Bída a bohatství společenství Církve: "vnitřní člověk"

Texty mešních čtení dnešní neděle hovoří o bídě a ubohosti člověka a zároveň představují osobností, které v takovém prostředí, které by jiné deptalo, sílí a stávají se bojovníky a reformátory ve vlastním srdci a osobním životě.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Rozjímání textů dnešní neděle nás vede k pohledu na pyšné znalce Zákona a farizeje. Ježíš se k nim již podruhé v krátké době – v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše - obrací s tvrdou krtikou.

V současné krizi společenství Církve se máme ptát Ježíše, jak jednat, jak se "na Jeho místě" vyjádřit, jakým způsobem odsuzovat hříchy své i bližních, zvláště, když jde o představené Církve.

Vodítkem jsou nám dnes slova svatého evangelia, jimiž Ježíš odkrývá pokrytectví znalců Starého zákona a farizejů.

V jeho stopách, vedeni Jeho příkladem šli všichni praví reformátoři Církve a kritici neřestného způsobu života. Světci. Oni jsou nám v různých obdobích církevních dějin inspirací, jak Ježíšova slova uvádět do života, do vyznání víry i do účinné kritiky tak, že se osvědčíme jako ti, kdo při vší obraně Božích práv v církevních společenstvích a ve světě zůstávají, podle závěrečné výzvy Ježíšovy v dnešním evangeliu, pokorní, kteří se nechávají povýšit nakonec Ježíšem v nebi a nečekají povýšení či neusilují o něj v Církvi a ve společnosti.

Jedním z takových reformátorů Církve byl svatý Řehoř Veliký, jehož svátek jsme nedávno slavili.

V době po rozkladu "Římské evropské unie" a útoků dobyvatelů z Afriky a Asie na zdevastovanou a mravně zpustlou Evropu věnoval i jako papež své úsilí o duchovní a mravní úroveň biskupů a kněží. Jeho pastrální spisy byly příručkami, "Kazatelnami", "Homiletickými směrnicemi", případně "Ordinariátními oběžníky" nejen v době starověku a středověku, ale patřily do knihovniček či sakristií duchovních pastýřů až do doby nedávné - a dej, Pane, aby – jako aktivní odpověď na morální krizi církevních společenství - opět patřily.

Svatý otec Benedikt XVI. se před desti lety věnoval při Generální audienci osobě tohoto světce. Řekl: "Vrátím se (po týdnu) k mimořádné postavě papeže Řehoře Velikého, abychom přijali z jeho bohaté nauky další osvícení. I přes rozmanité závazky, jež se pojily s jeho funkcí římského biskupa, nám zanechal četná díla, z nichž Církev v následujících století brala plnými hrstmi. Kromě rozsáhlé korespondence " Registr, o kterém jsem mluvil minulou katechezi a jež obsahuje více než 800 dopisů " zanechal nám především spisy exegetické povahy, mezi nimiž vynikají Komentář ke knize Job, známý pod latinským názvem Moralia in Job, Homilie na Ezechiela a Homilie na Evangelia. Dále pak významné dílo hagiografické povahy Dialogi, které Řehoř napsal k povzbuzení langobardské královny Teodelindy. Hlavním a nejznámějším dílem je bezpochyby Regula pastoralis, kterou papež napsal na počátku svého pontifikátu se zřetelně programovým cílením.

Chceme-li zběžně probrat tato díla, musíme nejprve zaznamenat, že Řehoř se ve svých spisech nikdy nesnaží vytyčovat nějakou "svoji" nauku, svou originalitu. Spíše má v úmyslu nechat znít tradiční nauku Církve, chce být jednoduše ústy Krista a jeho Církve na cestě, kterou je třeba projít směrem k Bohu. Příkladné jsou v této souvislosti jeho exegetické komentáře. Byl vášnivým čtenářem Bible, k níž přistupoval s cíli nikoli pouze spekulativními. Měl za to, že z Písma svatého musí křesťan brát netoliko teoretické poznatky, ale spíše každodenní potravu pro svou duši, pro svůj lidský život v tomto světě. Například ve svých Homiliích na Ezechiela klade silný důraz na tuto funkci posvátného textu. Přistupovat k Písmu svatému kvůli uspokojení vlastní touhy po poznání, znamená upadat do pokušení pýchy a vystavovat se riziku sklouznutí do hereze. Intelektuální pokora je primární pravidlo pro každého, kdo se snaží v posvátných textech proniknout nadpřirozené skutečnosti. Pokora, samozřejmě, nevylučuje seriózní studium. Aby však toto studium bylo duchovně prospěšné a umožnilo dosáhnout skutečné hloubky textu, stává se pokora nepostradatelnou. Pouze s tímto vnitřním postojem lze účinně naslouchat a nakonec vnímat hlas Boží. Z druhé strany, jde-li o Slovo Božím, pak porozumění nebude ničím, pokud nepovede k činům. V homiliích na Ezechiela se nalézá jedno pěkné vyjádření, podle něhož "kazatel musí své pero namočit do krve svého srdce, aby mohl dosáhnout až k uším bližního". Čteme-li tyto homilie, vidíme jasně, že Řehoř psal skutečně krví svého srdce a proto k nám dodnes promlouvá.

Toto pojednání rozvíjí Řehoř také v Komentáři ke knize Job, kde ve stopách patristické tradice zkoumá posvátný text ve třech dimenzích jeho smyslu: dimenzi literární, dimenzi alegorické a morální, jež jsou dimenzemi jediného smyslu Písma svatého. Řehoř nicméně spatřuje mírnou převahu v morálním smyslu. V této perspektivě předkládá své myšlení za pomoci několika příznačných dvojčlenů " vědět-konat, mluvit-žít, poznat-jednat " jimiž naznačuje dva aspekty lidského života, které by měly být komplementární, ale které se nezřídka stanou protichůdnými. Morální ideál " komentuje " spočívá vždycky v uskutečnění harmonické integrace slova a činu, myšlení a závazku, modlitby a věnování se povinnostem vlastního stavu: to je cesta k uskutečnění oné syntézy, díky níž božství sestupuje do lidství a člověk se pozvedá až ke ztotožnění s Bohem. Velký papež načrtává úplný projekt života autentického věřícího. Komentář ke knize Job proto během středověku představoval jakýsi druh Summy křesťanské morálky.

Značným významem a krásou se vyznačují také Homilie na Evangelia. První z nich byla pronesena v bazilice sv. Petra během adventní doby roku 590 a tedy pár měsíců po zvolení na Petrův stolec a poslední byla pronesena v bazilice sv. Vavřince na druhou neděli po Letnicích roku 593. Papež kázal lidu v kostelech, kde se slavila tzv. statio " zastavení, což byly zvláštní modlitební ceremonie během významných liturgických období nebo o svátcích titulárních mučedníků. Inspirativní princip, který spojuje tato různá vystoupení, je syntetizován ve výrazu "praedicator" " kazatel. Nejenom Boží služebník, ale také každý křesťan má za úkol být "kazatelem" toho, co zakusil ve vlastním nitru podle příkladu Krista, který se stal člověkem, aby všem přinesl zvěst spásy. Horizont tohoto úkolu je eschatologický. Očekávání naplnění všech věcí v Kristu představuje myšlenkovou konstantu velkého papeže a stává se inspirujícím podnětem veškerého jeho myšlení a každé jeho činnosti. Odtud vyplývají jeho neustálé zmínky o bdělosti a nasazení v dobrých skutcích.

Snad nejorganičtějším textem Řehoře Velikého je Regula pastoralis, napsaná v prvních letech jeho pontifikátu. Tady se Řehoř snaží načrtnout postavu ideálního biskupa, učitele a vůdce svého ovčince. Ilustruje proto závažnost úřadu pastýře církve i povinnosti, které obnáší, a připomíná, že ti, kteří nejsou k tomuto úkolu povoláni, ať jej nevyhledávají s nedbalostí, a ti, kteří jej přijali bez potřebné reflexe, ať ve svém nitru pocítí náležité rozechvění. Vrací se pak ke svému oblíbenému tématu a tvrdí, že biskup je nejprve povýtce "kazatel" a jako takový musí být především příkladem pro druhé, tak aby jeho jednání mohlo být pro všechny opěrnou instancí. Účinná pastorační činnost pak vyžaduje, aby znal její adresáty a svá vystoupení přizpůsobil situaci každého. Řehoř se také věnuje popisu různých kategorií věřících pronikavými a přesnými postřehy, které mohou opravňovat tvrzení těch, kteří v tomto díle spatřují také psychologické pojednání. Je odtud zřejmé, že skutečně znal svůj ovčinec a mluvil zcela k lidu své doby a svého města.

Velký papež přitom klade důraz na to, že pastýř má povinnost každodenně uznávat vlastní ubohost, aby vykonané dobro v očích nejvyššího Soudce nezmařila pýcha. Proto je závěrečná kapitola Regule věnována pokoře: "Dostaví-li se uspokojení z dosažení mnoha ctností " píše " je dobré uvažovat nad vlastními nedostatky a pokořit se; namísto přemýšlení o vykonaném dobru je třeba uvažovat o tom, co bylo opominuto". Všechny tyto hodnotné postřehy dokazují vznešené pojetí, které měl svatý Řehoř o péči o duše, kterou označoval za "ars artium", umění všech umění. Regula byla natolik úspěšná, že byla záhy, což je dosti zřídkavé, přeložena do řečtiny a anglosaštiny.

Významné je také další dílo " Dialogi, kde svému příteli a jáhnovi Petrovi, domnívajícímu se, že soudobá zkaženost mravů už nedovoluje zrod světcům jako v dobách minulých, Řehoř dokazuje opak. Svatost je vždy možná. I v dobách svízelných. Dokazuje to na životních příbězích lidí své doby nebo jen nedávno zesnulých, kteří by mohli být docela dobře označeni za svaté, i když nebyli kanonizovaní. Vyprávění doprovázejí teologické a mystické reflexe, které z knihy činí výjimečný hagiografický text, schopný oslovit celé generace čtenářů. Obsah čerpá z živého lidového podání a má za účel povzbudit a formovat, přitáhnout pozornost čtenáře k řadě otázek, jako např. smysl zázraku, výklad Písma, nesmrtelnost duše, existence pekla, představy posmrtného světa, tedy témata, jež měla zapotřebí náležitá vysvětlení. Kniha II. je cele věnována postavě Benedikta z Nursie a je jediným starobylým svědectvím o života tohoto svatého mnicha, jehož duchovní krása vystupuje z tohoto textu v plné zřejmosti.

V teologickém pojetí, které Řehoř podává ve svých dílech, jsou minulost, přítomnost i budoucnost relativizovány. Větší platnost má pro něho celé rozpětí dějin spásy, které se mezi temnými stránkami času nepřestávají odvíjet. Je příznačné, že do této perspektivy uprostřed Komentáře ke knize Job zasazuje zprávu o konverzi Anglů. Spatřoval v tom událost, představující pokrok Božího království, o němž pojednává Písmo, a proto ji právem mohl zmínit v komentáři k jedné posvátné knize. Podle něho se mají hlavy křesťanských společenství snažit vykládat dění ve světle Božího Slova. V tomto smyslu cítil velký papež povinnost směrovat pastýře a věřící na jejich duchovní cestě k osvícené a konkrétní lectio divina " četbě Písma - zasazené do kontextu vlastního života.

Ještě než skončíme je třeba se zmínit o vztazích, které papež Řehoř pěstoval s patriarchy Antiochie, Alexandrie i samotné Konstantinopole. Vždy se snažil rozpoznávat a respektovat jejich práva, varoval se jakýchkoli zásahů, kterými by byla omezena jejich legitimní autonomie. A třebaže se svatý Řehoř v kontextu historické situace postavil proti titulu "ekumenický" ve vztahu k patriarchovi Konstantinopole, nečinil tak, aby omezil či popřel jeho legitimní autoritu, ale poněvadž měl starost o bratrskou jednotu universální církve. Činil tak především ze svého hlubokého přesvědčení, že pokora by měla být základní ctností každého biskupa a tím spíše patriarchy. Řehoř zůstal ve svém srdci prostým mnichem a proto byl rozhodně proti vznešeným titulům. Chtěl být " řečeno jeho vlastními slovy " servus servorum Dei " služebník služebníků Božích. Toto označení, které používal, nebylo v jeho ústech zbožnou formulí, ale pravým projevem jeho způsobu života a jednání. Byl vnitřně zasažen pokorou Boha, který se v Kristu stal naším služebníkem, omyl nám a omývá naše nečisté nohy. Proto byl přesvědčen, že zvláště biskup, by měl tuto pokoru Boha napodobovat a tak následovat Krista. Jeho přáním bylo žít opravdu jako mnich. V neustálé rozmluvě se Slovem Božím, ale z lásky k Bohu se dovedl stát služebníkem všech. V dobách plných soužení a utrpení uměl být "služebníkem služebníků". A právě proto, že jím byl, je veliký a ukazuje i nám míru opravdové velikost."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Šestnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

"Proto klekám na kolena před Otcem," píše v perikopě z Epištoly do Efesu svatý Pavel.

Tato slova vytryskla jako "prodromos modlitby" z jeho srdce ve vězení. Odtud posílá svůj list. Z místa, kde se ocitl - mohlo by se říci jako "vězeň svědomí" - pro své náboženské přesvědčení.

Ale přesněji vyjádřeno, byl uvězněn, protože naopak náboženství odmítal. Odmítl postavit státní zavedené náboženství, jeho kult model, nad svůj vztah k Trojjedinému Bohu:

Lidé, kteří jej odsoudili a uvěznili mohli být přitom lidmi hluboce nábožensky založenými. Slovy, kázáním Apoštola se však cítili ohroženi a pohoršeni. Hroutil se jim jejich náboženský svět a měli dokonce sklon označovat křesťanství za bezbožectví, protože odmítalo víru v jejich božstva a "boha", zákonickým judaismem počínaje, dekadentním pohanstvím konče. Apoštol totiž vyznával božství Ježíše z Nazareta. Boha a člověka, který byl dokonce odsouzen a potupně popraven a třetího dne po své smrti vstal z mrtvých.

Svatý Pavel jde tedy v Jeho stopách, když "pro vyznávání jeho jména" jde trpět i do vězení.

Dokonce se svému Mistru a Pánu připodobňuje i oněmi slovy: "klekám na kolena". Píše to a jistě i činí ve vězení. Modlí se. Jako se jeho a náš Přítel a Spasitel modlil na kříži.

Modlí se za za Efesany, jimž píše: "Prosím Otce, ...aby ve váš zesílil vnitřní člověk."

A to se může a má s každým stát, jak píše Apoštol když jim předtím chce vyprosit, vymodlit "bohatou božskou dobrotu" – lásku, milost.

V ubohosti a bídě, kterou svatý Pavel ve vězení prožívá, nevidíme zlomeného člověka, ale toho, jenž je naplněn Božím Duchem, "božskou dobrotou", která se bohatě z vězení, v němž je omezeno jeho tělo, z jeho duše modlitbou a obětí šíří jako paprsky do Efesu, do duší, které mají díky takto vyprošené milosti také zesílit.

V úryvku z Evangelia podle sepsání svatého Lukáše čteme o sobotní sváteční hostině, na níž je pozván náš Vykupitel Ježíš. Pozval jej jeden z předních farizeů. Již v předchozích pasážích evangelia píše svatý Lukáš o výtce, kterou ohledně rituální očisty vznesl Ježíš při podobné situaci v domě rovněž jednoho z farizeů, který jej pozval na oběd. Byl z toho konflikt a ostré Ježíšovo kázání proti "farizejskému kvasu", proti pokrytectví v náboženském, společenském a osobním životě.

Nyní se ve chvíli hostiny objeví před Ježíšem člověk nemocný vodnatelností. Nevíme, zda tuto Boží režii podpořil někdo z nepřátel Ježíšových, aby jej pokušel, zda bude v den sobotní uzdravovat, přestupovat Zákon, či zda vedla nemocného touha být blízko Ježíši, Mistru, který uzdravuje, touha přesahující imperativ dodržet farizeji tolik protěžovaný Zákon.

Ježíš, Boží Syn, jej uzdraví.

Přitom položí přítomným znalcům Zákona a farizeům dvě otázky: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?" Odpovědí je jejich mlčení.

A druhou otázku: "Spadne-li někomu z vás dítě nebo dobytek do jámy, nevytáhnete ho hned i v sobotu?" Nedovedou odpověďět:

Proto jim odpovídá Ježíš – náš Pán – podobenstvím, obrazem, který je "replikou" obrazu dějství – této probíhající hostiny, na níž jsou všichni přítomni: poučí ty, které vidí, jak si vybírají přední místa u stolu. "...nesedej si na přední místo...kdo se povyšuje, bude ponížen."

A pak řekne, v duchovním a typickém smyslu o sobě a o všech, kdo jej v pokoře následují,

Jej: Zákon Otcův a Zákon Ducha: "Kdo se ponižuje, bude povýšen!"

Ano, Ježíš se paradoxně ponížil již v tuto chvíli, kdy porušil zákon o sobotě, o sobotním klidu. Porušil jej láskou, On, který přišel své Církvi seslat Ducha od Otce, pouto lásky mezi nimi. Porušit jej, aby byl uzdraven nemocný, jehož se mocí Ducha "dotkl", aby tak jako zdravý mohl mít později, pokud se poníží, ve svatém křtu podíl na společenství zdravých duší a oslavených těl v nebi. Ponížil se porušením zákona, aby ukázal pokoru lásky, která slouží Otci a bližním. Těm ukazuje cestu "zasedacího pořádku"na hostině, "zákona", který má vycházet z vůle Otcovy a nikoli z vůle hříšného člověka, povyšujícího se a nakonec poníženého.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

23. neděle v mezidobí


Ve čtení z knihy proroka Izaiáše slyšíme slovo o přírodě a přirozenosti, která se mocí "odvety božské" proměňuje. Ve stavu, kdy vše zmírá postiženo zhoubným suchem, přichází přebytek vláhy: vysušená země se Božím zásahem stane hojným prameništěm jako močál: prosyceným vodou. To je slovo pro malomyslné, kteří nevěří v proměnu své duše a těla z nízkosti, ubohosti a hříchu ke svatosti.

   Řekněte malomyslným: "Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás! " Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
   Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti.
   Vyprahlá země se změní v močál, a žíznivá půda v prameny vod.
Utlačených a ponížených se ujme Kyrios – Pán, který stvořil tento svět, Ježíš Kristus, jenž je vykoupil a Duch Svatý, který zpřítomňuje dílo vykoupení: ponížené - a pokorné – povýší. Ze slov bolesti a pokorných modliteb vytryskne chvalozpěv, jenž nám dnes tlumočí trpící a vítězný svatý David: "Duše má, chval Hospodina!

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.

Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.

Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení."


Je hrozné, když pýcha povyšování pronikne – jakoby zadními vrátky – do Církve, v níž původně všichni přece ve svatém křtu začínají v ponížení a pokoře svůj pozemský a věčný život. Pro ty, kdo zpychnou jsou posíláni proroci katolické Církve. Reformátoři, kteří se od těch, kteří Církev ničí a trhají, liší pokorou. Vlastní ponížeností. Takoví reformátoři jdou do nebe a vedou s sebou ty, jimž jako svatý Jakub v dnešním čtení spasitelně hrozí, když ostře vytýkají povýšenost a pýchu,:

   Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: "Prosím, posad' se tady na čestné místo." Ale tomu chuďasovi řeknete: "Ty stůj tamhle" nebo ;,Sedni si tady u mých nohou." Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? 

   Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? 


Ubohým člověkem z dnešního úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka. který nemohl mluvit a neslyšel, byl hluchoněmý, jehož k Ježíšovi přivedli spoluobčané z Desetiměstí, z kraje v té doby již dost zpohanštělého. Ježíš Kristus jej uzdravil: i na území Dekapole se rozšířilo Jeho království. Ježíš jim však nařizuje, aby o znamení, jímž je toto uzdravení, mlčeli. - Tak přechází tento zázrak Ježíšův do ritu Effatha v katechumenátu, kdy je každý – mocí, kterou svěřil Ježíš své Církvi, osvobozen, aby mohl slyšet ve slovech Církve Ducha Svatého a vyznávat svou svobodu v Božím Synu - Ježíšovi.

   Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.

Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: "Effatha! ", to znamená: "Otevři se!" A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.

Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. 

Byli celí užaslí a říkali: "Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!"

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra,Vatikán 4. června AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9619)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Sestoupil jsi do bídy hříšného srdce,

Ježíši, ač Boží Syn,

sám ses ponížil

a vzal jsi na sebe podobu a úděl otroka, vyhnance a veřejného hříšníka.

Plni hříchu proti Duchu Božímu Tě dokonce obvinili ze spojení s ďáblem.

Do takové hloubky temných mocností jsi sestoupil,

abys odtud vysvobodil ty, kteří v Tebe

jako v Mesiáše a Božího Syna uvěřili

a kteří se stali pastýři podle Tvého Srdce:

svatý Řehoř Veliký, papež

je vzorem pro celé "generace" papežů

a sám popisuje ideálního biskupa a kněze

ve své Regula Pastoralis:

svatostí života usvědčovat ty pastýře Církve,

kteří se chovají jako Tebou kritizovaní hosté

deroucí o se první místa u stolu,

kde ses rozhodl zasednout Ty:

na posledním místě ukřižovaného a trpícího,

ale zmrtvýchvstalého:

jenž je nadějí i pro nás i pro ně,

že v duchovním boji čeká toho,

kdo jej statečně podstupuje

"zesílení" duše:

vítězství "vnitřního člověka",

který se teprve v této chvíli má stát pravým reformátorem

každého nemocného společenství Církve.

Amen.