I
církevní rok má svůj podzim.
Dobu,
kdy na jedné straně vnímáme pomíjejícnost, konec plodnosti a
konec života v říši rostlin (a zvířat) v pohledu na léto, které
se chýlí ke konci, jsou už sklízeny či sklizeny plody, které
"vyrobila" Boží ruka a které jsme povoláni v potu tváře
pěstovat a sklízet, abychom se živili prací vlastních rukou; a
na druhé straně nás vědomí zmaru nakonec i všeho hmotného, co
je kolem nás, i nás samotných, vede k produchovnění hmoty, k
touze po oslavení těla, nebe a země, jak je nám věřícím
přislíbeno a jak je našim očím víry představeno v oslavení
těla Ježíše Krista, Božího Syna, v Jeho zmrtvýchvstání.
Proto
je podzim církevního roku počínaje již touto nedělí naplněn
svátky a připomínkami andělského světa, světa mystiků –
světců a mučedníků pro našeho Pána, těch, kdo se s ním ve
smrti a zmrtvýchvstání sjednocují "před našima očima"
jako vzor k následování a jako přímluvci v duchovním boji proti
zbožštění těla a hmoty cestou pýchy.
Patnáctá
neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého zaměřuje náš pohled
na Parusii, na Ježíše, vítěze nad marností, zmarem a smrtí,
který slavně dokonává dějiny záchrany, Ježíše, jenž
zachraňuje, protože svou obětní smrtí vede k theosis, k přijetí
Ducha Božího a k naší proměně, již On dokoná v Poslední den.
Tak
naplňuje duši touha po úplném, posmrtném setkání s Ježíšem,
touha, již vede Duch Svatý, kterého v onen den rovněž poznáme
jako Osobu vedoucí k Ježíši Pánu a k Otci.
Tento
pohled dával a dává dodnes nejen sílu nést drobné i velké
ústrky a pronásledování pro Jméno Ježíšovo, ale také stále
posiluje touhu se pro Ježíše obětovat a pro Jeho Církev na této
zemi přinášet oběť lásky.
Obojí
je zdrojem naděje na Boží dobrotu, která se, jak píše Apoštol,
projevila v příchodu Božího Syna a projeví se plně na těch,
kdo theosis prožívají zde na zemi.
KOMENTÁŘ
K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA
XVI.
Nastala
chvíle, řekl před několika
lety při pouti k uctění Turínského plátna Svatý otec Benedikt
XVI., na kterou jsem se velice těšil. Stál jsem již
jednou před tímto posvátným plátnem, ale tentokrát prožívám
tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou. Možná
proto, že jsem se s postupem času stal vnímavějším k poselství
této mimořádné Ikony; možná, a řekl bych že především
proto, že jsem zde jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci
celou Církev, ba dokonce celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této
pouti a také za příležitost podělit se spolu s vámi o krátkou
meditaci, kterou nabízí podtitul tohoto slavnostního výstavu:
"Mystérium Bílé soboty".
Lze
říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto mystéria, Ikonou
Bílé soboty. Jde přece o pohřební plátno, do něhož byly
zavinuty ostatky ukřižovaného muže zcela odpovídajícího tomu,
co nám evangelia říkají o Ježíši, který byl ukřižován
kolem poledne a vydechl naposledy ve tři hodiny odpoledne. Nastal
večer a protože byl den Přesnic, tedy vigilie svátečního
velikonočního sabatu, požádal bohatý a vážený člen velerady,
Josef z Arimatie, o to, aby mohl pohřbít Ježíše ve svém novém
hrobě, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Dostal
povolení, zakoupil plátno, sňal z kříže Ježíšovo tělo,
zavinul jej do plátna a uložil do onoho hrobu. Tak referuje
evangelium svatého Marka ve shodě s ostatními evangelisty. Od té
chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do rána onoho prvního dne po
sobotě a Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho
tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká
(asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své
hodnoty a svého významu.
Bílá
sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné antické homilii:
"Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho, veliké ticho a
samota. Veliké ticho, protože král spí... vtělený Bůh usnul a
vyburcoval ty, kteří od věků spali"1.
V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus "byl
ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel a byl pohřben, sestoupil
do pekel a třetího dne vstal z mrtvých".
Drazí
bratři a sestry, v naší době se lidstvo, zejména poté, co
prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k
mystériu Bílé soboty. Skrytost Boha je součástí spirituality
soudobého člověka existenciálním, takřka podvědomým způsobem,
jako prázdnota v srdci, jež se šířila stále více. Na konci 19.
století napsal Nietzsche: "Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!"
Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova
převzat z křesťanské tradice, často jej citujeme v
pobožnosti Via Crucis a možná aniž bychom si plně
uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových
válkách, lágrech a gulazích, Hirošimě a
Nagasaki, se naše doba stále více stávala jakousi Bílou sobotou:
temnota tohoto dne interpeluje všechny ty, kteří se táží
života, zejména nás věřící. Také my máme co do činění s
tímto zatměním.
Nicméně,
smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má rysy zcela opačné,
naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to
k myšlence, že posvátné plátno se chová jako "fotografický
dokument", který v sobě skrývá "pozitiv" i
"negativ". A skutečně je tomu tak: nejtemnější
mystérium víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje,
jež nemá hranice. Bílá sobota je "územím nikoho" mezi
smrtí a zmrtvýchvstáním. A na toto "území nikoho"
vstoupil Jeden, Jediný, který jej přešel se znameními svého
Utrpení podstoupeného pro člověka: "Passio Christi. Passio
hominis". A plátno k nám jasně mluví právě o tomto
momentu, dosvědčuje přesně onu jedinečnou a neopakovatelnou
přestávku v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši
Kristu sdílel nejenom naše umírání, ale také náš pobyt ve
smrti. To je ta nejradikálnější solidarita.
V
tomto "nadčasovém čase" Ježíš Kristus "sestoupil
do pekel". Co znamená tento výraz? Znamená, že Bůh,
který se stal člověkem, dosáhl bodu, kde vstoupil do extrémní a
absolutní samoty člověka, kam nedosahuje žádný paprsek lásky a
kde kraluje totální opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy:
"do pekel". Ježíš Kristus přebýval ve smrti, překročil
bránu této extrémní samoty, aby dovedl i nás k jejímu
překročení spolu s Ním. Všichni jsme někdy pocítili onen
děsivý pocit opuštěnosti. To čím smrt působí největší
strach je právě toto: když jsme jako děti měli strach zůstávat
sami ve tmě a jedině přítomnost nějaké osoby, která nás
miluje, nás mohla naplnit bezpečím. Ano, právě to se stalo na
Bílou sobotu: v království smrti se rozezněl hlas Boží. Stalo
se něco nemyslitelného: Láska pronikla "do pekel". I v
nejextrémnější temnotě absolutní lidské samoty můžeme slyšet
hlas, který nás volá, a nalézt ruku, která nás uchopí a vyvede
ven. Lidská bytost žije ze skutečnosti, že je milována a že
může milovat; a pokud pronikla láska i do prostoru smrti, pak
život dosahuje i tam. Ve chvíli extrémní samoty nebudeme nikdy
sami: "Passio Christi. Passio hominis."
Toto
je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího
Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A
připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry,
vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo
ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje.
Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít,
nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí
tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo;
ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství
života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice
Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti
nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí
Turínského plátna: z tváře tohoto "muže bolesti",
který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého
místa a také naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti a naše
hříchy - "Passio Christi. Passio hominis" " z této
tváře vysvítá slavnostní majestát, paradoxální svrchovanost.
Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo
mluví, ono samo je slovem, kterému můžeme v tichu naslouchat. Jak
mluví Turínské plátno" Mluví krví, a krev je život!
Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním
korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže.
Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o
jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zejména
ona velká skvrna u boku z krve a vody, jež vyšly z velké rány
způsobené římským kopím. Krev a voda mluví o životě. Je
pramenem, který zurčí v tichu, a my jej můžeme slyšet, můžeme
mu naslouchat v tichu Bílé soboty.
LITURGICKÁ
MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Patnáctá
neděle po seslání Ducha Svatého
Na
Poslední soud odkazují slova Apoštolova z dnešní perikopy
Epištoly do Galácie:
"Nemylte
se, Bůh se nenechá posmívat, neboť co kdo zaseje, to bude i
sklízet."
Modleme
se za ty, kdo se posmívají Církvi a oběti Ježíše Krista za
naše hříchy, kdo popírají obětní charakter mše svaté,
abychom jim byli příkladem těch, kdo zasévají slova víry,
vnuknutá Duchem Svatým, a vyjadřující pravý smysl a hloubku
oběti Ježíšovy, Jeho lásku před těmi, kdo dosud tajemství
Církve nepoznali a odsuzují ji při pohledu na hříšníky, kteří
se v Církvi scházejí, aby jim bylo odpouštěno.
Svatý
Pavel rovněž vybízí, abychom byli v Církvi sjednoceni, v listu
do Efezu píše o Církvi jako o manželství Pána – Kyria Ježíše
a každého pokřtěného. Manželé a rodina mají nejvíce držet
pohromadě, přednostně si prokazovat dobro, nést spolu dobré i
zlé, pak teprve, ze síly takového manželství a rodiny, se máme
starat o ty, kdo s námi do naší duchovní rodiny katolických
křesťanů nepatří:
"Dokud
máte čas, prokazujte dobro všem, zvláště těm, kdo vírou patří
s námi do stejné rodiny."
LITURGICKÁ
MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
22.
neděle v mezidobí
Ve čtení z páté knihy Mojžíšovy slyšíme Boží slovo o lásce, která se projevuje zachováváním přikázání.
Mojžíš řekl lidu toto:
"Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete za chovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji.
Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."
"Žít bez vady, jednat vždy správně, dokázat říci ve vhodnou chvíli, co v srdci vnuká Duch, nepomlouvat..." to všechno zahrnuje výzva k mravní dokonalosti, která je ideálem v Církvi pro ty, kdo přicházejí s žádostí o svatý křest: ideálem, který je mravním cílem, k němuž i ten "morálně nejposlednější" z příchozích do Církve dostává mimořádnou božskou sílu Ducha Svatého, proměňující často postupně duši hříšníka k naplňování tohoto ideálu. Proto se ptá svatý David:
"Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku?
Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá.
Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina.
Kdo nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá!
"Slovo, které bylo do nás vloženo jako semeno" je především slovo znovuzrození: "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." "Je to prvotina" podílu na novém stvoření každého vykoupeného svatou krví Ježíšovou. Církevní společenství i každý jeho člen by ovšem byli – i po znovuzrození – jako "bez Ducha", kdyby se toto slovo, které jsme přijali – třebas jako malí prostřednictvím svých rodičů a kmotrů, Církve – neprojevilo našimi skutky, jimiž vyjadřujeme víru a plníme přikázání lásky k Trojjedinému Bohu a k bližnímu, jak čteme v listu svatého apoštola Jakuba:
Bratři moji nejmilejší!
Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.
Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.
Slova
dnešního úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka jako
by byla přímou odpovědí na současnou krizi nikoli papežství,
ale nejvyšších představitelů Církve v oblastech, kde je krize
církevních společenství zrcadlem, ale i "promotorem"
krize společnosti, která opustila katolickou víru a tím i
morálku a hlásá názory proti posvátnosti manželství muže a
ženy, proti rodině, proti počatému životu, proti péči o
trpící a umírající.
Kultura
smrti se vtiskuje do života místních církevních společenství,
pokud ji zavčas se statečností křesťanských katolických
proroků neodmítnou, a vede k jejich smrti, k sebevraždě
společenství Církve i na velkých územích a k hroznému hříchu
opominutí hlásat evangelium Ježíšovo všem, kdo právem od
Církve očekávají spásu své duše.
"Co
vychází z člověka, to ho poskvrňuje," říká
dnes Ježíš. A mluví ke všem, papežem počínaje, až po
posledního věřícího, k takovému, který se ve své hříšnosti
ani za věřícího pokládat nedokáže a jen kajícně prosí:
"Pane
Ježíši, buď milostiv mně, hříšnému!"
Kolem
Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů
Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří
z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je
neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání
předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z
trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co
přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a
měděných nádob.
Proto
se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji
učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně
nečistýma rukama?"
Odpověděl
jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak
je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko
ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které
jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a
držíte se podání lidského."
Ježíš
zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě
všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho
vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.
Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky,
smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest,
prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno
to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje."
(Z
meditace Svatého otce Benedikta XVI. před
Turínským plátnem, 2. května AD MMX;
Otec
Vladimír Mikulica
MODLITBA
PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Tvůj
Otec učinil spolu s Duchem
jedinou
inkarnaci:
povolal
Tebe, Boží Synu,
abys
vstoupil do lůna přečisté Panny:
"zasel
do ducha".
I
Ty, Ježíši, Logos Otce,
učíš
celým svým pozemským životem
zasévat
do ducha:
učíš
apoštoly, učíš ženy, které Tě na cestách provázely,
učíš
ty, které jsi jako Zachea vyhledal,
učíš
ty, které jsi z života podle těla, podle mamonu, jako Léviho
– svatého
Matouše povolal k životu podle Ducha,
učíš
ty, kdo za Tebou jako Nikodém v noci přišli,
abys
je o znovuzrození, fótismatu poučil
a
připravil je na jeho přijetí.
Tvá
Církev od Letnic všem těmto Tvým katechumenům
nabídla
setkání s Osobou Ducha Svatého: přijetí znovuzrození.
O
jejích služebnících,
kteří
se dali cestou protipřirozeného pohlavního styku
zasévajícím
smrt do jejich vlastních těl
-
vzplanuli láskou muže k muži, ženy k ženě -
na
rozdíl od manželů
zasévajících
do ducha při posvátném spojení k početí nového života,
říkáš
ústy apoštola:
"Nemylte
se, s Bohem nejsou žerty!
Co
kdo zasel, to také sklidí,
kdo
seje do svého těla,
kdo
seje do těla,
z
těla sklidí
věčnou
záhubu."
Kajícnost
a adorace Tvého těla v Nejsvětějším tajemství, mysteriu,
odvádí
Tvé služebníky od cesty záhuby
a
jejich pohoršlivý příklad
vzbudí
proroky
obnovy
Církve:
adorace
Tvého těla.
Amen.
