sobota 21. října 2017

Peníz daně: vítězství teokracie nad demokracií








29. neděle v mezidobí



Čtení z knihy proroka Izaiáše nám praví, uvedl před několika lety dnešní biblické mešní texty Svatý otec Benedikt XVI., že Bůh je jediný; nejsou jiní bohové kromě Hospodina, i mocný Kýros, panovník Peršanů, je součástí většího plánu, který zná a naplňuje jedině Bůh. Toto čtení nám podává teologický smysl dějin: epochální změny, střídání velkých mocností podléhá zcela moci Boží; žádná pozemská moc nemůže zaujmout Jeho místo. Teologie dějin je významným a podstatným aspektem nového hlásání evangelia, protože lidé naší doby si po neblahém období totalitních impérií 20. století potřebují znovu osvojit úhrnný pohled na svět a čas, pohled opravdu svobodný a pokojný…
    Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: "Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.
    Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný není Bohem.
Žalmista zpívá o rodinách národů, které společně vzývají a chválí jediného Boha, Toho, který je: 
„Vzdejte Hospodinu slávu a moc!
Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům je velmi působivé už tím, že jde o nejstarší list, který se nám zachoval od největšího hlasatele evangelia vše dob, apoštola Pavla. Sděluje nám především, že šíření evangelia neprobíhá izolovaně. Vždyť i on měl spolupracovníky, Silvána a Timoteje, a mnohé jiné. A dodává záhy další, velmi důležitou věc, že totiž zvěst musí být předcházena, doprovázena a následována modlitbou. Píše: „Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách“. Apoštol je si dobře vědom toho, že členy tohoto společenství si nevybral on, ale Bůh: „víme o vašem vyvolení“ – říká. Každý misionář evangelia musí mít neustále na paměti tuto pravdu: Pán je tím, kdo se svým Slovem a Duchem dotýká srdcí, když povolává lidi k víře a do společenství v Církvi. Nakonec nám Pavel zanechává velmi cenné ponaučení z vlastní zkušenosti. Píše: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením“. Má-li být hlásán í evangelia účinné, potřebuje moc Ducha, která oživuje zvěst a vlévá jejímu hlasateli „hluboké přesvědčení“, o kterém mluví apoštol. Výraz „přesvědčení“, v řeckém originále pleroforía, je slovo, které nevyjadřuje ani tak subjektivní, psychologický aspekt, jako spíše plnost, věrnost, úplnost – v tomto případě Kristovy zvěsti. Zvěsti, která má být provázena znameními a gesty jako Ježíšovo kázání, má-li být úplná a věrná. Slovo, Duch a – takto pojaté – přesvědčení jsou tedy neoddělitelné a způsobují, že evangelní poselství se účinně šíří.
    Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!
    Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.
    Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.
Slova svatého evangelia podle Matouše jsou textem, který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která se týká těch, kteří mají poslání hlásat evangelium. Ježíšovi tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho obracejí slovy uznání: „Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“. Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje si naši pozornost. Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“. V této souvislosti je poučný komentář svatého Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“. 










Noví hlasatelé evangelia jsou jako první povoláni kráčet touto Cestou, kterou je Kristus, aby dali poznat druhým krásu evangelia, které dává život. A touto cestou se nikdy neputuje osamoceně, ale společně. Zkušenost společenství a bratrství je nabízena těm, které potkáme, aby se podíleli na naší zkušenosti s Kristem a s Jeho Církví. Svědectví spojené se zvěstí tak může otevřít srdce těch, kteří hledají pravdu, aby mohli dosáhnout smyslu vlastního života.

Krátká reflexe také o ústřední otázce daní odváděných císaři. Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové Církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“. Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“. A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“.

Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání Církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život.

    Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
    Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?"
    Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár.
    Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
    Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."

S. Aurelius Augustinus: In Ioannem 69,2;
S, Aurelius Augustinus, Ennarationes  in Psalmos, Žalm 94,2, Žalm 4,8;
Anonym, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42)


O. Oldřich



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nedbáš, Ježíši, vybízející k placení daní císaři,

na lidské ohledy.

Jsi pravdomluvný, jsi pravda sama,

a proto podporuješ vládu člověka nad člověkem

– demokracii –

s podmínkou zachování teokracie.

Ty, Boží Syn, Stvořitel a dárce moci nad císařem,

Ty, Boží Syn, vítěz nad démony jeho zlých myšlenek, slov a skutků

i nad jeho opomenutím konat Tvou vůli,

Ty  Boží Syn, Posvětitel ses poddal při soudním „demokratickém“ procesu

velekněžím a zákoníkům i Pilátovi, zástupci císaře,

a nechal ses jimi odsoudit na smrt.

Svým zmrtvýchvstáním dosvědčils nadřazenost teokracie 

nad demokracií hříšných lidí.

Vedeš je k zodpovědnosti za to, že Tě oni

– židé a Římané, ideoví předchůdci dnešních ateistů –

chtěli umlčet a sprovodit ze světa.

Tys vstal z mrtvých

– vrátil ses mezi své mučitele a vrahy, abys je postavil před rozhodnutí:

přijmout Tvou teokracii – křest ve svaté Církvi,

nebo ji odmítnout a tím spáchat sebevraždu

- jejímž rafinovaným organizátorem je satan –

zničení demokracie, sebedestrukci člověka, zmaření jeho peněž a daní,

především té nejvyšší: dát Ti nyní ve svatém Přijímání sebe

a přijmout Tebe a Tvou vládu nad mým srdcem,

a tak nad světem: teokracii.

Amen.

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dos...