sobota 1. září 2018

Podzim "starých struktur" - naděje jara svatodušního mládí








I církevní rok má svůj podzim.
Dobu, kdy na jedné straně vnímáme pomíjejícnost, konec plodnosti a konec života v říši rostlin (a zvířat) v pohledu na léto, které se chýlí ke konci, jsou už sklízeny či sklizeny plody, které "vyrobila" Boží ruka a které jsme povoláni v potu tváře pěstovat a sklízet, abychom se živili prací vlastních rukou; a na druhé straně nás vědomí zmaru nakonec i všeho hmotného, co je kolem nás, i nás samotných, vede k produchovnění hmoty, k touze po oslavení těla, nebe a země, jak je nám věřícím přislíbeno a jak je našim očím víry představeno v oslavení těla Ježíše Krista, Božího Syna, v Jeho zmrtvýchvstání.

Proto je podzim církevního roku počínaje již touto nedělí naplněn svátky a připomínkami andělského světa, světa mystiků – světců a mučedníků pro našeho Pána, těch, kdo se s ním ve smrti a zmrtvýchvstání sjednocují "před našima očima" jako vzor k následování a jako přímluvci v duchovním boji proti zbožštění těla a hmoty cestou pýchy.

Patnáctá neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého zaměřuje náš pohled na Parusii, na Ježíše, vítěze nad marností, zmarem a smrtí, který slavně dokonává dějiny záchrany, Ježíše, jenž zachraňuje, protože svou obětní smrtí vede k theosis, k přijetí Ducha Božího a k naší proměně, již On dokoná v Poslední den.

Tak naplňuje duši touha po úplném, posmrtném setkání s Ježíšem, touha, již vede Duch Svatý, kterého v onen den rovněž poznáme jako Osobu vedoucí k Ježíši Pánu a k Otci.

Tento pohled dával a dává dodnes nejen sílu nést drobné i velké ústrky a pronásledování pro Jméno Ježíšovo, ale také stále posiluje touhu se pro Ježíše obětovat a pro Jeho Církev na této zemi přinášet oběť lásky.

Obojí je zdrojem naděje na Boží dobrotu, která se, jak píše Apoštol, projevila v příchodu Božího Syna a projeví se plně na těch, kdo theosis prožívají zde na zemi.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Nastala chvíle, řekl před několika lety při pouti k uctění Turínského plátna Svatý otec Benedikt XVI., na kterou jsem se velice těšil. Stál jsem již jednou před tímto posvátným plátnem, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou. Možná proto, že jsem se s postupem času stal vnímavějším k poselství této mimořádné Ikony; možná, a řekl bych že především proto, že jsem zde jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci celou Církev, ba dokonce celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost podělit se spolu s vámi o krátkou meditaci, kterou nabízí podtitul tohoto slavnostního výstavu: "Mystérium Bílé soboty".

Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto mystéria, Ikonou Bílé soboty. Jde přece o pohřební plátno, do něhož byly zavinuty ostatky ukřižovaného muže zcela odpovídajícího tomu, co nám evangelia říkají o Ježíši, který byl ukřižován kolem poledne a vydechl naposledy ve tři hodiny odpoledne. Nastal večer a protože byl den Přesnic, tedy vigilie svátečního velikonočního sabatu, požádal bohatý a vážený člen velerady, Josef z Arimatie, o to, aby mohl pohřbít Ježíše ve svém novém hrobě, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Dostal povolení, zakoupil plátno, sňal z kříže Ježíšovo tělo, zavinul jej do plátna a uložil do onoho hrobu. Tak referuje evangelium svatého Marka ve shodě s ostatními evangelisty. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do rána onoho prvního dne po sobotě a Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká (asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své hodnoty a svého významu.

Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné antické homilii: "Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali"1. V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus "byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých".

Drazí bratři a sestry, v naší době se lidstvo, zejména poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k mystériu Bílé soboty. Skrytost Boha je součástí spirituality soudobého člověka existenciálním, takřka podvědomým způsobem, jako prázdnota v srdci, jež se šířila stále více. Na konci 19. století napsal Nietzsche: "Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!" Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej citujeme v pobožnosti Via Crucis a možná aniž bychom si plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, lágrech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba stále více stávala jakousi Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny ty, kteří se táží života, zejména nás věřící. Také my máme co do činění s tímto zatměním.

Nicméně, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má rysy zcela opačné, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako "fotografický dokument", který v sobě skrývá "pozitiv" i "negativ". A skutečně je tomu tak: nejtemnější mystérium víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, jež nemá hranice. Bílá sobota je "územím nikoho" mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. A na toto "území nikoho" vstoupil Jeden, Jediný, který jej přešel se znameními svého Utrpení podstoupeného pro člověka: "Passio Christi. Passio hominis". A plátno k nám jasně mluví právě o tomto momentu, dosvědčuje přesně onu jedinečnou a neopakovatelnou přestávku v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejenom naše umírání, ale také náš pobyt ve smrti. To je ta nejradikálnější solidarita.

V tomto "nadčasovém čase" Ježíš Kristus "sestoupil do pekel". Co znamená tento výraz? Znamená, že Bůh, který se stal člověkem, dosáhl bodu, kde vstoupil do extrémní a absolutní samoty člověka, kam nedosahuje žádný paprsek lásky a kde kraluje totální opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: "do pekel". Ježíš Kristus přebýval ve smrti, překročil bránu této extrémní samoty, aby dovedl i nás k jejímu překročení spolu s Ním. Všichni jsme někdy pocítili onen děsivý pocit opuštěnosti. To čím smrt působí největší strach je právě toto: když jsme jako děti měli strach zůstávat sami ve tmě a jedině přítomnost nějaké osoby, která nás miluje, nás mohla naplnit bezpečím. Ano, právě to se stalo na Bílou sobotu: v království smrti se rozezněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: Láska pronikla "do pekel". I v nejextrémnější temnotě absolutní lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá, a nalézt ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije ze skutečnosti, že je milována a že může milovat; a pokud pronikla láska i do prostoru smrti, pak život dosahuje i tam. Ve chvíli extrémní samoty nebudeme nikdy sami: "Passio Christi. Passio hominis."

Toto je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry, vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje. Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít, nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí Turínského plátna: z tváře tohoto "muže bolesti", který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa a také naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti a naše hříchy - "Passio Christi. Passio hominis" " z této tváře vysvítá slavnostní majestát, paradoxální svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo mluví, ono samo je slovem, kterému můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Turínské plátno" Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zejména ona velká skvrna u boku z krve a vody, jež vyšly z velké rány způsobené římským kopím. Krev a voda mluví o životě. Je pramenem, který zurčí v tichu, a my jej můžeme slyšet, můžeme mu naslouchat v tichu Bílé soboty.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Patnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

Na Poslední soud odkazují slova Apoštolova z dnešní perikopy Epištoly do Galácie:

"Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat, neboť co kdo zaseje, to bude i sklízet."

Modleme se za ty, kdo se posmívají Církvi a oběti Ježíše Krista za naše hříchy, kdo popírají obětní charakter mše svaté, abychom jim byli příkladem těch, kdo zasévají slova víry, vnuknutá Duchem Svatým, a vyjadřující pravý smysl a hloubku oběti Ježíšovy, Jeho lásku před těmi, kdo dosud tajemství Církve nepoznali a odsuzují ji při pohledu na hříšníky, kteří se v Církvi scházejí, aby jim bylo odpouštěno.


Svatý Pavel rovněž vybízí, abychom byli v Církvi sjednoceni, v listu do Efezu píše o Církvi jako o manželství Pána – Kyria Ježíše a každého pokřtěného. Manželé a rodina mají nejvíce držet pohromadě, přednostně si prokazovat dobro, nést spolu dobré i zlé, pak teprve, ze síly takového manželství a rodiny, se máme starat o ty, kdo s námi do naší duchovní rodiny katolických křesťanů nepatří:

"Dokud máte čas, prokazujte dobro všem, zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny."


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

    22. neděle v mezidobí


    Ve čtení z páté knihy Mojžíšovy slyšíme Boží slovo o lásce, která se projevuje zachováváním přikázání.

       Mojžíš řekl lidu toto: 
       "Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete za chovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. 
       Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."

    "Žít bez vady, jednat vždy správně, dokázat říci ve vhodnou chvíli, co v srdci vnuká Duch, nepomlouvat..." to všechno zahrnuje výzva k mravní dokonalosti, která je ideálem v Církvi pro ty, kdo přicházejí s žádostí o svatý křest: ideálem, který je mravním cílem, k němuž i ten "morálně nejposlednější" z příchozích do Církve dostává mimořádnou božskou sílu Ducha Svatého, proměňující často postupně duši hříšníka k naplňování tohoto ideálu. Proto se ptá svatý David:

    "
    Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku? 
    Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá. 
    Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. 
    Kdo nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá! 


    "Slovo, které bylo do nás vloženo jako semeno"
    je především slovo znovuzrození: "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." "Je to prvotina" podílu na novém stvoření každého vykoupeného svatou krví Ježíšovou. Církevní společenství i každý jeho člen by ovšem byli – i po znovuzrození – jako "bez Ducha", kdyby se toto slovo, které jsme přijali – třebas jako malí prostřednictvím svých rodičů a kmotrů, Církve – neprojevilo našimi skutky, jimiž vyjadřujeme víru a plníme přikázání lásky k Trojjedinému Bohu a k bližnímu, jak čteme v listu svatého apoštola Jakuba:
     
    Bratři moji nejmilejší! 
       Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. 
       Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. 

    Slova dnešního úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka jako by byla přímou odpovědí na současnou krizi nikoli papežství, ale nejvyšších představitelů Církve v oblastech, kde je krize církevních společenství zrcadlem, ale i "promotorem" krize společnosti, která opustila katolickou víru a tím i morálku a hlásá názory proti posvátnosti manželství muže a ženy, proti rodině, proti počatému životu, proti péči o trpící a umírající.
Kultura smrti se vtiskuje do života místních církevních společenství, pokud ji zavčas se statečností křesťanských katolických proroků neodmítnou, a vede k jejich smrti, k sebevraždě společenství Církve i na velkých územích a k hroznému hříchu opominutí hlásat evangelium Ježíšovo všem, kdo právem od Církve očekávají spásu své duše.

"Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje," říká dnes Ježíš. A mluví ke všem, papežem počínaje, až po posledního věřícího, k takovému, který se ve své hříšnosti ani za věřícího pokládat nedokáže a jen kajícně prosí: "Pane Ježíši, buď milostiv mně, hříšnému!"

Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. 

Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?" 

Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského." 

Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje." 


(Z meditace Svatého otce Benedikta XVI. před Turínským plátnem, 2. května AD MMX;
1Homilie na Velkou a svatou sobotu, PG 43, 439)


Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Tvůj Otec učinil spolu s Duchem

jedinou inkarnaci:

povolal Tebe, Boží Synu,

abys vstoupil do lůna přečisté Panny:

"zasel do ducha".

I Ty, Ježíši, Logos Otce,

učíš celým svým pozemským životem

zasévat do ducha:

učíš apoštoly, učíš ženy, které Tě na cestách provázely,

učíš ty, které jsi jako Zachea vyhledal,

učíš ty, které jsi z života podle těla, podle mamonu, jako Léviho

svatého Matouše povolal k životu podle Ducha,

učíš ty, kdo za Tebou jako Nikodém v noci přišli,

abys je o znovuzrození, fótismatu poučil

a připravil je na jeho přijetí.

Tvá Církev od Letnic všem těmto Tvým katechumenům

nabídla setkání s Osobou Ducha Svatého: přijetí znovuzrození.

O jejích služebnících,

kteří se dali cestou protipřirozeného pohlavního styku

zasévajícím smrt do jejich vlastních těl

- vzplanuli láskou muže k muži, ženy k ženě -

na rozdíl od manželů

zasévajících do ducha při posvátném spojení k početí nového života,

říkáš ústy apoštola:

"Nemylte se, s Bohem nejsou žerty!

Co kdo zasel, to také sklidí,

kdo seje do svého těla,

kdo seje do těla,

z těla sklidí

věčnou záhubu."

Kajícnost a adorace Tvého těla v Nejsvětějším tajemství, mysteriu,

odvádí Tvé služebníky od cesty záhuby

a jejich pohoršlivý příklad

vzbudí proroky

obnovy Církve:

adorace Tvého těla.

Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...