sobota 14. října 2017

Multikulturalista v temnotách, kde je pláč a skřípění zubů








28. neděle v mezidobí

Liturgie této neděle, uvádí Svatý otec Benedikt XVI. mešní biblické texty, nám představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izajáš, toto téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz, který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a lidstva, jak ji popisuje Izajáš: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“. Prorok dodává, že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce, aby všichni lidé šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství; Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“.

Cestou do „aurea prima aetas“, jíž ovšem již není ztracený ráj, ale neporovnatelně vyšší úroveň života s Trojjediným Bohem: oslavení těla vykoupené a spasené duše, je ovšem průchod údolím smrti, předtím údolí slz, jak vysvítá ze slov téhož proroka:


„Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a sestře slzu z každé tváře“


Tato slova proroka Izajáše obsahuji příslib, že se nejen nemusíme bát utrpení, ale dokonce, že podíl na utrpení, i kdybychom jej zavinili, proměňuje Ježíš nesoucí kříž ke vzkříšení, v podíl na působení Ducha svatého. Kříž je opravdovým prostředkem jak dosáhnout účasti na nebeské hostině, kterou pro nás připravil Otec. Přijetím pozvání na svatební hostinu a tím, že duše přijme šat Boží milosti skrze svou modlitbu a pokání, připodobní svůj život Kristovu a  bude se těšit z „tučné hostiny s vyzrálým vínem“ nebeského království. Svatá Alfonsa od Neposkvrněného Početí napsala: "Považuji den vez utrpení za ztracený den." Kéž ji v tomto dokážeme pochopit a následovat, abychom se k ní připojili, k cestě Ježíše, trpícího Božího Beránka, o němž zpívá Izajáš, poté, co představil "hostinu Beránkovu":

    Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.
    Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil.
    V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."


Temnota rokle, o níž zpívá král David, je cestou, abychom směli přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy. 

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.

Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.


Potvrzením toho, že se svatý Pavel, jehož pokračování listu Filipanům dnes čteme, vydal údolím stínu smrti, je indiferentnost, nelišnost a nezávislost na radosti či utrpení, které náš Pán – Zmrtvýchvstalý dává prožívat svému apoštolu, zasvěcenci smrti a vzkříšení i v misijní službě Filipanům, jimž píše z vězení pro Ježíše:


Bratři!
    Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení.
    A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen. 


Jestliže první čtení velebí věrnost Boha jeho příslibu, evangelium podle sepsání svatého Matouše svým podobenstvím o svatební hostině nám dává uvažovat o lidské odpovědi, říká papež Benedikt XVI. Někteří pozvaní první hodiny odmítli pozvání, protože je přitahovaly různé zájmy; jiní dokonce pohrdli pozváním krále a vyvolali potrestání, které dopadlo nejen na ně, nýbrž i na celé město. Král se však nevzdává a posílá své služebníky, aby hledali jiné stolovníky, aby se naplnil sál jeho hostiny. Tak má odmítnutí prvních za následek rozšíření pozvání na všechny, se zvláštní zálibou v chudých a vyděděných.

Ti, kdo účast na slavnosti odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho velkorysost tím však není oslabena. Nerezignuje a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi.

Odmítnutí ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné. Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost odpovědět na pozvání.

Existuje však podmínka setrvání na této svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci, a proto jej ze slavnosti vykáže. Chtěl bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem poukázal na krásný komentář svatého Řehoře Velkého k tomuto podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „Každý z vás, kdo má v Církvi víru v Boha, má už proto účast na svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat, pokud nestřeží milost lásky“. A tento šat je symbolicky utkán ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a láskou k bližnímu. Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem, vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.





Tyto dva prameny zahrnuje tajemství Ježíšova kříže. "Sestup vlákna" je jeho pozvání na hostinu, jeho "cesta vzhůru" naše přijetí pozvání a oblečení, zahalení se darovaným rouchem pro svatbu: modlitbou a pokáním v přijetí Ducha svatého ve svátosti křtu.

K tomu právě došlo ve velikonočním tajemství: drtivá moc zla byla poražena všemohoucností Boží lásky. Zmrtvýchvstalý Pán může už pozvat k hostině velikonoční radosti všechny a sám dodá stolovníkům svatební šat, symbol nezaslouženého daru posvěcující milosti. Velkodušnosti Boha však musí odpovídat svobodné přilnutí člověka. 

Právě toto je velkodušná cesta, kterou prošli ti, které dnes uctíváme jako svaté. Ve křtu přijali svatební šat božské milosti, uchovali jej čistý nebo ho očistili a učinili zářivým během svého života prostřednictvím svátostí. Nyní se účastní svatební hostiny v nebi. Eucharistická hostina, k níž nás Pán zve každý den a jíž se máme účastnit ve svatebním šatu jeho milosti, je předjímáním konečné slavnosti v nebi. 

Jestliže se přihodí, že jej zašpiníme nebo dokonce roztrháme hříchem, Boží dobrota nás neodmítá ani neponechává našemu osudu, ale nabízí nám ve svátosti smíření možnost obnovit pro svátek svatební šat v jeho nezbytné celistvosti.

    Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:
    "Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít.
    Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili.
    Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
    Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
 




Celistvý svatební šat, odlišený svým určením i vzhledem od všedního roucha je oním „neviditelným oděním“ duše, která je schopna přijímat a nechat se posvěcovat mocí Ducha Božího – zároveň zakouší Jeho pomoc a vedení – a přitom, jako „Ecclesia invisibilis“ se plně projevuje i v „odění viditelném“, ve viditelné Církvi v tomto světě. Doby, kdy tomu tak je, jsou oněmi vrcholy sinusoidy vývoje civilizace a každé kultury, kdy se dostává každému možnosti rozvinout hřivny Ducha, kdy je společnost pevně zakotvena na duchovních zákonech, které Bůh Otec v Ježíši Kristu mocí svého Ducha ukazuje a takto „oděným“ dává schopnost přijímat a navenek Jeho moc ukazovat a jí prospívat.

Konzumní životní styl, kterému podléhá tolik lidí v různých kulturách vede k roztržení a pošpinění svatebního šatu – ke ztrátě svatodušní cesty, i když snad ještě „chození do kostela“ přežívá, není radostnou svatební hostinou: Přichází náš Pán a říká:
'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?'

Současná krize Evropy je výzvou k přehodnocení ideje „společné Evropy“. Nikoli její odmítnutí – vždyť skutečně všechny národy jsou pozvány na svatební hostinu Beránkovu – ale k hledání cesty zpět z „mnoha kultur“ k jedné kultuře mnohých národů. Blud, do nějž slepí vůdcové Evropské unie upadli je právě pseudosocialistickým popřením jednotlivých kultur a národů. Stadium úpadku civilizace, které známe již z posledních záchvěvů První říše římské: eklekticismus.

Dříve, než se zhroutila pod náporem barbarů a později muslimů již křesťanská kultura Středomoří, mohl každý „eklektik“ – „multikulturalista“ zaslechnout tichý hlas Ducha, který řekl svým služebníkům – andělům:
'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
 



(srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=15300,
z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté, Lamezia Terme 9. října. AD MMXI;
z promluvy Svatého otce Benedikt XVI. při kanonizaci, 12. října AD MMVIII;
svatý Řehoř Veliký, Homilia 38,9; srov.: ibid. , 10)


O. Vladimír







MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Jak jsi sem vešel?“

ptáš se Ježíši těch,

kdo přijali křest a „nechodí do kostela“,

kdo přijali svátost smíření a přijímají ve Svatém přijímání Tvé tělo a krev

a nevěří,

že jsi v Nejsvětější svátosti skutečně přítomen

jako Bůh a člověk

trpící, umučený k smrti, a zmrtvýchvstalý;

nebo dokonce, kdo přistupují a přijímají Tě ve stavu hříchu

- jak k tomu jsou někdy i vybízeni ti, kdo žijí v cizoložství –

těm říkáš: „Jak jsi mohl vstoupit mezi věřící,

když nevěříš?“

Velmi tvrdá slova volíš pro ty

– velekněze a starší židovského lidu –

kteří již jen hledají příležitost,

aby Tě nábožensky i politicky exkomunikovali a popravili.

Varovná slova o zavržení říkáš těm,

kdo se chystají zavrhnout spravedlnost,

pomluvit pravdu,

zotročit ty, které vedeš ke svobodě,

tím, že „budou bít pastýře a ovce se rozprchnou“.

Ty necháváš svými služebníky – proroky – svázat,

protože satan a jeho démoni jsou svazováni těmi,

kdo mají a užívají moc Tvého a Otcova Ducha;

a vhodit do temnot již zde v pozemském životě.

Temnot, v nichž nevidí světlo Ducha Božího,

neslyší Jeho vnuknutí, nepoznávají pravdu, ztrácejí „zdravý rozum“

a propadají se do nejhlubší temnoty:

chtějí se postavit na Tvé místo a stát se arbitry pravdy:

nutit křesťany, a se sami za ně formálně považují,

aby zapřeli Tebe, pravdu,

a těm, kterým mají o Tobě,

vyznavačům islámu, 

i katolíkům a protestantům,

kteří v Tebe přestali věřit, 

dokáží říci:

sejměte kříže, zapřete křesťanství,

následujte nás do temnot multikulturního světa.

Věřícím, těm, kdo Tě přijímají v této Nejsvětější eucharistii,

dáváš světlo poznání a schopnost se orientovat.

Těm, kdo v Tebe uvěřili jako Tvůj přítel žid Lazar,

jenž je dnes i příkladem pro muslimy,

o něm svým služebníkům říkáš zcela opačná slova:

Rozvažte jej a nechte jej, zmrtvýchvstalého jít do tohoto světa,

aby zval na mou královskou svatební hostinu zlé i dobré!“¨



Amen.

"Duše bolí"

- tak si  povzdechne  jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina  ve vesnici, v níž ...