle obdobného klíče jako stranického vůdce či takzvaného „nestraníka“. Pod pojmem strana se samo sebou lidově zahrnují i hnutí a „nestranické strany“ či nestraničtí jednotlivci, což sice není zcela přesné, ale na postoji k rozhodování to vlastně nic ke zmíněným premisám nemění.

Bratr Juniper: V jedné „superdebatě“ se mohli všichni zástupci z pohledu České televize perspektivních stran vyjádřit k zásadním otázkám existence našeho národa a kultury. Jasné a pevné odpovědi dali pouze „vůdcové“ SPD, Svobodných a Realistů.

Bratr Modestus: Je samozřejmě dobré znát podrobněji to, co o protiimigrační politice ve svých programech tyto politické strany píší.

Bratr Lupicinus: Ale především je třeba vidět skutky, kontinuitu skutků, které vycházejí z pevných a charakterních ideálů.

Bratr Adeodatus: Ohledně celkového, filosofického zaměření ideálu a ideálů strany Realistů, bych je skutečně, jak jsi ony tři strany v pořadí jmenoval, bratře Junipere, nechal skutečně na třetím místě.

Bratr Akvilinus: Logicky je třeba v této době, kdy bylo ideální, aby protiimigrantské strany měly ústavní většinu, volit nejen tu, která se do Parlamentu má reálnou šanci – samo sebou neprosto nezávislou na manipulujících průzkumech takzvaného veřejného mínění dostat, ale tu, která má šanci mít nejvyšší podporu stejně smýšlejících občanů. A tu se očividně stává strana pana Tomio Okamury.

Bratr Juniper: Při poslechu rozhovoru s panem Tomio Okamurou na našem Svobodném vysílači (https://www.svobodny-vysilac.cz) asi před třemi týdny jsem mohl z jeho úst slyšet jasné odsouzení politiky a politiků, kteří podporují homosexuální svazky a multikulturalismus dokonce i z řad oficiálně křesťanských stran. V rozhorlení nad touto skutečností řekl: „Já jsem do osmnácti let ministroval.“

Otec Oldřich: Ve zdravé společnosti se vždy rodina, rod i kmen společně sjednotí na cestě, která je pro ně nejlepší. Otec rodiny pak má poslední slovo.

Otec Vladimír: Děkuji Vám, Otče Michaeli, Oldřichu, Bratři Akviline, Lupicine, Adeodate a Junipere, že jsme mohli společně hledat vhodného a v této kritické době podle své víry a svědomí nejlepšího kandidáta, jejž a jehož podřízené ve straně máme volit.

Otec Michael: Nyní nastává  - dříve než půjdeme k volbám – čas modlitby. Prvotně za všechny kandidující, aby se obrátili. Aby se upevnili na cestě svatosti, která je záchranou pro náš národ i pro každého z nás anebo ji začali hledat a statečně našli, protože jinak nám hrozí zkáza dříve než před smrtí.

Především ale se modleme za pana Tomio Okamuru a jeho spolukandidáty, nejprve za jejich konverzi, neboť jen tak budou nyní i navždy úspěšní. A pak, aby v četných konfliktech a krizích, které budou mezi nimi bezpochyby vznikat, přijímali ochranu svých Andělů strážných, vzývali svatého Michaela Archanděla, našli v modlitbě ničím jiným nenahraditelnou sílu obstát – pro spásu své duše i těch, které chtějí v našem národě vést – ve slovech, které ve svém programu napsali.

Otec Oldřich: Vím, co nyní řeknete, Otče Michaeli: „Pojďme na modlitbu, adorací našeho Pána předáme sílu těm, které budeme volit.


Otec Vladimír: Pán Ježíš Vám oplatí čas, který jste našemu „Rozhovoru osmi - Oktologu“ věnovali.

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dos...